Podřízené pohledávky nově při řešení úpadku oddlužením

Lenka Vidovičová

Nová právní úprava podřízených pohledávek má pomoci dlužníkům na cestě z tzv. dluhové pasti v průběhu oddlužení. Je otázkou, zda právní úprava očekávání splní, jak ovlivní průběh insolvenčních řízení, a zejména jak budou reagovat věřitelé.

Podřízené pohledávky v právní úpravě platné do 31. 5. 2019

Problematika podřízených pohledávek v dosud platné právní úpravě insolvenčního řízení nevzbuzovala mnoho pozornosti. Komentáře k základnímu ust., § 172 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též „ins. zák.“), nebyly nikdy příliš obsáhlé, jelikož role podřízených pohledávek v insolven­čním řízení je dosud víceméně okrajová a jejich uspokojení většinou věřitelé neočekávají.[1] V procesu uspokojování pohledávek by totiž k jejich uspokojení došlo, pokud byly zjištěny, až po uspokojení ostatních pohledávek a také podle toho, jakým způsobem je řešen úpadek dlužníka (§ 172 odst. 1 ins. zák.). Podrobněji pojem a význam podřízenosti v insolvenčním řízení objasňuje T. Richter obecně takto: „[…] má-li jedna pohledávka (seniorní pohledávka) ve vztahu k jiné pohledávce (juniorní pohledávka) lepší pořadí“.[2] Dále pak téma podřízenosti pohledávek rozvíjí a dělí je podle toho, zda věřitel bude případně uspokojován až poté, co bude uspokojena pohledávka jiného věřitele nebo několika jiných věřitelů (specifická podřízenost), nebo všech ostatních věřitelů (obecná podřízenost).[3]

Podřízené pohledávky, jak je vymezuje § 172 ins. zák., můžeme rozdělit do tří kategorií:

  1. podřízené pohledávky zesmluv mezi dlužníkem a věřitelem, které mají být plněny až po uspokojení jiné pohledávky (případně ostatních pohledávek dlužníka), v případech, kdy smlouva byla uzavřena před zahájením insolvenčního řízení,
  2. podřízené pohledávky z podřízeného dluhopisu (podle zák. číslo 190/2004 Sb., o dluhopisech, a to v případě, že se jedná o cenný papír splňující zákonné podmínky § 34 zákona o dluhopisech),
  3. pohledávky společníků a členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu.

Pro podřízené pohledávky ze smluv a pohledávky z podřízeného dluhopisu platí, že musí být přihlášeny, přezkoumány a zjištěny, jako je tomu u ostatních pohledávek (postupem ve smyslu ust. § 173 ins. zák.). Jedině pohledávky společníků nebo členů dlužníka se postupem podle § 173 ins. zák. nepřihlašují, ale oznamují se insolvenčnímu správci, který vede jejich evidenci.[4]

Pro podřízené pohledávky všech kategorií platí, že věřitelé těchto pohledávek nemají hlasovací právo (§ 51 odst. 4 ins. zák.). Je tedy možné souhlasit s již citovaným T. Richterem, který nazval podřízený dluh spíše […] exotickým finan­čním nástrojem, se kterým se většina procesních subjektů tuzemských insolvenčních řízení nikdy nesetká“.[5]

Není také bez zajímavosti, že citovaný autor předpokládal, že podřízené pohledávky se postupem času stanou mnohem běžnější kategorií v souvislosti s úpravou subrogace v § 1938 odst. 1 o. z., zejména v řízeních, kde je úpadek řešen konkursem nebo reorganizací.

Podřízené pohledávky v oddlužení od 1. 6. 2019 – nové vymezení § 172 ins. zák.

