Tímto článkem autor volně navazuje na svůj článek „Právní povaha pokynu zajištěného věřitele“, a to s přihlédnutím k následnému zásadnímu vývoji judikatury. Ta především učinila nepochybným, že pokyn zajištěného věřitele (přinejmenším pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení) je procesním úkonem. Tímto právním názorem nová judikatura přinesla na některé související otázky poměrně jednoznačné odpovědi. A jak už to v podobných případech bývá, přinesla i nové otázky.

 

V předchozím článku[1] si autor kladl otázku, v té době nikoliv spolehlivě zodpovězenou, zda pokyn, který uděluje zajištěný věřitel v insolvenčním řízení, ať již se jedná o pokyn ke správě či ke zpeněžení předmětu zajištění, má povahu procesního úkonu, či právního jednání. K této otázce přitom vedly zřetelné praktické motivy – s každou z variant jsou spojeny jiné mantinely jednání. Jak autor upozornil, případná povaha procesního úkonu zejména není slučitelná s vázáním pokynu na podmínku či doložení času.[2]

Autor přitom dospěl k závěru, že pokyn zajištěného věřitele, v obecné poloze, je procesním úkonem. Vzhledem k tomu, že vázání pokynů zajištěných věřitelů na podmínku či doložení času je nicméně běžnou praxí, která se v podstatě osvědčila a napomáhá naplňovat účel insolvenčního zákona, nabídl autor soudům vyšších instancí svůj názor o neúplné vnitřní integritě institutu pokynu zajištěného věřitele.

Neúplná vnitřní integrita institutu pokynu zajištěného věřitele by umožňovala, aby aplikací týchž zákonných ustanovení (uplatněním téhož institutu) došlo, podle okolností, v některých případech k právnímu jednání, a v jiných k procesnímu úkonu. Autor tak s poukazem na související odbornou literaturu dovodil, že pokud konkrétní pokyn zajištěného věřitele směřuje své účinky do oblasti hmotného práva (ukládá-li insolvenčnímu správci uskutečnit právní jednání, např. uzavřít kupní smlouvu), nejvýznamnější diferenciační kritérium (zaměření účinků) nabere hmotněprávní směr, a vtiskne tak příslušnému pokynu povahu právního jednání.

Takový závěr by v případě hmotně-právně motivovaných pokynů umožnil přirozeně minout právní regulaci, která se týká procesních úkonů a která pro takové pokyny nemusí být vhodná (zejména se vyhnout nevhodnému zákazu podmínek či doložení času).

 

Pozice Vrchního soudu v Olomouci

Výše uvedený (původní) názor autora našel přímou odezvu u Vrchního soudu v Olomouci. Ve svém rozsudku ze dne 16. června 2022, č.j. 4 ICm 3158/2020, 12 VSOL 102/2022-118 (KSOS 31 INS 32819/2014) zmíněný soud argumentuje:

„Vzhledem ke skutečnosti, že pokyn zajištěné věřitelky je adresován subjektu sui generis insolvenčního řízení – insolvenčnímu správci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2017 sen. zn. 29 Cdo 2446/2017) a je upraven normou procesního práva, implikuje závěr, že se jedná o procesní úkon. V tomto duchu také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2020 sen. zn. 29 ICdo 87/2018 konstatoval, že pokyn zajištěné věřitelky je třeba vykládat podle jeho obsahu, nicméně také v souvislosti s dalšími skutkovými zjištěními. Na druhou stranu se v právní teorii vyskytují i názory, dle kterých pokud konkrétní pokyn zajištěného věřitele směřuje své účinky do oblasti hmotného práva (ukládá insolvenčnímu správci uskutečnit právní jednání, např. uzavřít kupní smlouvu), nejvýznamnější diferenciační kritérium (zaměření účinků) má hmotněprávní směr, a vtiskne tak příslušnému pokynu povahu právního jednání (srov. článek JUDr. Štěpán Kratěna, Ph.D.: Právní povaha pokynu zajištěného věřitele, publikovaný na advokatnidenik.cz). Odvolací soud s tímto závěrem, i s ohledem na praktické dopady (viz argumentace ve zmíněném článku operující s možností vázat pokyn na podmínky a plynutí času v případě hmotněprávního pojetí tohoto projevu vůle) souhlasí a tento sdílí. Pokud v posuzované věci přezkoumávaný procesní úkon zajištěné věřitelky směřoval k uzavření kupní smlouvy, je třeba tento pak vykládat nejen podle obsahu, ale také podle úmyslu zajištěné věřitelky.“ 

