II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy marně domáhal určení otcovství k dvojčatům, která se narodila v květnu roku 2017. Svůj návrh odůvodnil tím, že se s matkou dětí (v tomto řízení v postavení vedlejší účastnice) v rozhodné době intimně stýkal. Na sklonku roku 2016 se však rozešli a ona se odstěhovala ke svému bývalému partnerovi. Toho později nechala zapsat jako otce dětí na základě společného prohlášení (§ 779 odst. 1 občanského zákoníku). S touto situací se stěžovatel odmítal smířit a po neúspěšných pokusech o dohodu se rozhodl podat žalobu na určení otcovství. Okresní soud v Pardubicích posoudil návrh jako nedůvodný, neboť děti už otce mají. Podle zákonné úpravy je podmínkou úspěšnosti návrhu to, že dosud nedošlo k určení otcovství jiným způsobem. Pro zahájení řízení o popření otcovství podle § 419 zákona o zvláštních řízeních soudních pak podle soudu rovněž nejsou splněny podmínky. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání a domáhal se provedení testů DNA. Matka dětí návrh na provedení testů odmítla, neboť svého partnera považuje nejen za matrikového, ale rovněž za biologického otce dětí. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudek okresního soudu potvrdil. Upřesnil přitom, že v případě určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství (§ 793 občanského zákoníku), nicméně jen pokud to vyžaduje zřejmý zájem dítěte, mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva a dále za předpokladu, že otec dítěte, určený souhlasným prohlášením rodičů, nemůže být jeho otcem. Odvolací soud připomněl, že z výslechu partnera matky dětí vyplynulo, že s ní měl v době rozhodné pro početí styk, a proto nelze uzavřít, že by nemohl být otcem dětí. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Se svou ústavní stížností spojil návrh na zrušení části ustanovení § 783 občanského zákoníku ve slovech „ani podle § 779“.

Ústavní soud předně zjistil, že stěžovatel nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje, konkrétně nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu. To však stěžovateli v tomto případě nelze klást k tíži, neboť odvolací soud ho nesprávně poučil o nemožnosti podat dovolání. Odmítnutí stěžovatelovy stížnosti pro nepřípustnost by tak v souladu s judikaturou Evropského soud pro lidská práva znamenalo porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za situace, kdy se bude odvolací soud opětovně věcí zabývat, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku okresního soudu pro nepřípustnost. Ze stejného důvodu odmítl také návrh na zrušení § 783 odst. 1 občanského zákoníku.

Přesto však Ústavní soud považuje za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, předeslat, že slovní spojení „nemůže být jeho otcem“ v ustanovení § 793 občanského zákoníku lze vyložit též tak, že představuje nikoliv odkaz na dobu předpokládanou tzv. druhou domněnkou otcovství (skrz pohlavní styk), nýbrž reálnou nemožnost, což znamená, že je-li to v zájmu dítěte (a nenaruší-li to stabilitu jeho rodinného uspořádání v rozporu s tímto zájmem), může se soud rozhodnout prověřit otcovství prostřednictvím testu DNA, z něhož jedině lze zjistit přesně, zda dotyčný může či nemůže být otcem dítěte.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1467/18 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay