V praxi se setkáváme s otázkou, zda zaniká kárná odpovědnost advokáta nebo advokátního koncipienta uplynutím doby bez dalšího anebo je třeba k zániku kárné odpovědnosti právní jednání (námitka uplynutí doby) ze strany advokáta, popř. advokátního koncipienta? Zákon o advokacii k uvedené otázce neobsahuje výslovnou odpověď. Pokud bychom na položenou otázku nahlíželi z hlediska vnímání současného českého soukromého práva, mohli bychom ji zjednodušit na: „Zaniká kárná odpovědnost advokáta nebo advokátního prekluzí anebo promlčením?“ Na to se snaží odpovědět i následující příspěvek, který pro Advokátní deník zpracoval Petr Poledne, místopředseda Kontrolní rady ČAK.

Prekluze způsobuje zánik, nenastala‑li ve vymezené době určitá právní skutečnost; k takovému zániku se pak přihlíží ex officio. Oproti tomu promlčení způsobuje nemožnost přiznání práva, přičemž takový účinek nastane pouze , pokud povinný vznese námitku promlčení. Samotné právo přitom ani při vznesení námitky promlčení nezaniká. Uvedené pojetí promlčení zde však není odjakživa. Například podle obecného zákoníku občanského (o. z. o.), tj. zákona vyhlášeného císařským patentem č. 946/1811 Sb. z. s., promlčení znamenalo pozbytí práva, které nebylo vykonáváno po dobu zákonem určenou (§ 1451 o. z. o.). Že se k takovému pozbytí práva nepřihlíželo z úřední povinnosti, pak vyplývalo z ustanovení § 1501 o. z. o. ve znění: „K promlčení není bez námitky stran z úřední moci hleděti.“

Ze shora uvedeného vymezení promlčení v soukromém právu je zřejmé, že není možno hledat přímou analogii mezi promlčením podle soukromého práva s promlčením, jak je vymezuje právo veřejné, zejména pak trestní zákoník. Podle ustanovení § 34 odst. 1 trestního zákoníku uplynutím promlčecí doby trestní odpovědnost za trestný čin zaniká. Na to pak navazuje ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, z kterého vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Z uvedeného je nepochybné, že v trestních věcech se k promlčení přihlíží ex officio a není tedy možné uvažovat o tom, že by zánik trestní odpovědnosti měl toliko relativní povahu.

Zákon o advokacii vymezuje lhůty, ve kterých je nutno podat kárnou žalobu, v ustanovení § 33 odst. 2, podle kterého je subjektivní lhůta vymezena tak, že kárná žaloba musí být podána do jednoho roku ode dne, kdy se kárný žalobce o kárném provinění dozvěděl; objektivní lhůta je pak vymezena dobou tří let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo. K tomu, zda uplynutím uvedených lhůt zaniká kárná odpovědnost advokáta ex officio (tj. absolutně) anebo jen k námitce kárně obviněného advokáta (tj. relativně), se zákon o advokacii nijak nevyjadřuje.

Další právní úpravu uvedených lhůt obsahuje advokátní kárný řád (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb.). Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního kárného řádu kárný senát kárné řízení zastaví, byla-li kárná žaloba podána opožděně.

Judikatura k uvedené otázce je velice vzácná. Soudní judikatura neexistuje. Z kárných rozhodnutí ČAK lze odkázat na rozhodnutí Kárné komise ČAK ve věci K 41/97, které se odvolává na blíže nespecifikované stanovisko přijaté na plenárním zasedání Kárné komise ČAK, podle kterého subjektivní lhůta k podání návrhu na zahájení kárného řízení počíná běžet okamžikem, kdy se kárný žalobce dozvěděl o kárném provinění, tedy nejpozději dnem, kdy oznámení o tomto skutku došlo na Českou advokátní komoru, případně do podatelny Ministerstva spravedlnosti. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že kárný senát vůbec neuvažoval o tom, že by k zastavení kárného řízení mohl přikročit jen tehdy, pokud by námitku uplynutí doby vznesl kárně obviněný. Mám tedy za to, že se Kárná komise ČAK v uvedeném rozhodnutí přiklonila k absolutnímu zániku kárné odpovědnosti na základě uplynutí doby. Ke stejným právním názorům se přihlásil i senát Odvolací kárné komise ČAK v rozhodnutí ze dne 14. června 2022; ve věci K 61/2019, ve kterém navíc výslovně uvedl, že jak subjektivní lhůta, tak i objektivní lhůta k podání kárné žaloby jsou lhůtami prekluzivními.

K výkladu může přispět i srovnání s úpravou kárné odpovědnosti soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Podle ustanovení § 89 zákona o soudech a soudcích (z. č. 6/2002 Sb.) odpovědnost soudce a předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedy kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu za kárné provinění zaniká, nebyl-li do 3 let od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení. Podle ustanovení § 29 zákona o státním zastupitelství (z. č. 283/1993 Sb.) odpovědnost státního zástupce za kárné provinění zaniká, nebyl-li do 3 let od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení. Podle ustanovení § 116 odst. 14 exekučního řádu (z. č. 120/2001 Sb.) odpovědnost exekutora, kandidáta nebo koncipienta za kárné provinění zaniká, nebyl-li do 3 let od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení.

Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (z. č. 7/2002 Sb.) návrh na zahájení kárného řízení musí být podán nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu, nejpozději však do 3 let ode dne spáchání kárného provinění. Z ustanovení § 14 písm. a) zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů pak vyplývá, že senát bez ústního jednání řízení zastaví, byl-li návrh na zahájení řízení podán opožděně. Jedná se tedy o obdobnou právní úpravu, jaká je obsažena v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) advokátního kárného řádu.

Je tedy zřejmé, že kárná odpovědnost soudců, státních zástupců a soudních exekutorů zaniká absolutně uplynutím doby, aniž by zánik kárné odpovědnosti vyžadoval jakýkoliv úkon ze strany kárně obviněného.

Ze samotné skutečnosti, že předpisy o advokacii neupravují výslovný zánik kárné odpovědnosti v případě uplynutí lhůty pro podání kárné žaloby, nelze podle mého názoru dovozovat, že by tomu mělo být v případě advokátů a advokátních koncipientů jinak. Z ustanovení § 33 odst. 2 zákona o advokacii a § 11 odst. 1 písmeno b) advokátního kárného řádu nelze dovodit, že by kárná odpovědnost advokáta nezanikla, pokud by kárně obviněný uplynutí lhůty k podání kárné žaloby nenamítnul. Kárná odpovědnost advokáta a advokátního koncipienta tedy podle mého zaniká absolutně marným uplynutím lhůty stanovené k podání kárné žaloby.

JUDr. Petr Poledne, Ph. D., advokát, místopředseda Kontrolní rady ČAK
Ilustrační foto: redakce AD