V posuzovaném případě Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že přezkoumávaný projev vůle zajištěného věřitele zřetelně směřoval k hmotněprávnímu jednání insolvenčního správce (zpeněžení nemovitostí přímým prodejem formou kupní smlouvy). Následně Vrchní soud v Olomouci přistoupil k výkladu vůle projevené zajištěným věřitelem, což učinil postupem, který je obvyklý pro hmotné právo (přímý odkaz na § 556 odst. 1 o. z.), a uskutečnil na tom základě konkrétní závěr o úmyslu, jímž byl zajištěný věřitel veden při udělení pokynu.

 

Pozice Nejvyššího soudu

Výše uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo posléze napadeno dovoláním. Předmětné dovolání bylo shledáno přípustným pro posouzení jedné ze dvou dovoláním předestřených otázek, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla v daných souvislostech vyřešena: Jaká je povaha pokynu zajištěného věřitele; jde o procesní úkon, který se vykládá podle svého obsahu, nebo je třeba zohlednit i úmysl jednajícího?

Nejvyšší soud tak byl přímo konfrontován prakticky s toutéž nevyjasněnou otázkou, kterou si v původním článku položil autor.

Nejvyšší soud o této věci rozhodl rozsudkem ze dne 31. července 2023, sen. zn. 29 ICdo 137/2022. Na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. března 2024 pak byla v souvislosti s tímto rozsudkem schválena následující právní věta:

Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky insolvenční soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas.

Jestliže insolvenční správce dlužníka vyvine předběžnou iniciativu ke zpeněžení zajištění prodejem mimo dražbu (např. inzercí takového prodeje na inzertních portálech) v době, kdy zajištěný věřitel stále může udělit pokyn k jinému zpeněžení zajištění, není vyloučeno ani to, že iniciátorem sdělení, že je zde příležitost zpeněžit zajištění prodejem mimo dražbu za určitou (dosud nejvyšší) nabídku, adresovaného zajištěnému věřiteli, bude insolvenční správce dlužníka. „Pokyn“ zajištěného věřitele se v takovém případě může omezit na „přitakání“ takovému postupu (souhlas s ním). Jen proto, že akceptace postupu navrženého ohledně zpeněžení zajištění insolvenčním správcem dlužníka, projevená v podání zajištěného věřitele, bude v některých případech vyžadovat znalost vůle projevené insolvenčním správcem dlužníka při návrhu takového postupu zajištěnému věřiteli, nelze mít procesní úkon, jímž zajištěný věřitel onen postup akceptuje, za vadný (nevyvolávající zákonem předjímané účinky).

S problémem právní povahy pokynu zajištěného věřitele, jímž se zabývá původní i předmětný článek, úzce souvisí oba odstavce, z nichž sestává toto ratio decidendi. Klíčový (a dodejme: nekompromisní) je však závěr, který je uveden v prvním z nich.

Ten můžeme, s trochou nadsázky, shrnout: pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění je procesním úkonem, a tedy projev (vůle) je vším a (vnitřní) vůle je ničím.

Z hlediska našeho tématu jsou však kromě dříve uvedené právní věty zásadním přínosem i další pasáže odůvodnění.