Novela insolvenčního zák. č. 31/2018 Sb. však význam podřízených pohledávek nového druhu výrazným způsobem změnila, ovšem pouze v případech, kdy je úpadek řešen oddlužením. Pohledávky, které dosud spadaly pod kategorii běžně přihlašovaných pohledávek ve smyslu ust. § 173 ins. zák. a sestávaly (obecně vymezeno) z jistiny a příslušenství nebo jiných nároků po právu, ztrácí své postavení, dané podle příslušné právní úpravy a smluvních podmínek, platných a sjednaných před zahájením insolvenčního řízení. Jejich postavení a výše budou nově ve vztahu k případné podřízenosti hodnoceny jiným způsobem, a to v závislosti na těchto skutečnostech:

jak vysoká je výše jistiny přihlášené pohledávky v okamžiku jejího vzniku, a

jak vysoký je souhrn souvisejících úroků, úroků z prodlení a poplatku z prodlení a smluvních pokut sjednaných pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky (nejedná-li se o smluvní pokutu, která je dluhem z podnikání). V tomto případě zákonné vymezení souvisí s vymezením pohledávek, které přirostly po rozhodnutí o úpadku a které jsou vyloučené z uspokojení v insolvenčním řízení v každém případě (§ 170 ins. zák.).[6]

Pokud totiž výše příslušenství a vymezených smluvních pokut bude převyšovat jistinu pohledávky, kterou pohledávka měla v době svého vzniku, bude pohledávka nově v této části příslušenství a smluvních pokut za prodlení považována za pohledávku podřízenou a jako taková bude také případně uspokojena.[7] Novela tak ke třem stávajícím kategoriím podřízených pohledávek konstruuje kategorii dalších podřízených pohledávek, a to pouze pro případ oddlužení.

Právní úprava tak v tomto znění akceptovala pozměňovací návrh k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který si kladl za cíl řešit situace, kdy příslušenství značně převyšuje přihlášenou jistinu, a to z nejrůznějších důvodů. Nejčastěji z důvodu smluvních podmínek nebo z důvodu běhu času a přirůstání příslušenství. Jak plyne z odůvodnění novelizace ustanovení, byl zvolen způsob privilegování pouze určitého druhu (a přihlašované části) příslušenství, které bude nadále uspokojováno v běžném režimu („[…] typy příslušenství, které nemají sankční povahu nebo které představují náklad vynaložený věřitelem“).[8] Ostatní části příslušenství, které by převyšovaly stanovenou mez, budou nadále zařazeny do kategorie podřízených pohledávek se všemi zákonnými důsledky, a to spolu se smluvními pokutami za prodlení. Výše podřízených pohledávek bude pro dlužníka znamenat důležitou skutečnost v okamžiku, kdy bude posuzováno, zda je oddlužení splněno. Podle nového vymezení v § 412a ins. zák. pro splnění oddlužení postačí (v případě, že nezaplatí nezajištěným věřitelům pohledávky v plné výši), že dlužník splní tyto podmínky:

– uhradí v době 3 let od schválení oddlužení alespoň 60 % pohledávek věřitelů [§ 412 odst. 1 písm. b) ins. zák.], nebo

– po dobu 5 let od schválení oddlužení vynakládal veškeré úsilí k tomu, aby uspokojil pohledávky věřitelů, a v této době splatil alespoň 30 % pohledávek věřitelů, a oddlužení zároveň nebylo v této době zrušeno [§ 412 odst. 1 písm. c) ins. zák.].

V obou zákonných možnostech postačuje, aby požadované míry splacení bylo dosaženo bez přihlédnutí k podřízeným pohledávkám (§ 412a odst. 3 ins. zák.). Tímto zákonným vymezením se víceméně stávají z jisté části příslušenství přihlášených pohledávek a smluvních pokut za prodlení takové pohledávky, k jejichž uhrazení dojde pouze výjimečně a v malém počtu oddlužení – jejich pořadí se po novele výrazně zhorší.

Očekávané dopady novely v praxi

Vzhledem k charakteru přihlašovaných pohledávek je zřejmé, že zákonné „rozlomení“ pohledávek na privilegovanou jistinu s částí privilegovaného příslušenství a na část příslušenství bez reálné šance na uspokojení, bude mít vliv na velké množství pohledávek v oddlužení. Dá se předpokládat, že věřitelé budou pravděpodobně měnit svou přihlašovací i obchodní strategii. Zákonodárce zřejmě předpokládá, že věřitelé pragmaticky budou sami přihlašovat pouze takovou výši pohledávek s příslušenstvím, aby byli uspokojováni v běžném režimu. Vzhledem k právní úpravě tak budou v (nezasloužené?) výhodě věřitelé pohledávek, které dle smluvních ustanovení vznikají při zesplatnění dluhů včetně úroků apod. v důsledku porušení smluvních povinností dlužníka. Na základě toho vzniká nová jistina zahrnující příslušenství, kterou již nebude možné zpětně posoudit (a to ani zčásti) jako podřízenou pohledávku, pokud tato nová jistina vznikla před rozhodnutím o úpadku.

