Předmětem následujícího článku je hlubší analýza právního institutu omezení majetkové odpovědnosti nezletilých z hlediska občanského práva hmotného, vč. srovnání české a německé právní úpravy omezení majetkové odpovědnosti nezletilých.[1]

Byl to právě fenomén velkého počtu exekucí vedených s nezletilými, příp. mladými zletilými dlužníky, pro dluhy vzniklé v období jejich nezletilosti, který otevřel celospolečenskou diskusi o nutnosti vyšší míry ochrany této zranitelné skupiny před tíživými dluhy. Diskuse vyústila v přijetí zák. č. 192/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela k dětským dluhům“), kterým byl do českého právního řádu mj. zaveden nový právní institut omezení majetkové odpovědnosti nezletilých.

Jeho přijetím zákonodárce posílil právní ochranu nezletilých před peněžitými dluhy z právního jednání. Právní ochrana, spočívající v omezení majetkové odpovědnosti nezletilých, je založena na přístupu ex post, neboť se soustředí na již vzniklé dluhy nezletilých a doplňuje právní ochranu nezletilých v podobě právní úpravy způsobilosti k právnímu jednání, která je založena na přístupu ex ante.

Inspiračním zdrojem pro přijetí tohoto nového právního institutu byl právní řád Spolkové republiky Německo, do kterého byl tento institut zaveden na sklonku 90. let minulého století, a to zákonem k omezení majetkové odpovědnosti nezletilých (Gesetz zur Beschränkung der Haftung Minderjähriger).[2]

Omezení majetkové odpovědnosti nezletilých v českém občanském právu

Právní institut omezení majetkové odpovědnosti nezletilých byl do české právní úpravy zaveden novelou k dětským dluhům. Právní úprava předmětného institutu je obsažena v ust. § 899a zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“), které je systematicky zařazeno do právní úpravy rodičovské odpovědnosti, konkrétně do ustanovení upravujících péči o jmění dítěte.

Podle ust. § 899a odst. 1 o. z. lze vymoci splnění peněžitého dluhu z právního jednání nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti, pouze z majetku, který nezletilý nabyl před nabytím plné svéprávnosti (dále jen „původní majetek“), a dále z majetku, který nabyl právním jednáním vztahujícím se výlučně k původnímu majetku (dále jen „odvozený majetek“).

Věřitelům z období nezletilosti dlužníka, který nenabyl plné svéprávnosti (dále jen „původní věřitelé“), je k uspokojení určena pouze část majetku dlužníka, a dochází proto k zásadnímu oddělení majetku nabytého až v období zletilosti (dále jen „nově nabytý majetek“), ke kterému může dlužník původním věřitelům přístup za účelem jejich uspokojení odepřít, resp. je ponecháno na vůli dlužníka, zda původní věřitele rovněž z nově nabytého majetku sám dobrovolně uspokojí.

Nezletilý dlužník není právní úpravou omezení majetkové odpovědnosti bez dalšího chráněn před jakýmkoliv poklesem svých aktiv, cílem je zabránit tomu, aby vstupoval do dospělého života zatížen přílišnými dluhy. Nejhorší situace, ve které se dlužník v souvislosti s dětskými dluhy může ocitnout, je ta, že pozbude veškerá aktiva tvořící jeho původní majetek, a svůj dospělý život tak započne z hlediska svých majetkových poměrů tzv. „od nuly“. Ochranu před zadlužením jako takovým nezletilému ex ante poskytuje především potřeba soudního souhlasu s právním jednáním rodičů za nezletilého v případech stanovených ust. § 898 o. z., které se dotýká existujícího a budoucího jmění nezletilého či jednotlivé součásti tohoto jmění.

Věcný rozsah institutu omezení majetkové odpovědnosti 

Z hlediska svého věcného rozsahu dopadá ust. § 899a o. z. na peněžité dluhy z právního jednání nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti (dále také jen „nezletilý“). Zda přitom nezletilý právně jednal sám, či byl zastoupen jinou osobou, není z hlediska možnosti omezení majetkové odpovědnosti rozhodné.

Není podstatné ani to, kdy se peněžitý dluh stane splatným. Pro možnost omezení majetkové odpovědnosti je určující okamžik vzniku peněžitého dluhu, který musí být založen právním jednáním nezletilého.

Lze si položit otázku, zda omezení majetkové odpovědnosti dopadá i na jednotlivé pohledávky, které věřiteli vznikly za dlužníkem až v období jeho zletilosti, pokud jejich právní základ v podobě smlouvy spadá do období nezletilosti dlužníka. Jinými slovy, zda peněžité dluhy ze závazků, které nezletilého zavazují k trvajícímu nebo opětovnému plnění, podléhají stejnému právnímu režimu. Situaci poněkud komplikuje skutečnost, že se v zásadě k uzavření každé smlouvy, která nezletilého zavazuje k trvajícímu nebo opětovnému plnění, vyžaduje podle ust. § 898 odst. 2 písm. d) o. z. souhlas soudu. Peněžité dluhy z takové smlouvy proto nevznikají pouze na základě právního jednání nezletilého, jak vyžaduje ust. § 899a odst. 1 o. z., ale na základě složené právní skutečnosti.

Nabízí se nastíněný problém ohledně dlouhodobých závazků nezletilého převést do obecnější roviny a položit si dále otázku, zda má být ust. § 899a odst. 1 o. z. vykládáno doslovně, či zda je lze vykládat extenzivně a pod peněžité dluhy z právního jednání nezletilého zahrnout i peněžité dluhy z právního jednání nezletilého, ke kterému udělil souhlas soud podle ust. § 898 o. z.

Ačkoliv důvodová zpráva v tomto směru mlčí, lze dle mého názoru dospět k závěru, že do věcného rozsahu normy by peněžité dluhy z právního jednání nezletilého, ke kterému udělil rodičům souhlas soud, spadat měly. Opačný závěr by mohl vést k situaci odporující účelu právní úpravy, kdy by nezletilý byl u těchto svou povahou podstatných závazků méně chráněn, nežli je tomu u závazků každodenního života. Ad absurdum by nezletilý nemohl omezit svou majetkovou odpovědnost za dluh z úvěru poskytnutého za účelem placení školného na prestižní soukromé škole, ale u dluhu z koupě učebnice angličtiny již teoreticky ano. Lze jistě namítnout, že ochranu nezletilému poskytuje již samotný souhlas soudu, který je při svém rozhodování veden vždy nejlepším zájmem dítěte. Nelze však vyloučit, že soud např. v těch záležitostech, kdy je o udělení souhlasu nucen rozhodovat i na základě svých prognostických úvah, může pochybit. Takový charakter rozhodování soudu právě u zmíněných dlouhodobých závazků nezletilého vystupuje do popředí v případech, v nichž soud bude nucen zvažovat např. i to, jak se v budoucnu vyvine tržní situace pod vlivem faktorů rozhodných pro posouzení v příslušné věci. Zahrnutí peněžitých dluhů z právního jednání nezletilého, ke kterému udělil soud souhlas, pod věcný rozsah normy dle mého názoru ani nepředstavuje příliš nepřiměřený zásah do zájmů věřitelů nezletilého, neboť ti se mohou uspokojit u rodičů nezletilého na základě jejich zákonného ručení podle ust. § 899a odst. 2 o. z., o kterém bude pojednáno ještě níže.

