Nerespektují-li obecné soudy právní názor Ústavního soudu vymezující ústavně konformní pravidla výkladu ustanovení občanského soudního řádu o účelu a pravidlech pro přiznání nákladů řízení právního zastoupení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, aniž odůvodní, proč v projednávaném případě jsou dány podmínky pro odchýlení od právního názoru Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), poruší právo účastníka řízení na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť byl toho názoru, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejším účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, a to formou vybudování nebytového prostoru v průchodu domu specifikovaného v žalobě. Vedlejší účastník se žalobě bránil mj. námitkou promlčení uplatněného práva.

Okresní soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 650 000 Kč (výrok I.) a na nákladech řízení částku 254 650,55 Kč (výrok II.) a také uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit státu náklady řízení v částce 487 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel zmeškal subjektivní promlčecí dobu (pozn. – terminologicky po rekodifikaci soukromého práva „promlčecí lhůtu“) k uplatnění jeho peněžitého nároku, jelikož již v roce 2000 věděl, že investice, které vložil do předmětné vestavby, vložil do majetku jiného, a požadoval, aby mu vedlejší účastník tyto investice zaplatil. Nicméně přestože právo stěžovatele podlehlo promlčení, okresní soud jeho žalobě vyhověl, jelikož dospěl k závěru, že výkon práva ve formě vznesení námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Výrokem II. krajský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 226 125 Kč. Výrokem III. krajský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit státu na účet okresního soudu na nákladech řízení částku 487 Kč. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že došlo k promlčení práva stěžovatele, ale s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uvedl, že nesdílí názor okresního soudu, že k námitce promlčení nelze přihlédnout proto, že byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, a proto bylo nutné žalobu zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil krajský soud toliko tím, že vedlejší účastník jako procesně úspěšný účastník řízení má nárok na účelně vynaložené náklady jak v řízení před okresním soudem, tak i v řízení před krajským soudem.

Nejvyšší soud napadeným usnesením ve znění opravného usnesení tohoto soudu odmítl dovolání stěžovatele (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 200 Kč. Nejvyšší soud konstatoval, že závěr krajského soudu o vzniku závazku z bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. o. z. v důsledku investice do nemovitosti ve vlastnictví jiného (mající za následek její zhodnocení) na základě neplatné smlouvy, je bezesporu souladný se závěry ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 10. 1984 sp. zn. 2 Cz 40/84, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 29, ročník 1989, sv. 9-10; dále přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003 sp. zn. 25 Cdo 355/2001). Nejvyšší soud dále uvedl, že ani při řešení otázek, jež jsou pak určující pro samotný závěr o promlčení práva stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení, se krajský soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1997, č. 11, s. 589; mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001 sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000 sp. zn. III. ÚS 158/99 (N 68/18 SbNU 107)]. Přípustnost dovolání pak dle Nejvyššího soudu nezakládají ani námitky stěžovatele o tom, že krajský soud neposoudil vedlejším účastníkem vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o. z. Co se týče úsudku krajského soudu o souladu vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem s dobrými mravy, Nejvyšší soud zopakoval své ustálené stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. K náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud uvedl, že v situaci, kdy dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, k nákladům (oprávněného) vedlejšího účastníka, jenž se prostřednictvím své zástupkyně v této věci, skutkově a právně nikoliv triviální, kvalifikovaně vyjádřil, patří odměna vyčíslená na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).

V ústavní stížnosti stěžovatel setrval na své právní argumentaci před obecnými soudy a tvrdil zejména to, že v předmětné věci nedošlo k promlčení jeho práva, jelikož objektivní promlčecí doba (lhůta) dle něj uběhla nejdříve v roce 2016, a co se týče subjektivní dvouleté promlčecí doby, k ní stěžovatel uvedl, že v roce 2000 nevěděl o neplatnosti smlouvy ze dne 11. 11. 1991 o podmínkách k vestavbě obchodní jednotky (dále jen „smlouva“), resp. stále ještě v této době předpokládal, že smlouva je platná.  Stěžovatel dále uvedl, že i další jednání vedlejšího účastníka značí zlou víru a je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž vedlejší účastník ani nemohl vznést námitku promlčení.

