Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl stížnost Unie daňových poplatníků, která chtěla prostřednictvím zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, získat metodiku Generálního finančního ředitelství. Podle NSS jde o vnitřní předpis, jehož zveřejnění by mohlo zkomplikovat boj proti daňovým únikům.

Konkrétně se jednalo o poskytnutí „metodiky, kterou vydalo GFŘ pro správce daně, jak mají postupovat, pokud zjistí neshody při párování v kontrolním hlášení.“ Generální finanční ředitelství zamítlo žádost o podání informace v dubnu 2016.

Unie daňových poplatníků se následně odvolala a  se svým odvoláním neuspěla u Ministerstva financí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2020, č. j. 3 A 129/2016 – 28, žalobu proti rozhodnutí uvedených institucí také zamítl. Podle vyjádření MS v Praze by zveřejnění vnitřního předpisu mohlo vést k oslabení smyslu a účelu správy daní a efektivity kontrolní činnosti finanční správy. Unie s rozhodnutím nesouhlasila, a podala proto kasační stížnost.

Nejvyšší správní soud se seznámil s obsahem metodiky GFŘ, která se také stala neveřejnou součástí spisu. „Obsahem metodiky jsou taktické postupy k prověřování rozdílů zjištěných při zpracování kontrolních hlášení pomocí tzv. lehké analytiky, která spočívá v porovnání údajů z kontrolních hlášení s případným využitím jiných datových zdrojů,“ stojí v rozhodnutí NSS.

Cílem taktických postupů je to, aby bylo možné po zjištění rizikového plátce rychle a bezodkladně stanovit daň ve správné výši při náležitém využití nástrojů v boji proti řetězovým podvodům na dani z přidané hodnoty. Metodiku tak lze považovat za manuál, didaktický materiál či průvodce pracovníků finanční správy, nikoliv za akt týkající se výkonu veřejné správy navenek. Její znalost daňovými subjekty by mohla výrazně oslabit efektivitu boje s daňovými úniky.

Jak stojí v rozsudku NSS sp. zn. 4 As 119/2020 – 21 z 22. října 2020, byly v posuzované věci splněny podmínky pro neposkytnutí požadované informace stěžovateli za použití § 11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil s kasačními námitkami, které zpochybňovaly závěr krajského soudu. Ostatně k němu dospěl při posuzování obdobné věci i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 10. 2019, č. j. 3 As 347/2017 – 32. V něm se uvádí, že „metodické pomůcky upravující některé aspekty stanovení daně z přidané hodnoty dokazováním a taktické postupy při této činnosti směřují k vnitřní úpravě postupů finanční správy, nijak neovlivňují právní postavení adresátů, nevyplývají z nich žádné dodatečné povinnosti, obsahují taktiku provádění kontrolní činnosti zaměřenou na odhalování podezřelých obchodů, operací a transakcí, tudíž se jedná o vnitřní pokyny ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, jejichž zpřístupnění by mohlo oslabit efektivitu práce finanční správy v této oblasti, a proto poskytnutí takových informací může být odepřeno.“

Jelikož Městský soud v Praze posoudil uvedenou právní otázku správně, nebyl naplněn ani důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. IV.

S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

Rozhodnutí NSS naleznete ZDE.

Zdroj: NSS, ČTK
Foto: Pixabay