Součástí standardního poučení obžalovaného před zahájením jeho výslechu dle § 91 odst. 1 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“) bývá upozornění, že kromě toho, že obžalovaný nesmí jiného křivě nařknout ze spáchání trestného činu, čímž by se vystavil riziku trestního stíhání pro trestný čin křivého obvinění dle § 345 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), se může hájit víceméně jakýmkoliv způsobem. Předsedové a předsedkyně senátu, kterým důsledné plnění poučovací povinnosti zvláště leží na srdci, k tomu občas ještě na vysvětlenou dodávají, že pokud tedy obžalovaný nikoho nepravdivě neobviní ze spáchání trestného činu, může při své obžalobě i lhát. V obdobném duchu se nese i tištěné poučení obviněného, které tento podepisuje při svém výslechu, v němž je v záplavě doslovného přepisu příslušných ustanovení tr. řádu shrnut i obsah § 345 tr. zákoníku.

Jak hektický je náš legislativní život, o tom svědčí skutečnost, že ještě v době, kdy jsem počal připravovat tento článek, byl § 345 tr. zákoníku jediným, na nějž poučení obviněného výslovně upozorňovalo, a výše uvedené tak bylo bezezbytku pravdivé. V mezidobí se však do závěru legislativního procesu dostala novela tr. řádu, která zavádí povinnost poučit obviněného i o možných následcích pomluvy dle § 184 tr. zákoníku, jakož i zbrusu nový trestný čin maření spravedlnosti dle § 347a tr. zákoníku, jenž je mimo jiné namířen proti padělání a pozměňování důkazů v trestním řízení[1]. Vnímám tento legislativní vývoj jako důkaz o tom, že následující řádky a odstavce jsou aktuální, neboť nazírání na legitimitu, resp. legálnost klamavých až lživých postupů obhajoby v trestním řízení se zjevně posouvá.

Cílem tohoto článku je proto analýza obsahu onoho výše uvedeného pojmu „víceméně jakýmkoliv způsobem“, respektive jeho hranic.

Z oboru tohoto článku budiž dopředu vyloučeny ty trestné činy, u nichž v tomto směru není pochyb, tedy např. vražda na svědkovi, jeho vydírání či nebezpečné vyhrožování nebo pronásledování ve vztahu k němu, padělání veřejné listiny, jež má nést důkaz či (za splnění dalších podmínek)[2] krádež, zničení nebo zašantročení věci, jež nese důkaz, atd. Obor tohoto článku tedy budiž zúžen pouze na ty trestné činy, jichž by se obviněný mohl dopustit tím, že by v rámci své taktiky obhajoby lhal.[3] Právě u těchto trestných činů totiž může docházet a v praxi i dochází ke zřetelnému konfliktu mezi naplněním skutkové podstaty příslušného trestného činu a požadavku na umožnění dostatečně účinného rámce taktiky obhajoby, v jehož důsledku se odpověď na otázku, zda za daný trestný čin trestní odpovědnost vznikla, či nikoliv, jeví naopak velmi nezřetelnou.

Aby bylo možno dobrat se podložených závěrů, bude třeba analyzovat teoretický přístup k právu obviněného lhát v rámci své obhajoby, zejména jeho limity a důvody, které právě k jejich vytyčení vedly. Tento článek má tedy ambici odpovědět na otázku, co určuje limity práva obviněného lhát při své obhajobě;[4]

Tato otázka je významná nejen z hlediska teoretického, neboť se dotýká tématu úrovně ochrany práv osoby, proti níž se vede trestní řízení, postavení obhajoby a optimalizace trestní politiky, ale zejména z hlediska praktického, neboť přesná znalost hranice mezi legitimní (či přinejmenším alespoň ještě legální) obhajobou a trestní odpovědností za trestný čin je nezbytná pro volbu vhodné taktiky obhajoby,[5] a tedy měla by být samozřejmou součástí základního diapazonu znalostí každého obhájce, neboť tento koeficient tvorby a řízení správné taktiky obhajoby spočívá právě na něm jakožto na právním profesionálovi, povolaném pomáhat obviněnému především právě proto, že tento bývá pravidelně právním laikem.

1. Účel trestního řízení a právo na obhajobu

Cílem práva na obhajobu je zabezpečit, aby byly zjištěny všechny skutečnosti ve prospěch obviněného a aby k nim při rozhodování bylo náležitým způsobem přihlédnuto.[6] Právo obviněného hájit se „víceméně jakýmkoliv způsobem“ je tedy důležitou součástí práva na spravedlivý proces v jeho specifické vrstvě práva na obhajobu, tedy práva disponovat takovými procesními prostředky, které jsou v obecné rovině (nikoliv tedy i v každém jednotlivém případě) způsobilé pro obviněného pozitivně ovlivnit průběh či výsledek trestního řízení.

Realizace tohoto práva tak výrazně přispívá k dosažení účelu trestního řízení ve smyslu obecného nazírání na ně, jež je ostatně dovoditelné i teleologickým výkladem z pozitivní právní úpravy § 1 odst. 1 tr. řádu. Jak je totiž již notoricky známo, účelem trestního řízení v demokratickém a právním státu není jen odhalení, prokázání a potrestání všech pachatelů všech trestných činů, ale i ochrana základních ústavně zaručených lidských práv a svobod jednotlivců, kterých se trestní řízení dotýká, v čele s osobou, proti níž se řízení vede. Jednotlivé účely trestního řízení je proto vždy třeba nutno vzájemně vyvažovat a nelze říci, že by jeden z nich musel vždy nabýt vrchu.[7] Pro společnost vyznávající hodnoty právní státu tak účelu trestního řízení není dosaženo tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení (dále jen „OČTŘ“) pachatele „dostaly“ za každou cenu, per fas et nefas, ale toliko tehdy, jestliže bylo výsledku v podobě odsuzujícího rozsudku či jiné trestněprávní reakce dosaženo při plném šetření jeho ústavně zaručených základních práv, byť tento požadavek do značné míry může oslabovat efektivitu činnosti OČTŘ v jejím ryze pragmatickém pojetí.[8]

Ani toto ryze pragmatické pojetí ovšem nesmí být přehlíženo jako bezvýznamné, neboť účelu trestního řízení nebude dosahováno ani tehdy, bude-li úroveň ochrany základních lidských práv a svobod hypertrofována bez reálného důvodu natolik, že se efektivita odhalování a usvědčování pachatelů trestných činů dramaticky sníží. Teprve nesnadné vyvážení obou zájmů, tj. zájmu na ochraně ústavně zaručených základních lidských práv a svobod na jedné a efektivity odhalování a usvědčování pachatelů trestných činů na straně druhé zaručuje dosažení účelu trestního řízení v nastíněném slova smyslu.

Tento do značné míry antagonistický vztah mezi oběma požadavky úpravu trestního řízení dostává do prostoru, který je tradičně v mnoha učebnicích trestního řízení po celém světě označován jako nacházející se mezi Skyllou a Charibdou. Na úspěšném proplutí mezi těmito dvěma nebezpečenstvími se do značné míry podílí právě i nastavení limitů taktiky obhajoby, neboť v ní se shora uvedený požadavek na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod materializuje velice konkrétně.

1.2 Základní východiska rámce taktiky obhajoby požívající lidskoprávní ochrany

Co se týče možných taktik obhajoby, nalézáme v různých lidskoprávních dokumentech zpravidla v úpravě práva na spravedlivý proces, potažmo specificky práva na obhajobu v trestních věcech, na univerzální,[9] regionální,[10] unijní[11] a ostatně i na domácí úrovni[12] toliko obecné formulace zajišťující osobě, proti níž bylo vzneseno obvinění či proti níž je vedeno trestní řízení, právo se hájit bez výslovné detailní úpravy jednotlivých přípustných či zaručených taktik obhajoby. To platí s výjimkou „nulové“ obhajoby, tj. práva nevypovídat a aktivně ničím nepřispívat ke svému obvinění, která je v některých z těchto dokumentů expresis verbis umožněna.[13]

Tento fakt nepřekvapí, neboť lidskoprávní dokumenty mají zajišťovat pouze základní pravidla či principy, nikoliv minuciózně kazuistickou úpravu. Je až úkolem aplikační praxe a orgánů povolaných k výkladu těchto dokumentů, aby rozhodly, které jednotlivé druhy taktiky obhajoby ještě požívají lidskoprávní ochrany, a které již nikoliv. Jakkoliv je tedy obecně požadavek na zachování práv obhajoby v trestním řízení pro zachování neporušenosti práva na spravedlivý proces obviněného zcela notorickým a minimálně v našem civilizačním okruhu nezpochybňovaný, představy o naplnění obsahu tohoto pojmu se značně liší.