K otázce nákladů řízení stěžovatel uvedl, že Ústavní soud několikrát judikoval, že obce mají disponovat dostatečným odborným právním aparátem, aby se účelně před soudem zastupovaly samy. Vedlejší účastník však pověřil zastupováním advokátku, kterou vyslal na 16 soudních jednání, na kterých se ze strany vedlejšího účastníka de facto nic nestalo. Vedlejší účastník se pouze omezil na odmítání nároků stěžovatele a největším počinem bylo vznesení námitky promlčení. Stěžovatel měl za to, že toto obec měla zvládnout bez pomoci advokáta a právní zastoupení tak nebylo účelné a nutné a obci jako vedlejšímu účastníkovi by neměla příslušet náhrada nákladů řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení Nejvyššího soudu a ve vztahu k výrokům I. a III. napadeného rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a proto ústavní stížnost v této části odmítl.  

Ústavní soud se dále zaměřil na posouzení ústavnosti výroku II. napadeného usnesení Nejvyššího soudu ve znění opravného usnesení a výroku II. napadeného rozsudku krajského soudu. Z výroku II. napadeného usnesení Nejvyššího soudu a z jeho odůvodnění a z výroku II. napadeného rozsudku krajského soudu a z jeho odůvodnění vyplynulo, že Nejvyšší soud a krajský soud přiznaly náhradu nákladů za řízení před obecnými soudy vedlejšímu účastníkovi, a to podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) na základě kritéria úspěchu ve věci.

Ústavní soud poukázal na to, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud. V této souvislosti považoval Ústavní soud za významné, že jeho ustálená judikatura v oblasti nákladových výroků je založena na právním názoru vyjádřeném zejména nálezem ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), na který navázaly např. nálezy ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449), ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507) či ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Tato judikatura vychází z teze, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.); podle názoru Ústavního soudu to však neznamená, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za „neúčelně“ vynaložené za každé situace. V případech, kdy je předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod., lze podle názoru Ústavního soudu shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Ústavní soud dodal, že danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.

Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města [viz nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449)], vyšší územní samosprávné celky [nález ze dne 6. 6. 2013 sp zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691)] i na Českou televizi [viz v prvé řadě nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193)], či na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky [nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557)], přičemž v nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401) Ústavní soud zdůraznil, že tyto závěry se vztahují i na takové spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší.

Ústavní soud konstatoval, že ačkoli si Nejvyšší soud i krajský soud musely být této judikatury Ústavního soudu vědomy, a přesto, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, ji ve svých rozhodnutích nezohlednily. Jestliže Nejvyšší soud a krajský soud nerespektovaly právní názor Ústavního soudu vymezující ústavně konformní pravidla výkladu ustanovení občanského soudního řádu o účelu a pravidlech pro přiznání nákladů řízení v případech popsaných shora, aniž pro to byly podmínky takové odchýlení umožňující, porušily tím právo stěžovatele na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud dodal, že tato rozhodnutí by byla za jiných okolností jistě možná, nicméně v situaci, kdy vedlejší účastník je statutárním městem a jedná se o relativně standardní (i když dlouho trvající) civilněprávní spor, pak postup Nejvyššího soudu a krajského soudu akceptovat nelze. Chtěly-li pak Nejvyšší soud či krajský soud vedlejšímu účastníkovi přiznat náhradu nákladů na zastoupení advokátem – mimo náhrady hotových výdajů – jde o situaci v souladu s judikaturou Ústavního soudu výjimečnou, jež si žádala náležité odůvodnění stran potřebnosti a účelnosti takto vynaložených prostředků. Této povinnosti však Nejvyšší soud ani krajský soud ve svých rozhodnutích nedostály, neboť tato rozhodnutí jsou takovýchto úvah zcela prosta, přičemž argumentace stěžovatele v této věci vyžadovala, aby se jí Nejvyšší soud – vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy – již ustálenou judikaturou Ústavního soudu nejen zabýval, ale aby se s ní také náležitě vypořádal.  

Ústavní soud proto uzavřel, že neposoudily-li Nejvyšší soud a krajský soud výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka (statutárního města) advokátkou v soudním řízení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovateli s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., porušily právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku též právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ústavně nekonformním postupem Nejvyššího soudu a krajského soudu byl umenšen majetek stěžovatele bez toho, aniž by bylo postaveno najisto, že pro takový stav jsou splněny judikaturou Ústavního soudu předvídané podmínky.

Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, výrok II. usnesení Nejvyššího soudu ve znění opravného usnesení tohoto soudu a výrok II. rozsudku krajského soudu zrušil.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.