I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítl ústavní stížnost stěžovatele proti usnesením Vrchního soudu v Praze a Úřadu pro zahraniční styky a informace. Ústavní soud dospěl k závěru, že ačkoliv tato rozhodnutí zasáhla do stěžovatelových základních práv, jde o zásah, který ještě lze z ústavního hlediska připustit.

Stěžovatel je investigativní novinář a spisovatel. Dne 4. 5. 2018 byla v časopise Reportér magazín publikována jeho reportáž s názvem „Tajné operace Andreje B.“; článek se dotýkal i aktivit, které souvisí s Úřadem pro zahraniční styky a informace (dále jen Úřad). V souvislosti s tím byl stěžovatel předvolán k podání vysvětlení na Úřad. Předvolání mu bylo dvakrát zasláno s minimálním předstihem, proto se omluvil a navrhl náhradní termíny, na což Úřad nereagoval. Následně si stěžovatel převzal další předvolání, které bylo doplněno usnesením o uložení pořádkové pokuty ve výši 20 000 Kč. Pokuta byla odůvodněna tím, že stěžovatel opakovaně bez dostatečné omluvy nevyhověl výzvě policejního orgánu, přičemž v druhém případě reagoval urážlivě, a v důsledku tohoto jednání došlo dvakrát ke zmaření úkonů trestního řízení. Usnesením Vrchního soudu v Praze byla stěžovateli pokuta shledána jako důvodná, nicméně nepřiměřená, a proto byla snížena na 3 000 Kč. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti mj. uvedl, že se jako novinář dostává do situací, kdy na něj bývá vyvíjen nátlak za účelem nezveřejňování určitých informací, a to včetně nátlaku ze strany orgánů státní moci. Vzniklou situaci proto vnímal jako šikanózní jednání a vynucování pokuty se mu jeví jako vynucování si poslušnosti a zastrašování. Ke zmaření úkonů trestního řízení podle něj nedošlo, protože k podání vysvětlení z jeho strany nakonec došlo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ani Úřad ani Vrchní soud v Praze se adekvátně nezabývaly tím, že v daném případě se jednalo o novináře, vyslýchaného v souvislosti s jeho činností, dotýkající se vysoké politiky. Přitom v euroatlantické oblasti nejpozději od vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci New York Times v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964) patří tisková svoboda mezi preferované svobody, umožňující novinářům volně kritizovat politiky a veřejné činitele, pokud se nejedná o nepravdivé informace uveřejněné buď vědomě, nebo z nedostatečně ověřených zdrojů: debata o veřejných záležitostech musí být nerušená, robustní a široce otevřená. Význam ochrany novinářských zdrojů jako jeden z úhelných kamenů pro svobodu projevu pak potvrdil ve své judikatuře opakovaně také Evropský soud pro lidská práva.

Orgány činné v trestním řízení by se měly vyvarovat ve vztahu k novinářům jednání, které by mohlo vyvolávat dojem, že s novináři je zacházeno jinak a přísněji než s jinými osobami. Uložení pořádkové pokuty takřka v polovině zákonné sazby za první a nepříliš závažné porušení povinnosti dostavit se k podání vysvětlení se může jevit jako pokus ovlivnit novináře ještě před položením první otázky, kdy bude novinář zvažovat, zda a v jaké míře využije svého práva odepřít poskytnutí informace v souladu s § 16 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb. tiskový zákon.

V dané věci, s ohledem na její kontext, celkový přístup stěžovatele, jeho opakované omluvy a ochotu dohodnout se a podat požadované vysvětlení, se přístup Úřadu pro zahraniční styky a informace, který mu uložil pokutu ve výši 20 000 Kč, jeví neadekvátní a neproporcionální. Pouze to, že Vrchní soud v Praze výši pokuty výrazně snížil, vedlo nakonec Ústavní soud k zamítnutí ústavní stížnosti; závěry vyslovené v tomto nálezu jsou však závazné.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4037/18 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay