Efektivita rozhodčího řízení
Vždy, když se hovoří o rozhodčím řízení, a zejména ve srovnání s řešením sporů státními soudy, je jedním z hlavních argumentů efektivita rozhodčího řízení. V mnoha případech zůstane u obecných proklamací, aniž by bylo dále podrobněji určeno, v čem ten či onen autor efektivitu rozhodčího řízení spatřuje a jak je možné ji porovnat s jinými systémy řešení sporů, a aby tvrzenou efektivitu takový autor jednoznačně doložil. Závěr o efektivitě rozhodčího řízení je sice pravdivý, ale jeho informační hodnota, neřkuli hodnota vědecká, je nulová. Efektivitou vyjadřujeme praktickou účinnost nějaké smysluplné lidské činnosti, a to porovnáním vstupů a výstupů takové činnosti, nebo, jinými slovy, kolik je třeba vynaložit nákladů a energie do systému, aby bylo jeho prostřednictvím možné dospět k očekávanému výsledku.
V případě řešení sporů to znamená porovnat, kolik je třeba vložit vstupů či nákladů (v různých parametrech) do systému, aby byl spor účinně a uspokojivě vyřešen. S některými vstupy je spojena obtížnost co do jejich kvantifikace nebo např. finančního ohodnocení, ale jistě to není problém neřešitelný.
Než budeme pokračovat u jednotlivých parametrů řešení sporů, je třeba vymezit, co se rozumí vyřešením sporu. Vyřešením sporu totiž rozumíme nejen rozhodnutí, jímž bylo navrhovateli vyhověno, příp. smír, který v rozumné míře vyhovuje oběma stranám sporu, ale v podstatě i takové ukončení sporu, kde sice nebylo dostatečně vyhověno ani jedné straně sporu, ale žádná ze stran nemůže ve sporu dále účinně pokračovat. Vyhodnotíme-li totiž trvání a existenci dlouhodobých sporů z hlediska organizačního a manažerského, může být výhodnější spor rychle ukončit, byť s negativním důsledkem nebo alespoň nerozhodně, než jím řadu let zatěžovat účetnictví a chod jinak úspěšné organizace. Spor je tedy považován za vyřešený, pokud již netrvá a pokud v něm strany nehodlají (nebo ještě lépe z procesních nebo závazkových důvodů nemohou) dále pokračovat.
Základní parametry řešení sporů
Základními parametry jakéhokoli řešení sporů jsou v podstatě jen tři kritéria – kvalita rozhodování sporu, čas, který je potřebný k vyřešení sporu, a náklady, které je třeba nezbytně vynaložit. Dodejme k tomu, že zásadní poměr mezi těmito parametry vyjadřuje to, z čeho můžeme usuzovat na efektivitu rozhodčího řízení. Oblíbeným bonmotem odborníků na téma efektivity rozhodčího řízení je tvrzení, že z citovaných tří parametrů rozhodování můžete mít v příznivých hodnotách vždy jen dva současně. Tedy buď je rozhodování kvalitní a rychlé (pak je VELMI nákladné), nebo je kvalitní a s rozumnými náklady (trvá ale nepřiměřeně dlouho), anebo je rychlé a finančně nenáročné (nad kvalitou rozhodnutí si ale strany rvou vlasy). Někdy je efektivita nesprávně zaměňována s rychlostí rozhodování; pokud je rozhodování pouze rychlé a v ostatních parametrech nevyhovuje, rozhodně ho nelze považovat za efektivní.
Kvalita rozhodování
Kvalitou rozhodování nerozumíme jen otázku právního umu a vynalézavosti rozhodců či jejich stylistické dovednosti, ale celou řadu dalších ukazatelů.
Prvním z nich je zákonnost rozhodování. Z celého procesu musí být zjevné, že se jedná o proces, kde se rozhoduje o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob, a že tedy nejde o společenskou hru bez právních důsledků. Rozhodčí řízení musí být vedeno na základě zákona a v souladu s ním, rozhodci musí být řádně jmenováni a musí se jednat o osoby, které se, podle příslušné právní úpravy, mohou rozhodci stát.
Se zákonností pak přímo souvisí i tzv. arbitrabilita sporu (viz článek P. Horáka na str. 23-26 tohoto čísla BA – pozn. red.). Základní vymezení arbitrability je zakotveno v zákoně o rozhodčím řízení, konkrétně v ust. § 1, které stanovuje, že tento zákon upravuje „a) rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci, b) rozhodování sporných záležitostí náležejících do spolkové samosprávy rozhodčí komisí spolku podle občanského zákoníku, c) výkon rozhodčích nálezů“.
Zákon dále navazuje ust. § 2 v odst. 1, 2 a 4: „Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související.“
Zákon výslovně nedefinuje pojem majetkový spor, a tudíž jeho výklad přináší především právní teorie, dle níž lze majetkový spor kvalifikovat jako spor, jehož předmětem je majetek vyjádřitelný v majetkových hodnotách. Je nutné poznamenat, že definici majetkového sporu nepodává zákon o rozhodčím řízení (ZRŘ) ani občanský soudní řád (o. s. ř.). Odborná literatura a judikatura se však shodují, že předmět majetkového sporu je takový, který lze finančně ohodnotit.
Uvedená definice je zcela nejednoznačná a dle názoru řady odborníků může způsobit mylnou domněnku stran, že pouze majetkový nárok ocenitelný penězi je přípustný k rozhodování před rozhodci. Za majetkové spory je totiž možné považovat i spory o splnění jiné než peněžité smluvní povinnosti, např. povinnost provést dílo. Odborné názory na arbitrabilitu se velmi liší. Judikatura a odborná veřejnost např. řadí mezi majetkové spory i spory určovací, k jejichž rozhodování jsou jinak příslušné soudy obecné.
A aby toho nebylo málo, Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009, ztotožnil s formulací komentářové literatury k o. s. ř. Ta definuje majetkové spory jako ty, které se svým charakterem dotýkají majetku, a to za předpokladu, že spadají do pravomoci soudů dle ust. § 7 o. s. ř.
Dalším parametrem je nezávislost a nepodjatost rozhodců. Jakkoli by tento ukazatel měl záviset především na samotných rozhodcích, podstatnou roli samozřejmě hraje i rozhodčí systém či rozhodčí soud jako stálá rozhodčí instituce, u kterého rozhodci funkci rozhodce vykonávají, a také společenská atmosféra v dané jurisdikci, obecná právní kultura i reputace rozhodčího řízení v daném místě i epoše. Tedy co by v jedné jurisdikci v 21. století bylo zcela nemyslitelné a nepředstavitelné, bylo např. v jiné jurisdikci v raných 90. letech běžné.
Zákonná úprava nezávislosti rozhodce vychází z ust. § 8 ZRŘ, které uvádí, že „rozhodce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti“.
Pokud se týká nezávislosti rozhodce, velmi přesně ji vyjádřil např. Bělohlávek, který v komentáři k zákonu o rozhodčím řízení uvádí: „Důvod pro možné vyloučení rozhodce ve smyslu § 8 ZRŘ je však zapotřebí vykládat jako konkrétní závislost rozhodce na průběhu a výsledku sporu, kdy výsledek sporu může rozhodce považovat za svou výhodu nebo výhodu osoby blízké či výhody osoby personálně a majetkově spojené. Takové hledisko musí být zásadní a v podstatě jediné.“
Dalším požadavkem na kvalitu rozhodování je odborná erudice rozhodce. Odborná je v tomto kontextu myšlena jiná odbornost než pouze čistě procesněprávní. Jedním z velmi častých výtek na adresu české justice je omezená odbornost soudců v meritorních záležitostech. Žádný soudce není specialista na všechny typy sporů.
Určitě je namístě zmínit srozumitelnost a věcnou a právní přezkoumatelnost vydaných rozhodnutí ve smyslu plného zdůvodnění meritorního rozhodnutí (nikoli přezkoumatelnost ve smyslu procesním). Nedostatek srozumitelnosti a přezkoumatelnosti obsahu narušuje efektivitu rozhodčího řízení v tom smyslu, že rozhodčí řízení tak ztrácí na své kredibilitě.
Věcná přezkoumatelnost a procesní přezkoumání rozhodčích nálezů je otázka, která je často zcela chybně interpretována a zaměňována. Kritici rozhodčího řízení uvádějí zpravidla bez dalšího, že řízení je jednostupňové, a zcela pomíjejí, že rozhodčí řízení včetně nálezu je přezkoumáváno vždy v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu, pokud je takové řízení zahájeno. Ostatně, strany sporu si v rámci rozhodčí doložky mohou sjednat přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, a konečně, některé rozhodčí instituce, jako např. rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži, nález v rámci jeho vydání automaticky interně přezkoumávají po vypracování rozhodci a před doručením stranám sporu. V případě, že je rozhodčí nález v nějaké rozumné míře přezkoumáván, či je přezkoumatelný, je obecně považován za kvalitnější rozhodnutí. Paradoxem je, že na druhé straně k efektivitě rozhodčího řízení přispívá právě jednoinstančnost, protože v praxi se setkáváme s tím, že opravné prostředky, ať již řádné, nebo mimořádné, jsou využívány spíše jako procesní obstrukce než jako prostředek k nápravě procesních nebo meritorních pochybení.
A snad ještě poslední poznámka ke kvalitě rozhodnutí. S kvalitou rozhodnutí rozhodně nesouvisí, v čí prospěch rozhodci rozhodli. Někteří manažeři či zástupci stran mají tendenci posuzovat kvalitu rozhodců téměř výlučně podle toho, zda byli ve sporu úspěšní, či nikoli, což samozřejmě rozvoji a reputaci rozhodčího řízení nepřispívá.
Čas
Je všeobecně známo, že čas je komoditou, jejíž hodnota v posledních desetiletích dramaticky stoupá. Pokud čas posuzujeme jako jeden z parametrů efektivního řešení sporů, hovoříme jednoznačně o délce řízení – počítáno od podání návrhu (tedy uplatnění nároku) do právní moci vykonatelného konečného rozhodnutí.
Pokud se týká srovnání rozhodčího řízení s řízením soudním, je to poněkud problematické. Záleží totiž na tom, jaká řízení budeme či nebudeme při výpočtu průměrné délky řízení započítávat. Deklarovaná průměrná délka řízení před soudem se v různých materiálech liší. Nicméně vždy se uvádí v řádech let, což odpovídá realitě. U složitějších sporů je to samozřejmě možné a pochopitelné, ale u jednoduchých obchodních sporů, např. nezaplacených faktur v případech, kdy nárok není nijak žalovaným popírán, je taková délka nepřijatelná. S ohledem na stav české justice co do jejího výkonu i co do možností, které dává stranám občanský soudní řád, nejsou odhady budoucího vývoje nijak optimistické.
Rozhodčí řízení je ve srovnání s řízením před soudem v tomto parametru skutečně velmi efektivní. Záleží samozřejmě na pravidlech, kterými se rozhodčí řízení řídí. Pokud ale použijeme jako příklad nejčastěji užívaná pravidla v České republice, je možné dosáhnout významného urychlení řízení aplikací ust. § 30 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (Řád RS), které stanoví: „… (1) Urychlené řízení s vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení, kterým se řízení zastavuje, a) do dvou měsíců od zaplacení zvýšeného poplatku za rozhodčí řízení se koná na základě písemné dohody stran a na návrh kterékoli strany, která uhradila zvýšený poplatek za rozhodčí řízení, nebo b) do čtyř měsíců od zaplacení zvýšeného poplatku za rozhodčí řízení se koná na návrh kterékoli strany, která uhradila zvýšený poplatek za rozhodčí řízení, nebyly-li lhůty prodlouženy na základě návrhu nebo se souhlasem strany, která zvýšený poplatek za rozhodčí řízení uhradila. Lhůty stanovené tímto řádem se v případě urychleného řízení a) podle odstavce 1 písm. a) zkracují na třetinu, a b) podle odstavce 1 písm. b) zkracují na polovinu s výjimkou lhůt podle § 22 odst. 2 a § 28 odst. 6…“
Urychlené řízení Řád RS rovněž připouští, když umožňuje stranám dosáhnout konečného rozhodnutí ve věci v předem stanovené lhůtě. Tato činnost Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR je zvlášť zpoplatněna a lhůty jsou pevně stanoveny, i když lze se souhlasem strany, která zvýšený poplatek uhradila, prodloužení lhůty podle § 49 odst. 3 dohodnout, aniž by nastoupila sankce vrácení zvýšeného poplatku za rozhodčí řízení. Takový souhlas stran lze předpokládat zejména v tzv. ostatním řízení než v řízení tuzemském (tj. s určitým více či méně kvalifikovaným mezinárodním prvkem), kdy dochází k průtahům při jmenování rozhodce, je nutné doručit předvolání k ústnímu jednání účastníkovi řízení do ciziny, je potřeba pořídit překlad písemností, je třeba opatřit znalecký posudek apod. Podle Řádu RS se v urychleném řízení lhůty přiměřeně krátí. Platí tak, že v případě vydání rozhodčího nálezu do dvou měsíců se všechny lhůty podle Řádu RS zkrátí na třetinu, v případě čtyř měsíců se lhůty zkrátí na polovinu, s výjimkou § 22 odst. 2 Řádu RS (lhůta 14 dnů ke jmenování rozhodce žalovaným) a § 28 odst. 6 Řádu RS (lhůta 3 dnů k doručení návrhu na změnu termínu ústního jednání). Lhůty podle § 10 Řádu RS, resp. lhůty k odstranění vad žaloby podle § 22 odst. 2 Řádu RS, se tak mohou zkrátit. I když Řád RS zkrácení lhůt v těchto případech povoluje, je otázkou jejich praktický dopad, zejména v obou posledních uvedených případech, když je lhůta pro uložení zprávy u doručujícího orgánu stanovena nezávisle na ustanovení Řádu RS. V konkrétním případě tak bude nutné volit postup podle § 49 odst. 3 Řádu RS.
