Autorky v následujícím příspěvku kriticky rozebírají nedávno přijatý zákon č. 123/2024 Sb., účinný od 1. 1. 2025, který novelizuje občanský zákoník a některé další zákony a který zavádí pro osoby stejného pohlaví nový typ svazku – partnerství, s většinou práv a povinností jako v manželství.

Trvalé životní společenství je základní hodnotou lidského života. Důležitý není jen obsah spočívající ve stanovených povinnostech a právech mezi dospělými lidmi, ale také ve vztahu k dětem žijícím v tomto společenství, či úprava jeho zániku s právními následky. Neméně zásadní se ukazuje i slavnostní rituál spojený s jeho vznikem. Veřejně přiznané životní společenství vytváří rodinu, rodinné společenství, jehož cílem je výchova dětí, pokud se zde vyskytují, nebo vzájemná podpora a pomoc. V České republice je možné uzavřít (v okamžiku vzniku tohoto článku v květnu 2024) manželství nebo registrované partnerství. Institucionalizovaný svazek se vykazuje znaky uznání a veřejného schválení.

Chápeme, že každý člověk má podle svého kulturního, náboženského či rodinného zázemí názor na to, zda osobám stejného pohlaví přiznat stejné povinnosti a práva jako manželům. Na okraj chceme poukázat na to, že se často skloňují zejm. práva, ale je třeba zdůraznit, že osoby stejného pohlaví upozorňují na to, že chtějí převzít i zodpovědnost, která je třeba zejm. s rodičovskou odpovědností či se správou společného jmění spojena. Pro někoho je toto nemyslitelné (a toto rozdělení se projevilo při projednávání v Poslanecké sněmovně), pro další jde o prosazení stejného přístupu ke všem lidem bez rozlišování a pro jiné lze snad jejich přístup nazvat, ať už se nedělají rozdíly. Vždyť se možná ukáže, že avizované problémy spojené s rozpadem rodiny nemusí nastat (jak ostatně vyplývá i ze zahraničních zkušeností jiných států[1]). Pro úplnost je však třeba dodat, že Evropa je v tomto směru rozdělena a existují nejen státy s touto zkušeností, ale i státy, kde jsou svazky stejnopohlavních párů zakázány, vč. jakéhokoli (rozuměj registrovaného nebo jiného) partnerství.[2]

Ukazuje se, že základním kamenem úrazu je definice tohoto trvalého společenství, resp. manželství, protože společenství osob stejného pohlaví se nutně musí přiblížit manželství. A proto se naráží stále znovu na základní problém, protože historicky bylo manželství vnímáno pouze jako svazek muže a ženy. Nejspíš jde v diskusi zejména o to, zda existuje jen jedna forma soužití, která může zajistit sociální stabilitu v rodině, zda některé formy soužití mají mít určité sociálně-ekonomické výhody a zda otevřením definice manželství nedojde k rozpadu tradičního prostředí pro výchovu dětí. Autorky nejsou odbornicemi v oblasti sociologie, proto jen konstatují, že i z odborných právnických kruhů se často jako důvod odmítnutí manželství stejnopohlavních párů ozývá argument, že dvě osoby stejného pohlaví spolu nikdy nemohou zplodit dítě, a proto nemohou vstupovat tam, kde je to „pomyslně vyhrazeno“ jen osobám pohlaví odlišného.

Tyto obavy i argumenty jsou dle názoru autorek liché, když již po desetiletí se děti v homosexuálních životních společenstvích nacházejí, homosexuálové v rodinném prostředí o děti pečují a vychovávají je.

Z hlediska práva tedy zůstává otevřená otázka, zda je zde legitimní důvod k jinému zacházení ve vztahu k soužití heterosexuálních a homosexuálních párů (a s tím spojených povinnostech a právech). Tímto jiným zacházením je přitom míněno právní hledisko, tj. vymezení toho, zda je zde právně relevantní důvod pro odlišnou právní úpravu či nemožnost aplikace odpovídajících právních norem na homosexuální páry. Rozdílné zacházení musí být objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení by musely být přiměřené a nezbytné.[3] Pokud pro rozdílné zacházení není dán důvod, jedná se o diskriminaci. Jako příklad argumentace antidiskriminačního přístupu lze uvést situaci v Rakousku, kde v roce 2017 rakouský ústavní soud rozhodl,[4] že není již možné rozlišování mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím, jelikož v rozdílech je patrné odlišné diskriminační zacházení z důvodu pohlaví bez objektivního důvodu. Na základě tohoto rozhodnutí byl změněn občanský zákoník (ABGB) a od 1. ledna 2019 zde mohou uzavírat manželství i osoby stejného pohlaví.

Již i výše naznačené odlišné úpravy napříč Evropou prokazují, že v případě zákazu manželství pro homosexuální páry nelze ovšem paušálně hovořit o diskriminaci. Zde platí přístup národního uvážení (margin of appreciation), kdy si každý stát může posoudit legislativně-technický přístup sám. K tomu lze srovnat např. čl. 41 slovenské ústavy, podle kterého „manželstvo je jedinečný zväzok medzi mužom a ženou“.