A contrario jsou z omezení majetkové odpovědnosti vyloučeny nepeněžité dluhy nezletilého z právního jednání a dále dluhy, které nezletilému vznikly z protiprávního činu či z jiné právní skutečnosti, a konečně i peněžité dluhy nezletilého, který je plně svéprávný. V nezahrnutí uvedených jiných dluhů nezletilého do věcného rozsahu normy nelze spatřovat opomenutí zákonodárce, které by bylo mezerou v zákoně, a otevíralo tak prostor pro úvahy nad možným užitím analogie legis.

Naopak lze dovodit, že se jednalo o záměr zákonodárce, aby limitace majetkové odpovědnosti nezletilého byla umožněna výlučně u peněžitých dluhů z právního jednání nezletilého. Případným peněžitým dluhům z protiprávního jednání nezletilého byla novelou k dětským dluhům věnována pozornost zvlášť, a to změnou právní úpravy deliktní odpovědnosti nezletilých.[3] I pro tyto případné peněžité dluhy nezletilých tak bylo nalezeno řešení, které se jevilo být z pohledu zákonodárce vhodné a spravedlivé. Z povahy věci je dále zřejmé, že pro nepeněžité dluhy nezletilého není řešení v podobě limitace majetkové odpovědnosti ani vhodné. A konečně, je-li nezletilý plně svéprávný, jeví se být zcela legitimní, aby s ním bylo i z hlediska jeho odpovědnosti nakládáno jako s ostatními plně svéprávnými subjekty a možnost omezení majetkové odpovědnosti mu byla odepřena.

Zvláštní právní úprava dluhů z nájmu 

Podle ust. § 2282a o. z. je omezení majetkové odpovědnosti možné u dluhu z nájmu, který na nezletilého jakožto člena nájemcovy domácnosti přešel v důsledku smrti nájemce podle ust. § 2279 a násl. o. z. Další podmínkou je, aby nezletilý nenabyl ke dni smrti nájemce plné svéprávnosti.

Vzhledem k tomu, že nájem a s ním související dluhy na nezletilého přecházejí na základě právní události, bylo nutné, aby byla možnost limitace zavedena zákonodárcem explicitně za užití zákonného odkazu.[4] Její umožnění bylo odůvodněno tím, že se i v těchto případech otevírá prostor pro potenciální budoucí zadlužení nezletilého, neboť na jeho osobu přechází povinnost platit nájemné, které nepředstavuje zanedbatelnou finanční částku, přičemž nezletilý zpravidla není výdělečně činný.[5] K uvedenému přistupuje podle zákonodárce dále i skutečnost, že pro nezletilého, který není plně svéprávný, je často náročnější ve lhůtě dle ust. § 2279 odst. 4 o. z. písemně oznámit pronajímateli, že v nájmu nehodlá pokračovat, a tím nájem ukončit.[6] I když nezletilý nájem v zákonem stanovené lhůtě ukončí, není tím však vyloučeno, že bude jako člen nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni jeho smrti, podle ust. § 2282 o. z. odpovídat za dluhy nájemce, které z nájmu vznikly před jeho smrtí. I ve vztahu k těmto dluhům bylo omezení majetkové odpovědnosti nezletilého, který ke dni smrti nájemce nenabyl plné svéprávnosti, podle ust. § 2282a odst. 1 část věty za středníkem o. z. umožněno.[7] Povinnosti z nájmu však mohou na nezletilého, který není členem nájemcovy domácnosti, přejít jako na dědice nájemce podle ust. § 2282 o. z. V takovém případě je třeba rozlišovat mezi dluhy z nájmu, které vznikly před smrtí nájemce, a dluhy z nájmu, které vznikly až po jeho smrti. Limitace odpovědnosti podle ust. § 2282a odst. 1 ve spojení s § 899a o. z. přitom přichází v úvahu pouze u dluhů vzniklých až po smrti nájemce. Odpovědnost za dluhy, které vznikly před smrtí zůstavitele, bude řešena samostatně v rámci řízení o pozůstalosti za pomoci právních nástrojů dědického práva.[8]

Výjimka z omezení majetkové odpovědnosti 

Jedinou zákonodárcem upravenou výjimku z omezení majetkové odpovědnosti nezletilého za dluhy představují podle ust. § 899a odst. 1 část věty za středníkem o. z. peněžité dluhy nezletilého, které mu vznikly v souvislosti se samostatným provozováním obchodního závodu nebo jinou obdobnou výdělečnou činností podle ust. § 33 o. z.

Vzhledem k tomu, že je na nezletilého pro příslušný okruh právních vztahů nahlíženo jako na plně svéprávného, je žádoucí, aby nesl i tomu odpovídající odpovědnost. Jeví se být legitimní, aby v těchto případech bylo na nezletilého i z hlediska jeho odpovědnosti nahlíženo jako na plně svéprávného, a omezení majetkové odpovědnosti mu proto nebylo umožněno. Výjimka je ostatně ku prospěchu i samotného nezletilého, neboť bez jejího přijetí by nemusel být pokládán za rovnocenného obchodního partnera a mohl by být z právního styku pro příliš nerovnoměrné rozložení rizik vylučován.[9]

Majetek určený k uspokojení původních věřitelů 

Jak bylo uvedeno výše, lze peněžité dluhy z právního jednání nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti, vymoci pouze z původního majetku a dále z odvozeného majetku, tedy majetku, který dlužník nabyl právním jednáním vztahujícím se výlučně k původnímu majetku. Postihnout lze přitom jen takový původní a odvozený majetek, který dlužník, resp. povinný, vlastní k okamžiku provádění soudního výkonu rozhodnutí, resp. exekuce.[10] V důvodové zprávě je v této souvislosti uvedeno, že koncepci, která by se v poměrech českého práva snažila co nejvíce přiblížit německému inspiračnímu zdroji podle ust. § 1629a BGB[11] v tom smyslu, že by se původní věřitelé mohli při výkonu soudního rozhodnutí, resp. exekuce, uspokojit z majetku dlužníka až do výše hodnoty, kterou měl k okamžiku nabytí plné svéprávnosti dlužníka, je třeba odmítnout.

Důvodem byla především předpokládaná administrativní a finanční náročnost takového řešení, neboť by bylo spojeno s nutností zjišťování původního majetku, který dlužník k okamžiku provádění soudního výkonu rozhodnutí, resp. exekuce, již nevlastní, přičemž tento původní majetek by musel být následně i oceněn.[12] Řešení zvolené zákonodárcem se jevilo být schůdnější a dále i více souladné s principy, na nichž je vystavěno české vykonávací, resp. exekuční řízení. Zvolené řešení zároveň stále umožňuje dosáhnout zákonodárcem zamýšleného výsledku.[13] Hlavní motivací zákonodárce pro umožnění uspokojení původních věřitelů rovněž z odvozeného majetku byla snaha zabránit tomu, aby byl původní majetek skrze právní jednání dlužníka přeměněn na majetek nově nabytý, ke kterému by bylo možné přístup původním věřitelům odepřít. Záměrem zákonodárce bylo zabránit tomu, aby byla právní úprava omezení majetkové odpovědnosti nezletilých ze strany dlužníka obcházena.

