Stálá konference českého práva dne 27. června 2019 uspořádala 12. právnický klub, tentokrát na téma Nezávislost justice a právnických profesí. V pražské kavárně Adria se sešly čtyři desítky justičních čelných představitelů všech právnických profesí, aby spolu bez útoků a osobních invektiv, tak typických pro jiné dnešní debaty, diskutovaly o tématu povýtce aktuálním.

Nezávislost a zejména nezávislost justice je dnes slovním spojením, kvůli němuž padají vlády a demonstruje se v ulicích. Je přitom typické, že se jím nejčastěji ohánějí a volají po něm neprávníci, jako kdyby i v našem oboru stačilo demonstrovat, zatímco znalosti člověku ze všech možných plání přijdou samy. Nezávislost, jejíž opakem se zdá být závislost. Na moci? Na penězích? Na názoru či příkazu mocných? Na popularitě?

V dnešním pojetí je nezávislost velmi často jen frází. Heslo, které tak dobře vypadá na transparentech. Vějička pro neznalé. Nebo kladivo na protivníka. Mluvčí, jenž se jí často až zalyká, však málokdy rozlišuje, po čí, po jaké nezávislosti vlastně volá. Jako kdyby byla jen jedna kvalita, nedělitelná a nepřezkoumatelná. Nevysvětlitelná a nekritizovatelná. Prostě absolutní jako slovo boží, o jejíž hranicích ani diskutovat nelze.

Přece nelze dát státnímu zástupci stejnou nezávislost jako soudci? Protože státní zástupce stíhá trestné činy, tedy jednání, jež jako protiprávní určuje a definuje stát. A v jeho pravomoci je přece stanovit, co je v dané chvíli hodno potrestání, a co naopak už nikoli. Je-li opakem nezávislosti závislost, pak je užitečné si definovat, která ze závislostí je ta špatná. Protože někteří špatní právníci se natolik holedbají svou nezávislostí, až jsou nezávislí i na právu a na odbornosti.

Mít odlišný právní názor je v současnosti supermoderní, jako kdyby odlišnost názoru neměla hranic. Zajisté občas a výjimečně platí, že dva právníci mohou mít i tři právní názory, ale každý musí naopak respektovat svou závislost na právu. V opačném případě je totiž jejich „nezávislost“ synonymem pro bezpráví.

Jistě musí být každý soudce, státní zástupce i advokát nezávislý na vnějším tlaku, na svodu peněz či jiných lákadlech. Nicméně vedle této vnější obrany proti závislosti existují i hranice mnohem subtilnější, protože vyvěrají zevnitř, z osobnosti každého právního odborníka. A v této souvislosti je třeba si nalít čistého vína a přiznat, že nikdo z nás právníků není bez závislostí.

Každý má konkrétní hodnotové uspořádání, volí ve volbách, preferuje jídla, filmy, knihy, politiky i filozofy. Advokáti musejí platit složenky, soudkyně vyzvedávat děti ze školy, státní zástupci odjíždí na dovolenou. A všichni si pořizují, adoptují, nebo odmítají děti, dávají přednost vínu, nebo pivu, aktivitě, nebo nicnedělání, Losnovi, nebo Mažňákovi, milují či nenávidí Suchého nebo Cimrmana a se sympatií vzhlížejí k Rusku, Norsku nebo k Americe.

Ještě zajímavější je to s přáteli a podporovateli. Nikdo z nás nežije na pustém ostrově, každý s někým studoval a někam patří. A kdo chce psa bít a spojení kritizovat, hůl nebo důvod si vždycky najde. Vnitřní závislosti by si měl člověk přiznat, a buďto s nimi žít v souladu, anebo se je snažit z rozhodování eliminovat. Což pochopitelně jde někdy lehce a jindy mnohem obtížněji.

Závěrem přidám přiznání osobnějšího charakteru. Kdysi jsem jako advokátní začátečník usilovala o nezávislost. A řídila se výlučně pokyny svých klientů, pochopitelně pokud byly v souladu s právem. Jenomže uplatňovat právo bez zřetele na příběh, na souvislosti, na kontext a jednotlivce lze svěřit umělé inteligenci. Takže výsledkem bude sterilní a neosobní nespravedlnost.

Dnes jsem přesvědčena, že úkolem každého právníka, tím spíš advokáta nebo soudce, není jen suchopárná aplikace práva, ale spíše právní kultivace veřejného prostoru a u klientů a účastníků řízení jejich usměrňování. Což je ovšem docela jiná kvalita než formální nezávislost.

JUDr. Daniela Kovářová je advokátka.