Tento příspěvek vznikl jako reakce na návrh zákona, který prošel v nedávné době legislativním procesem a má od 1. ledna 2025 nabýt účinnosti. Původní verze návrhu si kladla za cíl zakotvit v právní úpravě manželství „pro všechny“. Konečná verze je však odlišná. Prezidentem podepsaný – a je nutné říci, že velmi „narychlo formulovaný“ – legislativní výsledek vyvolává velké množství otázek. Pokusily jsme se některé vůbec vyslovit a zaujmout k nim stanoviska, která předkládáme k další diskusi. S přihlédnutím k tomu, že zákon byl vyhlášen dne 21. 5. 2024 ve Sbírce zákonů pod č. 123/2024, jsou následující řádky již fakticky rozborem nové právní úpravy.

 

K historii projednávání 

Sněmovní tisk č. 241/0 v původní podobě 

Na počátku stál návrh poslanců Josefa Bernarda, Markéty Pekarové Adamové, Olgy Richterové, Martina Baxy a Jany Pastuchové na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, z června roku 2022. Dle důvodové zprávy[5] je „základním principem navrhované právní úpravy poskytnout stejnopohlavním párům a jejich dětem stejnou důstojnost a stejnou ochranu rodinného života, jaká je zákonem poskytována manželům a jejich dětem, a zajistit jim tak rovné postavení nejen ve společnosti, ale i v právu. Cílem tedy není přiznat stejnopohlavním párům jiná nebo větší práva než manželům. Stejnopohlavní páry mají podle mezinárodního práva stejné právo na ochranu rodinného života jako partneři opačného pohlaví a mají stejné právo na ochranu s ním spojených hodnot, jako je vzájemná péče, založení rodiny a výchova dětí. To může v současných podmínkách České republiky plně zajistit pouze zrovnoprávnění možnosti vstupovat do manželství.“ K rozdílům jak právním, praktickým či třeba symbolickým mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím lze odkázat na tuto důvodovou zprávu.[6]

Návrh se přiklonil k redefinici manželství jako svazku dvou osob.[7] I když návrh sám uvádí, že jednou z cest přiblížení povinností a práv partnerů k manželství by mohla být novelizace zákona o registrovaném partnerství, toto vylučuje s tím, že pořád by se jednalo jen o přiblížení, ale cílem by mělo být zrovnoprávnění. Tento návrh působil jako relativně promyšlený.

K tomu vypracoval Parlamentní institut stanovisko,[8] nazvané Manželství jako svazek dvou lidí, informační podklad ke kompatibilitě návrhu na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (sněmovní tisk 241), s právem EU se závěrem, že zde není rozpor, protože EU dává prostor pro uvážení národním úpravám. K tomu lze doplnit, že čl. 9 Listiny základních práv Evropské unie[9] stanoví že: „Právo uzavřít manželství a založit rodinu je zaručeno v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon těchto práv.“ Poměrně šalamounsky není v tomto ustanovení uvedeno muž a žena, ale současně zde není upraveno právo stejnopohlavních párů uzavřít manželství.

Jinak se k tomu staví historicky starší evropská Úmluva o ochraně lidských práv,[10] která v čl. 12 formuluje právo na uzavření manželství následujícím způsobem: „Muži a ženy způsobilí věkem k uzavření manželství mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.“[11] Evropský soud pro lidská práva začal po roce 2009 (účinnost Listiny základních práv EU) nově interpretovat čl. 12 EÚLP s tím, že se vztahuje i na svazky osob stejného pohlaví, ale jen tehdy, pokud je takový institut uznán právem členského státu. Lze tedy dovodit, že ESLP jako esenci práva uzavřít manželství ve smyslu čl. 12 EÚLP chápe možnost dvou právně způsobilých osob vzít na sebe vzájemný veřejně garantovaný závazek s určitým obsahem. Tato možnost může být omezena pouze přiměřeně a účelně z důvodů veřejného zájmu.[12] Evropský soud pro lidská práva navíc zdůrazňuje, že nemusí být zdrženlivý jen proto, že neexistuje konsenzus mezi členskými státy ohledně toho, zda a jak vůbec upravit svazky homosexuálních osob.

Vláda své stanovisko rozeslala poslancům 1. 7. 2022. Zaujala k tomuto návrhu neutrální stanovisko, přičemž zároveň upozornila na některé níže uvedené problémy navrhované právní úpravy, které bude vhodné v dalším legislativním procesu dořešit, upozornila však na víceméně jen maličkosti týkající se zápisu do matriky stejnopohlavních rodičů či následných nutných změn umělého oplodnění.

