Tématem následujícího příspěvku je medializovaná kauza Kliniky profesora Feskova, spojená s kontroverzní problematikou náhradního mateřství. Autorka tohoto příspěvku rozebírá, podle jejího názoru zjevně nesprávný, postup orgánů činných v trestním řízení v dotčeném případě, a to především, jde-li o nepřiléhavou právní kvalifikaci domnělého skutku podezřelých.

Podle policejního orgánu měla trestná činnost v dotčeném případě Kliniky profesora Feskova spočívat v tom, že „(…) členové organizované skupiny na území Ukrajiny za úplatu sjednávají a najímají ženy ukrajinské národnosti, aby se staly náhradními matkami, a kterým následně v posledním stadiu gravidity zorganizují vycestování na území ČR za účelem sepsání zápisu o určení otcovství k dosud nenarozenému dítěti před příslušným matričním úřadem ČR s předem domluvenými muži pocházejícími převážně ze států západní Evropy, kdy k zápisu dochází vždy za přítomnosti a pod vedením člena organizované skupiny, tzv  mediátora. Operativně pátrací činností bylo zjištěno, že klient by měl klinice za dítě zaplatit cca 60 000 až 75 000 eur. Operativně pátrací činností bylo dále zjištěno, že náhradní matky by měly obdržet finanční odměnu ve výši cca 10 000 USD přímo od Kliniky profesora Feskova. Operativně pátrací činností bylo dále zjištěno, že potenciální otcové uzavírají smlouvy se společnostmi stojícími mimo Ukrajinu, avšak fakticky jsou tyto smlouvy sepisovány vždy s V. Feskovem. Po uzavření těchto smluv jsou klienty následně zasílány finanční prostředky na kyperské účty (…).“

Absence znaků skutkové podstaty trestného činu svěření dítěte do moci jiného podle § 169 tr. zákoníku

Pro účely tohoto příspěvku je zřejmě nejzásadnější ta skutečnost, že předmětné trestní řízení bylo od počátku vedeno pro skutky, které ovšem ve skutečnosti vůbec nebyly trestnými činy.

Ve výše uvedené citaci byl policejním orgánem v popsaném jednání spatřován trestný čin svěření dítěte do moci jiného podle § 169 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“). Tato úvaha policejního orgánu byla však zjevně nesprávná.

Pachatelem trestného činu svěření dítěte do moci jiného může být ten, „kdo za odměnu svěří dítě do moci jiného za účelem adopce nebo pro jiný obdobný účel, přičemž takový čin spáchá opětovně, v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“.

„Skutková podstata trestného činu svěření dítěte do moci jiného se týká jen svěření dítěte za účelem adopce nebo za jiným obdobným účelem (např. k pěstounské péči nebo péči obdobného typu, a to i v cizině) (…). Jiným obdobným účelem je svěření dítěte za odměnu do moci jiného za účelem jeho výchovy a výživy, aniž toto jednání směřuje k adopci, např. do pěstounské péče nebo jiné obdobné péče nahrazující původní rodinnou nebo jinou výchovu, a to nejen v České republice, ale i v cizině (může jít o péči rodinného typu, ale i o péči kmenovou, popř. v rámci jiné komunity apod., neboť zákon ji blíže nevymezuje). Přitom musí jít o účel obdobný adopci (arg. slovo ,obdobný‘).“[1] Shodně srov.: „Jiným obdobným účelem se rozumí účel podobný adopci, tedy například pěstounská péče či jiná péče nahrazující původní rodinnou nebo jinou výchovu, jak v České republice, tak v cizině (srov. § 953 a násl. o. z.).“[2]

V tomto případě bylo ovšem dítě vždy právně i fakticky svěřováno z moci/péče náhradní matky do moci/péče jeho biologického otce, kterému náleží, a to je také velmi podstatné, vlastní rodičovská odpovědnost podle ust. § 865 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (tento dále také jen jako „o. z.“) – u všech dětí byly provedeny DNA testy, které potvrdily, že otcové jsou skutečnými biologickými otci.

To znamená, že zde nedocházelo k adopci, vzniku pěstounské péče anebo k čemukoli těmto formám náhradní péče o dítě obdobnému. To je přitom samozřejmě zásadní rozdíl od skutkové podstaty trestného činu svěření dítěte do moci jiného tak, jak je ust. § 169 tr. zákoníku konstruováno a zamýšleno.