I ve vztahu k Úmluvě, v našich podmínkách patrně nejvýznamnějším mezinárodněprávním nástroji ochrany lidských práv, bylo právo mlčet či obecněji nepřispívat aktivně ke svému obvinění bezpečně dovozeno až judikaturně.[14] Co se týče aktivních taktik obhajoby, opět můžeme zcela bezpečně říci, že lidskoprávní ochrany vcelku konsensuálně požívá možnost hájit se předkládáním důkazů a výslechem svědků, kontradiktorností řízení před soudem, možností reagovat na vše, co dotyčnému obviněnému veřejná žaloba klade k tíži, atd., tedy v zásadě obhajobou, která má umožnit obviněnému obeznámit soud se všemi skutkovými okolnostmi, které jsou mu ku prospěchu, tedy, jak zcela výstižně předesílá § 41 odst. 1 tr. řádu, které jej viny zbavují či ji zmírňují. Tento druh aktivní obhajoby lze považovat za tkvící v samotné podstatě práva na obhajobu, a tedy jako její určitý minimální standard.

Dlužno však podotknout, že implicite je v této koncepci aktivní taktiky obhajoby, jež požívá lidskoprávní ochrany, počítáno s tím, že ty skutkové okolnosti, které obviněný uvádí, neb z nich těží, jsou pravdivé, respektive že tento požadavek nijak otázku lhaní při obhajobě neřeší. Zcela základním východiskem v této souvislosti je, že na univerzální, ale ani na regionální či unijní úrovni neexistuje lidskoprávní požadavek na umožnění obviněnému v rámci své obhajoby lhát. To je dáno zejména díky rozličnosti právních kultur střetávajících se v našem civilizačním okruhu, kdy např. angloamerická právní kultura zná institut tzv. křížových výslechů, v jejichž rámci se mimo jiné hledí na obviněného jako na svědka i v tom ohledu, že může být trestně odpovědný i za křivou výpověď.[15] Dokladem toho je ovšem i možná trestní odpovědnost za křivé obvinění, jež může spáchat i obviněný, kterýžto trestný čin je obecně rozšířen.[16]

Toto východisko by však bylo polovičaté, pokud bychom k němu nedoplnili, že skutečnost, že právo hájit se za použití lži nepožívá absolutní lidskoprávní ochrany na univerzální, regionální či unijní úrovni, neznamená samozřejmě, že lidskoprávní či byť i jen zákonné[17] ochrany nemůže požívat některý její dílčí aspekt alespoň na úrovni vnitrostátní, jak bude ostatně demonstrováno níže.

K limitům hájit se lží se v zásadě ESLP vyjádřil jen velice skoupě. V rozsudku Brandstetter proti Rakousku formuloval tezi, že právo na obhajobu dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy nezaručuje obviněnému právo užít při obhajobě jakéhokoliv argumentu. V zásadě tak členským státům nic nebrání ve vyvozování trestní odpovědnosti za nepravdivé výroky v rámci obhajoby, které zakládají trestný čin a které očerňují třetí osobu tak, že by proti ní mohlo být zahájeno právní řízení (zde disciplinární). [18] Současně však ESLP dodal, že k porušení práva na obhajobu by mohlo dojít, jestliže by vnitrostátní praxe byla tak přísná, že riziko následného trestního řízení pro pomluvu by ve skutečnosti stěžovateli zabraňovalo v účinné obhajobě či kdyby byl při výkonu své obhajoby v původní trestní věci zastrašován možným následným zahájením trestního řízení pro pomluvu.[19]

Tento závěr je v rozhodovací praxi ESLP ojedinělý a nepříliš rozvinutý další judikaturou,[20] základní rámec možné regulace však v zásadě nastiňuje.

Lze tedy shrnout následující východisko z hlediska lidskoprávní ochrany taktik obhajoby: minimem dovoleného penza taktik obhajoby je umožnění obviněnému obhajovací taktiku založenou na mlčení a obhajovací taktiku založenou na možnosti napadat důkazy předkládané veřejnou žalobou či jiným orgánem, vyjadřovat se k nim, předkládat vlastní důkazy atd., tedy založenou buď na čistém zpochybnění či negaci skutkové verze kladené mu za vinu, případně procesního postupu, jakým k ní bylo dospěno, nebo na prezentaci a podporování vlastní skutkové verze, je-li založena na pravdě. Obhajovací taktika, která by byla založena na lži, lidskoprávní ochrany na vyšší než vnitrostátní úrovni jako taková nepožívá, může jí však požívat tehdy, jestliže je umožňuje vnitrostátní pozitivní právo a orgány veřejné moci by jeho využití bránily.

Samozřejmostí je pochopitelně i obhajovací taktika spočívající v plném doznání a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, ta však z hlediska předmětu tohoto článku není kontroverzní.

1.3 Konstrukce trestní neodpovědnosti za křivou výpověď a trestní odpovědnosti za křivé obvinění

K vytvoření obecných limitů práva lhát při své obhajobě jsou pro nás tedy lidskoprávní dokumenty nedostatečným referenčním rámcem, a tedy bude třeba přistoupit k nim z jiného úhlu pohledu. Dosud provedené úvahy byly dedukcí, nabízí se tedy postup přesně opačný, tedy indukční. Je tedy třeba zkoumat, jak se uvedené limity promítají přímo v platné a účinné pozitivněprávní úpravě a zda na základě toho lze učinit nějaká zobecnění.

V prvé řadě lze bezpečně uzavřít, že obviněný má právo lhát tam, kde touto skutečností nenaplňuje žádnou skutkovou podstatu trestného činu. Tímto „nekvalifikovaným“ lhaním se nedopouští ani porušení žádného z ustanovení tr. řádu, který po obviněném nevyžaduje, aby tento uváděl pravdu a nic nezamlčoval, tedy obviněný nejedná dokonce ani protiprávně, neboť se uplatní čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.

Tomu odpovídá i formulace textu skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 tr. Zákoníku, který vyžaduje konkrétní subjekt u svědka (toto postavení má svědek v konkrétním trestním řízení) i u znalce (ten tento trestný čin může spáchat rovněž jen ve vztahu ke konkrétnímu trestnímu řízení), kterýžto fakultativní znak subjektu coby znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu obviněný v daném řízení nikdy naplnit nemůže. Za zmínku stojí, že tato formulace je obdobná i v úpravách jiných států kontinentální Evropy.[21]

Závěr, že v těchto případech obviněný nemůže být za svou lež trestně odpovědný, je vcelku jednoznačný, neboť obviněný jednoduše nenaplnil znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu. To ovšem současně představuje i největší slabinu tohoto přístupu, neboť jej jednak nelze zobecnit, jelikož je závislý na formulaci té které skutkové podstaty, jednak se opírá toliko o gramatický výklad pozitivněprávní úpravy, nevypovídá však nic o jejím účelu. Inverzní úvahou tak dosáhneme nemilosrdného logického závěru, že v tomto východisku se obviněný může zásadně dopustit lhaním všech trestných činů, jejichž skutkové podstaty tím naplní. Stačí tedy, aby daná skutková podstata nebyla navázána na specifické procesní postavení či procesní úkon, jež na obviněného nedopadá, a závěr o možné trestní odpovědnosti je na světě.

Pochopitelně je tento formalistický přístup stižen vadou přílišné simplifikace, nicméně i když se zaměříme na důvody, proč zákonodárce v těchto ostatních případech obviněného z trestní odpovědnost nevylučuje, zpravidla zjistíme, že materiálním důvodem je zásah do práv a svobod jiných osob, či do jiných chráněných zájmů, který při porovnání s právem obviněného na obhajobu nabývá vrchu (k tomu viz dále). Typicky to v domácí i v řadě zahraničních úprav přichází na přetřes v případech již vzpomínaného trestného činu křivého obvinění (viz blíže odůvodnění rozhodnutí odkazovaných v poznámce pod čarou č. 18). Shora rozepsané potenciální obavy obviněného pak v tomto přístupu mohou být rozptýleny jednoduše tím, že ochrana jeho práv je dostatečně zaručena již tím, že i kdyby se jeho obhajoba nakonec přece jen otočila proti němu v podobě dalšího trestního stíhání pro některý z trestných činů, jichž je možno se dopustit lhaním, bude muset být prokazována jednak nepravdivost předmětného tvrzení, jednak i jeho úmysl, přičemž obviněný těží z presumpce neviny, a tedy sám opak prokazovat nemusí.

Proti této argumentaci svědčí však velmi pádná námitka, že totéž přece platí i o trestném činu křivé výpovědi, a přesto je z trestní odpovědnosti za něj obviněný vyňat. Buď je tento fakt tedy skutečně důsledkem toliko ryze formálně-procesualistického pojetí obviněného jakožto strany řízení (o jehož nepřesvědčivosti bude pojednáno níže), nebo se lze domnívat, že jde o výsledek vážení zájmů zákonodárce, který na jedné straně neviděl důvod pro kriminalizaci obviněného u křivé výpovědi, neboť zde není zásah do práv třetích osob (byť jej vyloučit nelze – např. poškozený takto může přijít o možnost dosáhnout potrestání pachatele, který se na něm dopustil trestného činu) tak markantní, zatímco u ostatních trestných činů (typicky křivé obvinění či pomluva) ochrana zájmů třetích osob převažuje.