Následně proběhlo 29. 6. 2023 první čtení zákona, kdy byl návrh přikázán k projednání v Ústavně-právním výboru a ve Stálé komisi pro rodinu a rovné příležitosti. Usnesení Ústavně-právního výboru č. 123 ze dne 1. 11. 2023 přerušilo projednávání a dne 22. 11. 2023[13] výbor jednal a dospěl k závěru, že doporučuje Poslanecké sněmovně předložený návrh zákona schválit. Stálá komise pro rodinu a rovné příležitosti skončila své jednání tak, že návrh usnesení nebyl v závěrečném hlasování přijat.

Ve druhém čtení dne 7. 2. 2024 byly předloženy několikeré pozměňovací návrhy.[14] Předložili je poslanci Karel Haas (návrh A), Václav Král (návrh B), Jan Síla (návrh C), Jiří Navrátil (návrh D) a Josef Cogan (návrh E). K těmto pozměňovacím návrhům vydal ÚPV následující stanovisko: „ÚPV doporučuje Poslanecké sněmovně hlasovat ve třetím čtení o návrzích podaných k návrhu zákona (podle sněmovního tisku 241/6) v následujícím pořadí: Nejprve hlasovat o návrhu E. Bude-li návrh E schválen, jsou nehlasovatelné návrhy A, B, C a D. Nebude-li schválen návrh E, hlasovat návrh D. Bude-li návrh D schválen, jsou nehlasovatelné návrhy A, B a C. Nebude-li schválen návrh E ani návrh D, hlasovat návrh A. Bude-li hlasováno o návrhu A, stává se nehlasovatelným návrh C. Bude-li návrh A schválen, je nehlasovatelný návrh B. Nebude-li schválen návrh E ani návrh D a nebylo-li hlasováno o návrhu A, bude namístě hlasovat návrh C. Bude-li návrh C schválen, je nehlasovatelný návrh B. Nebudou-li schváleny návrhy E, D, A ani C, bude namístě hlasovat návrh B. ÚPV zaujímá následující stanoviska k jednotlivým předloženým návrhům: návrh E – nedoporučuje, návrh D – stanovisko nebylo přijato, návrh A – stanovisko nebylo přijato, návrh C – stanovisko nebylo přijato, návrh B – stanovisko nebylo přijato, návrh zákona jako celek – stanovisko nebylo přijato.“

Nicméně dne 28. 2. 2024 proběhlo v Poslanecké sněmovně třetí čtení a návrh zákona byl ve znění pozměňovacího návrhu (viz dále již senátní tisk č. 234/0) schválen (ano hlasovalo 123, ne 36, nepřihlášeno 10, omluveno 14 a zdrželo se 17 poslanců). Dne 19. 3. 2024 byl návrh zákona doručen do Senátu.

 

Sněmovní tisk po pozměňovacích návrzích, senátní tisk č. 234/0

V Senátu byly podány pozměňovací návrhy, o kterých se nejednalo, protože Senát nakonec 17. 4. 2024 odhlasoval, že se předloženým návrhem nebude zabývat a nechá projít lhůtu 30 dnů, což znamenalo, že se návrh v podobě postoupené Poslaneckou sněmovnou postoupil k podpisu prezidentovi (lhůta pro jednání v Senátu končila 18. 4. 2024). Prezident následně návrh podepsal.

Do Senátu se návrh zákona přesunul v podobě, jejíž základní myšlenku lze shrnout uvedením prvního novelizovaného ustanovení, tedy § 655, kde se dosavadní text označuje jako odst. 1 a doplňuje se odst. 2, který zní: „(2) Partnerství je trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví, který se uzavírá stejným způsobem jako manželství. Nestanoví-li zákon nebo jiný právní předpis jinak, vztahují se na partnerství a práva a povinnosti partnerů ustanovení o manželství, právech a povinnostech manželů, vdovách a vdovcích obdobně.“[15] Z legislativních pravidel vlády, čl. 41 nazvaný Použití slov „obdobně“ a „přiměřeně“, se dočítáme, že slovo „obdobně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v „plném rozsahu“.

Přístup státu ke stejnopohlavním svazkům je bezesporu právně-politická otázka. Je však obecně s podivem, pokud má být svazek osob stejného pohlaví postaven na roveň manželství (ustanovení o právech a povinnostech manželů se vztahují obdobně, tedy v plném rozsahu), z jakého právně-politického důvodu je nezbytné, aby byl označen jinak? Zjevně pro to poslanci určitý právně-politický důvod měli, i když lze jen odhadovat jaký. Resp. předpokládáme, že tím bylo to, že právně-politicky není pro českou společnost stále přijatelné, aby se svazek dvou osob stejného pohlaví označoval jako „manželství“. Tj. pro českou společnost, resp. poslance, je přijatelné, pokud bude obsah svazku v podstatě stejný, ale není přijatelné, aby se pro tento svazek použil stejný, tj. tradiční pojem pro svazek muže a ženy.

 

Konečná verze nové právní úpravy (jaké svazky budou možné)

Než se budeme jednotlivě zabývat konkrétními nejasnostmi, je třeba se vypořádat vůbec s tím, jak od 1. ledna 2025 budou vypadat institucionální svazky v České republice. Z obecného pohledu působí nová úprava jako další „mezistupeň“ mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím, což je obecně nekoncepční.

