Ústavní soud vydal 31. července nález sp. zn. IV. ÚS 855/24, v němž se zastal zranitelné dětské oběti zneužití v rodině a zjednodušil dívce cestu k náhradě újmy. V nálezu zdůraznil, že trestní soudy by neměly poškozené zbytečně odkazovat na občanskoprávní řízení, pokud mohou o náhradě rozhodnout samy, třeba alespoň částečně. Občanskoprávní řízení totiž znamená další dokazování, výslech, případně konfrontaci s pachatelem a oživení nepříjemných vzpomínek. Ještě víc to platí u zvláště zranitelných obětí, například dětí.

Obviněný otčím stěžovatelky (vedlejší účastník) byl Okresním soudem v Blansku uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití a přečinu ohrožování výchovy dítěte. Obětí těchto trestných činů byla dnes dvanáctiletá stěžovatelka, s jejíž matkou pachatel v průběhu trestné činnosti žil. V trestním řízení stěžovatelka jako poškozená uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s úrokem z prodlení. Okresní soud ji však odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, protože nepředložila žádné listinné důkazy v podobě zpráv odborných lékařů či psychologa, ze kterých by bylo zřejmé, do jaké míry byl jednáním pachatele narušen její přirozený psychický a sexuální vývoj. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelky zamítl. Nezpochybnil, že stěžovatelce byla způsobena nemajetková újma samotnou trestnou činností vedlejšího účastníka. Odkázal nicméně na výpověď stěžovatelčiny matky, která uvedla, že stěžovatelka je v pořádku, doma o událostech nechce mluvit, ještě jim nerozumí. Výslech na policii stěžovatelce vůbec neudělal dobře, plakala po něm a nechce se k tomu nijak vracet. Matka pro stěžovatelku zatím nevyhledala psychologickou pomoc. Dívka má kamarádky, ve škole prospívá, chodí na kroužky a má spoustu zálib. Krajský soud proto přisvědčil okresnímu soudu, že stěžovatelka nepředložila listinné důkazy ohledně míry narušení svého psychického a sexuálního vývoje. Současně nebylo v možnostech okresního soudu k této podstatné otázce provádět dokazování – s ohledem na pochopitelnou obavu matky z dalších výslechů či vyšetřování, při nichž by si stěžovatelka musela znovu vybavovat jednání, jehož se vůči ní pachatel dopouštěl.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a zrušil rozhodnutí okresního i krajského soudu v rozsahu výroku, kterým byla stěžovatelka odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Trestní soudy se náhradou újmy způsobené trestnou činností zabývají v rámci tzv. adhezního řízení. Vznikne-li jednotlivci v důsledku zásahu do nedotknutelnosti osoby a soukromí újma, promítá se ochrana tohoto základního práva také do nároku na náhradu této újmy. V minulosti Ústavní soud opakovaně zdůraznil povinnost státu vytvořit efektivní systém kompenzace újmy způsobené trestnou činností. Trestním soudům bylo svěřeno rozhodování o adhezních nárocích poškozených právě proto, aby poškozený mohl dosáhnout uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemusel podstupovat rovněž řízení občanskoprávní. Navazující civilní řízení může být spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků a v souvislosti s dokazováním může dojít k sekundární viktimizaci. Tyto důsledky obzvláště hrozí u zvlášť zranitelných obětí, mezi něž lze řadit právě stěžovatelku.

Odkázání stěžovatelky s nárokem na náhradu nemajetkové újmy do řízení ve věcech občanskoprávních odůvodnily soudy především tím, že stěžovatelka nepředložila lékařskou zprávu o míře narušení jejího psychického a sexuálního vývoje. Nemateriální újma způsobená trestnou činností ale nemusí nabývat pouze podoby újmy na zdraví. Stěžovatelka ve svých podáních zmiňovala prožité duševní útrapy, tedy spíše netrvalou psychickou újmu vzniklou samotným pohlavním zneužíváním. Zatímco v případě psychické újmy na zdraví (například ve formě posttraumatické stresové poruchy) by bylo trvání na předložení lékařských zpráv namístě, závěr o duševních útrapách lze učinit i na základě jiných okolností, tedy například výpovědi poškozené.

I kdyby zásah do práv stěžovatelky nedosáhl intenzity duševních útrap, stále jí občanský zákoník přiznává právo na náhradu újmy na jejích přirozených právech. Zásah do osobnostních práv stěžovatelky je v tomto případě nedílnou součástí prokázané trestné činnosti – pohlavního zneužití dítěte mezi sedmi a deseti lety otčímem. Takové jednání z povahy věci způsobuje újmu na přirozených právech oběti, kterou je třeba nahradit.

Podle krajského soudu bylo namístě stěžovatelku ušetřit nepříjemného zážitku spojeného s její další výpovědí. V trestním řízení však soudy mohou vycházet z výpovědi stěžovatelky z minulosti a z dalších (již provedených) důkazů. V důsledku napadených rozhodnutí by stěžovatelka musela v občanskoprávním řízení projít celým dokazováním znovu. Jinými slovy, stěžovatelka by buď musela znovu podstupovat nepříjemné zážitky, nebo by se musela svého nároku na náhradu újmy vzdát (upustit od uplatňování v občanském soudním řízení).

Ústavní soud zdůraznil, že dětem nelze přiznávat nižší náhrady nemajetkové újmy (či jim je nepřiznávat vůbec) s odůvodněním, že pro svůj věk ještě nejsou schopny zcela chápat zásahy do svých práv. Hodnocení stěžovatelčina stavu ze strany matky (tj. že je stěžovatelka v pořádku, nemá žádné problémy ve škole ani v kolektivu, o prožitých událostech nechce mluvit a ještě jim nerozumí) proto samo o sobě nevylučuje závěr o negativních dopadech trestné činnosti pachatele na stěžovatelku.

Trestní soudy jsou nálezem Ústavního soudu vázány. To znamená, že ve znovuotevřeném řízení o adhezním nároku poškozené stěžovatelky rozhodnou o výši náhrady nemajetkové újmy.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 855/24 je dostupný  ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: pixabay.com