Existuje však i jiné východisko, v němž právo lhát vyvěrá z práva na obhajobu obviněného, a tedy i v případech, v nichž by tento lží naplnil formálně skutkovou podstatu příslušného trestného činu, nebude za něj trestně odpovědný, neboť výkon práva na obhajobu zde zafunguje jako okolnost vylučující protiprávnost v zákoně neuvedená.

Pro doklad tohoto tvrzení lze poukázat na polskou rozhodovací praxi. Byť totiž polský trestní zákoník ve svém čl. 234 zakotvuje trestný čin falešného obvinění s textací v relevantních aspektech srovnatelnou s úpravou českou či např. německou nebo francouzskou,[22] rozhodovací praxe zde přinesla pozoruhodný závěr, že tohoto trestného činu se nemůže obviněný dopustit tehdy, spáchal-li jej toliko v mezích své vlastní obhajoby, tj. bylo-li by jeho jediným cílem odvrátit od sebe podezření falešným obviněním jiné osoby. Pokud by však sledoval tímto falešným obviněním jiný cíl, vykračující z mezí jeho obhajoby (např. způsobení nemajetkové újmy této osobě či odvrácení obvinění od jiné osoby, než od sebe samého), tohoto trestného činu se dopustit může.[23] V odůvodnění odkazovaného rozhodnutí sp. zn. I KZP 49/05 se polský Nejvyšší soud poměrně detailně vypořádává s různými přístupy k této problematice a přiklání se právě k výše nastíněné právní konstrukci, že výkon práva na obhajobu je okolností vylučující protiprávnost v zákoně nepojmenovanou.

Stojí za povšimnutí, že nosný závěr tohoto rozhodnutí je formulován (a následně převzat i další polskou judikaturou) jako absolutní, aniž by požadoval např. vážení zájmu obviněného na právě této obhajovací taktice a zásahem do práva křivě obviněné osoby na ochranu osobnosti a cti.

Toto východisko by nám tedy umožňovalo podstatně širší pole pro argumentaci, a je tedy záhodno se zabývat tím, zda by bylo možno je přenést do podmínek České republiky. V tomto ohledu je nutno říci, že odkazované rozhodnutí polského Nejvyššího soudu je bohužel poněkud strohé co do bližšího odůvodnění, proč je třeba i křivé obvinění v zájmu odvrácení konstatování viny své osoby považovat za součást práva na obhajobu, garantovaného snad ve všech státech našeho civilizačního a právně-kulturního okruhu na ústavní úrovni, nota bene jako součást absolutní.

2. Důvody pro trestní neodpovědnost obviněného za křivou výpověď

Jak shora uvedeno, na regionální, unijní ani univerzální úrovni právo obviněného lhát zakotveno není, tedy nejde o požadavek lidskoprávní. Trestní odpovědnost obviněného za křivou výpověď je pak vyloučena konstrukcí skutkové podstaty dle § 346 odst. 2 tr. zák., stejně jako v mnoha dalších evropských státech. Tato konstrukce se příliš nelišila ani od § 175 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném k 31. 12. 2009, jakož ani od § 161 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném k 31. 12. 1961. Je tedy na místě zkoumat, jaké důvody zákonodárce k zavedení právě této konstrukce vedly.

2.1 Historický pohled

Předchozí úprava sahající až do dob rakouského mocnářství se nesla v podobném duchu, kdy § 199 písm. a) ve spojení s § 197 zákona č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění platném a účinném k 31. 7. 1950, upravoval jako zvláštní druhy podvodu zločin křivé přísahy a křivého svědectví. Křivé přísahy se sice podle textu zákona dopouštěl ten, kdo se křivé přísaze nabídl či kdo ji skutečně vykonal před soudem ve své vlastní věci, tak ovšem bylo možno tento trestný čin spáchat jedině v civilním řízení.[24] Ačkoliv při výslechu před vyšetřujícím soudcem byl obviněný nabádán dle § 199 odst. 1 tehdejšího trestního řádu, aby vypovídal pravdu, nebyl nucen tak činit.[25] V poučení před jeho výpovědí v nalézacím řízení již tento apel chybí zcela, a byť tedy právo obviněného hájit se i nepravdou nebylo výslovně v textu zákona přiznáno,[26] křivého svědectví se obviněný v trestním řízení dopustit nemohl.[27]

V zásadě lze říci, že tento závěr se vztahoval i na osoby, které byly ve formálním postavení svědka, materiálně však šlo o podezřelé, dle dobových materiálů však tento názor prošel určitým vývojem. Ještě v roce 1934 uváděl ve své učebnici A. Miřička, že nebylo vyloučeno, aby se jej obviněný dopustil, měl-li formálně procesní postavení svědka, byť materiálně vzato by byl obviněným, respektive podezřelým, a byl-li poučen o možnosti v takové situaci nevypovídat;[28] v rozhodovací praxi se však za první republiky prosadil spíše názor, že i v těchto případech i přes poučení není obviněný, resp. podezřelý v procesním postavení svědka, trestně odpovědný.[29]

To platí pro období první republiky; ještě ke konci 19. století vládlo však za starého mocnářství přesvědčení, že i v takových případech je trestní odpovědnost za křivou výpověď na místě,[30] ačkoliv šlo o „zmateční“ úkon, neboť poučovací povinnost o právu svědka nevypovídat, mohl-li by tím inkriminovat sám sebe, platila pochopitelně už tehdy.[31] Dlužno zde podotknout, že, jak informuje J. Štolla, při pracích na osnově trestního zákona z roku 1891 bylo výborem poslanecké sněmovny navrženo, aby v těchto případech byl pachatel beztrestný, nicméně osnova tento návrh nepřejala: „…poněvadž se v něm přílišné ohledy na obhájení obviněného a rodinné svazky berou.“[32] V této souvislosti není bez zajímavosti, že tato (následně stažená) osnova rovněž rozšiřovala trestnost i na případy nedbalostní křivé přísahy a křivé výpovědi.[33]

Již z tohoto stručného historického exkursu, jakož i ze srovnání s některými dalšími kontinentálními zahraničními úpravami, plyne vcelku jednoznačně, že konstrukce trestného činu křivé výpovědi tak, aby nedopadala na obviněného, není žádným „kouzlem nechtěného“, tedy pravou mezerou v zákoně, nýbrž že je jí sledován určitý specifický účel.

2.2 Účel historické konstrukce

Dobrat se formulace tohoto účelu je poměrně nesnadné, neboť historické pozadí utváření tohoto stavu je složité a v mnohém se již nepodobá tomu, čemu jsme uvykli ve 21. století. Od dob práva středověkého až do roku 1950 hrála na našem území ústřední roli přísaha obviněného, že skutek nespáchal. A. Miřička nastiňuje vývoj tohoto institutu tak, že původně šlo o procesní obranu proti žalobě, kdy žalovaný přísahou stvrzoval, že je nevinen (šlo zde o tzv. ordál přísahou), následně byl recipován právem církevním a inkvizičním v podobě tzv. očišťovací přísahy, jež byla subsidiárním důkazním prostředkem, kdy k jejímu pronesení byl obviněn nucen, nebyly-li důkazy proti němu dostatečné, přičemž se objevovalo i tzv. juramentum de veritae dicenda, tedy přísaha obviněného před výslechem, že bude mluviti pravdu „zřejmý to druh morální tortury“.[34]

Stvrzování svědectví přísahou od svědků se vyžadovalo až do nástupu socialismu, jehož procesní předpisy institut přísahy nepřevzaly, neboť „jejím účelem je využít náboženského přesvědčení drobných nábožensky založených lidí“, přičemž v socialistickém trestním řízení se za účinnější záruku pravdomluvnosti považovala „vysoká morální uvědomělost občanů a výchovný vliv soudců.“[35] Může nás těšit, že „vysoké morální uvědomění občanů“ se nesnížilo a „výchovný vliv soudců“ nezeslábl ani po tzv. sametové revoluci, a tak porevoluční zákonodárce až dosud nepovažoval za nutné znovu institut přísahy do procesních předpisů navrátit.

Do přísahy byli běžně v civilních věcech bráni svědci strany sporu jen výjimečně, zpravidla se to týkalo situací důkazní nouze, kdy strany sporu, resp. jednotliví účastníci mohli „zvýšit sázku“ a pokusit se přesvědčit soud o pravdivosti svých tvrzení tím, že před ním stvrdili, že jsou ochotni nést i trestní odpovědnost, prokázalo-li by se, že tato tvrzení jsou nepravdivá. Takto byl institut přísahy také nazírán, klíčovým atributem trestnosti bylo porušení přísahy, nikoliv sama skutečnost, že je vypovídána nepravda, přičemž pro strany byla možnost přísahou stvrdit svá tvrzení ve vlastní věci právem, nikoliv povinností, navíc v podstatě subsidiární povahy.