Určité vodítko poskytuje část desátá zákona nazvaná Společné ustanovení, čl. XI: „Osoby, které spolu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona uzavřely registrované partnerství, mohou uzavřít partnerství podle občanského zákoníku; registrované partnerství tím zaniká.“ Zůstává tedy zachováno manželství jako svazek osob různého pohlaví s tím, že ty nemohou ani nadále uzavřít registrované partnerství. Dále je zachováno registrované partnerství podle zákona o registrovaném partnerství, které nebude moci již být nově uzavřeno, ale bude trvat, jelikož v zákoně o registrovaném partnerství se nezrušila ustanovení o povinnostech a právech registrovaných partnerů. Z toho tedy lze dovodit, že pokud osoby stejného pohlaví budou chtít mít obdobné povinnosti a práva jako manželé, budou muset uzavřít „nové“ partnerství až po 1. lednu 2025 nebo registrovaní partneři budou muset znovu prohlásit, že vstupují do partnerství.

Tento přístup není ojedinělý, např. již zmiňované Rakousko či Německo přistoupily k registrovanému či zapsanému partnerství stejně, nicméně s rozdílem, že stejnopohlavní páry nevstupovaly v nově utvořené společenství, ale v manželství. Výše zmíněné společné ustanovení však přináší výkladové problémy, jelikož „partnerem“ se podle občanského zákoníku nazývali již partneři registrovaní [viz § 22 o. z.: „Partner podle zákona o registrovaném partnerství (dále jen ,partner‘)“, nebo § 885 o. z.: „Pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti.“] Stejně tak zákon o registrovaném partnerství[16] v § 1 upravuje jako legislativní zkratku registrovaného partnerství jen „partnerství“ a podle odst. 2 tohoto zákona: „Partnerem se v tomto zákoně rozumí osoba, která uzavřela registrované partnerství.“

Nabízel by se i možný výklad, že zákon bude podle nepravé retroaktivity působit i na právní vztahy vzniklé před účinností nového právního předpisu, které se sice řídí původní právní úpravou, ale změny a nově vzniklé skutečnosti, tedy povinnosti a práva, se již budou posuzovat podle úpravy nové. Tato nová právní úprava tak sice působí pouze do budoucnosti (pro futuro), ale současně reguluje dříve vzniklé vztahy. Smyslem takových úvah o retroaktivním působení zákona by mohlo být, že rozsah subjektivních povinností a práv by měl být vždy v zásadě stejný pro všechny právní subjekty a měl by odpovídat aktuálnímu stavu právního řádu.

Máme však za to, že takto nelze citované Společné ustanovení interpretovat. Nedávalo by pak smysl poskytnout možnost uzavřít partnerství. Též je nutné uvést, že obsah partnerství a registrovaného partnerství bude odlišný, zejm. v majetkových otázkách, a registrovaní partneři mohli vstoupit do registrovaného partnerství právě proto, že zde nebylo společné jmění partnerů. Proto podle našeho názoru bude po vstupu novelizace v účinnost možné uzavřít manželství nebo partnerství, budou zde však osoby v režimu dříve uzavřených registrovaných partnerství. Tento výklad podpírá i změna § 33 zákona o matrikách, kde se doplňuje odst. 2, který zní: „Snoubenci, kteří spolu uzavřeli registrované partnerství, nejsou povinni připojit pravomocné rozhodnutí soudu o zrušení svého partnerství.“

 

Obsah nové právní úpravy 

Název partnerství a jeho účel 

Hlava I druhé části o. z. by měla být jednoznačně označena jako Manželství a partnerství, v zákoně to však není. Zůstává jako nadpis pouze Manželství.

Ust. § 655 odst. 2 doplňuje dosavadní právní úpravu a zní: „(2) Partnerství je trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví, který se uzavírá stejným způsobem jako manželství. Nestanoví-li zákon nebo jiný právní předpis jinak, vztahují se na partnerství a práva a povinnosti partnerů ustanovení o manželství, právech a povinnostech manželů, vdovách a vdovcích obdobně.“

Z uvedeného se podává, že účelem partnerství není založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc, resp. není vymezen žádný jeho účel. Je pouze konstatováno, že se jedná o svazek, více se k tomu nestanoví nic. Tímto se dostává zákonodárce do problematické situace, neboť vzniká základní otázka, a co je tedy hlavním účelem partnerství? Nelze přitom bez dalšího argumentovat, že má být aplikován odst. 1, neboť odst. 2 je umístěn až za odst. 1. Navíc by působilo dost absurdně, pokud bychom konstatovali, že i účel partnerství je stejný, protože pak nedává smysl, aby se svazek jmenoval odlišně. Zřejmě zákonodárci nepřišlo vhodné uvádět do zákona, že z biologického hlediska není možné, aby osoby stejného pohlaví spolu založily rodinu, proto raději „mlčí“.