Formulace, která byla k označení odvozeného majetku v zákonném znění zvolena, byla dle důvodové zprávy inspirována právní úpravou výjimky z aktiv tvořících společné jmění manželů dle ust. § 709 odst. 1 písm. d) o. z.[14] Odvozený majetek proto představují především majetkové hodnoty, které dlužník nabyl v souvislosti s prodejem či směnou svého původního majetku, jakož i předměty, které z těchto hodnot pořídil, nikoliv však již výnosy z původního majetku, které dlužník nabyl po nabytí plné svéprávnosti.[15] Pozitivním vymezením odvozeného majetku zákonodárce, ač inspirován výjimkami z aktiv tvořících společné jmění manželů, upustil od toho, aby jako odvozený majetek uvedl rovněž majetek, který dlužník nabyl náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu původního majetku po dosažení svéprávnosti. Je-li smyslem právní úpravy odvozeného majetku to, aby bylo zabráněno snížení rozsahu uspokojení původních věřitelů z původního majetku, bylo by dle mého názoru spravedlivé, aby i tyto, v období zletilosti formou náhrady nabyté majetkové hodnoty, které nepředstavují ve své podstatě nic jiného nežli „transformaci“ původního majetku, odvozený majetek rovněž představovaly. Na druhé straně možnou motivací zákonodárce pro výslovné neuvedení takto v období zletilosti nabytých majetkových hodnot do odvozeného majetku mohlo být zavedení zákonného ručení rodiče nezletilého, které bylo upraveno za účelem posílení postavení věřitelů nezletilého ve vztahu k dluhům z právního jednání nezletilého, k němuž rodič dal souhlas nebo za nezletilého jednal. Sítem takto konstruované právní ochrany v zájmu původních věřitelů tak propadají dluhy z právního jednání, které učinil nezletilý zcela sám. I naposledy uvedené dle mého názoru hovoří pro to, aby ekvivalent získaný dlužníkem v období zletilosti za poškození, zničení nebo ztrátu původního majetku do odvozeného majetku spadal. Ve prospěch uvedeného závěru by poté hovořilo i to, pokud by se v praxi prosadil závěr, že zákonné ručení nedopadá na osobu poručníka, popř. opatrovníka nezletilého. Jakou cestou se praxe vydá, ale ukáže pravděpodobně až judikatorní vývoj.

Novelou exekučního řádu,[16] provedenou zákonem č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byli povinní, jejichž exekuované dluhy vznikly před dosažením 18 let věku povinného, zařazeni mezi tzv. zranitelné povinné, kterým je při mobiliární exekuci poskytována zvláštní ochrana.

Tato zvláštní ochrana tkví v tom, že se tento způsob exekuce může týkat pouze věcí, které jsou ve vlastnictví povinného nebo ve společném jmění povinného a jeho manžela a jejichž počet nebo hodnota neodpovídá obvyklým majetkovým poměrům. Do soupisu movitých věcí mohou být soudním exekutorem zahrnuty pouze věci, které z objektivního hlediska neodpovídají běžným majetkovým poměrům.[17] Movité věci, které běžným majetkovým poměrům odpovídají, nemohou být tímto způsobem výkonu exekuce postiženy, přičemž není rozhodné, že náležejí do původního, resp. odvozeného majetku, ze kterého se jinak původní věřitelé mohou uspokojit. Lze proto shrnout, že ochrana povinného před dluhy z období jeho nezletilosti je zvláštní právní úpravou exekucí prodejem movitých věcí posílena.

Zákonné ručení rodiče nezletilého 

Aby zákonodárce částečně vyvážil upřednostnění zájmu nezletilého nad zájmem původních věřitelů, rozhodl se ust. § 899a odst. 2 větou první o. z. upravit zákonné ručení rodiče, který za dítě jednal nebo mu k právnímu jednání udělil souhlas, za peněžitý dluh nezletilého. Zároveň mělo být tímto krokem rodičům zabráněno v tom, aby zneužívali omezení majetkové odpovědnosti nezletilého v právním styku.[18] Podle mého názoru se lze domnívat, že zákonné ručení rodiče bude založeno i v těch případech, v nichž je k jednání rodiče za nezletilého potřeba udělení souhlasu soudu.

Lze očekávat, že v důsledku upravení zmíněného zákonného ručení budou věřitelé nezletilého motivováni k tomu, aby využili svého nově zavedeného práva podmínit následky právního jednání nezletilého souhlasem rodiče podle ust. § 36 odst. 2 o. z. Za účelem posouzení, kterého z rodičů se zákonné ručení týká, se uplatní základní pravidlo pro výkon rodičovské odpovědnosti obsažené v ust. § 876 odst. 3 o. z.[19] Uplatní se proto vyvratitelná právní domněnka, že udělil-li souhlas jeden z rodičů vůči třetí dobrověrné osobě, učinil tak se souhlasem druhého rodiče, a ručit proto budou oba rodiče. Druhý rodič však může tuto domněnku vyvrátit, pokud se mu podaří prokázat, že udělení souhlasu odporoval, či by mu býval zjevně odporoval, pokud by o jeho udělení věděl.[20]

Rodiče jako ručitelé mají k dispozici všechny námitky, které má vůči původnímu věřiteli nezletilý dlužník.[21] Akcesorická povaha ručitelského závazku nebyla v tomto ohledu oproti jeho obecné úpravě nijak modifikována. V této souvislosti je třeba zmínit, že omezenou vymahatelnost dluhu vůči nezletilému dlužníkovi není možné považovat za vlastnost vlastního dluhu, která by formou námitky prospívala ve smyslu ust. § 2023 odst. 1 o. z. rovněž rodiči jako ručiteli, jako je tomu např. ohledně námitky promlčení.[22] Omezená vymahatelnost dluhu představuje pouhý projev omezení majetkové odpovědnosti dlužníka, které je spojeno výhradně s osobou nezletilého dlužníka, a není proto projevem vlastnosti samotného dluhu, ke kterému je třeba akcesorickou povahu ručitelského závazku výlučně vztáhnout.[23]

Na tomto místě lze poukázat na již ustálenou judikaturu obecných soudů, kterou bylo dovozeno, že na uplatnění pohledávky zajištěné třetí osobou, např. právě ručením, nemá vliv skutečnost, že dlužník zemřel a dědici odpovídají za jeho dluhy pouze do výše ceny nabytého dědictví.[24] Jinými slovy, námitka dědice, kterou uplatní omezení své odpovědnosti za dluh zůstavitele jen do výše hodnoty nabytého dědictví, ručiteli neprospívá. Domnívám se, že právě uvedené je přenositelné i na zákonné ručení rodiče podle ust. § 899a odst. 2 o. z. Pokud by tomu tak nemělo být, postrádala by koncepce založená na zákonném ručení rodičů při zachování akcesority smysl a nemohla by sloužit částečnému vyvážení zájmů věřitelů nezletilého, jak zákonodárce zamýšlel. Zákonné ručení by v takovém případě dále neplnilo funkci zákonné pojistky proti tomu, aby rodiče privilegované postavení nezletilého v rámci smluvních závazků nezneužívali ve svůj vlastní prospěch. Lze proto uzavřít, že beneficium v podobě omezené vymahatelnosti dluhu je vázáno výlučně na osobu nezletilého, a nikoliv na samotný dluh, a proto se akcesorická povaha ručitelského závazku ve vztahu k němu neprosadí.