Předně se jedná o vyjádření názoru, že povaha procesního úkonu (účastníka) nevyžaduje, aby tento byl adresován (insolvenčnímu) soudu:

„Procesním úkonem nicméně nemusí být jen podání adresované přímo soudu. Může jít o projev vůle učiněný v rámci daného soudního řízení přímo proti některému z jeho procesních subjektů proto, že tak stanoví (předpokládá) zákon, přičemž role soudu se v takovém případě může omezit na plnění kontrolních funkcí [posouzení, zda podání, jež má mít zákonem předvídané procesní následky, tyto následky vyvolalo, tak aby se i jeho prostřednictvím naplnil (mohl naplnit) účel daného soudního řízení].“ [3]

Dále pak jde o aplikaci tohoto závěru v přímé souvislosti s institutem pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení:

„Pokyn zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení zajištění výše rozebranému pojetí procesního úkonu odpovídá. Jde o jednostranné podání účastníka insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona) adresované zvláštnímu procesnímu subjektu, jímž je insolvenční správce dlužníka (§ 9 písm. d/ insolvenčního zákona). Současně jde o podání, jehož existenci insolvenční zákon při zpeněžení zajištění předpokládá (§ 293 odst. 1 insolvenčního zákona), a které vyvolává (je-li učiněno) zákonem předvídané procesní účinky [podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona takový pokyn zavazuje adresáta (insolvenčního správce dlužníka) pro účely zpeněžení zajištění a vylučuje z možnosti udělit pokyn zajištěného věřitele, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí, a podle § 293 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona jeho udělení vylučuje u zajištění postup podle ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 insolvenčního zákona]. Současně jde o projev vůle (podání), jehož účinky lze překonat rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným rámci dohlédací činnosti (srov. ustanovení § 293 odst. 1 věty třetí části věty za středníkem insolvenčního zákona).“ [4]

Zásadní přínos pak rovněž představuje pasáž, kde se v kontextu pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení odstraňují jakékoliv pochybnosti o úplné dominanci projevu vůle nad (vnitřní) vůlí jako takovou:

„Procesní úkony se liší od právních jednání (jednání podle práva hmotného) především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí nebo po nich následují. Občanské soudní řízení (proces) samo směřuje (zejména jde-li o tzv. „sporné řízení“) k odhalení vad vůle, k nimž došlo při soukromoprávních jednáních stran, a soudním rozhodnutím pak mají být odčiněny účinky vadných projevů vůle při soukromoprávních jednáních. Je proto pojmově vyloučeno, aby pro omyl, který se projevil neshodou mezi jeho vůlí a jejím projevem, účastník řízení napadl platnost svého procesního úkonu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vlastní cíl občanského soudního řízení. Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost.“ [5]

Pro úplnost dodejme, že Nejvyšší soud se v této souvislosti nechává inspirovat prvorepublikovou procesualistikou, když výslovně cituje jejího klasika prof. Václava Horu:

„Procesní úkony nejsou samostatné, nepůsobí každý o sobě právních účinků, předchozí procesní úkon je podkladem a oporou pro další procesní úkony tak, jako kámen a cihla v budově, a teprve všechny dohromady tvoří celek; vybourávání jednotlivých kamenů a dodatečné odstraňování jich musí přirozeně vésti ku zřícení celé budovy. Procesem mají vady vůle, jež se sběhly při soukromoprávních jednáních, býti odhaleny, rozhodnutím soudním mají býti účinky vadných projevů soukromoprávních odčiněny. Kam by se však dospělo, když by bylo připuštěno, aby se mohlo jednotlivým prohlášením procesním z důvodu vad vůle odporovati a tím snad v rámci původního procesu nekonečnou řadu jiných procesů připouštěti, jichž předmětem by byly procesní úkony samy?“ [6]

 

Význam rozsudku Nejvyššího soudu

Závěr původního článku nabádá k opatrnosti: Dokud věc nebude spolehlivě soudní praxí zodpovězena, nelze než zajištěným věřitelům doporučit, aby z opatrnosti při přípravě svého pokynu nepouštěli ze zřetele eventualitu, že v jejich jednání může být soudem spatřován procesní úkon a že okruh vlastností, které právní předpisy spojují s procesním úkonem (na jedné straně) a právním jednáním (na druhé straně), není identický.