Jenže v důsledku této právní úpravy vzniká základní otázka, tj., je třeba, aby partnerství mělo nějaký účel? Logicky ano, neboť trvalým svazkem může být výkladem ad absurdum i pracovní poměr, jenž mnohdy trvá déle než manželství, jeho obsah a účel je však zcela odlišný. Ust. § 655 odst. 2 o. z. tak bude nezbytné interpretovat tak, že účelem partnerství je stejně jako u manželství vytvoření trvalého soužití rodinného typu, jež předpokládá též vzájemnou podporu a pomoc.

 

Vznik partnerství

Dále je systematicky nevhodné začlenění ustanovení o vzniku partnerství ještě před Díl 2 o. z., který se teprve vznikem manželství zabývá. Mnohem lepší by byl takový přístup, při kterém se v ust. § 655 o. z. nechá jen definice partnerství, a okolnostmi vzniku se zabývat dále, jelikož situace se vznikem partnerství není tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát. Zejména jde o otázku, jak je to se sňatečným věkem. Do platného registrovaného partnerství nemůže vstoupit osoba mladší osmnácti let. Do platného manželství může vstoupit nezletilý mladší šestnácti let s povolením soudu. Čeká nás snad povolování soudu o vstupu do partnerství pro osoby šestnácti- až osmnáctileté? Logicky takový postup není možné vyloučit.

Dalším problematickým aspektem může být uzavírání partnerství dvěma cizinci podle českého práva. S ohledem na různý přístup národních úprav stanovil český zákonodárce v ust. § 4 odst. 2 RegP, že alespoň jedna osoba vstupující do registrovaného partnerství musí být občanem České republiky. Budou tedy moci vstupovat do partnerství v České republice i dva cizinci? Lze konstatovat, že za stejných podmínek, jako je tomu u manželů, ano.

Dále pak právní úprava jednoznačně nereflektuje problematiku církevního sňatku. Je všeobecně známou skutečností, že některé církve nepřipouštějí uzavření svazku mezi osobami stejného pohlaví. Avšak navržená úprava vymezuje, že se má partnerství uzavírat stejně jako manželství. To znamená i formou církevního sňatku.[17] Jak budeme v budoucnu řešit střet soukromého práva upraveného v o. z., který je součástí právního řádu, a církevního práva, které obecně závazným předpisem není?

Česká republika má netypicky formu církevního sňatku v o. z., pokud by tomu tak nebylo, nemůže výše uvedený problém nastat. Nová úprava však vede ke vzniku zásadního problému, neboť deklaruje, že je možné partnerství uzavřít stejnou formou jako manželství, tj. i církevní formou, a s možností církve to odmítnout se vůbec nevypořádává. Po nabytí účinnosti novelizace tak bude více podtržen mimořádně problematický aspekt zakotvení církevní formy sňatku do norem soukromého práva. Jakkoli je v jednotlivých publikacích[18] označován církevní sňatek jako forma uzavření manželství, není to dle našeho názoru zcela přesné. Nelze pochybovat o tom, že obsah manželství uzavřeného formou občanského sňatku a formou církevního sňatku je odlišný, neboť v případě církevního sňatku do obsahu práv a povinností mezi manželi vstupují i normy příslušné církve. Reálně tak fakticky nelze hovořit o dvojí formě uzavření téhož manželství, ale spíše lze konstatovat, že v případě sňatku uzavřeného podle norem příslušné církve, jež je registrována jako ta, které přísluší oprávnění oddávat podle o. z., jsou takto uzavřenému manželství přiznány i účinky sňatku podle o. z. Praxi již pak není třeba objasňovat, že se pak následně manželství rozvádí jen podle o. z., ale podle norem církve již jen výjimečně. Byť u římskokatolických manželství v poslední době evidujeme snahu anulovat i církevní „stránku“ sňatku.[19]

Výše uvedené důsledky již v praxi prokázaly, že ne vždy jsou normy církevního práva a soukromého práva slučitelné a církev uzavření sňatku odmítá. Typicky je tomu u římskokatolických manželství, církev odmítá druhé manželství po rozvodu,[20] neboť rozvod musí proběhnout též i v církevní formě, což, jak bylo naznačeno výše, není zpravidla moc reálné.

Mohli bychom proto ve vztahu k párům stejného pohlaví toliko konstatovat, že zde není problém, protože i páry odlišného pohlaví dostanou od církví někdy pomyslně „košem“, protože již dříve proběhl sňatek před církví, který byl občanskoprávně rozveden, ale nebyl anulován. Jenže problém je podle našeho názoru v tom, že v případě stejnopohlavních párů bude důvodem odmítnutí uzavření partnerství přímo pohlaví, a to je podle našeho názoru mimořádně citlivé.