Využití ustanovení o zrychleném řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR znamená v řízení před rozhodčím soudem natolik dramatické urychlení, že staví rozhodčí řízení ve věci časové efektivity do bezkonkurenčně lepšího postavení než řízení před obecným soudem.
K urychlení řízení může dojít i jiným způsobem. Podle týchž pravidel, tedy podle Řádu RS, se strany mohou rozhodnout pro tzv. zjednodušené řízení v souladu s jeho ust. § 29, které stanoví „… (1) S výjimkou sporů ze spotřebitelských smluv se strany mohou písemně dohodnout, že rozhodčí senát rozhodne spor bez ústního jednání pouze na základě písemností. Rozhodčí senát však může nařídit ústní jednání, jestliže se předložené písemnosti ukážou nedostačující pro rozhodnutí.
(2) S výjimkou sporů ze spotřebitelských smluv může rozhodčí senát vyzvat strany, aby se ve lhůtě, která nesmí být kratší než 10 dní od doručení výzvy, vyjádřily, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez ústního jednání pouze na základě písemností. Jestliže se strana k této výzvě ve stanovené lhůtě nevyjádří, má se za to, že s rozhodnutím sporu bez nařízení jednání souhlasí.
(3) Strany se mohou písemně dohodnout až do skončení projednávání sporu na tom, že není třeba odůvodnění rozhodčího nálezu…“ Takové řízení samozřejmě významně zkracuje délku řízení.
Řád RS připouští možnost vést rozhodčí řízení pouze na základě žaloby, žalobní odpovědi a písemných důkazů, což je využíváno zejména u tzv. typových sporů, anebo podle dohody stran, např. ve sporech z úvěrů. Současně však Řád RS umožňuje i v těchto případech ústní jednání nařídit, pokud písemnosti nepostačují k rozhodnutí ve věci. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodčí smlouva, jíž účastníci (dodavatel a spotřebitel) vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a kterou strany sjednaly, že řízení před rozhodcem nebude ústní, bez dalšího neplatná. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí však vyplývá, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za zneužívající klauzule. Rozhodčí doložka sjednaná v rámci smlouvy o úvěru se spotřebitelem, v níž se strany dohodly na tom, že jejich případný spor rozhodne rozhodce „bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které strany předloží, bez možnosti přezkumu“, nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity. S odkazem na § 19 odst. 3 ZRŘ, který umožňuje vyloučení ústního jednání, konstatoval, že „jedním z cílů zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení majetkových sporů, přičemž vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout“. Není-li absence ústního jednání nijak zneužito, nelze říci, že by vyloučení ústnosti samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Co se týče nemožnosti přezkumu, Nejvyšší soud konstatoval, že ZRŘ přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé připouští pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly. Nejvyšší soud v tomto ohledu uvedl: „Jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z prvků zaručující rychlost řízení, tedy jeden z cílů tohoto alternativního řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici.“ Ani absence dohody o přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci nepředstavuje k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Ujednání stran o tom, že rozhodčí nález nebude obsahovat odůvodnění, je možné, ale není v praxi příliš využíváno. Někdy může vést naopak k tomu, že rozhodčí nález je odůvodněn zejména v případě, že žaloba je zamítnuta. V tomto případě zřejmě platí zásada „superfluum not nocet“. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu by zřejmě nebyla úspěšná, protože zákonné důvody ve smyslu § 31 ZRŘ chybí. Rozhodčí smlouva, jíž účastníci (dodavatel a spotřebitel) vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a sjednali, že řízení před rozhodcem nebude ústní, není bez dalšího neplatná.
