V souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky musí Nejvyšší správní soud své rozsudky vyhlašovat včetně jejich nosných důvodů, vyhlášení však může být učiněno i prostřednictvím úředních desek soudu.

Plénum Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítlo 2. července 2019 ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu. Věc původně napadla III. senátu Ústavního soudu, který (s ohledem na význam jedné z řešených otázek) usnesením sp. zn. III. ÚS 2170/18 ze dne 1. 10. 2018 rozhodl o jejím postoupení plénu.

Stěžovatel se u Magistrátu města Brna domáhal dle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnutí „informace“ v podobě zaslání kompletní kopie spisu ve správní věci, v níž nebyl účastníkem. Této žádosti správní orgán nevyhověl a stěžovatele odkázal na postup podle § 38 správního řádu.

Stěžovatel následně podal odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje zamítl, zamítnuta pak byla i stěžovatelova správní žaloba a kasační stížnost. O posledně uvedeném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, který byl vyhlášen vyvěšením zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění na úřední desce soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadený rozsudek nebyl vyhlášen v souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a dále že jím bylo porušeno jeho právo na informace dle čl. 17 Listiny základních práva svobod.

Plénum Ústavního soud neshledalo, že by došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.

Ve vztahu k povinnosti veřejného vyhlášení Ústavní soud předně odmítl výklad, podle něhož by rozsudkem ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy mohla být pouze ta rozhodnutí, která jsou jako rozsudky označena v procesních předpisech. Zároveň ovšem Ústavní soud konstatoval, že již samotné označení „rozsudek“ dle Ústavy povyšuje význam soudního rozhodnutí a dává mu určitou kvalitu, kterou je nutno promítnout v jeho veřejném vyhlášení. Požadavek veřejného vyhlášení dle čl. 96 odst. 2 Ústavy tak dopadá i na rozsudky Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud se dále zaměřil na otázku, zda Nejvyšší správní soud předmětnému ústavnímu požadavku dostál. V této souvislost uvedl, že ačkoli Ústava rozlišuje mezi ústností a veřejností, v jejím čl. 96 odst. 2 je zakotvena toliko povinnost vyhlašovat rozsudky veřejně, nikoli ústně. Rozsudky tak lze veřejně vyhlásit i jinou než ústní formou, tedy rovněž prostřednictvím elektronických úředních desek soudu, jak učinil Nejvyšší správní soud.

Nejvyšší správní soud však rozsudek vyhlásil ve zkráceném znění bez odůvodnění. Čl. 96 odst. 2 Ústavy přitom vyžaduje veřejné vyhlášení rozsudku se všemi jeho náležitostmi. Hovoří-li se totiž o rozsudku, má se tím obvykle na mysli toto soudní rozhodnutí jako celek, tedy včetně odůvodnění, pokud je dle zákona má obsahovat. Vyhlášený rozsudek se nemusí s písemným vyhotovením zcela shodovat, vyhlášeny ale musejí být minimálně jeho nosné důvody. Nejvyšší správní soud tudíž napadený rozsudek vyhlásil v rozporu s Ústavou.

Na uvedeném nic nemění, že Nejvyšší správní soud celá svá rozhodnutí s jistým časovým odstupem umísťuje v anonymizované verzi na internetových stránkách. Čl. 96 odst. 2 Ústavy vyžaduje veřejné vyhlášení rozsudku, nikoli toliko jeho zveřejnění. Vyhlášení soudního rozhodnutí mělo a má svůj specifický význam a tradičně s ním byly a jsou spojeny určité právní důsledky. Zveřejnění ve vyhledávacích systémech na internetových stránkách (postrádající prvek bezprostřednosti, nemající procesní relevanci a závisející na správě soudů) požadavkům čl. 96 odst. 2 Ústavy neodpovídá, a to tím spíše, je-li zveřejněna pouze anonymizovaná verze, jež neodpovídá skutečně přijatému rozsudku.

Ústavní soud se následně zabýval tím, zda vyhlášením rozsudku, které bylo učiněno v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy, došlo k porušení některého ze základních subjektivních práv stěžovatele. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.

Předně není pochyb, že druhá věta čl. 96 odst. 2 Ústavy sama o sobě nezakotvuje specifické subjektivní základní právo. To plyne jednak ze samotného textu, který není jako garance základního práva formulován, jednak z právního předpisu, v němž je obsažen, neboť Ústava, byť může ojediněle obsahovat základní práva, není katalogem subjektivních práv.

Absence řádného vyhlášení rozsudku by za jistých okolností mohla vést k porušení práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, ovšem stěžovatel předmětný rozsudek obdržel, výrok rozsudku byl vyvěšen na úředních deskách soudu, a nadto je notorietou, že anonymizovaná verze rozsudků Nejvyššího správního soudu je zpřístupněna skrze jeho oficiální internetové stránky. Za této situace Ústavní soud k závěru, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo na veřejné projednání věci, či dokonce právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, dospět nemohl.

Právo na veřejné vyhlášení rozsudků je zakotveno v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ovšem plyne, že vyhlášením ve smyslu čl. 6 je (na rozdíl od čl. 96 odst. 2 Ústavy) myšleno toliko zveřejnění. Právo zaručené čl. 6 Úmluvy tedy taktéž nebylo porušeno, a to ze stejných důvodů, pro které nebylo shledáno porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.

Jde-li o stěžovatelovo právo na informace, ani to napadeným rozsudkem nebylo porušeno. Požadovaná „informace“ totiž stěžovateli nebyla reálně odepřena, nýbrž mu bylo pouze oznámeno, že se její poskytování řídí správním řádem. Správní řád je zákonem, který v tomto případě upravuje podmínky a provedení čl. 17 odst. 5 Listiny, a proto je nutno právě podle něj postupovat. Dokud tak stěžovatel neučiní, nemá smysl se námitkou porušení práva na informace podrobněji zabývat.

Ústavní stížnost tedy nebyla shledána důvodnou, a proto byla zamítnuta.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 je dostupný zde.

Foto archiv ČAK, zdroj NSS