Automatická povinnost vypovídat pod přísahou ve své věci byla již překonána jako výše uvedený „zřejmý to druh morální tortury“, zvažováno, a to v souvislosti s meziválečnou osnovou československého trestního řádu vcelku vážně, tedy bylo jen zavedení přísahy obviněného po stejném způsobu jako v civilním řízení, tj. jako jeho právo.[36]

Prvý obecně udávaný důvod, proč obviněný nemá být trestán za křivou výpověď, byl tedy spatřován v tom, že z obviněného se stala strana trestního řízení, přestal tedy být pouhým nositelem důkazu, tedy svědkem, jehož by bylo moci neomezeně vzíti do přísahy.

Toto vysvětlení je ovšem ryze formální. Přehlíží skutečnost, že tyto dvě kategorie se nevylučují, a tak i dnes obviněného stále považujeme jak za stranu trestního řízení, tak za nositele důkazu (a mimo to ještě za předmět výkonu rozhodnutí). Z teoretického hlediska tak není jednoznačně dáno, která z těchto dvou kategorií má v této otázce nabýt vrchu. Tuto kritiku uváděly již prvorepublikové prameny[37] s tím, že postavení strany není samoúčelné, ale má pouze zajistit obviněnému právo na obhajobu.[38]

Věcnými argumenty proti přísežné výpovědi obviněného, respektive proti jeho trestní odpovědnosti za křivou výpověď, bylo, že by se tak zbavoval možnosti vyjádřit se k obžalobě nepřísežně, že by tím bylo na něj de facto přenášeno důkazní břemeno a že nevyužitím tohoto práva bude obviněný vystaven riziku, že z toho budou soudci vyvozovat pro něj nepříznivé závěry.[39] Poslední zmíněné reflektovalo obavu, že odepře-li obviněný svou výpověď stvrdit přísahou, automaticky mu orgány činné v trestním řízení nebudou věřit, neformálně by tak tedy k přísaze byl nucen, což by ohrožovalo výkon jeho práva na obhajobu.

2.3 Kontext historické konstrukce

Je nepochybné, že historicky vyvěrá účel vyloučení trestní odpovědnosti obviněného za křivou výpověď ze stejných pramenů, z jakých vyvěrá celé moderní pojetí postavení obviněného v trestním řízení, tj. ze stejných pramenů, které nám přinesly presumpci neviny, zákaz reformationis in peius v případě opravných prostředků podávaných ve prospěch obviněného či komplex institutů tzv. favor defensionis. Jde o reakci na postavení obviněného v původním ještě nereformovaném inkvizičním procesu, v němž roli obhájce vykonával sám soudce a veřejný žalobce v jedné osobě a v němž obviněný nebyl vnímán jako strana řízení a neměl prakticky žádnou efektivní možnost své obhajoby.[40] Právě rozdíl mezi „postavením“ coby předmětu důkazu a coby procesní strany je v tomto směru klíčové.

Pozdější vývoj, nesoucí se zejména pod vlivem humanistických ideálů velké francouzské revoluce,[41] směřoval k odčinění tohoto žalostného stavu trestního řízení a přinášel zavádění takových úprav, které přinejmenším formálně měly obviněnému umožnit, aby řízení mohl alespoň potenciálně účinně ovlivnit ve svůj prospěch, jinými slovy, aby nevinný obviněný mohl ovlivnit průběh řízení tak, aby tato skutečnost vyšla najevo a aby obviněný pachatel mohl ovlivnit průběh řízení v tom směru, že na jeho konci bude odpovědný jen za to, co opravdu spáchal a aby mu byl uložen nepřemrštěný trest. Z tohoto důvodu bylo obviněnému přiznáno, alespoň tedy v nalézacím řízení před soudem, postavení strany.

Domnívám se však, že tyto požadavky, které ostatně v ničem nepozbyly své platnosti až do dnešních dní, nevyžadují jen, aby obviněný nebyl podroben povinnosti aktivně usvědčovat sám sebe, aby na něj nebylo přenášeno důkazní břemeno či dokonce jen aby měl formálně postavení strany řízení, nýbrž rovněž, aby obviněný nebyl odrazován od aktivního vedení své obhajoby rizikem trestní odpovědnosti právě za tuto aktivitu.

Zjednodušeně řečeno, nevinný obviněný[42] nesmí být v důsledku nevhodně nastavené právní úpravy v pozici, v níž by pro něj bylo výhodnější vzíti vrabce v hrsti v podobě trestní odpovědnosti za čin, jenž nespáchal, než honiti holuba na střeše svého úplného očištění s nebezpečím, že tento ulétne a takovému obviněnému zůstane v ruce trestní odpovědnost za čin, jenž nespáchal, a ještě za čin, jehož se dopustil ve snaze svou nevinu za první uvedený čin prokázat, či že tímto způsobem jednoduše „vyváží“ zproštění za prvý uvedený čin spácháním druhého zmíněného. O to více to platí pro obviněného pachatele, oč méně ten může svou aktivní obhajobou získat (odsouzení jen za to, co spáchal) v porovnání s tím, co může ztratit (odsouzení za to, co spáchal, a ještě trestný čin, jehož se dopustil při své obhajobě).[43]

Tyto požadavky, nazírány prizmatem práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 Úmluvy, se v tomto směru jeví jako nezbytná součást možnosti obviněného uvádět všechny skutečnosti a navrhovat všechny důkazy ve svůj prospěch, kterážto možnost představuje, jak uvedeno výše, minimální standard práva na aktivního obhajobu coby základního lidského práva, tak, jak je zaručeno nejen na ústavní úrovni, ale jak to rovněž vyplývá i z mezinárodních lidskoprávních dokumentů.

Jistě lze namítnout (spolu s každým správným architektem represivních složek v autoritářských státech), že nemá-li obviněný co skrývat, nemá se čeho bát, tedy chce-li se obviněný spolehnout při své obhajobě na pravdu, nemůže se jejím vyřčením žádného trestného činu dopustit. Taková námitka se sice může zdát jako správná z teoretického hlediska, zcela lichá je však z hlediska praktického a po mém soudu ve skutečnosti i z toho teoretického, protože to, chce-li si nárokovat správnost či hodnost následování, nemůže své praktické důsledky ignorovat. Praxe trestního řízení byla a dosud stále je spojena s nesmírnou komplikovaností a komplexností noetických postupů, v níž není vyloučeno, aby pravda obviněného zapadla hluboko pod vrstvu lží spoluobviněných či svědků či i jen zavádějících či nesprávně interpretovaných objektivních zjištění.

Popírat tento fakt by byl holý nerozum, ostatně i sama právní úprava s ním počítá např. existencí systému opravných prostředků, vyloučením trestu smrti[44] či existencí milostí, přičemž z povahy věci nemůže žádná takováto záruka nikdy vyloučit, že přesto dojde k odsouzení nevinného a následnému výkonu trestu na něm. Ani skutečnost, že trestný čin křivé výpovědi je dolosního charakteru, proto neposkytuje dostatečnou ochranu např. v situacích, kdy se proti obviněnému domluví více svědků či spoluobviněných a nepřímé důkazy samy o sobě podporují jeho i jejich verzi.

2.4 Konsekvence historické konstrukce a jejích důvodů pro současnost

Především právě tímto důvodem si vysvětluji historické vyloučení obviněného z trestní odpovědnosti za křivou výpověď v kontinentální moderní právní kultuře. Rozhodujícím je z mého pohledu tedy materiální rozměr tohoto vynětí, sloužící k umožnění aktivní obhajoby bez obav z následků. Obviněný se tak nemusí obávat, že se stane obětí komplotu svých spoluobviněných či svědků či že bude postižen za to, že se mu nepodařilo svá tvrzení prokázat nebo za to, že zjistí, že si jen průběh skutkového děje nezapamatoval zcela přesně. V poslední zmíněné souvislosti je třeba si uvědomit, že existují poměrně významné výseče kriminality, pro něž je dynamický a nepřehledný průběh páchání při značném psychickém vypětí zainteresovaných vcelku symptomatický (prakticky všechny trestné činy, které zahrnují fyzický konflikt) a že fenomén tzv. falešných vzpomínek je v současné době jedním z „trendy“ témat forenzní psychologie.[45]

Tento důvod po mém soudu sleduje jako své primární účely umožnění aktivní obhajoby právě těm dvěma zmíněnými kategoriím obviněných, tj. nevinnému obviněnému a obviněnému pachateli, který usiluje o to, aby byl potrestán jen za to a takovým způsobem, jak mu náleží. „Vedlejším produktem“ je pak skutečnost, že je tím umožněno využití těchto možností i obviněným pachatelem, který usiluje o to, aby byl potrestán v menším rozsahu či mírněji, než jak mu náleží. Tento vedlejší následek je s tím hlavním nerozlučně spjat, neboť ex ante nelze hodnotit, do které z těchto kategorií ten který obviněný patří, přičemž právě obava z nepříznivé „kategorizace“ obviněného ex post je, jak popsáno, hlavní příčinou, proč je obviněný z trestní odpovědnosti za křivou výpověď vyňat. Do tohoto kontextu plně zapadá i výše uvedené polské řešení, neboť rizikem trestního stíhání pro křivé obvinění není shora popsaných obav zbaven ten nevinný obviněný, který ví, kdo je skutečným pachatelem, a právě v jeho odhalení spočívá jeho možnost aktivní obhajoby.