Je třeba také zdůraznit, že délka řízení, resp. jeho rychlost závisí také na rozhodcích samých. Samozřejmě dochází k tomu, že funkci rozhodce převezme osoba, která je velmi vytížená a obtížně hledá čas ve svém itineráři ke splnění povinností. Pokud navíc některá strana hledá příležitosti k prodlužování řízení a přistoupí k obstrukcím, může toto ve spojení s vytížeností rozhodce způsobit významné prodlevy. Rozhodčí senát zpravidla neodmítne jedno odročení, o které strana požádá, a pokud je věrohodně zdůvodněné (zejména s poukazem na provedení dalších důkazů a možnost prezentovat své procesní stanovisko), je rozhodnutí nepovolit další ústní jednání nebo odročení pro rozhodce hodně složité, protože takovým rozhodnutím mohou zvýšit riziko zrušení rozhodčího nálezu právě z těchto důvodů. Osobnost rozhodce, jeho flexibilita a profesionální vedení sporu jsou pak v takovém případě klíčové pro dosažení časově přijatelného efektu.
Náklady
Za náklady řízení považujeme všechny finanční výdaje spojené s průběhem řízení, ať již v řízení uplatnitelné, či nikoli. Především se jedná o poplatek za rozhodčí řízení, náklady na právní zastoupení, náklady na znalecké posudky a samozřejmě náklady, které strana vynakládá sama, ať už na zajištění přítomnosti svědků na ústním jednání, nebo jiné zvláštní náklady. Náklady pak nutně zahrnují i případnou náhradu nákladů druhé strany sporu v případě, že tato ve sporu uspěje, a dojde tak k přiznání náhrady nákladů řízení právě podle výsledku sporu.
Je třeba zdůraznit, že náklady řízení jsou v přímé úměře k délce trvání sporu. Kratší řízení znamená téměř vždy nižší nákladnost, tuzemské rozhodčí řízení je zpravidla levnější než mezinárodní arbitráž apod. Zvyklosti a podmínky mezinárodních rozhodčích řízení jsou ostatně velmi často živým důkazem, že rozhodčí řízení nemusí být nutně levnější, kratší a efektivnější.
Procesní efektivita
Je třeba konstatovat, že efektivita rozhodčího řízení velmi závisí na tom, zda jsou strany sporu schopny využít procesních prostředků, které se jim díky smluvní svobodě při sjednávání pravidel řízení nabízejí. Je také třeba konstatovat, že těchto procesních prostředků se využívá skutečně málo, a to ke škodě efektivity řízení. Využití existujících procesních prostředků může totiž přinést natolik dramatické urychlení, že staví rozhodčí řízení ve věci časové efektivity do bezkonkurenčně lepšího postavení. Využití závisí jednak na smluvních stranách při sjednávání rozhodčí smlouvy, a v neposlední řadě na tom, jak ustavený rozhodčí senát nebo jediný rozhodce řízení vedou a jak jsou schopni strany při sporu vést. Hovoříme samozřejmě o sporu, kdy strany usilují o rozhodnutí ve sporu, a nikoli o případech, kdy se jedna ze stran snaží rozhodčí řízení zdržovat a mařit.
Prvním krokem, jak zefektivnit průběh řízení, je volba procesních pravidel. Strany se mohou spolehnout např. na řád některého ze stálých rozhodčích soudů, mohou využít některých zahraničních pravidel, nebo tato pravidla doplnit pravidly vlastními, eventuálně vytvořit kompletní pravidla vlastní. Kterou z těchto cest zvolit, závisí na typu sporu a vůli stran. V případě, že je alespoň jedna ze stran zahraniční subjekt, je pravděpodobné, že se podaří využít některých zahraničních pravidel, u tuzemských subjektů je tato pravděpodobnost menší. Různá rozhodčí pravidla se liší mírou podrobnosti úpravy, způsobem dokazování a v řadě dalších aspektů. Zásadním problémem je, že k dohodě o pravidlech by mělo dojít již v době uzavírání rozhodčí smlouvy (zde ve formě rozhodčí doložky), tedy v době ještě před vznikem sporu, nebo přesněji řečeno v době, kdy nadšené smluvní strany s tím, že vznikne spor, vůbec nepočítají a jejich ochota věnovat se rozhodčímu ujednání, resp. rozhodčí doložce se omezuje maximálně na to, zda ji připustí či nikoli, nebo v nejlepším případě se omezí na volbu místa či instituce, u které se rozhodčí řízení povede.
