II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a označil jako protiústavní postup Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který sdělením předsedy trestního senátu ze dne 2. 3. 2018 odmítl rozhodnout o stěžovatelově žádosti o vydání usnesení o promlčení výkonu jeho trestu odnětí svobody. Došlo tak k porušení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a též garantovaného základního práva na spravedlivý proces (přístup k soudu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel, státní občan Turecka, jenž je nyní ve věku 67 let, spáchal v roce 1988 na území tehdejšího Československa násilný trestný čin (jeho střet s krajanem byl posouzen jako pokus vraždy) a odsouzen k nepodmíněnému trestu deseti a půl roku odnětí svobody. K odsouzení Krajským soudem v Plzni došlo dne 28. 9. 1989, odvolání stěžovatele bylo zamítnuto v roce 1992 tehdejším Nejvyšším soudem ČR s právní mocí dne 14. 12. 1992.

V mezidobí byl stěžovatel propuštěn z vazby pro nezbytnost nepřekročení limitu trvání vazby. Odcestoval jako turecký státní příslušník do rodné země do místa trvalého bydliště, kde po úmrtí manželky v roce 1987 vychovával tři syny. Kromě toho pracoval jako řidič mezinárodní kamionové dopravy s destinacemi po celé Evropě; činil tak po celý další produktivní život a nyní českému soudu doklady prokazoval svou práci v letech 1990-2011, včetně řady evropských států tranzitu či pobytu (měl v letech 2005-2006 obdržet i české vízum).

Stran výkonu trestu učinil český soud v roce 1997 zjištění o místu trvalého bydliště odsouzeného. V roce 2000 vydal týž soud mezinárodní zatykač, jenž však (podle nynějšího vyjádření krajského soudu pro nedostatek součinnosti turecké strany) byl v roce 2014 odvolán; takřka současně byl vydán příkaz exekutivě k dodání stěžovatele do výkonu trestu. V roce 2017 byl vydán evropský zatýkací rozkaz a na jeho základě byl stěžovatel zadržen v prosinci 2017 (u syna ve Švédsku) a dodán do ČR, kde je dosud od ledna 2018 ve výkonu trestu.

Stěžovatel, jehož doba promlčení výkonu trestu (počítaná od právní moci odsuzujícího rozsudku) činí 15 let, namítl v podání krajskému soudu a posléze v ústavní stížnosti toto promlčení. Ústavní soud posoudil stěžovatelův spis a dospěl při ústavně konformním výkladu k závěru, že jsou splněny podmínky pro pozitivní rozhodnutí o promlčení. Nesdílí závěr krajského soudu, že promlčecí doba ani nezačala běžet (stavěla se), protože se stěžovatel zdržoval v cizině. Nesouhlasí ani s Vrchním soudem v Praze, který v rámci projednání jiného odvolání stěžovatele (ve věci upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů) konstatoval na okraj, že došlo k dokonce trojímu přerušení promlčecí doby (ta pak začíná běžet celá vždy znovu).

Ke stavení promlčecí doby dochází, jestliže se odsouzený zdržuje v cizině. Tato právní úprava však neřeší situaci odsouzeného a na svobodě žijícího cizince, navíc ze státu mimo EU. V takové situaci upřednostnil Ústavní soud smysl a účel právní úpravy promlčecí doby, spočívající též v tom, že odsouzený má být k dispozici pro nástup výkonu trestu a nemá se mu vyhýbat. S přihlédnutím k dřívější – pro stěžovatele příznivější – úpravě, podle níž se promlčecí doba stavěla jen při neoprávněném pobytu v cizině, dovodil Ústavní soud, že české orgány měly a nevyužily v mezidobí možnost výkon trestu stěžovatele realizovat a nebylo prokázáno, že by se ten jakkoli výkonu trestu vyhýbal. V mezidobí se tedy promlčecí doba nestavěla. Ohledně přerušení promlčecí doby přisvědčil Ústavní soud názoru Vrchního soudu v Praze o přerušení promlčecí doby vydáním zatykačů v letech 2000 a 2017. Nepovažoval však za přerušující promlčecí dobu příkaz k vydání stěžovatele do výkonu trestu z roku 2014. Takový příkaz se ex lege vydává, je-li odsouzený na útěku, skrývá-li se nebo je jeho pobyt na svobodě nebezpečný. Pro závěr o žádné z těchto skutečností však neměl krajský soud, jenž příkaz vydával, jakýkoli důkaz.

Krajský soud je při vázanosti nálezem Ústavního soudu povinen rozhodnout o promlčení výkonu trestu stěžovatele. Ústavní soud tak tímto nálezem pokračuje v rozhodovací linii vytyčené již nálezem sp. zn. IV. ÚS 144/05. Tehdy se Ústavní soud vyslovil, dokonce za méně výrazných okolností, ve stejném směru s tím, že výkon trestu je již jen „holou represí, postrádající smysl jak pro odsouzeného, tak pro společnost samotnou“.

Text nálezu ze dne 18. června 2019 sp. zn. II. ÚS 1511/18 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud, foto archiv ČAK