Podstatný rozdíl oproti obecné právní úpravě ručení spočívá v explicitním vyloučení regresu rodiče vůči vlastnímu dítěti jako dlužníkovi, viz ust. § 899a odst. 2 věta druhá o. z. Ačkoliv lze předpokládat, že by ze strany rodičů k jeho uplatnění právě pro citovou vazbu docházelo jen velmi zřídka, lze toto rozhodnutí zákonodárce z důvodu náležité ochrany nezletilého uvítat. Sám zákonodárce v důvodové zprávě připouští, že se zmíněná právní konstrukce vypuštěním možnosti regresu do jisté míry připodobňuje přechodu dluhu. Považuje ji však za zcela ospravedlnitelnou, neboť jsou to podle jeho názoru v konečném důsledku právě rodiče, kteří zapříčinili dluh nezletilého, vzniklý při výkonu rodičovské odpovědnosti.[25] Zákonodárce dokonce předpokládá, že mnoho věřitelů bude postupovat podle ust. § 2021 odst. 1 věty druhé o. z. a ohledně plnění dluhu se přímo obrátí na rodiče bez předchozí písemné výzvy dlužníkovi, neboť bude nepochybné, že ten dluh nesplní.[26] Vyloučení regresu však nebrání tomu, aby na nezletilého dlužníka přešel dluh rodičů ze zákonného ručení jako na jejich dědice. Dojde-li k úmrtí obou rodičů jakožto ručitelů nezletilého dlužníka, je podle důvodové zprávy třeba rozlišovat, zda jim před smrtí vznikla povinnost splnit dluh za nezletilého, či nikoliv.[27] Nedošlo-li ke vzniku takové povinnosti, neexistuje zde dluh, který by mohl na nezletilého dlužníka jako na dědice přejít. V opačném případě podle zákonodárce na nezletilého dluh přechází a nezletilý dlužník jako dědic je v takovém případě dostatečně chráněn instituty dědického práva, pročež se jako nezbytné nejeví zavedení možnosti omezení majetkové odpovědnosti.[28]

V souvislosti se zavedením zákonného ručení rodiče podle ust. § 899a odst. 2 o. z. a jeho systematickým zařazením do právní úpravy rodičovské odpovědnosti vyvstává otázka, zda zmíněné zákonné ručení dopadá pouze na rodiče nezletilého, či zda je použitelné i ve vztahu k poručníkovi, popř. opatrovníkovi nezletilého.

Poručník je nezletilému soudem jmenován, pokud není žádného rodiče, který by vůči nezletilému vykonával rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu. Podle ust. § 928 odst. 2 o. z. poručníkovi náležejí v zásadě všechny povinnosti a práva, které mají rodiče. Výslovně je dále upraveno jen to, že poručník nemá vůči nezletilému vyživovací povinnost. Vzhledem k tomu, že je zákonné ručení systematicky zařazeno právě do právní úpravy rodičovské odpovědnosti, mohla by tato skutečnost svádět k závěru, že se zákonné ručení dotýká i poručníka. Domnívám se však, že by se jednalo o zkratkovitý závěr, což opírám o dále uvedené. Poručník nikdy není nositelem rodičovské odpovědnosti.[29] Je jen oprávněn vykonávat zásadně všechny povinnosti a práva tvořící její obsah, přičemž však okruh těchto povinností a práv může být soudem výjimečně vymezen i jinak, resp. zúžen, a to s přihlédnutím k osobě poručníka nebo poměrům nezletilého, jakož i k důvodu, pro který nemají rodiče všechny povinnosti a práva tvořící rodičovskou odpovědnost. Poručník dále nemusí o nezletilého osobně pečovat. Je tedy zřejmé, že se rozsah povinností a práv jednotlivých poručníků může i značně lišit. Ani při velmi širokém rozsahu povinností a práv poručníka však vztah mezi ním a poručencem nebude nikdy tak komplexní jako vztah mezi rodičem a dítětem. Je to ale právě komplexnost vztahu mezi rodičem a dítětem, která podle mého názoru činí zákonné ručení s vyloučením práva regresu odůvodnitelné. I přes systematické zařazení zákonného ručení do právní úpravy rodičovské odpovědnosti nelze pominout, že rodiče mají na rozdíl od poručníka ve vztahu k nezletilému vyživovací povinnost, přičemž případnou povinnost rodiče splnit za nemajetné dítě dluh lze dovodit právě z titulu vyživovací povinnosti.[30] Jak bylo již výše uvedeno, sám zákonodárce při přijímání předmětné právní úpravy předpokládal, že mnozí věřitelé nezletilého budou postupovat podle ust. § 2021 odst. 1 věty druhé o. z. a ohledně plnění dluhu se obrátí přímo na rodiče nezletilého jakožto jeho ručitele bez předchozí písemné výzvy dlužníkovi, neboť je nepochybné, že dlužník dluh nesplní.[31] Ve spojení s vyloučením regresu pak koncepce zákonného ručení rodiče do jisté míry připomíná přechod dluhu, a má tak nepochybně citelný dopad do majetkové sféry rodiče, který však má vůči nezletilému, jak uvedeno, vyživovací povinnost. Je proto otázkou, zda je taková koncepce akceptovatelná i ve vztahu k poručníkovi, který – jak bylo již zmíněno – vyživovací povinnost ve vztahu k poručenci nemá.

Lze jistě namítnout, že zákonné ručení nevzniká zcela automaticky u všech peněžitých dluhů nezletilého, ale je založeno pouze v případě, pokud rodič jako zákonný zástupce za nezletilého právně jednal či k jeho jednání udělil souhlas, přičemž za nezletilého může právně jednat či mu udělovat souhlas k právnímu jednání právě i jeho poručník. Jinými slovy, zákonné ručení je založeno pouze tam, kde nezletilému dluh vzniká v důsledku výkonu rodičovské odpovědnosti, k jejímuž vykonávání je oprávněn (ale i povinen) i poručník. Na tomto místě je třeba připomenout, že podle ust. § 36 odst. 2 o. z. mohou věřitelé vznesením požadavku na udělení souhlasu ze strany zákonného zástupce podmínit účinnost v zásadě jakéhokoliv právního jednání nezletilého, s výjimkou právních jednání osobní povahy a právních jednání podle ust. § 33 o. z.