Dítě si v tomto případě ponechával a o ně dále pečoval jeho biologický rodič. Za takové jednání nemohou být náhradní matka, která dítě svěří do péče jeho biologickému otci, objednatelský pár, profesor Feskov a ani kdokoli jiný postihován. Jiný (policejním orgánem v tomto případě aplikovaný) výklad by byl ve zjevném rozporu se samotným účelem, smyslem, posláním anebo cílem předmětného trestného činu. V takovém případě bychom (nedovoleně) analogicky rozšiřovali dopad předmětného trestného činu i na situace úplně jiné (k problematice analogie v trestním právu hmotném srov. dále).

Pokud jde pak o policejním orgánem zmiňované plnění ukrajinským náhradním matkám ve výši 10 000 USD, pak na tomto místě je nutné upozornit na skutečnost, že se „úplatou nerozumí náhrada nákladů, které náhradní matce vznikají v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Těmito náklady typicky bude náhrada ušlé mzdy či zisku, náhrada za nezbytné léky, oblečení, zvláštní výživu, zdravotní zákroky, pobyty v nemocnici atp.“[3] V případě tohoto finančního plnění jde tedy o právně přípustnou náhradu i) výživného a ii) nákladů souvisejících s těhotenstvím a porodem neprovdané matce (srov. ust. § 920 o. z.). Dále shodně srov. např.: „Svěření dítěte do péče jiného bezúplatně není trestné, stejně tak pouhé vyžadování uhrazení nákladů náhradní matce, které jí vznikly v souvislosti s těhotenstvím a porodem.“[4]

Dále k této problematice srov. také nutnost uvažovat o ní ve smyslu následujícím: „Otázkou zde bude, jaká částka, vedle částky pokrývající náklady donošení a porodu dítěte (typicky náhrada ušlé mzdy či zisku, náhrada za nezbytné léky, oblečení, zvláštní výživu, zdravotní zákroky, pobyty v nemocnici), by byla vyplácena. Jednalo by se o částku, pokrývající nebezpečí spočívající v odnošení a porodu dítěte. Výší částky je mimo jiné též určována míra škodlivosti činu. V našem právním řádu, pokud jde o výši odměny, nic nenajdeme, a tak by bylo důležité posuzovat případ od případu. Pokud by částka byla odpovídající míře rizika spojeného s donošením a porodem dítěte, tak by škodlivost jednání byla jistě mizivá.“[5] K problematice zásady subsidiarity trestní represe také srov. dále v textu tohoto příspěvku.

Vedle dříve uvedeného není možné souhlasit ani s tím, že členové rodiny profesora Feskova měli být členy organizované skupiny a že měli za úplatu sjednávat a najímat ženy ukrajinské národnosti. K tomuto je nutné uvést, že to byly právě samy ženy/budoucí matky, které do Kliniky profesora Feskova přicházely a oslovovaly jej s nabídkou, že by chtěly být součástí daného procesu.

Policejní orgán tedy vykládal skutkovou podstatu předmětného trestného činu velmi zjednodušeným, resp. zjednodušujícím, způsobem, či ji přímo deformoval, když ve vztahu k ní tak, jak bylo dříve uvedeno, aplikoval nedovolenou analogii v neprospěch pachatele.

Zásada nullum crimen sine lege (jedině zákon stanoví, která činnost je trestná) je pravidlem již ústavněprávní úrovně. Jako taková je tato zásada obsažena v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, dále „LZPS“ („jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem“) a v čl. 40 odst. 6 LZPS („trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější“). „Skutečnost, že některé ze základních zásad trestního práva LZPS přenáší do roviny ústavní, resp. přiznává jim ústavní ochranu, přitom zdůrazňuje jejich zvláštní význam pro výkon spravedlnosti v právním státě.“[6] Zásadu nullum crimen sine lege pak zakotvuje také Všeobecná deklarace lidských práv (čl. 11 odst. 2), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 15) anebo Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 7).

Trestní zákoník tuto zásadu vyjadřuje v ust. § 12 odst. 1 („jen trestní zákon vymezuje trestné činy“), v ust. § 2 odst. 1 („trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější“).

