Zákon o státním občanství ČR se měnit nebude. Ústavní soud 9. července 2019 zamítl návrh na zrušení paragrafu, podle kterého nelze žalobou zpochybnit rozhodnutí o neudělení občanství, pokud jsou jeho důvodem bezpečnostní rizika.

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítlo návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů.

Nejvyšší správní soud podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s řízením o kasační stížnosti neúspěšného žadatele o české státní občanství (občana Ruské federace). Tomuto žadateli nebylo uděleno české státní občanství z důvodu bezpečnostního rizika, které podle stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb pro Českou republiku představuje (§ 22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky).

Na základě napadeného ustanovení je v takovém případě vyloučen soudní přezkum správních rozhodnutí o zamítnutí žádostí o udělení státního občanství. Tato rozhodnutí se přitom zakládají na utajovaných informacích, ke kterým žadatel nemá přístup a které se nestávají součástí spisu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s principem demokratického právního státu, se zákazem diskriminace a právem na přístup k soudu. Je toho názoru, že zákon může odepřít přístup k utajovaným skutečnostem, nesmí však současně odejmout soudní přezkum rozhodnutí z nich vycházejících.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.

Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, neboť ta jsou pod ochranou soudní moci. Citovaný článek tak poskytuje zákonodárci prostor, aby soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zákonem vyloučil (tzv. výluka soudního přezkumu), ani formou zákona však není možno vyloučit přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod.

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že neexistuje žádné základní právo, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci svým rozhodnutím neudělí státní občanství. Rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu tak nedochází k zásahu do základních práv a svobod, a vylučuje-li zákonodárce toto rozhodnutí ze soudního přezkumu, nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Napadené ustanovení nevylučuje ze soudního přezkumu všechna rozhodnutí o neudělení státního občanství, ale jen ta, kterými byla žádost zamítnuta z důvodů spojených s bezpečností státu a která vychází z utajovaných informací policie a zpravodajských služeb. Ústavní soud se právní úpravou takových rozhodnutí již v minulosti zabýval, když zamítl návrh na zrušení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, který ukládá ministerstvu, aby v odůvodnění zamítavého rozhodnutí nesdělovalo ty důvody nevyhovění žádosti o udělení státního občanství, které z takových stanovisek bezpečnostních služeb vyplývají (nález ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2NJn4W7 ).

Ústavní soud v této věci dospěl k závěru, že: „uvedený postup má vést k tomu, že konkrétní důvody nevyhovění žádosti nebudou žadateli o občanství sdělovány jen v těch případech, kdy je zde reálná obava, že by jejich zpřístupnění mohlo ohrozit bezpečnost státu či třetích osob. S ohledem na uvedené sleduje napadená právní úprava legitimní cíl, kterým jsou bezpečnostní zájmy státu.“

Pokud jde o cíl napadené právní úpravy, ten je s ohledem na její provázanost s § 22 odst. 3 zákona o státním občanství shodný, tzn. bezpečnostní zájmy státu – minimalizace možnosti úniku utajovaných informací. Takový cíl pak lze považovat za legitimní. Napadená úprava tak není projevem svévole zákonodárce ani rozporná s principy demokratického právního státu.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Ludvík David, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček a David Uhlíř.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 včetně disentu je dostupný zde.

Zdroj: ÚS, foto archiv ČAK.