Zákonné ručení tak může mít potenciálně velmi široký dosah. V této souvislosti si lze položit otázku, kdo by byl ochoten funkci poručníka vykonávat, pokud by vedle již tak vysokých nároků, které jsou na osobu poručníka kladeny, byl její výkon spojen ještě i s tak významnými potenciálními hmotněprávními dopady do majetkové sféry poručníka. Naopak, je možné předpokládat, že by se osoby, které by jinak o nezletilého jevily zájem, zdráhaly z důvodu svého potenciálního zákonného ručení této funkce ujmout a své jmenování poručníkem by raději odmítaly. Hledání vhodné osoby pro výkon funkce poručníka by se proto pro soud mohlo stát komplikovanějším, nežli je tomu dosud. Jako příliš důvodné se nejeví ani obavy z případného zneužití institutu omezení majetkové odpovědnosti poručníkem, pokud by se na jeho osobu zákonné ručení nevztahovalo.

Podle ust. § 933 odst. 1 o. z. je poručník na rozdíl od rodičů pod stálým dohledem soudu. Poručník dále potřebuje podle ust. § 934 odst. 1 o. z. ke každému rozhodnutí v nikoliv běžné záležitosti, které se týká nezletilého, souhlas soudu. Jedná-li poručník bez potřebného souhlasu soudu, k takovému jednání se nepřihlíží. A konečně je poručník povinen podávat podle ust. § 934 odst. 2 o. z. soudu periodické zprávy o osobě dítěte a jeho vývoji a dále předkládat účty ze správy jeho jmění, a to nejpozději v časovém horizontu jednoho roku. Není proto pochyb, že je poručník ze strany soudu vystaven mnohem přísnější kontrole než rodič nezletilého. Soud má přitom povinnost poručníka podle ust. § 937 odst. 1 o. z. z jeho funkce odvolat, poruší-li své poručnické povinnosti. Takové porušení povinností lze podle mého názoru mj. spatřovat i v zavazování nezletilého s úmyslem zneužít omezení jeho majetkové odpovědnosti k vlastnímu prospěchu.

Ve zneužití limitace majetkové odpovědnosti nezletilého ve vlastní prospěch lze přinejmenším nalézt důvod, pro který není vhodné, aby poručník svou funkci nadále vykonával. Soud má v takovém případě podle ust. § 937 odst. 2 o. z. povinnost zvážit jeho odvolání. Na počínání poručníka může dále dohlížet i poručnická rada podle ust. § 3022 odst. 2 ve spojení s § 472 a násl. o. z. Kromě výše uvedeného lze dále konstatovat, že ani z důvodové zprávy nevyplývá, že by zákonodárce zamýšlel vztáhnout zákonné ručení rovněž na jiné osoby než rodiče. V důvodové zprávě je ve vztahu k zákonnému ručení důsledně hovořeno toliko o rodičích nezletilého a poručník není ani jednou zmíněn.[32] Pokud by zákonodárce skutečně zamýšlel vztáhnout zákonné ručení rodiče i na poručníka, nic mu nebránilo v tom, aby v rámci právní úpravy poručnictví zřídil zákonný odkaz na ust. § 899a odst. 2 o. z. Takový krok by byl vítaný i z důvodu právní jistoty, která je u tak podstatného právního institutu, jako je ručení, vždy velmi důležitá, a to tím spíše, je-li odpovědnost hlavního dlužníka omezená a regres ručitele vyloučen. V neposlední řadě lze uvést, že s tak přísným právním institutem, jako je zákonné ručení bez možnosti regresu, představujícím v občanském právu výjimku, je jistě vhodné nakládat obezřetně, a jeho osobní rozsah proto vykládat spíše restriktivně. Z výše uvedených důvodů zastávám názor, že institut zákonného ručení se vztahuje pouze na rodiče nezletilého, a nikoliv i na jeho poručníka.

Stejný závěr lze tím spíše učinit i ve vztahu k opatrovníkovi nezletilého, který na rozdíl od poručníka vykonává pouze některé povinnosti a práva náležející do rodičovské odpovědnosti, a to vždy v konkrétním případě, kdy to vyžaduje ochrana zájmů a práv nezletilého.[33] Opatrovník nezletilého zejména zastupuje v určitých právních záležitostech či je mu svěřena správa jeho jmění. Kromě případu, pro který je opatrovník soudem jmenován, však nezletilý náležitou právní ochranu má, neboť je zde jiná osoba, která o právní záležitosti nezletilého pečuje, ať už je jí rodič, či právě poručník nezletilého.[34] Důvody pro jmenování opatrovníka soudem mohou být přitom podle ust. § 943 o. z. různorodé. Jaké konkrétní povinnosti a práva má opatrovník ve vztahu k nezletilému vykonávat, vymezí soud při jeho jmenování rozsudkem. Je tak patrné, že se ze všech uvedených vztahů jedná o ten nejméně komplexní a vztáhnutí zákonného ručení na opatrovníka by bylo podle mého názoru vůči opatrovníkovi nepřiměřené a příliš tvrdé. V návaznosti na výše uvedené lze doplnit, že věřitelům nezletilého nic nebrání v tom, aby si vznik ručitelského závazku vůči poručníkovi či opatrovníkovi vymínili smluvní cestou.

Na závěru o neuplatnění zákonného ručení podle ust. § 899a odst. 2 o. z. vůči poručníkovi a opatrovníkovi nezletilého podle mého názoru nic nemění ani skutečnost, že v rámci speciální právní úpravy zákonného ručení u dluhu z nájmu, který na nezletilého přešel v důsledku smrti nájemce, byli poručník a opatrovník nezletilého jako zákonní ručitelé zákonodárcem výslovně uvedeni. Podle ust. § 2282a odst. 2 o. z. platí, že zákonný zástupce, opatrovník nebo poručník, který za nezletilého neukončil nájem bytu nebo domu, ač mohl rozumně předpokládat, že povinnosti vyplývající z nájmu nebude nezletilý schopen plnit, ručí za dluh z nájmu vzniklý ode dne, kdy se ujal své funkce, pokud s nezletilým po přechodu nájmu v bytě nebo domě žil. Uvedené zákonné ručení dopadá jak na zákonného zástupce, tak na poručníka a opatrovníka pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v předchozí větě. V důvodové zprávě je v této souvislosti uvedeno, že cílem této zvláštní úpravy zákonného ručení je zabránit tomu, aby ze strany uvedených osob docházelo k pokračování v nájmu při vědomí toho, že nezletilého nemohou dluhy z nájmu podstatněji ohrozit právě vzhledem k možnosti omezení jeho majetkové odpovědnosti, přičemž nelze vyloučit, že by se uvedené osoby mohly pokusit dané situace zneužít ve svůj prospěch.[35] Zákonodárce tak reagoval na specifickou situaci, přičemž prostřednictvím zavedení zvláštního zákonného ručení se snažil především chránit zájmy věřitele nezletilého před osobami, které jsou oprávněné nezletilého zastupovat a situace přechodu nájmu by se mohly pokusit využít. Větší akcentování zájmů věřitele nezletilého skrze rozšíření zákonného ručení na další osoby se v tomto případě jeví být pochopitelné právě i vzhledem k dlouhodobému charakteru nájemního vztahu.