O zásadě nullum crimen sine lege je vykládáno ve čtyřech souvislostech, ve čtyřech rovinách. Jde o čtyři atributy, které uvedenou zásadu konkretizují do určitých požadavků. Pro tuto trestní věc je ve světle předcházejícího výkladu přitom zásadní i) nullum crimen sine lege stricta, tj. zákaz analogie v neprospěch pachatele, a dále ii) nullum crimen sine lege praevia, tj. zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele.[7]

„Princip nullum crimen sine lege stricta můžeme interpretovat jako zákaz analogie v neprospěch pachatele trestného činu. Podmínky trestní odpovědnosti nesmí být rozšiřovány cestou analogie. Analogií nelze tvořit nové skutkové podstaty. V trestním právu hmotném je dovoleno použít analogie jen ve prospěch pachatele (jde o zužování trestní represe), použití analogie v neprospěch pachatele je vylou­čeno.“[8]

Dále shodně srov.: „V trestním právu hmotném je dovoleno po­užít analogii pouze ve prospěch pachatele, použití analogie v neprospěch pachatele (in malam partem) je vyloučeno. Analogie v trestním právu je zakázána mj. pokud jde o rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti. Zákaz použití analogie k tíži pachatele je projevem zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, přesněji řečeno jednoho z atributů této zásady – principu nullum crimen sine lege stricta. Zákaz analogie dovozujeme zejména ze čl. 2 odst. 4 Ústavy vyjadřujícího zásadu ,co není zakázáno, je dovoleno‘. Z těchto postulátů lze především dovodit, že jestliže zákon určité jednání neprohlašuje jako trestné, nemůžeme jej označit jako zakázané. Jestliže není zakázané, pak jej musíme považovat za jednání dovolené. Aplikace analogie by pak znamenala, že na jednání, které nebylo jako zakázané označeno, se bude následně (ex post) aplikovat ustanovení, které se tohoto jednání netýká, neboť se vztahuje pouze na jednání podobné. Aplikace analogie by tak ve svém důsledku znamenala pravou retroaktivitu v neprospěch pachatele, neboť trestnost jednání by nebyla stanovena dopředu zákonem, nýbrž následně (retroaktivně) soudním rozhodnutím per analogiam.“[9]

Uváděného, tedy použití analogie v neprospěch pachatele, se přitom, jak vyplývá ze dříve vyloženého, policejní orgán právě v tomto případě dopustil.

„Posledním požadavkem vyplývajícím ze zásady nullum crimen sine lege je požadavek zákazu retroaktivity trestních předpisů v neprospěch pachatele, tj. zásada nullum crimen sine lege praevia (žádný trestný čin bez předchozího zákona). Tato zásada znamená, že je zakázáno zpětné působení trestního zákona, který zhoršuje postavení pachatele, na posouzení činu se použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání činu. Nikdo nemůže být postižen za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán (srov. výše citované mezinárodní smlouvy o lidských právech, čl. 40 odst. 6 LZPS, ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku). Je tedy zakázáno zpětné působení trestního zákona, který zhoršuje postavení pachatele. Je zakázáno dodatečně stanovit podmínky trestní odpovědnosti a aplikovat je dodatečně a zpětně na případy z doby předchozí. Novějšího zákona se použije, a to ve všech směrech, jen je-li to pro pachatele příznivější, i když byl trestný čin spáchán za účinnosti starého zákona.“[10]

V této souvislosti, tedy v souvislosti s tím, že se policejní orgán snažil zjevně uměle kriminalizovat jednání, které ovšem uvedeným trestným činem vůbec nebylo, lze mít za to, že snad mohla být důvodem takového nesprávného (nezákonného) postupu policejního orgánu, potažmo dozorující státní zástupkyně, snaha o medializaci nedostatečné právní regulace předmětné oblasti (problematiky náhradního mateřství) v České republice, resp. snaha akcentovat to, že je ji zapotřebí co nejdříve pro futuro legislativně řešit.[11]

Tak nebo tak, i ve vztahu k nyní rozebíranému případu, ať už by bylo náhradní mateřství v České republice za určitých podmínek do budoucna kvalifikovaně povoleno, anebo naopak zcela zakázáno, je zřejmé, že by se zvýšila právní jistota jakožto jeden ze základních atributů právního státu, a to jak ze strany náhradní matky, tak ze strany subjektů realizujících asistovanou reprodukci, zprostředkovatelů anebo samotných objednatelů. V souladu s výše uvedeným teoretickým výkladem je ovšem nutné dospět k závěru, že i v případě, kdy by bylo náhradní mateřství v České republice do budoucna zakázáno, nemohlo by se v rozebírané trestní věci samozřejmě ani poté (zpětně, v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege praevia) jednat o uvedený trestný čin.