Zde vysvítá další poměrně zásadní poznatek – zajištění požadavků na umožnění aktivní obhajoby si žádá, aby obviněný nebyl sankcionován za lži uvedené v souvislosti s dokazovaným skutkem, neboť právě ten je v průběhu řízení teprve rekonstruován, k čemuž může aktivní a bez obav učiněná výpověď obviněného napomoci, přičemž v danou chvíli nelze ještě rozhodnout, zda obviněný tento účel naplňuje či zda naopak lže a snaží se dosáhnout zmaření tohoto účelu.

Tato teze podporuje i skutečnost, že o trestní neodpovědnosti obviněného v tomto kontextu je možno uvažovat toliko co do trestných činů, jejichž podstatou je lež, nikoliv však již co do trestných činů, jejichž podstatou je brachiální násilí (shora zmíněná vražda svědka či soudce, zničení důkazu atd.), neboť tyto trestné činy se nutně neváží ke skutkovému stavu ustalovanému procesem dokazování, což platí stejně i pro trestné činy, jejichž podstatou je násilí verbální (nebezpečné vyhrožování, vydírání). U těchto trestných činů totiž ex ante obviněný nestojí před dilematem rizika, že se naplnění skutku, jehož se dopouští bona fide v rámci své obhajoby, následně obrátí proti němu v podobě trestní odpovědnosti, neboť si tím může být vcelku jistý a navíc ví, že nejedná bona fide.

Z výše uvedeného vyplývají dvě vcelku zásadní konkluze – za prvé, právo na obhajobu není samoúčelné a jeho účelem není umožnit pachateli vyhnout se trestní odpovědnosti, přičemž dojde-li k takové situaci, jde pouze o nahodilý důsledek naplnění hlavního účelu; za druhé, materiální důvod vynětí obviněného z okruhu způsobilých pachatelů trestného činu křivé výpovědi může nastat i u jiných trestných činů, jejichž podstatou je využití lži, jestliže se váží k tomu stejnému skutkového stavu, který je zjišťován v trestním řízení, v souvislosti s nímž k jejich spáchání došlo.

Zejména tento druhý závěr bude zcela zásadní pro praktické posouzení jednotlivých v úvahu připadajících trestných činů, neboť jej bude třeba u konkrétních trestných činů konfrontovat se dvěma shora již popsanými přístupy ke kriminalizaci jednání obviněného v rámci své vlastní obhajoby, tj. na jedné straně že končí tam, kde začíná zásah do práv třetích osob, na druhé straně že právo uvádět na svou obhajobu je absolutní, dokud je jeho účelem právě jen vlastní obhajoba.

3. Další srovnatelné skutečnosti

Otevírá se zde však ještě jedna otázka – existují i nějaké jiné skutečnosti, které jsou z hlediska naplnění účelu trestního řízení srovnatelné svým významem ke zjišťování skutkového stavu, o něž by bylo záhodno druhý zde učiněný závěr doplnit? Mám zde na mysli zejména skutečnosti procesního charakteru, typicky související s postupem orgánů činných v trestním řízení a s tím, zda tento postup byl v souladu s právem či nikoliv.

Situace, v nichž se obhajoba snaží prokázat (či alespoň tvrdí), že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se svými povinnostmi v neprospěch obviněného, se v aplikační praxi vyskytují pravidelně. Vzhledem k poměrně přísné formulaci skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci dle § 329 odst. 1 tr. zákoníku přitom obviněný takovým tvrzením bude prakticky vždy lavírovat na hranici své trestní odpovědnosti za trestný čin křivého obvinění, neboť málo z těchto situací nebude pod přinejmenším jeho základní skutkovou podstatu podřadit. I pokud by to však možné nebylo, např. tvrdil-li by obviněný, že státní zástupce či policejní orgán porušili své povinnosti, čímž mu způsobili újmu, v důsledku své totální nekompetentnosti a neznalosti, nebylo by patrně možno dovodit subjektivní stránku tohoto trestného činu. Nebylo by však vyloučeno takové jednání obviněného subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu pomluvy dle § 184 tr. zákoníku či maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle § 330 tr. zákoníku.

V těchto situacích sice rozhodné skutečnosti nesouvisí se skutkem, pro nějž se řízení vede, velmi citelně se však dotýkají dosažení účelu trestního řízení, neboť souvisí přímo s řádností jeho průběhu. I zde tak vzniká riziko, že obviněný bude stát před stejným dilematem, jaké bylo popsáno výše, pokud bude mít obviněný obavu aktivně uplatnit svoji obhajobu upozorněním na vady v postupu orgánů činných v trestním řízení ze strachu, že nebude-li schopen svá tvrzení prokázat, obrátí se proti němu v podobě trestní odpovědnosti za trestný čin křivého obvinění, pomluvy či nějaký jiný. I toto riziko je přitom odůvodněno specifickými okolnostmi, za nichž se tyto skutečnosti odehrávají. V průběhu trestního řízení existuje řada okamžiků, v nichž je obviněný pod přímou kontrolou orgánů činných v trestním řízení a má omezenou možnost důkazně podchytit jejich aktivity (např. po svém zadržení přímo na místě činu ve vztahu k jeho zajišťování, v policejní cele před rozhodnutím o vazbě, při všech úkonech, při nichž není přítomnost obviněného vyžadována, během eskort atd.).

Jakkoliv zákonodárce i aplikační praxe vyvíjí úsilí o to, aby možné protiprávní činy orgánů činných v trestním řízení v jeho průběhu byly potlačeny, a to jak na institucionální (např. systémy vnější kontroly), personální (např. výběr vhodných uchazečů a obligatorní psychotesty) a organizační (např. vnitřní systémy kontroly) úrovni, tak na úrovni procesní (např. § 41 odst. 3 tr. řádu) a operacionální (např. požadavky na zadokumentování průběhu úkonu vyžadované vnitřními předpisy), a priori je vyloučit zcela nelze.

Je třeba mít na paměti, že právě z těchto důvodů (absolutní nemožnost vyloučení tohoto rizika a velmi omezená možnost obviněného prokázat, že k jeho materializaci došlo) např. judikatura ESLP zavedla ve vztahu k podezřením z těch nejzávaznějších porušení „tvrdého jádra“ základních lidských práv nekompromisní důkazní břemeno orgánů veřejné moci, že k takovému porušení nedošlo, kdykoliv je o tom vzneseno tzv. hájitelné tvrzení.[46] Toto hájitelné tvrzení je zpravidla dáno objektivně seznatelnými stopami na těle obviněného, což je požadavek ve smyslu protiprávního postupu při vyšetřování např. fabrikováním důkazu či manipulací s nimi, působením na svědky, opomenutím provést úkon z nedbalosti atd. ze strany orgánů činných v trestním řízení neuplatnitelný.

Netvrdím, že by se tato doktrína měla i na tyto případy aplikovat, ostatně se na ně de facto již aplikuje požadavkem na prokázání viny obviněnému, který by byl v podezření, že se dopustil trestného činu tvrzením, že některý z orgánů činných v trestním řízení tímto způsobem své povinnosti porušil. Pouze se snažím demonstrovat, že právo na nezáviděníhodné postavení obviněného, který je s nějakým protiprávním jednáním orgánů činných v trestním řízení konfrontován a má velmi omezené možnosti, jak jej prokázat, reflektuje.

4. Shrnutí možných přístupů

Lze tedy shrnout, že existují v zásadě tři základní přístupy k problematice přípustnosti lží v rámci aktivní obhajoby obviněného:

– za prvé, její meze určuje pozitivní právo a kdykoliv je obviněný překročí, nese trestní odpovědnost (dále jen „přístup I.“);

– za druhé, její meze jsou určeny skutkem, který je předmětem daného trestního řízení. Pokud se případné lži od něj neodchýlí, pokrývá jejich beztrestnost právo na obhajobu obviněného, i když tím dojde k naplnění formálních znaků skutkové podstaty některého z trestných činů. V takovém případě trestnost vylučuje výkon práva obviněného, a to dokonce práva základního, ústavně zaručeného (dále jen „přístup II.“).