Uplatnění omezení majetkové odpovědnosti

Svůj procesní odraz nalezl institut omezení majetkové odpovědnosti v ust. § 262c zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Podle naposledy uvedeného ustanovení platí, že má-li být výkonem rozhodnutí uspokojena peněžitá pohledávka ze závazku povinného vzniklého v době, kdy byl nezletilým, který nenabyl plné svéprávnosti, lze výkonem rozhodnutí postihnout pouze majetek, který povinný nabyl před nabytím plné svéprávnosti, tedy původní majetek, a majetek, který povinný nabyl právním jednáním vztahujícím se výlučně k původnímu majetku, tedy odvozený majetek (dále také jen „postižitelný majetek“).[36]

Právě uvedené neplatí pro peněžité pohledávky ze závazků povinného, které vznikly v souvislosti s provozováním obchodního závodu nebo jiné obdobné výdělečné činnosti podle ust. § 33 odst. 1 o. z. Je-li při výkonu rozhodnutí v rozporu s výše uvedeným postižen majetek povinného, odlišný od postižitelného majetku, může se povinný podle ust. § 262c odst. 2 o. s. ř. domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí. O tomto právu musí být podle ust. § 262c odst. 2 o. s. ř. soudem poučen při nařízení výkonu rozhodnutí. Soud v první fázi řízení o výkon rozhodnutí sám aktivně nezjišťuje, zda je majetek, který má být podle návrhu oprávněného postižen, postižitelný podle ust. § 262c odst. 1 o. s. ř. Zákonodárce se pro dodržení obecného postupu v první fázi řízení o výkon rozhodnutí, ze kterého představuje výjimku pouze postižení majetku ve společném jmění manželů podle § 262a o. s. ř., rozhodl záměrně.[37]

Současně však zavedl již výše zmíněnou poučovací povinnost soudu ve vztahu k povinnému o jeho možnosti domáhat se zastavení výkonu rozhodnutí. Povinný má k dispozici obecné procesní prostředky obrany v podobě vylučovací žaloby podle ust. § 267 o. s. ř. a návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle ust. § 268 o. s. ř.[38] Popsaný postup, vč. poučovací povinnosti, se s ohledem na ust. § 52 odst. 1 a 2 ex. řádu uplatní i v exekučním řízení. Pokud však v rámci soudního výkonu rozhodnutí bude již před nařízením výkonu rozhodnutí bez jakéhokoliv bližšího prověřování zcela jednoznačné, že v návrhu oprávněného uvedený majetek povinného není postižitelný podle ust. § 262c odst. 1 o. s. ř., nebude soud moci takovému návrhu vyhovět.[39] Jak je v důvodové zprávě dále uvedeno, lze si představit i situaci, kdy bude v zájmu samotného povinného, aby byl v rámci výkonu rozhodnutí postižen jinak podle ust. § 262c odst. 1 o. s. ř. nepostižitelný majetek.[40]

Může tomu tak být zejména tehdy, bude-li hodnota postižitelného majetku významně převyšovat hodnotu pohledávky, která je vymáhána.[41] Lze si např. představit situaci, kdy postižitelný majetek povinného bude tvořit pouze cenná nemovitost, kdy by vydobytí pohledávky, mající oproti nemovitosti zanedbatelnou hodnotu, prodejem této nemovitosti bylo v rozporu se zásadou přiměřenosti výkonu rozhodnutí podle ust. § 263 odst. 2 o. s. ř., resp. ust. § 58 odst. 2 ex. řádu. Zásada přiměřenosti výkonu rozhodnutí ani v uvedeném případě nemůže ustoupit do pozadí, neboť by to bylo v rozporu se zájmem povinného.[42]

Podle zákonodárce je však možné předpokládat, že v takovém případě ani sám povinný nebude namítat nepostižitelnost majetku, který nabyl již v rámci své zletilosti, neboť splácet „dětský dluh“ např. prostřednictvím srážek ze mzdy mu bude v takovém případě vyhovovat více.[43] Pokud by se však povinný pokusil této situace zneužít a následně by výkon vedený do nepostižitelného majetku rozporoval, bylo by možné na takové jednání povinného nahlížet jako na zneužití práva.[44]

Srovnání právních úprav institutu omezení majetkové odpovědnosti

Jak bylo již uvedeno, inspiračním zdrojem české právní úpravy institutu omezení majetkové odpovědnosti nezletilých se stala právní úprava německá, do které byl tento institut zaveden zákonem k omezení majetkové odpovědnosti nezletilých (Gesetz zur Beschränkung der Haftung Minderjähriger). Jádro právní úpravy tohoto institutu je obsaženo v ust. § 1629a BGB, přičemž za účelem bližšího obeznámení se s touto právní úpravou, jakož i pro větší názornost následujícího srovnání obou právních úprav, si dovoluji čtenáře odkázat na samostatný dvojdílný článek v Advokátním deníku nazvaný Německá právní úprava omezení majetkové odpovědnosti nezletilých, který je podrobnému rozboru německé právní úpravy věnován.

Ačkoliv obě právní úpravy nepochybně spojuje snaha zákonodárců zabránit tomu, aby osoby jako již plně svéprávné vstupovaly do „dospělého života“ zatíženy značnými dluhy ze svého dětství, lze v nich vypozorovat četné rozdíly.

Oběma právním úpravám je společné systematické zařazení institutu omezení majetkové odpovědnosti nezletilých do právní úpravy rodičovské odpovědnosti, resp. rodičovské péče (elterliche Sorge). Významnější rozdíly je možné spatřovat ve vymezení věcného rozsahu institutu. Přes rozdílné jazykové vyjádření je zřejmé, že se omezení majetkové odpovědnosti podle obou právních úprav uplatní v zásadě jen u dluhů z právního jednání nezletilého. V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že způsobilost k právnímu jednání nezletilého je v německém občanském právu významně omezena a dluhy z právního jednání mohou nezletilému vzniknout, pouze pokud za nezletilého jednají rodiče nebo jiná osoba se zástupčím oprávněním, či pokud nezletilý právně jedná se souhlasem svých zákonných zástupců.

Německý zákonodárce výslovně připustil limitaci odpovědnosti dále i u závazků z právního jednání nezletilého, ke kterému udělil souhlas soud. Český zákonodárce tak výslovně ne­učinil, nicméně se domnívám, že vzhledem ke smyslu a účelu přijaté právní úpravy lze výkladem dovodit, že i v těchto případech je limitace možná.

Z hlediska věcného rozsahu institutu se právní úpravy rozcházejí dále v tom, že německý zákonodárce připustil omezení majetkové odpovědnosti rovněž u závazků, které byly nezletilému založeny jiným jednáním (sonstige Handlung) rodičů či jiných osob, přičemž tuto kategorii představují zejména závazky z reálných úkonů (Realakten) rodičů či jiných osob, které jsou nezletilému přičitatelné.