 

Určení otcovství v případě umělého oplodnění

Další změnou je doplnění § 778 o. z., který po doplnění zní: „Narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané nebo ženě v partnerství, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas.“ Toto ustanovení chápeme v tom smyslu, že na ženu v partnerství se pohlíží jako na neprovdanou, tedy se zde neuplatní první domněnka. Matka žijící v partnerství bude muset i nadále přijít s mužem, který projeví souhlas s umělým oplodněním a bude následně na základě tohoto souhlasu zapsán do matriky jako otec dítěte bez ohledu na to, zda skutečně bylo použito jeho sperma. Čili partnerka matky bude moci být následně do matriky zapsána na základě souhlasu otce s osvojením.

Možným scénářem se také jeví, že po porodu matka dítěte žijící v partnerství neuvede, že k umělému oplodnění došlo, do matriky nebude zapsán žádný otec a následně se souhlasem matky bude moci partnerka matky dítě osvojit.

 

Osvojení

Též i nově navržené ust. § 800 o. z. skýtá velké problémy. Jeho nová podoba zní: „Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů, nebo se osvojitelem může stát také partner, je-li rodičem dítěte druhý z partnerů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.“

Je třeba klást mimořádný důraz na to, aby bylo ustanovení správně interpretováno. Ustanovení totiž přináší úpravu, zřejmě podle svého cíle, podle které se bude moci osvojitelem stát partner, pokud bude osvojovat dítě svého partnera. Máme ustanovení tedy vykládat tak, že osoba, která uzavřela partnerství, nebude moci sama osvojit dítě? Tj. bude to moci sice udělat manžel, ale ne partner? Z jakého důvodu? Navíc je taková úprava horší než stávající,[21] a to považujeme za mimořádně problematické. Pokud však budeme argumentovat tím, že určitě je možné, aby osvojil partner sám, pak neustojíme, že nemohou osvojit partneři, protože fakticky výslovně není uvedeno, že partneři dítě osvojit nemohou. Je zjevné, že poslední uvedené by byl výklad v rozporu s e ratione legis, neboť zákonodárce nechtěl, aby partneři mohli společně osvojovat dítě, ale právní úprava, jež zhoršuje současný stav, je opravdu nepovedená.

Co chtěl zákonodárce vyjádřit pojmem „je-li rodičem druhý z partnerů“? Na téma rodičovství se mohou vést velké diskuse. Jisté však je, že z hlediska práva není rodičem jen biologický rodič. Je třeba připomenout ust. § 771 o. z., dle kterého: „Příbuzenství je vztah založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý osvojením.“ Proto zdůrazňujeme, že i osvojitel se právní mocí rozsudku o osvojení nezletilého dítěte stává jeho rodičem se všemi povinnostmi i právy. Takže výklad tohoto ustanovení musí znít tak, že bude-li jeden z partnerů zapsán do matriky jako rodič dítěte,[22] jeho partner či partnerka ho bude moci „přiosvojit“.

Je třeba shrnout, že pokud budou partneři znát právní úpravu, pak jeden z nich „si dítě pořídí“, a to jakýmkoli způsobem, včetně osvojení před vstupem do partnerství, a pak jeho partner dítě osvojí. Toto bude zatěžovat soudy dvojím řízením o osvojení, které ve výsledku bude stejné, jako by osvojili společně. Je nutné pak konstatovat, že taková úprava naprosto postrádá smysl. I pokud pak budeme argumentovat tím, že partneři nemohou osvojit dítě společně, co k tomu dodat? Zjevně jim každý právník trochu znalý rodinného práva poradí se rozvést, jeden z nich dítě osvojí a pak se zase partneři sezdají. Z jakého důvodu je pak ust. § 800 právně-politicky nutné, již odborné veřejnosti skutečně uniká.

Co se týče společné pěstounské péče, zákon výslovně ohledně ní neuvádí nic. Domníváme se, že pokud v ust. § 964 o. z. zákon umožňuje svěření do společné pěstounské péče manželům, je tím třeba rozumět i partnerům.

 

Změna společného ust. § 3020 o. z.

Konečně též ust. § 3020 o. z. není zcela podařené. Odst. 1 hovoří o partnerech, ale jsou tím míněni registrovaní partneři. Proto budeme mít partnery jako osoby, které uzavřely partnerství podle § 655 odst. 2, ale též partnery, kteří uzavřeli registrované partnerství.

Odst. 2 se má však asi vztahovat na „všechny partnery“ a zní: „(2) Ustanovení § 776 a 777 se nepoužijí na určování rodičovství lidí v partnerství.“ Klade se proto základní otázka, je tím míněno partnerství, nebo registrované partnerství, které je v odst. 1? Legislativně technicky to není zřejmé, neboť na partnery, kteří uzavřeli registrované partnerství, se vůbec nevztahuje část první, třetí a čtvrtá o. z. Pokud se druhá část na ně nevztahuje, proč by tedy zákonodárce upravoval, že se na ně ust. § 776 a 777, která jsou v části druhé, nevztahují? A pokud má jít o partnery podle § 655 odst. 2 o. z., proč je taková úprava v § 3020, který jinak hovoří o registrovaných partnerech?