Také na informacích z médií je možné jasně ukázat, že v tomto případě k žádné trestné činnosti nedošlo. Z prvního článku s názvem Operace Španěl: V Praze se prodávají děti „vyrobené“ na zakázku ze dne 1. 6. 2022[12] je třeba se konkrétně zaměřit na tento úryvek: „Česko nemá zákony, které by jasně řekly, jak má náhradní mateřství vypadat, za jakých podmínek je možné a jaký postup je už za hranou trestního zákoníku (…). V České republice není náhradní mateřství nijak upraveno, souhlasí už citovaná dozorující státní zástupkyně Adámková.“

Dále je ve vztahu k tomuto článku vhodné odkázat také na sdělení mluvčího Národní centrály proti organizovanému zločinu Jaroslava Ibeheje, který uvedl, že „zjednodušeně řečeno, princip, kdy muž osloví kliniku, zaplatí požadovanou částku, odevzdá sperma buď přímo na klinice, nebo je zašle na kliniku a po roce přijíždí do České republiky převzít novorozené dítě, přičemž dítě je pouhou komoditou, směnou za peníze, se skutečně z laického pohledu jeví jako obchod s dětmi, nikoli však z pohledu trestněprávního“.

Konečně, v článku ze dne 8. 7. 2022 s názvem Policejní šéf bude jednat s politiky, chce zastavit prodej dětí na zakázku[13] se vyjádřil ředitel Národní centrály proti organizovanému zločinu Jiří Mazánek následovně: „Chtěli bychom zahájit diskusi s různými partnery v bezpečnostní a legislativní oblasti a bavit se o možných změnách v naší legislativě. Chtěli bychom přijít s konkrétními návrhy tak, aby na území České republiky toto už nemohlo být legální.“

Jak tedy ze všeho výše uvedeného vyplývá, jak samotná státní zástupkyně dozorující dotčenou trestní věc, tak ředitel Národní centrály proti organizovanému zločinu, jakož i její mluvčí, měli za to, že v případě řešené trestní věci nejde o nezákonnou činnost, ač se může laikovi na první pohled zdát snad jako nemorální. V České republice chybí zákonná úprava, která by daný postup zakazovala, a tedy je nutné vycházet především z již analyzované zásady nullum crimen sine lege. Je tedy otázkou, resp. je přinejmenším poněkud zarážející, z jakého důvodu bylo ve vedení předmětného trestního řízení vůbec dále pokračováno. Předmětnou činnost nelze nuceně, vehementně a násilím „šroubovat“ pod skutkovou podstatu předmětného trestného činu, pokud pod ni zjevně nesedí.

Následný postup policejního orgánu a státní zástupkyně tedy představoval postup nehospodárný, resp. takový, který působí státu jen zbytečné náklady. Toto trestní řízení nebylo možné nadále „protahovat“, naopak bylo zjevně namístě trestní věc neprodleně odložit.

V trestním řízení přitom nebylo možné pokračovat jen formálně, resp. uměle, snad jen proto, že Česká republika byla členem společného vyšetřovacího týmu. „Předmětem trestního řízení je totiž vždy určitý skutek (srov. ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu). Úkolem trestního řízení je o tomto skutku rozhodnout, což znamená zjistit skutek, zjistit jeho pachatele, správně skutek posoudit podle trestního práva hmotného (zjistit, zda je skutek trestným činem, a je-li tomu tak, podle jakého ustanovení je třeba jej posuzovat) (…).“[14]

V tomto případě bylo tedy evidentně nezákonně vedeno trestní řízení, resp. v něm bylo pokračováno, pro skutek, resp. skutky, které ovšem vůbec nebyly trestnými činy (nenaplňovaly znaky žádného trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku). To je návazně také v rozporu se zásadou zákonnosti trestního řízení uvedenou v tr. řádu v ust. § 2 odst. 1 („nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon“), a tedy opět neakceptovatelné. Mj. také proto nemohlo být v této trestní věci ani zahájeno trestní stíhání (srov. podmínky zahájení trestního stíhání uvedené v ust. § 160 odst. 1 tr. řádu: „Nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného“).

