Ústavní soud zveřejnil dne 10. července 2024 nález sp. zn. I. ÚS 3254/22, jímž zrušil sporná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na informace o životním prostředí podle čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. ÚS konstatoval, že částka 2 998 037 Kč, kterou Zeměměřický úřad požadoval po stěžovateli-datovém novináři za poskytnutí digitálního modelu reliéfu České republiky, představuje omezení jeho základního práva na informace o životním prostředí. Jak uvedl, správní soudy měly především zohlednit, že úhrada 2 998 037 Kč na první pohled představuje významnou ekonomickou bariéru, která objektivně může mít odrazující účinek na osoby, které by byly v obdobném postavení jako stěžovatel. Požadovaná částka činila více než stonásobek mediánu měsíční mzdy v roce 2018. 

Stěžovatel-datový novinář Českého rozhlasu usiluje o získání digitálního modelu reliéfu České republiky 5. generace (DMR 5G).  Digitální model zobrazuje zemský povrch v digitálním tvaru a vznikl z dat pořízených metodou leteckého laserového skenování.  Běžně je využíván k analýzám terénních poměrů lokálního charakteru a rozsahu, například při projektování pozemkových úprav či plánování staveb.

V prosinci 2014 stěžovatel požádal Zeměměřický úřad, aby mu digitální model poskytl, a to v rozsahu celého území republiky. Zeměměřický úřad stěžovatelovu žádost odložil, protože stěžovatel za data nezaplatil úřadem vyměřenou částku 2 998 037 Kč.

Stěžovatel proti rozhodnutí Zeměměřického úřadu brojil žalobou u správních soudů, byl však neúspěšný.

Konkrétně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stanovená výše úplaty za data ve výši 2 998 037 Kč není nepřípustným omezením práva stěžovatele na přístup k informacím o životním prostřední a nevytváří nepřiměřenou ekonomickou bariéru. Vyměřená částka byla podle Nejvyššího správního soudu přiměřená: odvíjí se totiž od extrémního množství dat, které stěžovatel požadoval, a plně odpovídá způsobu výpočtu stanovenému právními předpisy.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí správních soudů. Tvrdil, že soudy porušily jeho základní práva.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) sporná rozhodnutí zrušil, neboť jimi základní právo stěžovatele na informace o životním prostředí podle čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušeno bylo.

Ústavní soud předně dospěl k závěru, že částka 2 998 037 Kč, kterou Zeměměřický úřad požadoval po stěžovateli za poskytnutí digitálního modelu reliéfu České republiky, představuje omezení jeho základního práva na informace o životním prostředí.

V kontrastu s obecnějším základním právem na informace (čl. 17 Listiny) je právo na informace o životním prostředí (čl. 35 odst. 2 Listiny) specifické tím, že představuje záruku pro ochranu životního prostředí. Životní prostředí je přitom základní hodnota (veřejný statek), jejíž ochrana má být realizována za aktivní participace všech složek občanské společnosti. Právo na informace o životním prostředí se zaručuje se specifickým cílem zajistit, aby lidé současné generace i generací budoucích mohli žít v prostředí příznivém pro jejich zdraví. Široký přístup veřejnosti k informacím o životním prostředí přitom přispívá k větší osvětě, volné výměně názorů a k participaci veřejnosti na formování politik týkajících se životního prostředí.

Omezení stěžovatele — ve formě požadované úhrady 2 998 037 Kč — bylo podle Ústavního soudu založeno na základě zákonné úpravy obecně sledující legitimní cíl zajištění fungování veřejné správy. Sporná úprava tento cíl zajišťuje prostřednictvím částečného financování nepřímých nákladů na vytvoření a aktualizace prostorových dat ze strany subjektů, které uvedená data využívají pro soukromé komerční účely, což samo o sobě nelegitimní není.

Ústavní soud ovšem dospěl k závěru, že v případě stěžovatele (datového novináře) bylo omezení jeho práva na informace o životním prostředí protiústavní. Základní právo na informace o životním prostředí podle čl. 35 odst. 2 Listiny lze na základě zákona podmínit úhradou za poskytnutí takových informací pouze v případě, že požadovaná částka je přiměřená. Pro posouzení přiměřenosti je pak nutné vždy vycházet z konkrétních okolností případu a zohlednit jednak subjektivní hlediska, tj. v jakém postavení se žadatel o informace o životním prostředí nachází a pro jaký účel o tyto informace žádá, jednak objektivní hlediska, tj. povahu vyžadovaných informací o životním prostředí a potenciál odrazujícího účinku požadované částky na osoby, které by byly v obdobném postavení jako žadatel.

Správní soudy podle Ústavního soudu v případě stěžovatele přiměřenost požadované úhrady ústavně souladně nezhodnotily. Stěžovatel žádal o poskytnutí dat jako datový novinář Českého rozhlasu pro účely analýzy možných dopadů klimatické změny (k identifikaci sesuvů půdy v oblastech s nevhodným zemědělským hospodařením). Stěžovatel neusiloval o prostorová data pro své soukromé účely s cílem je využít v rámci své komerční činnosti. V takové situaci je nepřiměřené po stěžovateli požadovat, aby se podílel na financování činnosti Zeměměřického úřadu a na nepřímých nákladech na vytvoření a aktualizace DMR 5G datové sady. Plánoval-li stěžovatel jako novinář zkoumat dopady klimatické změny, je logické a racionální, že k tomu potřebuje ucelená data pokrývající celé území České republiky. Role novinářů v oblasti ochrany životního prostředí a informovanosti o změnách klimatu je přitom podle Ústavního soudu významná. Stejně jako příslušníci novinářského stavu plní klíčovou roli „hlídačů demokracie“ v rámci kontroly veřejné moci, mohou obdobně významnou roli hrát i při informování veřejnosti o stavu politik životního prostředí a životního prostředí jako takového.

Správní soudy měly především zohlednit, že úhrada 2 998 037 Kč na první pohled představuje významnou ekonomickou bariéru, která objektivně může mít odrazující účinek na osoby, které by byly v obdobném postavení jako stěžovatel. Požadovaná částka činila více než stonásobek mediánu měsíční mzdy v roce 2018.

Správní soudy měly podzákonná pravidla pro výpočet úplaty za data DMR 5G neaplikovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a ustanovení zákona § 11c odst. 3 zákona o právu na informace o životním prostředí vyložit ústavně souladným způsobem. V další fázi případu bude na nich, aby o případu stěžovatele rozhodly znovu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3254/22 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: canva.com