Bývalá dlouholetá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR JUDr. Iva Brožová, která v neděli 7. března slaví významné životní jubileum, musela v této pozici čelit mnoha výzvám. Ve své profesi se vždycky snažila rozhodovat podle základních hodnot. „Spravedlnost nehledejte jen v zákonech, hlavní je rozhodovat podle zdravého rozumu,“ prohlásila v rozhovoru v roce 2015, kdy odcházela do důchodu.

V roli předsedkyně NS se snažila, aby soudci u NS nazírali na právo hodnotově. „Chtěla jsem změnit jak zažitý pozitivismus, tedy lpění na doslovném textu zákona, tak i formalismus vyznačující se přeceňováním procesních pravidel,“ uvedla specialistka na občanské právo Iva Brožová, která byla za svůj celoživotní přínos české justici v únoru 2017 uvedena do Právnické síně slávy. Je vdaná, její manžel Jaroslav je advokát a mají spolu syna, který je také advokátem.

Iva Brožová
se narodila 7. března roku 1951 v Brně jako Iva Zapletalová. Její otec, plukovník Milan Zapletal, byl důstojníkem Britského královského letectva (RAF). Při svém posledním letu byl sestřelen nad Holandskem, následně vězněn v zajateckém táboru v Saganu, odtud předán k soudnímu procesu zpět do protektorátu, kde ho čekaly výslechy na Pankráci a v Pečkárně a následné odsouzení k trestu smrti. K němu byl deportován do tábora v Barthu. Ten naštěstí stihla osvobodit Rudá armáda dřív, než přišla smrt. Ani po válce a v padesátých letech však neměl zrovna na růžích ustláno. Také příbuzní ze strany maminky Jiřiny žili odkazem první republiky, strýc Ivy Brožové se stal i objektem komunistické justice. Postupně se však doba přece jen měnila k lepšímu. Na rozdíl od svého bratra Milana, který i přes výjimečné studijní nadání musel po skončení základní školy odejít manuálně pracovat na Ostravsko, se podle svých slov mladá Iva „vezla“ na vlně Pražského jara k maturitě, a ještě se stihla stát i studentkou obnovené brněnské právnické fakulty. Tam byla zásadním způsobem, a tak říkajíc navždy, ovlivněna osobnostmi prvorepublikové právnické fakulty.

Významné pro ni bylo setkání s profesorem Vladimírem Kubešem či profesorem Hynkem Bulínem, prvorepublikovým civilistou, pod jehož vedením vypracovala diplomovou a rigorózní práci. Z mladých učitelů zde rovněž působil docent Vladimír Klokočka, který tehdejším studentům zprostředkoval nejen ústavní principy kapitalistických zemí, ale také samotný pojem právního státu. Zásluhou těchto mužů zůstala hluchá k normalizační ideologizaci práva. Svá studia úspěšně ukončila s červeným diplomem v roce 1974 a stala se nejmladší externí pedagožkou Právnické fakulty v Brně, současně i čekatelkou Krajského soudu v Brně, a následně od roku 1975 pak i soudkyní Městského soudu v Brně. V 1975 se rigorózní práce Ivy Brožové stala předmětem jednání o vědeckou aspiranturu, podmiňovanou členstvím v KSČ, které odmítla. Poté s ní fakulta ukončila spolupráci a na soudě byla až do revoluce přeřazena na agendu administrativní povahy – platebních rozkazů.

Po revoluci v roce 1989 se přípisem děkana brněnské právnické fakulty ze dne 15. 3. 1990 stala rehabilitovaným učitelem, s odůvodněním, že její činnost na fakultě byla: „svévolně, v důsledku politické diskriminace ukončena“. V květnu roku 1990 se stala soudkyní Krajského soudu v Brně. 15. července 1993 byla jmenována soudkyní Ústavního soudu ČR, kde působila do prosince roku 1999.

V roce 2000 nastoupila Iva Brožová na Nejvyšší soud a stala se předsedkyní jeho občanskoprávního kolegia. Dne 20. března 2002 ji tehdejší prezident Václav Havel jmenoval předsedkyní Nejvyššího soudu, kterou zůstala až do svého odchodu do penze v roce 2015.

Jejím cílem byla snaha změnit tehdejší Nejvyšší soud hodnotovým nazíráním na právo, respektive – zjednodušeně řečeno – uvést v život nálezy Ústavního soudu. A snažila se rovněž mimo jiné nově uchopit jeho sjednocující funkci tak, aby právní jistota a předvídatelnost rozhodnutí nebyla hodnotou samoúčelnou, ale aby byl dán rovněž průchod ústavně zakotvené ochraně práv každého na individuální posouzení jeho věci. Ve svých názorech byla doktorka Brožová pevná a nekompromisní, i když byly její kroky a postoje často vnímány jako nepopulární, a to i v jejím blízkém justičním okolí. Příkladem může být její postoj k otázce platů soudců. V roce 2006 se ubránila nejen odvolání z funkce ze strany prezidenta republiky, ale i neústavnímu dosazení druhého místopředsedy Nejvyššího soudu, a v neposlední řadě i kárnému řízení, vedenému proti ní tehdejším ministrem spravedlnosti v důsledku zneužití výsledků finanční kontroly soudu.

Díky její argumentaci v řízeních před Ústavním soudem byly v následně vydaných nálezech narýsovány jasné hranice, za něž nemohou nejvyšší představitelé moci výkonné při své činnosti vůči soudnictví zajít. Tyto judikáty zůstávají nosnými pilíři nezávislosti soudní moci v České republice.

Zásluhy Ivy Brožové na poli nezávislosti soudní moci jsou zásadní a neocenitelné. V klíčových okamžicích nikdy nezvažovala, komu se svým postojem zalíbí a komu ne. Často přitom stála jako jediná proti řadě jiných, zdánlivě silnějších hlasů těch, kteří se naopak ve svém jednání vyznačovali tím, že intenzivně mysleli na osobní konsekvence svých postojů a rozhodnutí.

Redakce AD; ČTK
Foto: ČAK