Je zjevné, že zákonodárce chtěl, aby šlo o partnery podle § 655 odst. 2, ale formulace je zcela nesprávná. Pomineme-li, že rodičovství lidí v partnerství může být vnímáno i tak, že jde o jejich rodiče, ale to by opět byl výklad ad absurdum, pak ani tak právní úprava nedává smysl. Znamenala by totiž, že matka dítěte, která otěhotněla v době, kdy byla provdána, dítě se narodilo po zahájení rozvodu, pak tatáž matka uzavřela partnerství, nemůže se svým bývalým manželem a otcem dítěte prohlásit podle § 777, kdo je otcem dítěte, pokud je to jiný muž? A proč by tomu tak mělo být? Nebo nebude platit, že pokud se dítě narodí např. 250 dní po zániku manželství matce, která je již v partnerství, že je otcem bývalý manžel? Taková úprava vůbec nedává smysl a její výklad bude mimořádně problematický. Zřejmě bylo cílem zákonodárce uvést, že druhým rodičem podle § 776 a 777 o. z. nemůže být partner rodiče. Tj. cílem bylo uvést, že pokud se dítě narodí dříve provdané ženě, nebude otcem její partnerka, ta to pak nemůže též prohlašovat podle § 777 o. z. Jazyková formulace je však znovu nedotažená a nejasná.

 

Změna zákona o matrikách

Velké otázky lze klást i kolem změn dalších zákonů. Bohužel stejně jako občanský zákoník a zákon o registrovaném partnerství i zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, používá legislativní zkratku „partnerství“ pro registrované partnerství, viz § 1 odst. 1 písm. a) zák. o matrikách. Tuto skutečnost ovšem navrhované změny pomíjejí bez dalšího. Proto se vše velmi komplikuje při výkladu. Změny zákona o matrikách lze shrnout tak, že se na různých místech v zákoně zrušuje pojem „vysvědčení o právní způsobilosti vstupu do partnerství“. Důvodem pro to zřejmě je, že na partnerství mají být aplikována ustanovení o manželství. Nešťastné formulace a vůbec koncepce právní úpravy vedou k tomu, že zřejmě bude vydáváno vysvědčení o právní způsobilosti vstupu do partnerství, či možná i manželství? Jde o veřejné právo, právní úprava je tak minimálně terminologicky nejasná.

V zákoně o matrikách se nezavádí kniha partnerství, ale zůstává kniha partnerství pro registrované partnery. Kam se tedy bude zapisovat partnerství? Nejspíše do knihy manželství, ale opět se dostáváme ke stejné otázce. Manželství tyto osoby nemohou uzavřít, nově tedy zjevně bude kniha manželství a partnerství a kniha registrovaného partnerství. Nelze tak než odcitovat větu v úvodu tohoto článku, proč to dělat jednoduše, když je možné věci řešit i složitě.

 

Závěr

V rámci našeho závěru oddělíme dvě otázky, a to otázku právně-politickou a pak otázku dogmatickou.

Právně-politicky můžeme sice vyslovit náš názor, že pro manželství osob stejného pohlaví osobně neshledáváme překážky, avšak současně musíme konstatovat, že zákonodárce zvolil řešení jiné. To je třeba právně-politicky akceptovat a konstatovat, že česká společnost na manželství osob stejného pohlaví není připravena.

Právně dogmaticky však musíme konstatovat, že se novelizace podle našeho názoru legislativně dost „nepovedla“. V případě partnerství chybí účel, není vyjasněno, jak to bude s formou církevního sňatku, jak reálně přistupovat k osvojení dětí či úpravě rodičovství. Navíc působí úprava bohužel někdy až absurdně, zejména v oblasti osvojení, kdy půjde dítě sice společně osvojit, ale na­dvakrát. Není vyjasněno, jak a kam se bude partnerství zapisovat, zmatky mohou vzniknout též v tom, zda půjde v případě partnerů o registrované partnery, partnery v partnerství podle o. z., nebo obojí.

Celkově si tak dovolíme novelizaci označit za promarněnou příležitost, která bezesporu zlepší situaci stejnopohlavních párů, avšak s přihlédnutím ke všem okolnostem to šlo, bohužel, „udělat i lépe a jinak“.[23]

 

JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., působí jako právní expertka v AK Havel & Partners a na Katedře soukromého práva a civilního procesu na PF UP v Olomouci.

JUDr. Lenka Westphalová, Ph.D., působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu na PF UP v Olomouci.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] Zkušenosti ze zahraničí mluví samy za sebe, žádné negativní dopady na společnost se neprokázaly. Již 29 zemí, vč. mnoha katolických, jako Španělsko či Irsko či s námi sousedící Rakousko a Německo, umožňuje stejnopohlavním párům uzavřít manželství. V Nizozemsku tuto možnost schválili již v roce 2001. V žádné z těchto zemí nenastal rozpad tradiční rodiny kvůli tomu, že páry stejného pohlaví se mohou brát a společně vychovávat děti. Např. v Německu, zde vstoupil zákon o manželství pro všechny 1. 10. 2017 v účinnost, celkem od roku 2017 do roku 2021 uzavřelo manželství 65 600 párů, určení rodičovství druhého partnera probíhá formou „přiosvojení“. Je třeba poznamenat, že v Německu bylo od roku 2001 možné tzv. zapsané partnerství, které i po přijetí manželství pro všechny zůstalo s tím, že páry již nemohou toto partnerství uzavřít, ale mohou je uzavřením manželství ukončit.