Autor tak upozornil, že jeho právní názor o neúplné vnitřní integritě institutu pokynu zajištěného věřitele (k němuž se nicméně následně výslovně přiklonil Vrchní soud v Olomouci) nemusí být soudní praxí následován. V kontextu celého článku tak prakticky autor varoval, aby do doby, kdy soudní judikatura právní povahu pokynu zajištěného věřitele objasní, zajištění věřitelé velmi zvážili v rámci svých pokynů užívání podmínek a doložení času, neboť tyto mohou být s právní povahou pokynu zajištěného věřitele (jako procesního úkonu) neslučitelné.

Výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu nutno vítat především v tom smyslu, že otázku právní povahy pokynu zajištěného věřitele skutečně spolehlivě zodpověděl (byť formálně tak učinil toliko v případě pokynu ke zpeněžení, nikoliv také v případě pokynu ke správě).

Právo bylo dotvořeno. Nyní již víme, že pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení má povahu procesního úkonu (nikoliv právního jednání ve smyslu hmotného práva). Vzhledem k tomu, že na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu byla v souvislosti s tímto rozsudkem schválena právní věta (uvedená výše), lze usuzovat, že význam zde vyjádřeného právního názoru bude stabilní a dlouhodobý.

Tomu nasvědčuje i fakt, že právní povaha pokynu zajištěného věřitele nemá vysoce zřetelné lidskoprávní či (jiné) konstitucionální aspekty. Není tak pravděpodobné, že by související právní názor Nejvyššího soudu měl být následně relativizován názorem Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva.

Občanský soudní řád připouští dovolání mj. v případech, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.[7] Velmi správně zde před spojkou „nebo“ zákonodárce nepoužívá čárku, čímž signalizuje slučovací (nikoliv vylučovací) význam. Svou rozhodovací činností tak dovolací soud neanalyzuje právě jen právo hmotné, či naopak právě jen právo procesní; zároveň totiž objasňuje, kudy vede mezi hmotným a procesním právem hranice, kde které z nich začíná, a kde končí. Odpovědi na otázky v této (obecnější) poloze pak vytvářejí do budoucna pevnou platformu pro otázky individuálnější.

Jedním z takových judikátů, objasňujícím hranici mezi hmotným a procesním právem, je i předmětný rozsudek Nejvyššího soudu.

Insolvenční právo bude vždy zahrnovat též aplikaci hmotněprávních institutů (např. zpeněžuje-li insolvenční správce majetek kupní smlouvou, nepochybně se aplikuje hmotné právo). Přestože ale je insolvenční právo přirozeným koktejlem procesních a hmotněprávních institutů, lze jistě stanovit, co je pravidlem, a co je výjimkou.

Insolvenční právo je pevnou (byť autonomní) součástí civilního procesu, a tak jej zjevně vidí i Nejvyšší soud. I v natolik diskutabilním případě, jako je pokyn zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení (v daném případě k uzavření kupní smlouvy), neváhá Nejvyšší soud tento postup jednoznačně vyhodnotit jako procesní úkon, a to včetně jeho podřízení teorii projevu vůle.

Výslovně tak Nejvyšší soud i v tomto případě, směřujícím bezprostředně své účinky do oblasti hmotného práva, zcela upozaďuje význam (vnitřní) vůle účastníka řízení ve prospěch jejího projevu. Těžko tak může mít právní veřejnost pochybnosti, zda bude v insolvenčním řízení možné podle hmotněprávních pravidel posuzovat případy, které v insolvenčním (tedy soudním) řízení nastávají a které své účinky do hmotného práva vůbec nesměřují, popř. tak činí s intenzitou nižší, než tomu je v případě pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení.

Za výše uvedeným účelem Nejvyšší soud dokonce explicitně zavádí konstrukci, v níž netřeba, aby adresátem procesního úkonu účastníka byl soud. Je tak zjevné, že v pojetí Nejvyššího soudu se v insolvenčním řízení proces odehrává i v individuálních relacích mezi procesními subjekty, z nichž ani jeden není (insolvenčním) soudem.