Druhým krokem je vynaložení dostatečného úsilí ke smírnému odklizení sporu. Rozhodčí fórum je mimořádně vhodným místem k tomu, aby se strany o rozumný smír mohly pokusit. Emoce nebo ego sporných stran a jejich právních zástupců mohou být do značné míry uspokojeny již faktem, že se strany střetly před rozhodci, vyměnily si razantní podání a předvedly týmy právníků. Pokud se v takové chvíli rozhodcům podaří, aby dovedli strany k poznání, že lze přistoupit na kompromis přijatelný pro obě strany, efektivita řízení vzroste skokově.
Třetím krokem je zúžení okruhu sporných otázek řízení, kdy pod odborným vedením rozhodců strany identifikují, které skutečnosti jsou považovány za nesporné a ve kterých bodech jsou procesní stanoviska rozdílná. To umožní senátu soustředit se na prokazování skutečností, které jsou sporné, a nikoli na celý rozsah tvrzení.
Čtvrtým aspektem, který může ovlivnit průběh řízení a jeho efektivitu, je dokazování. Zůstaneme-li u tuzemského rozhodčího řízení a nejčastěji užívaných pravidel (tedy Řádu RS), zjistíme, že strany jsou povinny prokázat okolnosti, na které se odvolávají při uplatnění svých nároků nebo námitek, jakož i ve svých dalších tvrzeních, tedy nabídnout rozhodčímu soudu důkazy, ze kterých má tvrzené skutečnosti zjistit. Jestliže účastník neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, musí rozhodčí soud při zjišťování skutkového stavu vycházet z důkazů, které byly provedeny.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze proto učinit jen tehdy, jestliže ani po hodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny, nelze přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Pokud by však měl rozhodčí soud rozhodnout v neprospěch strany z důvodu neunesení důkazního břemene, je povinen ji v průběhu řízení poučit o procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, protože jinak by bylo řízení zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, a strana by mohla namítat, že jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ o tom, že strany jsou povinny prokázat okolnosti, na které se odvolávají při uplatnění svých nároků nebo námitek, jakož i ve svých dalších tvrzeních, tedy nabídnout rozhodčímu soudu důkazy, ze kterých má tvrzené skutečnosti zjistit. Jestliže účastník neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, musí rozhodčí soud při zjišťování skutkového stavu vycházet z důkazů, které byly provedeny.
Otázkou důkazního břemene se zabývala judikatura obecných soudů opakovaně. Nejvyšší soud došel např. k závěru, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána buď z důvodů na straně účastníka, anebo nemohla být (objektivně vzato) vůbec prokázána. Současně platí, že závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, a ani o tom, že by bylo nepravdivé.
V této souvislosti platí otázka, zda je rozhodčí soud oprávněn provádět důkazy, které strany v řízení nenavrhly, jinak přiměřeně ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: „Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.“ Komentář k občanskému soudnímu řádu v této souvislosti uvádí, že oprávnění obecného soudu provést jiné než účastníky navržené důkazy je průlomem do kontradiktornosti řízení. Vychází z toho, že potřeba provedení takových důkazů za účelem zjištění skutkového stavu věci vyšla najevo a existence, potřeba a proveditelnost vyplynuly z tvrzení stran (bez důkazního návrhu) či z jiných skutečností zjištěných nebo vyšlých najevo v průběhu řízení a vždy zahrnutelných do „obsahu spisu“, jak zákon uvádí (průběžně soudem hodnocené výsledky dokazování, okolnosti patrné z nejrůznějších podání, resp. z jiných písemností založených ve spise). Obecný soud je tedy implicitně povinen provést relevantní důkaz, přičemž diskrece soudu je limitována tím, že vznikla tomu adekvátní procesní situace. Jinak platí, že soud nesmí ve sporném řízení vyvíjet důkazní iniciativu, neopřenou o průběžné výsledky řízení. Jinak by nahrazoval procesní odpovědnost účastníka řízení.