Lze očekávat, že situace zde bude obdobná jako u posouzení, zda lze na tuto novou jistinu aplikovat ust. § 170 písm. a) ins. zák., kdy Nejvyšší soud jednoznačně judikoval, že po kapitalizaci úroků před rozhodnutím o úpadku v důsledku prodlení dlužníka již zde ke dni rozhodnutí o úpadku nejsou žádné úroky, které by mohly po úpadku přirůstat.[9] Obdobně tedy pak ani v případě posuzování podřízenosti zde po zesplatnění v důsledku prodlení a vzniku nové jistiny nebudou žádné úroky, které by bylo možné posoudit jako podřízenou část pohledávky. Podobně výhodná situace bude i u přihlášení směnečných pohledávek ze zajišťovacích směnek, které rovněž ve své směnečné jistině obsáhnou jak jistinu původní pohledávky, tak její příslušenství a jiné sankce.

V souvislosti s přihlašováním pohledávek vzniká otázka, zda sami věřitelé budou muset přihlásit svou pohledávku (nebo její část) jako podřízenou a uvést v přihlášce skutečnosti podstatné pro posouzení podřízenosti. Je zřejmé, že v tomto případě bude nutné novelizovat prováděcí předpisy.[10] Pokud tak věřitelé neučiní, bude vždy muset přezkoumat pohledávku insolvenční správce a „rozlomit“ pohledávku věřitele podle zákonných kritérií podřízenosti při své přezkumné činnosti. Nová právní úprava bude mít vliv na podobu zprávy pro oddlužení, kde bude nutné uvést a rozdělit běžné pohledávky a podřízené pohledávky.

V této souvislosti je nezbytné, aby byla postavena najisto výše přihlášené pohledávky v okamžiku jejího vzniku. Tato výše bude v některých případech obtížně zjistitelná, zejména v případě pohledávek z kreditních karet a revolvingových úvěrů, kdy dlužník čerpá opakovaně finanční prostředky do výše smluvně dohodnutého úvěrového rámce a postupně také splácí (či nesplácí) věřiteli dluhy (jistinu, příslušenství, různé poplatky i sankce).

Dá se také očekávat nárůst sporů o pořadí přihlášených pohledávek (§ 195 ins. zák.), protože dosud převažující judikatura řešila v naprosté většině případů sporů o pořadí popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění. Dalším důsledkem může být i nárůst neochoty věřitelů brát k výzvě insolvenčního správce zpět části pohledávek ještě před přezkumem, které insolvenční správce míní popírat z důvodů neplatnosti smluvních ujednání pro jejich nepřiměřenost, rozpor se zákonem či s dobrými mravy apod., což dosud věřitelé po zralé úvaze a poté, co je insolvenční správce s odůvodněním svého postoje k pohledávce vyzval, zpravidla činili.

Jen praxe ukáže, zda toto opatření, které má napomoci dlužníkům z dluhové pasti, splní očekávání.

 

Autorka JUDr. Lenka Vidovičová, LL.M.,  je advokátkou, insolvenční správkyní a členkou představenstva ČAK.


[1] K tomuto např. Taranda in J. Hásová, T. Moravec a kol.: Insolvenční zákon, Komentář, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2018, str. 709-710.

[2] T. Richter: Insolvenční právo, 2. vydání, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2017, str. 59-60.

[3] Tamtéž, str. 59.

[4] § 172 odst. 4 ins. zák.

[5] T. Richter, op. cit. sub 2, str. 60.

[6] Pozměňovací návrh č. 1190 k zákonu č. 31/2018 Sb., sněmovní tisk 71, odůvodnění odst. 5.

[7] § 172 odst. 2 ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019.

[8] Pozměňovací návrh č. 1190 k zákonu č. 31/2018 Sb., sněmovní tisk 71, odůvodnění odst. 4.

[9] Dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 ICdo 88/2014.

[10] Především vyhlášku č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení, a vyhlášku č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení.

Go to TOP