V tomto příspěvku bych rád upozornil na některé zajímavé souvislosti mezi insolvenčním právem a trestním právem, které se vyskytly v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v trestních věcech.

Jak je odborné veřejnosti jistě známo, insolvenční právo má určitý vztah jednak k trestnímu právu hmotnému, především v případech tzv. úpadkových trestných činů podle § 222 až 226 tr. zákoníku (a do jisté míry i podle § 227 tr. zákoníku), a jednak též k trestnímu právu procesnímu, zejména k té jeho části, kterou označujeme jako adhezní řízení (§ 43, § 206 odst. 2, § 228 a 229 tr. řádu).

Pokud jde o hmotněprávní problematiku, v jednom z nedávných rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou výše škody způsobené trestným činem zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku za situace, kdy pachatel jednající za dlužníka v úpadku uspokojil pohledávky určitých (zvýhodněných) věřitelů, byť šlo o pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení, ovšem učinil tak na úkor dalších věřitelů, jejichž pohledávky (které měly být zčásti uspokojovány přednostně jako pohledávky za podstatou) již nemohly být uspokojeny s ohledem na výši majetku v majetkové podstatě dlužníka. Přitom z majetku shromážděného v majetkové podstatě dlužníka by v případě řádného průběhu insolvenčního řízení nezbylo nic k uspokojení pohledávek věřitelů zvýhodněných pachatelem. Nejvyšší soud zde učinil závěr, že za škodu u trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku se považuje celá částka vyplacená zvýhodněným věřitelům na úkor jiných věřitelů dlužníka tehdy, pokud by zvýhodnění věřitelé podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona neobdrželi žádné plnění z majetkové podstaty dlužníka. V takovém případě nemá vliv na zjištěnou výši škody skutečnost, že soudy rozhodující o uvedeném trestném činu nezohlednily zásadu rovnoměrného a poměrného uspokojení všech pohledávek.[1]

Zajímavý problém se vyskytl v souvislosti s trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku, za jehož spáchání byla odsouzena jednatelka společnosti s ručením omezeným, která neodváděla za zaměstnance této společnosti zálohy na daň z příjmů, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění, ač k tomu měla dostatek finančních prostředků. Přitom společnost byla v úpadku, který byl řešen schválením reorganizace, a trestní odpovědnost obviněné byla vázána právě na toto období. Proto Nejvyšší soud dovodil, že jednatelka společnosti jako osoba jednající za dlužníka v úpadku byla ve smyslu § 229 odst. 3 písm. d) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „ins. zák.“), osobou s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě, a to až do doby, než byl později prohlášen konkurs, tudíž byla povinna odvádět příslušné platby.[2] Podle mého názoru však jen z okolnosti, že jednatelka měla dispoziční oprávnění k majetkové podstatě, nelze dovodit i její trestní odpovědnost za neodvádění plateb, tj. za neplnění závazků dlužníka v úpadku, ale bylo třeba poukázat i na to, že plnění těchto závazků odpovídalo schválenému reorganizačnímu plánu, resp. nebylo v rozporu s nějakým jiným omezením (§ 229 odst. 4, § 353 odst. 1 ins. zák.).

V další trestní věci bude Nejvyšší soud řešit mimo jiné otázku spojenou s uložením pořádkové pokuty za to, že obviněný jako statutární orgán obchodní společnosti, která byla dlužníkem v úpadku, neposkytl součinnost insolvenčnímu správci (resp. správci konkursní podstaty), konkrétně nepředložil seznam akcionářů a další dokumenty týkající se majetku dlužníka v úpadku, přičemž úpadek byl řešen konkursem. Jde o to, zda rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§ 7 ins. zák., § 53 o. s. ř.) nepředstavuje překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem pro možnost trestního postihu za přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, jehož spáchání bylo shledáno prakticky v tomtéž způsobu odmítnutí součinnosti (překážka ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).

Nejvyšší soud již řešil obdobnou problematiku ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku v souvislosti s uložením daňového penále za tentýž daňový únik,[3] ale zatím neměl příležitost vyslovit se zásadním způsobem k tomu, zda se stejný přístup uplatní i ve vztahu mezi insolvenčním řízením a sankcí v něm uloženou a trestním řízením a trestem v něm uloženým.[4] Podobně bude třeba patrně přistupovat i k uložení pokuty podle § 128a odst. 3 ins. zák. při odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost, byla-li tato zjevná bezdůvodnost výsledkem nějakého trestného činu zahrnujícího i to, že podáním zjevně bezdůvodného návrhu insolvenční navrhovatel zjevně sledoval zneužití svých práv na úkor dlužníka ve smyslu § 128a odst. 2 písm. c) ins. zák. (jde např. o tzv. šikanózní insolvenční návrh).