– za třetí, právo na obhajobu pokrývá i taková naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, při nichž se lež nevztahuje přímo ke skutku, který je předmětem trestního řízení, ale i k procesním aspektům, pokud mohou mít vliv na dosažení účelu trestního řízení (dále jen „přístup III.“).

Ve všech třech těchto možných přístupech tak trestnost není vyloučena ve vztahu k tvrzením nikterak nesouvisejícím s trestním řízením (např. pokud by obviněný chtěl zneužít publicity trestního řízení a v rámci své výpovědi by odbíhal od tématu a očerňoval své politické či obchodní oponenty).

Naopak rozdílné jsou tyto tři koncepty nejen z hlediska svého rozsahu, ale i z hlediska míry diskrece, kterou má rozhodující orgán, zejména soud. To není nic překvapivého ani objevného, neboť prvý koncept nevyžaduje žádnou úvahu nad rámec toho, zda byly či nebyly naplněny znaky skutkové podstaty, zatímco ve druhých dvou je nutno zvažovat, zda se daná lež vyskytuje ještě v „povoleném“ prostoru či nikoliv.

Ostatně zabýváme-li se nyní tímto zvažováním, dospíváme k závěru, že by druhý a třetí výše naznačený přístup bylo možno modifikovat ještě čtvrtým přístupem, v němž by neplatila beztrestnost obecně, ale ad hoc v každém konkrétním případě by musel rozhodující orgán poté, coby dospěl k závěru, že formální znaky příslušné skutkové podstaty byly naplněny, zvažovat, zda v konkrétním případě převažoval zájem obviněného na své aktivní obhajobě nad ochranou zájmu třetích osob (dále jen „přístup IV.“).

 

Výraznou nevýhodou tohoto přístupu je, že je nutně spojen s vysokou měrou právní nejistoty, kterou přenáší na obviněného. Ten musí v určitou chvíli učinit zásadní rozhodnutí z hlediska taktiky své obhajoby, zda sdělí příslušným orgánům informace, o nichž ví, že je možná nebude schopen prokázat a že se vystavuje riziku, že někdo jiný bude schopen sice zmanipulovaně, ale přesvědčivě prokázat opak, a pro takový případ v danou chvíli nemůže předvídat, jak následně rozhodující orgán tento jeho postup z hlediska tohoto vyvažování zájmů posoudí. To platí i pro obhájce, který v takové chvíli nemůže dát svému klientu jednoznačnou radu ohledně toho, jaké následky tento postup bude mít a zda mu jej může doporučit.

Na druhou stranu, přístup IV. je v porovnání se všemi třemi předchozími flexibilnější a umožňuje v individuálních případech zmírnit extrémní dopady kteréhokoliv z nich, ať již v podobě trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin, nacházející se mimo rámec dovolené obhajoby vytyčený daným přístupem, který je ale jinak bytostně naplněním práva na obhajobu, či v podobě vyvození trestní odpovědnosti tam, kde se sice určitý lživý výrok obviněného nachází ještě v rámci obhajoby dovolené daným přístupem, jde však o jeho zjevné zneužití. Posledně uvedené pochopitelně neplatí pro porovnání s přístupem I., kde obviněný zkrátka nenaplnil skutkovou podstatu příslušného trestného činu, a tedy není zde již žádný prostor pro korekci vyvažováním zájmů, kterou v tomto přístupu provedl sám zákonodárce kategorickým způsobem.

Nad rámec řečeného třeba ještě připojit krátkou úvahu o tom, zda se tyto čtyři přístupy vzájemně vylučují či nikoliv, tedy zda je možno vycházet z různých z nich u různých trestných činů. Z povahy přístupu I. je zřejmé, že tento kompatibilní s jinými přístupy je. Jestliže konstrukce skutkové podstaty vylučuje, aby se jejího trestného činu dopustil obviněný při své obhajobě, žádný z přístupů II. až IV. již není možno aplikovat, protože obviněný jeho pachatelem být nemůže. Přístup IV. se zde může uplatnit toliko jako interpretační vodítko pro posuzování naplnění příslušných znaků dané skutkové podstaty, pokud to tyto znaky umožňují (srov. například znak údaj způsobilý značnou měrou snížit vážnost u spoluobčanů dle § 184 odst. 1 tr. zákoníku).

Vyloučí-li se množina těchto trestných činů (z těch pro předmět této stati relevantních půjde jen o křivou výpověď dle § 346 tr. zákoníku), zbývá dostatek prostoru pro uplatnění některého z přístupů II. až IV. Není vyloučeno, aby se na různé trestné činy aplikovaly různé přístupy, např. pokud by určitá skutková podstata trestného činu byla úzce svázána s obhajobou v trestním řízení, bylo by možno na ni aplikovat přístup III., zatímco u obecněji formulovaných skutkových podstat přístup II. Z hlediska znění relevantních skutkových podstat ve zvláštní části tr. zákoníku však pro takové kombinování důvod neshledávám.

Přístup IV. by se měl naopak uplatňovat toliko jako binární, tj. buď všude, nebo nikde. V tomto náhledu je tak nekompatibilní s přístupy II. a III. Pro ty je totiž typické, že v určitém rozsahu vylučují trestní odpovědnost obviněného bez dalšího, zatímco pro přístup IV. je naopak příznačné, že žádné takové limity neuznává a vždy hodnotí pouze individuální okolnosti každého jednotlivého případu a z nich plynoucí střet dvou chráněných zájmů, zpravidla v podobě vážení dvou základních lidských práv proti sobě.

Kombinaci přístupu II., či III. s přístupem č. IV. si tak lze představit jedině tehdy, pokud by se přístup IV. uplatňoval nad rámec přístupu II., či III., tedy pouze tam, kde by lživé tvrzení obviněného vykračovalo z rámce dovolené obhajoby daného přístupu, přesto by však po zvážení konkurujících si zájmů bylo možno učinit závěr, že právo na obhajobu zde převáží druhý vážený zájem. Např. v kombinaci s přístupem II. by to znamenalo, že obviněný sice učinil lživý výrok ohledně procesní skutečnosti, nicméně vzhledem ke konkrétním okolnostem by bylo lze uzavřít, že šlo o bytostný výkon práva na obhajobu.

Šlo by např. o křivé obvinění orgánu činného v trestním řízení, skutkově vycházející z toho, že obviněný obdržel informaci, kterou si neověřil či ověřit nemohl, že se státní zástupce domluvil se spoluobviněným, že pokud svalí všechnu vinu na obviněného, bude mu přiznán status spolupracujícího obviněného, přičemž obviněný by v danou chvíli neměl jinou možnost, jak tuto skutečnost ověřit či proti ní potenciálně brojit, než požádat nadřízené státní zastupitelství o výkon dohledu dle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

Nevhodnou se jeví kombinace přístupu II., či III. s přístupem IV. tam, kde by se jejich aplikace překrývala. Šlo by tedy o to, že přístup IV. by mohl být využit k výjimečnému zvrácení závěru o trestní neodpovědnosti obviněného v rozsahu dovolené obhajoby dle přístupu II., či III. a naopak k vyvození závěru o jeho trestní odpovědnosti, pakliže by konkurující zájem převážil (např. lživý výrok obviněného na adresu svědka by byl tak denunciační a měl tak závažné dopady do jeho života, přičemž význam tohoto výroku z hlediska úspěchu obhajoby tak mizivý, že by si žádal dovození trestní odpovědnosti za trestný čin pomluvy dle § 184 odst.1 tr. zákoníku).

Tato kombinace není per se nemožná, neboť na rozdíl od přístupu I. se zde nepohybujeme na úrovni zákonné úpravy, ale toliko její intepretace. Záhodno zdůraznit, že v přístupech II. až IV. je zde vždy závěr o tom, že obviněný naplnil formální znaky příslušné skutkové podstaty, jde pouze o to, jakým způsobem a v jakých mezích lze zde využít práva na výkon obhajoby coby okolnost vylučující protiprávnost v zákoně neuvedenou. Naznačená aplikace přístupu IV. by se tak nerovnala reprobované analogii v neprospěch, bořily by se jí však největší výhody přístupu II. a III., tj. jasně předem delimitovaný prostor, v němž se obhajoba může pohybovat.

Byť je tento teoretický výklad značně koncisní a schematický a nezaobírá se mnoha dalšími možnými přístupy a aspekty (např. se opomíjí zabývat tím, zda právo lhát při své obhajobě nevyplývá přece jen z lidskoprávních požadavků jako něco, co vyplývá z přirozeného lidského pudu sebezachování či z přirozené lidské tendence hájit se proti jakémukoliv vnějšímu zásahu, subjektivně pociťovanému jako nepříznivý bez ohledu na jeho morální hodnocení), mám za to, že základní rozhraní možných přístupů k trestným činům, jichž se obviněný může dopustit lhaním, a jejich kombinací poskytuje. Pozornost si zasluhují nepochybně i jednotlivé trestné činy, které zde připadají v úvahu, to je ovšem úlohou pro samostatný článek, neboť jejich zpracování si vyžaduje text širšího rozsahu.