Autor se těžko zbavuje dojmu, že druhý odstavec výše uvedené právní věty („jestliže insolvenční správce dlužníka vyvine předběžnou iniciativu ke zpeněžení…“) neměl v daném případě obstát v konkurenci některých obecnějších pasáží rozsudku, které autor shora citoval a které mají povahu zásadního ratio decidendi. Zvýšená publicita, jíž se dostává druhému odstavci výše citované právní věty („jestliže insolvenční správce dlužníka vyvine předběžnou iniciativu ke zpeněžení…“), může naopak v praxi působit poněkud kontraproduktivně.

V tomto (druhém) odstavci právní věty insolvenční soud výslovně nelpí na tom, aby iniciátorem zpeněžování zajištěného majetku byl zajištěný věřitel, a v podstatě aprobuje situaci, kdy insolvenční správce celé zpeněžení předmětu zajištění připraví a zajištěný věřitel jím navržený postup toliko odsouhlasí (v takovém souhlasu zajištěného věřitele pak Nejvyšší soud spatřuje jeho pokyn ke zpeněžení).

Méně pozorný čtenář rozsudku Nejvyššího soudu tak může snadno nabýt dojmu, že celkové vyznění tohoto judikátu je jaksi „liberální“ a že vyjasňuje právní stav ve prospěch větší volnosti procesních subjektů a rozšiřuje tak možnosti jejich postupu.

Takový unáhlený dojem je ovšem tomu, co z předmětného rozsudku skutečně vyplývá, mimořádně vzdálený.

Čím více se totiž rozšiřuje procesní charakter insolvenčního řízení, tím méně je prostoru pro zásadu legální licence. Zásada legální licence (zjednodušeně: každý může činit, co není zákonem zakázáno) procesnímu právu není imanentní, resp. s výraznými mantinely. Je pravdou, že také v případě procesních úkonů zákon nebazíruje na přesnosti jejich označení, tyto se posuzují podle obsahu.[8] Tím je jistě přijatelné, aby pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení namísto označení pokyn snesl označení souhlas (je-li jinak pokynem podle svého obsahu). Jinak je však manévrovací prostor příslušných procesních subjektů (zejména zajištěných věřitelů) předmětným judikátem spíše redukován.

Představme si situaci, kdy zajištěný věřitel se ve znění svého pokynu jednoduše splete. Tak se může snadno stát např. tím, že na konci číslice uvede o nulu méně, a prakticky se tak oproti své vnitřní vůli bude domáhat jen desetinového výtěžku zpeněžení, příp. tím, že umístí chybně desetinou čárku v požadované kupní ceně. S argumentem, že pokyn (projev vůle) jeho (vnitřní) vůli neodpovídal, zjevně nepochodí. Ve světle zmíněného judikátu by se nápravy těžko domáhal dokonce i zajištěný věřitel, podle jehož pokynu bylo postupováno, třebaže by takový pokyn byl odeslán tímto věřitelem pod pohrůžkou násilí (či jiné újmy), a to v úplném rozporu s jeho (vnitřní) vůlí.[9]

Třebaže naše dojmy z právě uvedeného mohou být rozporuplné, nelze Nejvyššímu soudu upřít, že tento stav svým judikátem komunikoval jednoznačně: „Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost… Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky insolvenční soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas.“ 

V jiných důležitých ohledech však Nejvyšší soud nezůstal stejně výslovný. To se týká zejména absence těchto dvou dílčích témat, kdy Nejvyšší soud mohl právo ve prospěch právní jistoty dotvořit, avšak tuto příležitost nevyužil:

Předně nemůže být autor docela spokojen, pomlčel-li Nejvyšší soud o důsledcích svého právního názoru právě ohledně toho, co bylo v centru pozornosti původního článku (a co se snažil v předchozím řízení řešit i Vrchní soud v Olomouci): je-li pokyn zajištěného věřitele procesním úkonem, pak jej nelze vázat na splnění podmínky či doložení času.