Pokud jde o jiné procesní otázky, je třeba upozornit zejména na judikát, v němž byl zaujat názor, že rozhodnutí soudu o povinnosti obviněného nahradit poškozeným majetkovou škodu (§ 228 tr. řádu), kterou jim způsobil trestnými činy poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, nebrání okolnost, že tito poškození věřitelé přihlásili své neuspokojené pohledávky v insolvenčním řízení, které dosud neskončilo a které je vedeno nikoli ohledně majetku obviněného, ale ohledně majetku obchodní společnosti, jejímž jménem obviněný jednal při spáchání trestné činnosti. V rozsahu, v jakém budou poškození věřitelé uspokojeni v insolvenčním řízení z majetku právnické osoby jako dlužníka, zanikne povinnost obviněného k náhradě škody ve vztahu k týmž uspokojeným pohledávkám.[5]

V dalším rozhodnutí, které bylo opětovně zařazeno do schvalovacího procesu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud učinil závěr, že na existenci nároku poškozeného na náhradu škody způsobené úmyslným trestným činem obviněného nemá vliv okolnost, že poškozený nepřihlásil tento svůj nárok v podobě pohledávky za obviněným do insolvenčního řízení, v němž byl řešen úpadek obviněného oddlužením, jelikož obviněný jako dlužník nemůže být podle § 414 ins. zák. osvobozen od této pohledávky na náhradu škody, neboť byla způsobena úmyslným porušením právní povinnosti ve smyslu § 416 odst. 1 ins. zák.[6]

Jinak po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., která zavedla i pro trestní řízení omezení vyplývající z ust. § 140a až 140e ins. zák., se Nejvyšší soud zabýval v dovolacím řízení v několika trestních věcech i některými důsledky z toho vyplývajícími.[7] Zmíněné omezení se týká především adhezního řízení a nemožnosti rozhodnout o přiznání uplatněného nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem v případech podle § 140b ins. zák., nejde-li o výjimky zde uvedené (tj. pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka). To znamená, že poškozený sice může v adhezním řízení podle § 43 odst. 3 tr. řádu uplatnit pohledávku uvedenou v § 140b ins. zák., ovšem v trestním řízení ji soud nemůže přiznat poškozenému podle § 228 tr. řádu, tj. nelze zavázat obviněného k povinnosti nahradit škodu nebo odčinit nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ale musí poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázat s tímto jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

V tomto směru tedy bude patrně zase aktuální dřívější rozhodnutí,[8] které se zabývalo významem a důsledky překážky dříve obsažené v ust. § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „z. k. v.“), jíž nyní odpovídá omezení zejména podle § 140b ins. zák.

Podle tohoto rozhodnutí platí, že pokud byl před zahájením trestního stíhání anebo i v jeho průběhu prohlášen konkurs na majetek obviněného a do skončení trestního stíhání nedošlo k zániku účinků prohlášení konkursu, pak v takovém případě podle § 14 odst. 1 písm. c) z. k. v. (nyní tedy podle § 140b ins. zák.) nelze v adhezním řízení rozhodnout o přiznání náhrady škody (nyní též o přiznání náhrady nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení), přičemž poškozené osoby sice mohou uplatňovat své nároky v trestním (adhezním) řízení, ovšem podle § 229 odst. 1 tr. řádu je soud musí odkázat s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních (není-li zde výjimka podle § 140b části věty první za středníkem ins. zák.).

Prohlášení konkursu na majetek právnické osoby, v níž měl obviněný postavení např. statutárního orgánu a dopustil se stíhaného trestného činu v tomto postavení, nezakládá překážku uvedenou v ust. § 14 odst. 1 písm. c) z. k. v. (nyní v § 140b ins. zák.), neboť v takovém případě není dána shoda v osobě úpadce (nyní dlužníka) a pachatele trestného činu.

Autor JUDr. František Púry, Ph.D., je předsedou trestního kolegia Nejvyššího soudu.

[1] Jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 93/2016, uveřejněné pod č. 20/2017 Sb. rozh. tr., které navazuje na dřívější rozhodnutí týkající se výše škody u trestného činu zvýhodnění věřitele, a to na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, uveřejněné pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.

[2] Jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1284/2018.

[3] Viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, uveřejněné pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr., které vychází z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B proti Norsku, č. stížností 24130/11 a 29758/11.

[4] V této věci zatím Nejvyšší soud nerozhodl o dovolání a projednává ji pod sp. zn. 5 Tdo 115/2019.

[5] Jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 799/2015, uveřejněné pod č. 39/2017 Sb. rozh. tr.

[6] Jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015. Uveřejnění tohoto rozhodnutí bylo odloženo, protože se v něm řešila i další otázka týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu k rozhodnutí v adhezním řízení, která byla předmětem řízení o ústavní stížnosti podané proti jinému rozhodnutí (viz následující poznámku pod čarou).

[7] Tak např. v usneseních ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1325/2015 (ústavní stížnost podanou proti němu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 473/16), a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015.

[8] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 41/2002, uveřejněné pod č. 20/2003 Sb. rozh.  tr.