Existují však i jiné koncepce dokazování, které si našly cestu z anglosaského prostředí, a to zejména do sporů mezinárodních. Zatímco v kontinentálním systému mají strany povinnost tvrzení a důkazní břemeno svá tvrzení dokázat, v anglosaském systému se využívá koncepce „production“, kdy je strana na výzvu druhé strany sporu povinna vydat listiny nebo jiné důkazy, které má v držení, a to i když se jedná o důkazy proti ní samé. V některých pravidlech platí dokonce zásada, že pokud strana důkazy, které má prokazatelně v držení, nepředloží, má se za to, že je předložila a že bylo prokázáno to, co se předpokládá, že zmíněnými důkazy prokázáno být má. Ještě dál jde koncepce tzv. „discovery“, kdy se jedné straně sporu umožní přístup např. do účetnictví nebo do prostor užívaných druhou stranou, aby si důkazy pro svá tvrzení sama vyhledala, a to i v případě, že nemůže předem specifikovat, co vlastně hledá. V případě, že strany integrují takový způsob dokazování výslovně do svých dohodnutých pravidel, bylo by samozřejmě teoreticky možné využít tyto důkazní postupy i v tuzemském rozhodčím řízení. Např. v řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR dává Řád RS rozhodčímu senátu mimořádně široký prostor. Uvádí doslova, že důkazy se provádějí způsobem stanoveným rozhodčím senátem. V praxi to znamená, že se nejedná o otázku neupravenou Řádem RS ve smyslu jeho § 59, a tudíž rozhodčí senát nemusí přihlížet k zákonné úpravě v jiných předpisech. Rozhodčí senát tudíž může stanovit jakýkoli – rozumí se smysluplný – způsob provádění důkazů. Je ovšem otázka, zda by zavedení například některých v zahraničí hojně používaných důkazních prostředků přineslo zefektivnění důkazního řízení, protože právě masivní využití „production“ a „discovery“ v mezinárodních sporech způsobuje někdy naopak mimořádnou administrativní a časovou náročnost a enormně zvyšuje náklady.
Hlavní překážky dosažení efektivity v rozhodčím řízení
Bylo by namístě zmínit se o nejčastějších překážkách k dosažení efektivity v rozhodčím řízení. Zmíním se jen o těch nejvýraznějších a nejčastějších:
1. Nedostatečná pozornost věnovaná výběru rozhodců – hlavním kritériem musí být osobní integrita, vysoká profesionalita a odbornost, nikoli osobní sympatie a naděje, že rozhodce bude některé ze stran nakloněn. Stejná pozornost by měla být věnována místu řízení a procesním pravidlům, která budou zvolena;
2. Zbytečně obsáhlá a komplikovaná podání – je známo, že existuje jen velmi málo právních problémů, které nelze popsat a specifikovat dostatečně na několika stránkách. Podání v rozsahu několika set stran jsou namístě jen v naprosto výjimečných případech. Pokud k nim strany přikročí, jedná se buď o zjevnou obstrukci, nebo o způsob, jak podstatu sporu pokud možno co nejvíce zamlžit;
3. Časová a místní nedostupnost – strany nebo jejich právní zástupci pracují se žádostmi o odročení s tím, že počítají s komplikacemi při hledání vhodného termínu, který bude vyhovovat všem rozhodcům (členům rozhodčího senátu), a také s tím, že se rozhodcům nebude chtít odročení stranám odepřít a konat v jejich nepřítomnosti, aby zbytečně nezvýšili riziko zrušení rozhodčího nálezu;
4. Předkládání dalších a dalších procesních návrhů, většinou na provedení dalších důkazů (nejlépe výslechem svědků), eventuálně na sloučení nebo rozdělení řízení o oddělitelných nárocích. Rozhodci jsou většinou velmi opatrní při zamítání návrhu na další důkazy, aby se tak vyhnuli nařčení, že neumožnili stranám svá procesní stanoviska a tvrzení dostatečně prokázat. Koncentraci řízení v procesu před rozhodci je téměř nemožné platně aplikovat;
5. Zneužívání institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem – v současnosti u každého většího sporu strana, která neuspěje, podává návrh na zrušení rozhodčího nálezu k příslušnému soudu, často z důvodů zcela vyfabrikovaných, a spoléhá na ochotu řady soudců rušit každý rozhodčí nález, který jim přijde pod ruku, z důvodů zjevně malicherných.
Autor JUDr. Martin Maisner, Ph.D., MCIArb., je advokátem, členem představenstva ČAK a působí také jako uznávaný rozhodce.