Soudní dvůr Evropské unie vydal 29. července rozsudek ve spojených věcech C-112/22 CU a C-223/22 ND | (Sociální pomoc – Nepřímá diskriminace), podle kterého přístup státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, k opatření sociálního zabezpečení, sociální podpory nebo sociální ochrany nesmí být podmíněn tím, že musí pobývat v členském státě po dobu alespoň deseti let.

Dvě státní příslušnice třetích zemí, které jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty v Itálii, jsou obviněny, že se dopustily trestného činu. Podepsaly totiž žádosti o přiznání „všeobecného základního příjmu“, který je sociální dávkou určenou k zajištění životního minima. Tyto obviněné nepravdivě prohlásily, že splňují podmínky pro přiznání této dávky, včetně podmínky nejméně desetiletého pobytu v Itálii, z toho posledních dvou let nepřetržitě. Z tohoto důvodu údajně obdržely bezdůvodně částky ve výši 3 414,40 eura, a 3 186,66 eura. Soud prvního stupně v Neapoli (Itálie) se Soudního dvora táže, zda je tato podmínka pobytu v souladu se směrnicí o státních příslušnících třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. (Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty.)

Soudní dvůr nejprve uvádí, že předmětná podmínka pobytu představuje nepřímou diskriminaci vůči státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Tato podmínka se totiž sice vztahuje rovněž na tuzemské státní příslušníky, avšak dotýká se především osob, které nejsou státními příslušníky dotyčného členského státu, mezi něž patří zejména tito státní příslušníci třetích zemí.

Soudní dvůr dále zkoumá, zda toto rozdílné zacházení může být odůvodněno odlišnými vazbami tuzemských státních příslušníků a státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, k dotyčnému členskému státu. Soudní dvůr konstatuje, že k tomu, aby státní příslušník třetí země mohl získat právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, směrnice stanoví podmínku oprávněného a nepřetržitého pobytu na území členského státu po dobu pěti let. Unijní normotvůrce považoval toto období za dostatečné k tomu, aby získali nárok na rovné zacházení se státními příslušníky tohoto členského státu, zejména pokud jde o opatření sociálního zabezpečení, sociální podpory a sociální ochrany. Členský stát proto nemůže jednostranně prodloužit dobu pobytu vyžadovanou směrnicí k tomu, aby státní příslušník třetí země, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem, mohl požívat rovného zacházení se státními příslušníky tohoto členského státu, pokud jde o přístup k takovému opatření.

Nakonec Soudní dvůr uvádí, že je rovněž zakázáno, aby dotyčný členský stát trestně postihoval nepravdivé prohlášení o podmínce pobytu, která porušuje unijní právo.

Úplné znění rozsudku, a případně jeho shrnutí jsou zveřejněny na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.

Zdroj: SDEU
Foto: curia.europa.eu