Podle německé právní úpravy jsou do věcného rozsahu zahrnuty i závazky, resp. dluhy, které na nezletilého přešly z důvodu nabytí dědictví. Limitace majetkové odpovědnosti nezletilého je v tomto naposledy uvedeném případě připuštěna u dluhů, které nezletilému vznikly na základě právní události. Obdobně český zákonodárce připustil omezení majetkové odpovědnosti v případě, kdy nezletilému byly založeny dluhy v důsledku přechodu nájmu na jeho osobu z důvodu smrti nájemce, jehož domácnosti byl nezletilý členem. Co ze zákonného znění německé právní úpravy sice nevyplývá, avšak zároveň představuje i významný přesah do roviny obchodního práva, je, že omezení majetkové odpovědnosti je možné i u závazků, které nezletilému jako společníkovi vznikly na základě jeho zákonného ručení v osobní společnosti.

Lze shrnout, že společným jmenovatelem pro všechny výše uvedené závazky nezletilého, u kterých německý zákonodárce limitaci majetkové odpovědnosti připustil, je skutečnost, že se jejich vznik neodvíjí od výlučné vůle nezletilého, ale od jednání či alespoň přičinění jiných osob, a po nezletilém proto nelze spravedlivě požadovat, aby za ně sám plně odpovídal. Pro českého zákonodárce je naopak z hlediska možnosti limitace nerozhodné, jednal-li právně nezletilý zcela sám, či byl-li zastoupen jinou osobou. Je však třeba vzít v úvahu, že nezletilému je českou právní úpravou pro zavazování se vlastním právním jednáním ponechán mnohem širší prostor, nežli je tomu v rámci právní úpravy německé, kde se nezletilý svým výlučným právním jednáním v zásadě zavázat nemůže, pokud to pro něj není pouze právně výhodné či alespoň neutrální, přičemž založení dluhu pro nezletilého situaci pouhé právní výhodnosti popírá.

Ačkoliv byl věcný rozsah institutu omezení majetkové odpovědnosti nezletilých německým zákonodárcem pozitivně vymezen relativně široce, zasáhl do něj výrazně přijetím výjimky, podle které se omezení majetkové odpovědnosti neuplatní ve vztahu k závazkům, které sloužily výhradně k uspokojování osobních potřeb nezletilého, přičemž pod tento neurčitý právní pojem mají spadat nikoliv pouze drobné závazky každodenního života, ale i větší závazky, které obvykle slouží k uspokojování potřeb nezletilého příslušné věkové skupiny. V české právní úpravě žádná taková výjimka upravena není, a nezletilý proto může teoreticky omezit svou majetkovou odpovědnost i u drobných závazků každodenního života. V praxi lze nicméně předpokládat, že takové závazky budou plněny nezletilým bezprostředně na místě z ruky do ruky, a nebude tak vznikat potřeba ve vztahu k nim uplatnit omezení majetkové odpovědnosti. Shodně obě právní úpravy z možnosti limitace vyjímají závazky, resp. dluhy nezletilého, které mu vznikly v souvislosti s provozováním samostatné výdělečné činnosti, resp. obchodního závodu.

Ve shodě s účelem sledovaným zavedením právní úpravy institutu majetkové odpovědnosti nezletilých bylo jak německou, tak také českou právní úpravou významně omezeno právo starých, resp. původních věřitelů uspokojit se z majetku dlužníka. Ti se mohou uspokojit v zásadě pouze z majetku, který dlužník nabyl před nabytím zletilosti, resp. plné svéprávnosti, tedy pouze ze starého, resp. původního majetku dlužníka. Naopak k majetku, nabytému až v období zletilosti, resp. plné svéprávnosti, jim může dlužník přístup odepřít. V obou právních úpravách tak nabytí plné svéprávnosti, přičemž podle německé právní úpravy tento okamžik vždy splývá s dovršením zletilosti, představuje zásadní předěl, který je určující pro oddělení dvou majetkových sfér dlužníka – starého, resp. původního, a nového, resp. nově nabytého majetku.

Oběma právním úpravám je společné, že k omezení majetkové odpovědnosti nedochází automaticky, ex lege, ale naopak je vždy vyžadováno aktivní jednání dlužníka v rámci soudního řízení. Podstatně se však právní úpravy liší v tom, jakým způsobem má být výše uvedeného cíle dosaženo, přičemž z uvedeného vyplývají i rozdíly v postavení dlužníka, který o omezení majetkové odpovědnosti usiluje.

Německý zákonodárce za účelem uplatnění limitace poskytl dlužníkovi námitku (Einrede), přičemž ve vztahu k právním následkům, které její uplatnění vyvolává, odkázal na obdobné použití právní úpravy námitky nedostatečnosti pozůstalosti (Dürftigskeits­einrede), kterou má k dispozici dědic za účelem limitace své odpovědnosti za dluhy zůstavitele. Pokud dlužník námitku uplatní, vystupuje ve vztahu ke starému majetku jako jeho správce, přičemž za jeho správu starým věřitelům odpovídá obdobně jako příkazník. Takto přitom dlužník odpovídá nikoliv pouze od okamžiku uplatnění námitky, ale zpětně, a to od okamžiku dovršení zletilosti, tj. nabytí plné svéprávnosti. Hlavní povinností dlužníka jako správce je dbát o to, aby hodnota starého majetku zůstala zachována. Za porušení povinností při správě starého majetku odpovídá dlužník neomezeně svým novým majetkem. Za účelem uspokojení starých věřitelů je podle německé právní úpravy dlužník povinen vydat starý majetek, resp. strpět výkon exekuce starého majetku. Je-li tento majetek vyčerpán, může dlužník (další) uspokojení starých věřitelů odmítnout. Je tak patrné, že německá právní úprava je ve vztahu k dlužníkovi relativně přísná a klade na jeho osobu poměrně vysoké nároky.

Český zákonodárce tuto koncepci, formovanou specifiky německého dědického práva, nepřevzal. Přístup, který zvolil, lze ve vztahu k dlužníkovi považovat za benevolentnější, neboť původním věřitelům je umožněno uspokojit se pouze z původního a odvozeného majetku dlužníka, který vlastní k okamžiku soudního výkonu rozhodnutí, resp. exekuce, přičemž dlužník věřitelům za jeho správu, resp. zachování jeho hodnoty až do jeho vyčerpání v důsledku uspokojení původních věřitelů, nijak neodpovídá. V právní úpravě tak schází mechanismus, který by původní věřitele chránil před znehodnocením původního a odvozeného majetku v důsledku zanedbání péče o něj ze strany dlužníka.