Připomeňme si nyní příklad pokynu zajištěného věřitele, který byl uveden v původním článku:

„…insolvenční správce nechá ocenit předmětný automobil znaleckým posudkem a zpeněží předmětný automobil za cenu zjištěnou znaleckým posudkem prodejem mimo dražbu, a to poté, co bude za cenu zjištěnou znaleckým posudkem předmětný automobil inzerovat po dobu 30 dnů (doložení času?); pokud se jej nepodaří popsaným postupem za tuto cenu zpeněžit (podmínka?), bude postupovat obdobně s tím, že cenu sníží na 2/3 ceny zjištěné znaleckým posudkem a bude automobil inzerovat po dobu dalších 20 dnů (další doložení času?), pokud se ani za tuto cenu nepodaří zpeněžit (další podmínka?) uzavře smlouvu o provedení elektronické aukce s …“.

Podstata výše uvedené konstrukce pokynu zajištěného věřitele, v praxi nijak neobvyklá, je v důsledku předmětného rozsudku Nejvyššího soudu zřejmě zapovězena. Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení je procesním úkonem, a tedy jej nelze vázat na splnění podmínky či doložení času. Pokud zajištěný věřitel váže svůj pokyn ke zpeněžení na podmínku či doložení času, ve světle § 41a odst. 2 o. s. ř. se k takovému zajištěnému pokynu nepřihlíží.

Zákaz vázání procesního úkonu na podmínku či doložení času je součástí českého civilního procesu tradičně. Rozhodně není jakýmsi výplodem zákonodárství poplatného době nesvobody,[10] kdy byl současný občanský soudní řád zaveden. Předmětné ustanovení § 41a odst. 2 se stalo součástí občanského soudního řádu až novelou v podobě zákona č. 30/2000 Sb., tedy v poměrech demokratického a právního státu.

Ostatně nahlédněme, co o smyslu této regulace soudil, Nejvyšším soudem zjevně respektovaný, prof. Václav Hora:

„Ze shora vytčené povahy procesních úkonů jde však také, že proc. úkony – na rozdíl od soukromoprávních činů – nepřipouštějí zásadně ani p o d m í n k y  n e b o b m e z e n í  č a s o v é h o. Stavu nejistoty, jejž mají takováto vedlejší ustanovení za následek, nesnesl by proces, poněvadž vyžaduje úkonů zcela určitých, ráz na ráz, a poněvadž úkon jednoho podmětu zavdává podnět k proc. úkonům podmětu druhého. Jenom ve zcela obmezeném rozsahu a jenom tam, kde to které procesní právo samo  v ý s l o v n ě  dovoluje i podmínečné proc. úkony, lze připustiti úchylku. Procesní právo může to ovšem učiniti zase jen ze zvláštních důvodů…“[11]

Závěr o zákazu vázání pokynu zajištěného věřitele na podmínku či doložení času, který je patrně nevyhnutelný a pro praxi rozhodně zásadní, měl být, podle názoru autora, Nejvyšším soudem výslovně zmíněn. Následně pak mohl dovolací soud využít této příležitosti k dotvoření procesního práva v tom smyslu, jak má insolvenční správce postupovat, pokud mu zajištěný věřitel adresuje pokyn ke zpeněžení, který naopak na podmínku či doložení času vázán je. Má-li k němu nepřihlížet, znamená to snad, že jej má zcela ignorovat? Má snad zajištěného věřitele nějak poučit? Má se obrátit na insolvenční soud, aby o dalším postupu rozhodl v rámci dohlédací činnosti?