Závěr

Tento článek si vytyčil za cíl odpovědět na otázku, co určuje limity práva obviněného lhát při své obhajobě. Vyšel z rozboru mezí práva na obhajobu obecně tak, jak je vytyčují mezinárodněprávní dokumenty, s nimiž pak porovnal aktivní obhajobu uváděním vědomě nepravdivých údajů, přičemž dospěl k důležitému zjištění, že z judikatury ESLP žádná garance práva na takovou obhajobu neexistuje. Následně se zabýval konstrukcí trestných činů křivé výpovědi a křivého obvinění, jakož i důvody, které zákonodárce vedly k tomu, že prvý z těchto trestných činů obviněný v rámci své obhajoby spáchat nemůže, zatímco druhý ano. Za tímto účelem článek podrobil zkoumání konstrukci těchto trestných činů z pohledu historické komparace, aby odhalil, že původ nekriminalizování výpovědi obviněného tkví již ve staré rakouskouherské úpravě výslechu stran řízení, jež bylo možno provést toliko dobrovolně a pod přísahou, přičemž u obviněného v trestním řízení panovaly obavy, že tento by fakticky byl k výpovědi pod přísahou nucen, neboť její odepření by se v očích tehdejších orgánů činných v trestním řízení mohlo rovnat doznání z toho, že jeho výpověď je nepravdivá. Vyloučení trestní odpovědnosti za křivou výpověď pak převzalo i právo socialistické, které naopak nerecipovalo institut přísahy. Toto zjištění odůvodnění spíše technicistního a v současných podmínkách již ne zcela vyhovujícího vedlo k formulaci dalšího důvodu vyhovujícího i současným podmínkám, tedy že vyloučení této trestní odpovědnosti je konsekvencí zájmu na tom, aby obviněný nemusel před svou výpovědí vážit, zda ji učiní a bude riskovat, že nakonec pro výkon svého práva na obhajobu bude trestně stíhán, či zda ji neučiní a bude riskovat výsledek řízení méně příznivý, než kdyby byl vypovídal. Článek ústí na základě všech těchto poznatků k formulování čtyř možných východisek k přístupu k trestní odpovědnosti obviněného za lži uváděné v rámci jeho obhajoby.

JUDr. Jan Provazník, Ph.D.,  je odborným asistentem na Katedře trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity a asistentem místopředsedy Ústavního soudu České republiky.

---

[1] Sněmovní tisk č. 79, vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky byl přijat a schválen usnesením č. 331 ze dne 19. 9. 2018 na 19. schůzi Poslanecké sněmovny; Senát Parlamentu České republiky jej přijal a schválil usnesením č. 34 dne 15. 11. 2018 na 2. schůzi; k podpisu prezidentovi republiky byl návrh doručen dne 22. 11. 2018.

[2] Srov. např. MANDÁK, V. Meze trestní obhajoby – nástin základních otázek. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 10, s. 29.

[3] Ačkoliv filozoficky je koncept lži nepochybně mnohovrstevnatý a podstatně komplexnější, v tomto článku budiž za lhaní považováno vědomé uvádění nepravdivých tvrzení či naopak zamlčení skutečnosti, u nichž komunikační partner vzhledem ke kontextu očekává, že je mluvčí, zná-li je, uvede, za účelem přimět adresáta těchto tvrzení či tohoto mlčení k jiné reakci, než k jaké by přistoupil v případě, že by mu byl znám skutečný stav věcí.

[4] Tohoto pojmu budu dále užívat ve smyslu § 12 odst. 7 tr. řádu, tedy bez ohledu na to, v jakém procesním postavení se dotyčná osoba právě nachází.

[5] K pojmu srov. ŠEVČÍK, V. Taktika obhajoby (prvá část). In: Bulletin advokacie. 2001, č.9, s. 50 a násl.

[6] CÍSAŘOVÁ, Dagmar; GŘIVNA, Tomáš. In: FENYK, Jaroslav; CÍSAŘOVÁ, Dagmar; GŘIVNA, Tomáš a kol. Trestní právo procesní. 6. aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 93.

[7] KMEC, Jiří. In: FENYK, Jaroslav; DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 4.

[8] Srov. např. MUSIL, Jan. In: ŠÁMAL, Pavel; MUSIL, Jan; KUCHTA, Josef. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 9.

[9] Srov. čl. 10 a 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen „Deklarace“) či čl. 14 odst. 3 písm. d). Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“).

[10] Srov. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

[11] Srov. čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU“).

[12] Srov. čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. (dále jen „Listina“).

[13] Srov. čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu, čl. 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady ze (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, a čl. 40 odst. 4 Listiny.

[14] K této otázce existuje poměrně rozsáhlá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), z nichž lze odkázat příkladmo jen na některé rozsudky, na jejichž základě se buď tato doktrína začala rozvíjet, nebo na něž se sám ESLP v obdobných příkladech dodnes odkazuje – např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 2. 1993 ve věci Funke proti Francii, stížnost č. 10828/84, bod 44.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray proti Spojenému království, stížnost č. 18731/91, bod 45.; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Saunders proti Spojenému království ze dne 17. 12. 1996, stížnost č. 19187/91, bod 68; rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2000 ve věci Heaney a McGuiness proti Spojenému království, stížnost č. 34720/97, bod 40.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh proti Německu, stížnost č. 54810/00, bod 97.

[15] Např. SHELLENBERGER, James A. Perjury Prosecutions After Acquittals: The Evils of False Testimony Balanced Against The Sanctity of Determination of Innocence In: Marquette Law Review, 1988, roč. 71, č. 4, s. 708.

[16] Jen namátkou srov. např. § 164 německého trestního zákoníku, jejž lze mimo jiné spáchat i tím, že pachatel vytváří indicie, které od něho odvádí podezření k jiné osobě – srov. např. JOECKS, Wolfgang. Strafgesetzbuch. Studienkommentar. Mnichov: Verlag C. H. Beck, 2007, s. 289; § 303 švýcarského trestního zákoníku, dle nějž není obecně vzato skutečnost, že se tohoto činu dopustí podezřelý v rámci své obhajoby, žádný důvod k vyloučení protiprávnosti – srov. rozhodnutí švýcarského spolkového soudu ze dne 1. 12. 2005, 6S:96/2005, BGE 132 IV 20, část 4.4; § 297 rakouského trestního zákoníku – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Rakouska ze dne 4. 9. 1984, sp. zn. 9Os88/84; § 345 slovenského trestního zákona -viz k tomu např. LACIAK, Ondrej. In: BURDA, Eduard a kol. Trestný zákon. Komentár. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 1132.

[17] Pokud však zákon toto právo obviněnému přiznává, bude zásah do něj zpravidla vždy i porušením jeho práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces, respektive práva na obhajobu v trestních věcech.

[18] Rozsudek ESLP ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, stížnosti č. 11170/84, 12876/87, 13468/87, bod 52. Tento rozsudek je často citován v další judikatuře ESLP, zpravidla se tak však děje v souvislosti s nezávislostí soudního znalce a rovněž s právem na kontradiktornost trestního řízení (nezaslání vyjádření veřejného žalobce stěžovateli). Opomíjenou, ale pro předmět tohoto článku zásadní otázkou, již ESLP v tomto případě rovněž řešil, bylo odsouzení stěžovatele pro pomluvu, jíž se měl dopustit na konto inspektora jenž na jeho vinici provedl kontrolu kvality vína, což vyústilo v trestní řízení proti stěžovateli, v němž byl odsouzen za ředění vína vodou. Součástí obhajoby stěžovatele bylo nařčení inspektora z toho, že své povinnosti provedl neřádně, kvůli čemuž kontrolní vzorky vykazovaly nesprávné hodnoty. Pomluva vůči inspektorovi tak byla integrální součástí původní obhajoby v trestním řízení o kažení vína a stěžovatel pak za ni byl ještě odsouzen v samostatném následném trestním řízení.

[19] Brandstetter proti Rakousku, bod 53.

[20] Teze o tom, že právo na obhajobu dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy nezaručuje neomezenou obhajobu jakýmikoliv argumenty, zopakoval ESLP např. ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2018 ve věci Y. proti Slovinsku, č. stížnosti 41107/10, bod 106.