Nad vše dříve uvedené, orgány činné v trestním řízení musely taktéž vést úvahy pro tuto trestní věc relevantní, týkající se: i) zásady subsidiarity trestní represe, resp. společenské škodlivosti předmětné prověřované činnosti, ii) okolnosti vylučující protiprávnost podle ust. § 30 tr. zákoníku, tj. svolení poškozeného, a konečně také iii) problematiky právního omylu. To však orgány činné v trestním řízení v případě ani jednoho z uvedených bodů nikdy neučinily.

Navazující problematika zásady subsidiarity trestní represe, resp. společenské škodlivosti

V rámci zjišťování toho, zda došlo, anebo nedošlo ke spáchání trestného činu svěření dítěte do moci jiného, je třeba vycházet z definice trestného činu obsažené v ust. § 13 odst. 1 tr. zákoníku: „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“ Uvedené je pak třeba vykládat ve spojení a v souladu s ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“ (zásada subsidiarity trestní represe).

„Zásada subsidiarity trestní represe vyjadřuje myšlenku, že trestní právo je nejpřísnější prostředek, který má stát k dispozici k ochraně taxativně vymezených zájmů, doplňuje ochranu poskytovanou normami jiných odvětví práva, nastupuje tam, kde ostatní prostředky právní nebo mimoprávní se ukážou jako neúčinné. Obvykle se tato myšlenka vyjadřuje formulací, že trestní právo představuje prostředek poslední instance (ultima ratio). Uplatnění ochranné funkce trestního práva je omezeno zásadou pomocné role trestní represe (zásadou ekonomie trestní hrozby). Na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech.“[15]

„Ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývá, že trestným činem by nemělo být jakékoli jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, ale mělo by se jednat o jednání společensky škodlivé. Zásada počítá s tím, že by nemělo jít o jakékoli společensky škodlivé jednání, ale společenská škodlivost by měla dosáhnout určité výše, ve které by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Trestní odpovědnost by měla být vrcholem v hierarchii právní odpovědnosti. Kritérii společenské škodlivosti budou prakticky hlediska povahy a závažnosti činu, které zákonodárce uvádí demonstrativně jako hlediska pro ukládání trestů v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost činu bude tedy v konkrétním případě zejména dána významem chráněného zájmu, který byl trestným činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl trestný čin spáchán, osobou pachatele, mírou zavinění pachatele a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Společenská škodlivost se vztahuje na čin jako celek. Jelikož jsou uvedená kritéria stanovena demonstrativně, mohou orgány činné v trestním řízení v konkrétním případě při posouzení společenské škodlivosti vzít v úvahu i jiné vlivy, např. podíl (participaci) oběti na spáchání trestného činu nebo příčiny a podmínky, za kterých byl trestný čin spáchán. Není přitom vyloučen ani případ, kdy by se po­užila zásada subsidiarity trestní represe na základě nedostatečné míry společenské škodlivosti, aniž by se uplatnila odpovědnost podle jiného právního předpisu.“[16]

Společenskou škodlivost činu přitom současně vylučuje i dále v tomto příspěvku analyzované svolení poškozeného (srov. „svolením se stává čin, jenž by jinak byl nedovoleným zásahem do práv poškozeného, činem dovoleným, oprávněným; svolení poškozeného je zároveň důvodem, který vylučuje v určitých případech škodlivost činu“[17]).

I kdyby se tak snad mělo v daném případě jednat o trestný čin, s čímž ovšem nelze tak, jak bylo dříve vyloženo, souhlasit, vzhledem ke všem okolnostem předmětné trestní věci, mj. v tomto příspěvku popsaným, je zřejmé, že by zde společenská škodlivost absentovala, pročež by se o trestný čin opět vůbec nejednalo.

Ještě pro doplnění, osoby toužící po dítěti pro ně chtějí jistě jen to nejlepší. I v tomto smyslu je společenská škodlivost takového jednání nulová. Navíc, jak plyne i z vyjádření policejního orgánu prezentovaného v medializovaných článcích, neexistoval žádný prokázaný případ toho, že by mělo být s některým z dětí špatně nakládáno, že by se děti dostaly do nevhodných podmínek, že by jim bylo ubližováno, že by byly zneužívány pro dětskou pornografii či něco podobného.