Druhá výtka pak směřuje k tomu, že předmětný rozsudek Nejvyššího soudu se týká toliko pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení; pokyn ke správě jím je opomíjen. V praxi si tak lze snadno představit argumentaci: Nejvyšší soud povahu procesního úkonu nepropůjčuje pokynu zajištěného věřitele obecně, ale výhradně jen pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení. A tedy a contrario, pokyn zajištěného věřitele ke správě procesním úkonem není.[12]

 

Závěr

Vzhledem k vývoji judikatury již není v insolvenčním řízení pochyb o tom, že pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení je procesním úkonem. Na tom nic nemění fakt, že tento úkon, který je činěn zajištěným věřitelem, je z povahy věci adresován nikoliv insolvenčnímu soudu, ale insolvenčnímu správci.

Ve vztahu k pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení tak byla otázka, do té doby Nejvyšším soudem nevyřešená, na kterou autor původním článkem upozornil, Nejvyšším soudem dodatečně zodpovězena.

V rámci pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení (tj. procesního úkonu) je rozhodující projev vůle; nikoliv vnitřní vůle jako taková. I podstatné omyly (zásadní rozdíly mezi vůlí skutečnou a vůlí projevenou), které často mohou mít podobu nenápadných překlepů či nesprávně uvedených desetinných čárek, tak mohou mít z hlediska zajištěných věřitelů velmi nepříznivé a nezhojitelné následky. Příprava pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění se tak stává značně zodpovědnou činností.

Při přípravě pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení nutno brát v potaz, že procesní úkon nelze vázat na podmínky či doložení času, resp. že k takovému procesnímu úkonu se nepřihlíží. Procesní právo však zůstává nedotvořeno v tom smyslu, jak má insolvenční správce postupovat, pokud mu je doručen pokyn zajištěného věřitele, který na podmínku či doložení času naopak vázán je (tedy pokyn vadný).

Závěr, že pokyn zajištěného věřitele má povahu procesního úkonu, byl výslovně konstatován dovolacím soudem toliko ve vztahu k pokynu ke zpeněžení, nikoliv také ve vztahu k pokynu ke správě. Ve vztahu k pokynu zajištěného věřitele ke správě tak stav právní nejistoty nadále trvá.

 

Autor JUDr. Štěpán Kratěna, Ph.D., je advokátem, ohlášeným společníkem ISALIS v. o. s. a insolvenčním správcem
Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] JUDr. Štěpán Kratěna, Ph.D.: Právní povaha pokynu zajištěného věřitele.

Dostupné online na https://advokatnidenik.cz/2021/12/02/pravni-povaha-pokynu-zajisteneho-veritele/

[2] Ust. § 41a odst. 2 o. s. ř.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sen. zn. 29 ICdo 137/2022 (odst. 60 odůvodnění).

[4] Ibidem (odst. 61 odůvodnění příslušného rozsudku).

[5] Ibidem (odst. 62 odůvodnění příslušného rozsudku).

[6] Ibidem (odst. 63 odůvodnění příslušného rozsudku). Srov. V. Hora, Československé civilní právo procesní, I.–III. díl, Reprint pův. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2010, Díl II., str. 111.

[7] Ust. § 237 o. s. ř.

[8] Ust. § 41 odst. 2 o. s. ř.

[9] Judikatura nicméně naznačuje, že i v případě procesních úkonů účastníků lze tolerovat tzv. písařské chyby, a to za předpokladu, že taková chyba je adresátem úkonu rozpoznatelná. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.07.2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006.

[10] Srov. zák. č. 480/1991 Sb.

[11] V. Hora, Československé civilní právo procesní, I.–III. díl, Reprint pův. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2010, Díl II., str. 112.

[12] V původním článku (srov. sub 1) autor nachází pro závěr, že pokyn zajištěného věřitele je procesním úkonem, v případě pokynu ke správě přinejmenším stejnou míru prostoru, jako tomu je v případě pokynu ke zpeněžení. Pokyn ke správě může mj. přirozeně směřovat k procesnímu úkonu insolvenčního správce (např. pokyn zajištěného věřitele, jehož přihlášená pohledávka je zajištěna pohledávkou v majetkové podstatě dlužníka, aby insolvenční správce tuto pohledávku dlužníka uplatnil v nalézacím řízení, tj. aby podal žalobu).