[2] Přehledná mapa dostupná zde: https://www.jsmefer.cz/evropa.

[3] § 7 zák. č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon).

[4] Rozhodnutí rakouského ústavního soudu G 258/2017 ua, dostupné z: https://www.vfgh.gv.at/downloads/VfGH_Entscheidung_G_258-2017_ua_Ehe_gleichgeschlechtl_Paare.pdf.

[5] Návrh zák. č. 241/0, včetně důvodové zprávy dostupný z: /https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=203347.

[6] Jedinou změnou od té doby byla novelizace provedená zákonem č. 414/2023 Sb., který primárně měnil zákon o matrikách, jménu a příjmení a který odstranil podmínku 14 matrik pro uzavření registrovaného partnerství. Jinými slovy, od 1. ledna 2023 lze registrované partnerství uzavřít na jakémkoli matričním úřadu.

[7] Z návrhu: „V § 655 a § 656 odst. 1 se slova ‚muže a ženy‘ nahrazují slovy ‚dvou lidí‘.“

[8] Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=214550.

[9] Listina základních práv Evropské unie, Úřední věstník Evropské unie C 303 ze dne 14. 12. 2007 (2007/C 303/01).

[10] Sdělení MZV č. 209/1992 Sb. (EÚLP).

[11] K výkladu tohoto článku, judikatuře ESLP a tzv. „testu esence“, viz D. Kosař, in J. Kmec, M. Bobek, D. Kosař, J. Kratochvíl: Evropská úmluva o lidských právech, Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 1177-1196.

[12] P. Suchánek: Právo párů stejného pohlaví uzavřít manželství, diplomová práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2014, str. 21, dostupné z:

psuchanek_diplomova_prace.pdf (muni.cz)

[13] Záznam Ústavně-právního výboru č. 128.

[14] Tyto pozměňovací návrhy jsou dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=233661.

[15] Dostupné z: LEGISLATIVNÍ PRAVIDLA VLÁDY (gov.cz)

[16] Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství (dále jen „RegP“).

[17] K této problematice se již vyjadřuje V. Vališová: Církevní sňatek v kontextu možného přijetí tzv. manželství pro všechny, in Košické dny súkromného práva V., recenzovaný zborník vedeckých prác, Univerzita Pavla Josefa Šafárika v Košiciach, Košice 2024.

[18] Viz. M. Hrušáková, Z. Králíčková, T. Kyselovská: § 657 [Formy uzavření manželství – občanský a civilní sňatek], in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 11, marg. č. 3; nebo M. Slováček: § 657 [Formy sňatku], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vyd. (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 3.

[19] Rozvod manželství, jak ho známe u civilního sňatku, církev neuznává. U církevního sňatku jde o jeho zneplatnění. To tedy znamená, že kdysi uzavřený sňatek se od samého začátku anuluje, a byť obřad proběhl v kostele, tak z právem ustanovených důvodů manželství vůbec nevzniklo. Tento postup byl mediálně zviditelněn např. při „rozvodu“ Taťány Kuchařové a Ondřeje Brzobohatého, kdy jejich manželství uzavřené církevní formou bylo anulováno. Tuto situaci pozorně sledovala i média, viz článek online dostupný zde: Rozvod církevního sňatku neexistuje. Anulací řešíme až sto ročně, říká právník – iDNES.cz

[20] Kán. 1085 § 2. „I když dřívější manželství je neplatné nebo rozloučené z jakéhokoliv důvodu, nelze tím samým nové manželství uzavřít, dokud není s jistotou známa neplatnost nebo rozloučení předchozího manželství.“ Corpus Iuris Canonici, online dostupný zde:

(Microsoft Word – KODEX KANONICK\311HO PR\301VA.doc) (farnostzebrak.cz)

[21] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20.

[22] Může jít o matku, která dítě porodila, matku, která dítě osvojila, ať již v ČR či v zahraničí, otce, který byl zapsán na základě jedné z domněnek otcovství, nebo otce, který dítě osvojil, ať již v ČR, nebo v zahraničí. Nad rozsah tohoto příspěvku doplňujeme, že ÚS pokládá zápis dvou otců podle zahraniční právní úpravy (Kalifornie) na základě náhradního mateřství za další druh vzniku rodičovství (viz rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16).

[23] Tento článek je též výstupem projektu IGA PFA 2023-004 Právní důsledky uzákonění manželství stejnopohlavních párů v oblasti soukromého práva.