Úplně naopak, každý z otců musel vždy prvotně projít vstupní prohlídkou, hloubkovým průzkumem parametrů spermií, v některých případech byla zapotřebí i vyčerpávající léčba zahrnující dlouhodobou hormonální terapii, následně i dalšími lékařskými vyšetřeními. Klinika také souhrnně analyzovala informace o daném páru, a jakmile se jevilo, že by pár nebyl vhodnými a řádnými rodiči, byl odmítnut a nebyl vůbec zařazen do programu garantované léčby. Takto byla přitom odmítnuta účast na programu asi 60 % potenciál­ních klientů.

Ke svolení poškozeného podle ust. § 30 tr. zákoníku

Ust. § 30 tr. zákoníku uvádí, že „trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny; svolení podle odst. 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odst. 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům; s výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odst. 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení“.

Ve vztahu k výše uvedeným předpokladům aplikace této okolnosti vylučující protiprávnost, v tomto případě dávaly všechny zúčastněné osoby, včetně biologických rodičů, kteří byli jako takoví oprávněni rozhodovat za dosud nenarozené dítě (srov. „zastoupení ve svolení nelze vyloučit, bude záležet na konkrétní situaci a charakteru zájmu, který má být jednáním zasažen, připustit lze zejména zastoupení, pokud jde o výlučně majetkové zájmy poškozeného, za předpokladu, že je zástupce k takovému svolení oprávněn a neexistuje kolize mezi zástupcem a zastoupeným“[18]), vážný, dobrovolný, určitý a srozumitelný souhlas, který byl obsažen ve smlouvě – ty zde tedy jednaly se svolením učiněným předem.

Jednalo se zde přitom o zájmy jednotlivce, o kterých ten může sám, resp. prostřednictvím svých biologických rodičů, jakožto zákonných zástupců, rozhodovat, přičemž jejich porušení se nedotýkalo zájmů společnosti. V této souvislosti „svolení poškozeného může vylučovat protiprávnost pouze v případě, je-li poškozený oprávněn vzdát se určitého konkrétního zájmu, proto je svolení poškozeného například vyloučeno u trestných činů proti životnímu prostředí nebo proti pořádku ve věcech veřejných“.[19] Shodně srov.: „Svolení připadá typicky v úvahu i u trestných činů (…) proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství (hlava II.).“[20] V tomto případě bylo tedy svolení poškozeného akceptovatelné.

Pro shora uvedené je možné se domnívat, že také institut svolení poškozeného by bylo možné v tomto případě aplikovat, čímž se ovšem orgány činné v trestním řízení taktéž nezabývaly. Pak by se o trestný čin opět vůbec nejednalo, neboť by zde chyběl jeden ze znaků trestného činu, a to jeho protiprávnost. Jinými slovy, svolením se stává čin, jenž by jinak byl nedovoleným zásahem do práv poškozeného, činem dovoleným, oprávněným.

Právní omyl ve smyslu ust. § 19 tr. zákoníku

Na základě všeho dříve uvedeného lze dospět k závěru, že předmětná činnost anebo jednání nenaplňovalo znaky žádného z trestných činů uvedených ve zvláštní části tr. zákoníku.

Každopádně, ještě v teoretické rovině, podle ust. § 19 odst. 1 tr. zákoníku platí, že „kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat; omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo z jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí či ze smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží“[21] (odst. 2 předmětného ust. § 19 tr. zákoníku).

„Právní omyl tedy spočívá v neznalosti nebo mylném výkladu norem trestního práva nebo právních norem mimotrestních, relevantních pro trestněprávní posouzení (…). V případě právního omylu negativního pachatel neví, že jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tedy se domnívá, že jeho jednání neporušuje trestní zákon a není trestně postižitelné, přitom je tomu právě naopak a pachatel ve skutečnosti páchá trestný čin.“[22]

V tomto případě žádná z osob podezřelých z předmětné, údajně trestné činnosti rozhodně nevěděla a ani vědět nemohla, že by se mělo jednat o činnost nezákonnou. Takový náhled na věc vyplývá již ze samotného, dříve podrobně rozebraného znění dotčené skutkové podstaty. Objektivně, snad nikoho by nenapadlo, že by mohla tato činnost naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu svěření dítěte do moci jiného, která je však konstruována úplně jiným, na tuto trestní věc nedopadajícím způsobem, a trestný čin z prověřované činnosti „nově vytvořily“ až orgány činné v trestním řízení.