[21] Srov. např. devátý oddíl zvláštní části německého trestního zákoníku, který sice pracuje s několika různými variacemi tohoto trestného činu (např. křivá výpověď bez přísahy a s přísahou, nedbalostní varianta křivé výpovědi pod přísahou atd.), pokaždé se však týkají pouze procesního postavení svědka či znalce; § 297 rakouského trestního zákoníku, kde se dokonce výslovně uvádí, že pachatel nesmí být procesní stranou; § 307 švýcarského trestního zákoníku, který je adresován toliko svědkům, znalcům, překladatelům a tlumočníkům, nutno zde poukázat i na to, že švýcarská právní úprava zná i trestný čin křivé výpovědi procesní strany dle § 306, zde se však výslovně hovoří toliko o straně v civilním řízení; čl. 434-13 a 434-14 francouzského trestního zákoníku, kde sice není obsažena limitace na určité procesní postavení, ale limitace svědectvím (témoignage), jímž se rozumí pro účely těchto trestných činů svědectví pod přísahou, pod níž vypovídají jen svědci (v různých druzích francouzského trestního řízení srov. čl. 103, 153, 331 a 437 francouzského trestního řádu), a to ještě jen někteří (srov. RASAT, Michèle Laure. Droit pénal special. Infractions du Code pénal. 7. vydání. Paříž: Dalloz, s. 1042nn) – obviněného tedy za „neupřímnost“ trestně postihnout nelze (srov. BOULOC, Bernard. Procédure pénale. 25. vydání. Paříž: Dalloz, 2016, s. 664); či čl. 232 polského trestního zákoníku, který sice rovněž není omezen na určitou procesní pozici, nicméně je limitován určitým důkazním prostředkem, tj. svědeckou výpovědí (zeznanie podle čl.177 a násl. polského trestního řádu), který je nutno odlišovat od výpovědi obviněného (wyjaśnienie) dle § 175 a § 176 polského trestního řádu.

[22] Čl. 234 polského trestního zákoníku (v neodborném autorově překladu): „Kdo před orgánem určeným ke stíhání či rozhodování ve věcech trestných činů včetně daňových trestných činů, přestupků, daňových přestupků či disciplinárních provinění, falešně obviní jinou osobu ze spáchání těchto zakázaných činů či disciplinárních deliktů, podléhá pokutě, trestu omezení či zbavení svobody do dvou let.“

[23] Usnesení polského Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. I KZP 49/05 (OSNKW 2006/2/12) či rozsudek polského Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. V KK 233/13.

[24] MIŘIČKA, August. Trestní právo hmotné. Část obecná i zvláštní. Praha: Všehrd, 1934, s. 221nn.

[25] MELLAN, Jaroslav. Trestní řízení v praxi. Praha: A. Hubínek, nové právnické knihkupectví, antikvariát a nakladatelství, 1941, s. 64.

[26] Ibidem, s. 404.

[27] KALLAB, Jaroslav; HERRNRITT, Vilém. Trestní zákony československé platné v Čechách a v zemi Moravskoslezské. Praha: Československý kompas, 1933, s. 198, bod 17. a 18.; či KALLAB, Jaroslav. Učebnice trestního řízení platného v Čechách a v zemi Moravskoslezské, hledě k osnově sjednoceného trestního řádu československého z roku 1929. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1930, s. 143. Jedním dechem však J. Kallab v druhém citovaném díle dodává, že to neznamená, že by se obviněný nemohl dopustit nepravdivou výpovědí jiného trestného činu, např. utrhání na cti.

[28] MIŘIČKA, August, op. cit., s. 223.

[29] Srov. KALLAB, J.; HERNNRITT, V.; op. cit., s., 198, bod 19. a 20.

[30] Srov. např. LEPAŘ, Mojmír. Trestní zákon ze dne 27. 5. 1852, číslo 117 ř. z. (platný ve státě Československém). Šesté vydání nově upravené. Praha: Nakladatelství Dra. Ed. Grégra a syna, 1919, s. 119.

[31] ŠTOLLA, Josef. O křivé přísaze a křivé výpovědi dle osnovy trestního zákona z r. 1891. In: Právník. Praha: Právnická jednota v Praze, 1892, roč. 31, s. 688nn.

[32] Ibidem, s. 689.

[33] ŠTOLLA, Josef. O křivé přísaze a křivé výpovědi dle osnovy trestního zákona z r. 1891 – dokončení. In: Právník. Praha: Právnická jednota v Praze, 1892, roč. 31, s. 726.

[34] MIŘIČKA, August. Přísaha obviněného v trestním řízení. In: Právník, 1932, roč. 51, sešit III., s. 74.

[35] RŮŽEK, Antonín. In: RŮŽEK, Antonín a kol. Československé trestní řízení. Praha: Panorama, 1982, s. 161.

[36] Otázkou umožnění přísahy obviněného v trestním řízení se zabývala i Mezinárodní společnost pro trestní právo (AIDP), která na svém III. kongresu (uskutečnivším se v Palermu roku 1933), přijala závěry, podle nichž se státům kontinentální právní kultury nedoporučovalo zavedení tohoto institutu; pokud by jej přesto chtěli zavést, pak jen pro trestní řízení soukromožalobní (tj. v podstatě za stejných podmínek, jaké byly běžné v civilním řízení) a jen za předpokladu, že obviněný nebude k přísaze nucen a že z jejího odepření pro něj nebude vyvozován žádný negativní následek – viz DE LA CUESTA, José Luis; BLACO CORDERO, Isidoro (eds.). Resolutions of the Congress of the International Association of Penal Law (1926-2014). In: International Review of Criminal Law, 2015, roč. 86, s. 264. Není bez zajímavosti, že tato otázka se na přetřes v AIDP dostala péčí československé národní skupiny právě v souvislostí s tehdy zamýšlenou rekodifikací, kdy posudek k položeným otázkám vypracovával prof. Miřička – srov. MIŘIČKA, op. cit., s. 73.

[37] MIŘIČKA, August, 1932, op. cit., s. 75; RÁLIŠ, Antonín. Soudní výslech obviněného podle osnovy čsl. trestního řádu. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, 1932, s.7.

[38] RÁLIŠ, Antonín, op. cit., s. 15nn

[39] MIŘIČKA, August, 1932, op. cit., s. 75. Dle mého názoru jde však o tři složky jediného argumentu.

[40] Srov. STORCH, František. Řízení trestní rakouské I. a II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2011. s. 78 a 80.

[41] MIŘIČKA, August, 1932, op. cit., s. 73.

[42] A právě jeho prizmatem, ale jen jeho prizmatem je třeba celý problém nazírat. Jak jednou větou zcela vystihl podstatu věci A. Ráliš: „Právní řád musí chránit nevinného, ale naproti tomu nesmí chránit viníka“. RÁLIŠ, Antonín, op. cit., s. 10.

[43] Dochází zde tedy k zajímavému frazeologickému paradoxu, neboť pro našeho obviněného to přísně vzato platí o to více, oč více trestní odpovědnosti může získat, oproti tomu, oč méně jí může ztratit.

[44] Zde bychom jistě nalezli mnohem více možných filosofických zdůvodnění, proč abolicionismus přinejmenším na regionální úrovni zvítězil a proč je to dobře, nicméně domnívám se, že argument rizikem justičního omylu a jeho neodčinitelnosti je jedním (a dost možná jediným) z těch, jímž se vážně zabývají i jinak přesvědčení mortikalisté, neuznávající argumenty opírající se o metafyzično. I pro mne osobně je tento argument rozhodující (tedy v čistě hypotetické rovině, v té reálné je věc vyřešena přijetím 6. protokolu k Úmluvě).

[45] Srov. namátkou z posledních let např. RIBA, Jorge; RODRÍGUEZ FORNELLS, Antoni, a kol. Telling true from false: cannabis users show increased susceptibility to false memories. In: Molecular Psychiatry. 2015, roč. 20, s. 772-777, dostupné z: https://www.nature.com/articles/mp201536; SHAW, Julia; PORTER, Stephen. Constructing Rich False Memories of Committing Crime. In: Psychological Science. 2015, roč. 26, č. 3, s. 291-301; CARPENTER, Alexis C.; SCHACTER, Daniel L. Flexible Retrieval: When True Inferences Produce False Memories. In: Journal of Experimental Psychlogogy: Learning, Memory and Cognition. 2017, roč. 43, č. 3, s. 335-349, dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5334182/; či PORTER, Stephen. B.; BAKER, Alysha T. CSI (Crime Scene Induction): Creating False Memories of Committing Crime. In: Trends in Cognitive Sciences. 2015, roč. 19, č. 12, s. 716-718.    

[46] Judikatura k této otázce je poměrně rozsáhlá, zmiňme proto jen některé dobře známé reprezentanty, např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 7. 1999 ve věci Selmouni proti Francii, č. stížnosti 25803/94, bod 87; rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2000 ve věci Velikova proti Bulharsku, stížnost č. 41488/98, bod 70; či k našemu státu se vztahující rozsudek ESLP ze dne 16. 2. 2012 ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice, stížnost č. 23944/04, bod 108.