V návaznosti na to tak bylo v tomto případě nutné uvažovat i nad tzv. negativním právním omylem omluvitelným, tedy omylem, jehož se pachatel nemohl vyvarovat, tj. právním omylem, který trestní odpovědnost vylučuje („omluvitelný omyl vylučuje pachatelovo zavinění, tudíž i jeho trestní odpovědnost“[23]).

Závěr

Problematika náhradního mateřství je ožehavým, kontroverzním a mj. vzhledem k výše rozebrané medializované trestní kauze v současné době i velmi diskutovaným tématem.

Právě analyzovaná trestní věc, ve které bylo vedeno trestní řízení tehdy, když vedeno být vůbec nemělo, ukázala, jak nezbytně zapotřebí je v České republice právní regulace náhradního mateřství. Pro zjevně (ne)umělou právní kvalifikaci domnělých skutků podezřelých jako trestného činu svěření dítěte do moci jiného, jehož skutková podstata se přitom jeví být na první pohled vcelku jasná, se podezřelí do dnešní doby potýkají s velmi negativními následky.

 

JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D., působí jako advokátka a současně na Katedře trestního práva Policejní akademie ČR v Praze.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] P. Šámal a kol.: Trestní zákoník. Komentář, C. H. Beck, Praha 2012, komentář k ust. § 169 tr. zákoníku.

[2] F. Ščerba a kol.: Trestní zákoník. Komentář, C. H. Beck, Praha 2021, komentář k ust. § 169 tr. zákoníku.

[3] K. Burešová: Surogátní mateřství a jeho (nejen) právní aspekty, Právní rozhledy 2016, str. 193.

[4] J. Sivák: Náhradní mateřství v českém právu a související otázky, Wolters Kluwer, Praha 2021, str. 27-28.

[5] R. Svatoš, H. Konečná: Náhradní mateřství v trestněprávních konsekvencích, Trestněprávní revue 2019, str. 7.

[6] J. Jelínek a kol.: Trestní právo hmotné, Leges, Praha 2017, str. 28.

[7] Tamtéž, str. 29.

[8] Tamtéž, str. 31.

[9] Tamtéž, str. 64-65.

[10] J. Jelínek a kol., op. cit. sub 6, str. 32.

[11] Tomu mj. nasvědčuje i veřejné komentování přípravného řízení orgány činnými v trestním řízení, které by však mělo probíhat samozřejmě neveřejně. Srov. např. Operace Španěl: V Praze se prodávají děti „vyrobené“ na zakázku, Seznam Zprávy, dostupné z https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-operace-spanel-v-praze-se-prodavaji-deti-vyrobene-na-zakazku-203870, cit. dne 26. 6. 2023. Dále srov. Úřady měly informace o „výrobě a prodeji“ dětí v Praze. Ale neudělaly nic, Seznam Zprávy, dostupné z https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-urady-mely-informace-o-prodeji-deti-ale-nesnazily-se-ho-zastavit-204603, cit. dne 26. 6. 2023. Konečně srov. např. Piráti slibují zastavit byznys s dětmi. Sepíší proti němu zákon, Seznam Zprávy, dostupné z https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-pirati-slibuji-zastavit-byznys-s-detmi-sepisi-proti-nemu-zakon-204772, cit. dne 26. 6. 2023.

[12] Srov. Operace Španěl: V Praze se prodávají děti „vyrobené“ na zakázku, op. cit. sub 11.

[13] Srov. Policejní šéf bude jednat s politiky. Chce zastavit prodej dětí na zakázku, Seznam Zprávy, dostupné z  https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-policejni-sef-bude-jednat-s-politiky-chce-zastavit-prodej-deti-na-zakazku-208348, cit. dne 26. 6. 2023.

[14] J. Jelínek a kol.: Trestní právo procesní, Leges, Praha 2018, str. 27-28.

[15] J. Jelínek a kol., op. cit. sub 14, str. 33.

[16] Tamtéž, str. 130-131.

[17] Tamtéž, str. 268.

[18] Op. cit. sub 1, komentář k ust. § 30 tr. zákoníku. Shodně také op. cit. sub 2, komentář k ust. § 169 tr. zákoníku.

[19] Op. cit. sub 14, str. 268.

[20] Op. cit. sub 1, komentář k ust. § 30 tr. zákoníku.

[21] Op. cit. sub 14, str. 248.

[22] Tamtéž.

[23] Tamtéž, str. 249.