Za účelem částečného vyvážení zájmů původních věřitelů vůči jinak právní úpravou upřednostňovaným zájmům nezletilého upravil český zákonodárce zákonné ručení rodiče za peněžitý dluh z právního jednání nezletilého, pokud ten za nezletilého sám jednal či k jeho jednání udělil souhlas. Tímto krokem zamýšlel zákonodárce dále i prohloubit odpovědnost rodiče za výkon rodičovské odpovědnosti. Zákonné ručení má rovněž zabránit zneužívání privilegovaného postavení nezletilého rodiči při uzavírání zejména riskantních smluv. Německý zákonodárce se k tak razantnímu kroku, zasahujícímu citlivě do majetkové sféry rodičů, neuchýlil a ani o něm v rámci legislativního procesu vážněji neuvažoval, ačkoliv mají rodiče, jak bylo již dříve uvedeno, na právní jednání nezletilého zcela zásadní vliv. Obecně tak přenechal zřízení zajišťovacích závazků na vůli stran, resp. přenechal starým věřitelům, aby si sami zajištění dluhu nezletilého obstarali, a to ať již u jeho rodičů, či jiných osob. V zájmu vyšší míry právní jistoty dále stanovil, že se zajišťovacích instrumentů ovládaných principem akcesority možnost omezení majetkové odpovědnosti nezletilého nijak nedotýká. Jinými slovy, beneficium spočívající v možnosti omezení majetkové odpovědnosti je vyhrazeno výlučně nezletilému dlužníkovi. V rámci české právní úpravy žádné takové právní pravidlo upraveno není, nicméně je k dispozici ustálená judikatura, kterou bylo dovozeno, že na uplatnění pohledávky zajištěné třetí osobou, např. právě ručením, nemá vliv skutečnost, že dlužník zemřel a dědici odpovídají za jeho dluhy pouze do výše ceny nabytého dědictví. V předchozí větě uvedené judikatorní závěry lze podle mého názoru vztáhnout i k omezené majetkové odpovědnosti nezletilého a zákonnému ručení jeho rodiče.

A konečně lze uvést, že se německá právní úprava od české výrazněji liší dále i v souvislosti s již výše zmíněným přesahem do roviny obchodního práva, kdy byly v jejím rámci přijaty dvě vyvratitelné právní domněnky. Ty jsou upraveny v zájmu věřitelů dlužníka, pokud ten po dovršení zletilosti neukončí svoji účast v osobní společnosti, ve společenství dědiců či neukončí provozování obchodního podniku v zákonem stanovené lhůtě tří měsíců. Podle první z domněnek se má za to, že závazek z takového poměru dlužníkovi vznikl až v období jeho zletilosti, a limitaci odpovědnosti proto ve vztahu k němu uplatnit nelze. Podle druhé vyvratitelné právní domněnky, která nastupuje pouze v případě vyvrácení první, se má za to, že veškerý současný majetek dlužník vlastnil již při dovršení zletilosti. Uvedené právní domněnky se uplatní pouze v případě, kdy dlužník nebyl se souhlasem soudu zmocněn k výkonu samostatné výdělečné činnosti podle ust. § 112 BGB.

Závěr 

Lze uzavřít, že úprava omezení majetkové odpovědnosti nezletilých v českém občanském právu po vzoru německé právní úpravy představuje významnou a vítanou změnu, která nezletilým přináší vyšší míru jejich právní ochrany v právním styku, než které se těšili doposud. Tato ochrana je založena na přístupu ex post, neboť se soustředí na již vzniklé dluhy nezletilých. Omezení majetkové odpovědnosti představuje univerzální řešení společenského problému dětských dluhů, které se uplatní u všech peněžitých dluhů z právního jednání nezletilého a dále i u dluhů z nájmu, který na nezletilého přešel smrtí nájemce.

Lze namítnout, že plošné umožnění omezení majetkové odpovědnosti u peněžitých dluhů z právního jednání nezletilého do jisté míry znemožňuje zohlednit jednotlivé skutkové okolnosti, které ke vzniku dluhu vedly. Nelze proto ani rozlišit případy, v nichž se možnost limitace jeví být vzhledem ke konkrétním okolnostem spravedlivou, a případy, kdy její uplatnění může vést vzhledem k těmto okolnostem k nikoliv přiměřenému, a tím i žádoucímu upřednostnění zájmů nezletilého. Nad závěrem naposledy uvedeným v předchozí větě však převáží to, že univerzální řešení, založené na plošném umožnění omezení majetkové odpovědnosti, poskytuje všem nezletilým jakožto zranitelným členům společnosti žádoucí míru ochrany v právním styku a brání vzniku případných hodnotových rozporů, pokud jde o míru ochrany poskytovanou jednotlivým nezletilým v budoucnu. Český zákonodárce spolu se zavedením institutu omezení majetkové odpovědnosti poskytl původním věřitelům nezletilého právní nástroj, skrze který se mohou dobrat ochrany svých zájmů. Mohou nově podmínit účinnost právního jednání nezletilého udělením dodatečného souhlasu, přičemž jeho udělení zakládá zákonné ručení jeho rodičů.

Českou právní úpravu lze proto v její celistvosti považovat za vyváženou a nelze se obávat, že by přílišná ochrana nezletilých mohla vést k jejich vyloučení z právního styku. Byla nalezena vyvážená míra ochrany nezletilých a jejich věřitelů, při současném posílení role rodičů nezletilého.

 

Mgr. Sofie Dietschová působí jako asistentka soudce na Obvodním soudě pro Prahu 7.

 

---

[1] Podrobnému rozboru německé právní úpravy omezení majetkové odpovědnosti nezletilých je věnován samostatný dvojdílný článek v Advokátním deníku, nazvaný Německá právní úprava omezení majetkové odpovědnosti nezletilých, na který si čtenáře v případě bližšího zájmu o problematiku dovolím odkázat.

[2] Srov. Gesetz zur Beschränkung der Haftung Minderjähriger vom 25. August 1998 (BGBl. I S. 2487).

[3] Ke změnám v oblasti deliktní odpovědnosti nezletilých srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 192/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; sněmovní tisk č. 984/0, 8. volební období, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, str. 46 [online], dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=984&CT1=0.

[4] K peněžitým dluhům nezletilých z důvodu přechodu nájmu a nutnosti zákonného odkazu srov. op. cit. sub 3, str. 46.

[5] Tamtéž, str. 43-44.

[6] Tamtéž, str. 44.

[7] Tamtéž, str. 47.

[8] Tamtéž.

[9] K obtížím vstupovat do obchodněprávních vztahů bez upravení uvedené výjimky srov. op. cit. sub 3, str. 46.

[10] K majetku dlužníka, ze kterého se původní věřitelé mohou uspokojit, srov. op. cit. sub 3, str 40.

[11] Srov. Bürgerliches Gesetzbuch in der Fassung der Bekanntmachung vom 2. Januar 2002 (BGBl. I S. 42, 2909; 2003 I S. 738), das zuletzt durch Artikel 4 des Gesetzes vom 15. Juli 2022 (BGBl. I S. 1146) geändert worden ist. Dále jen „BGB“.

[12] Op. cit. sub 3, str. 39.

[13] Tamtéž.

[14] Tamtéž.

[15] Srov. J. Psutka: § 709, marg. č. 9, in M. Hrušáková, Z. Králíčková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 155.

[16] Srov. zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“ nebo „ex. řád“).

[17] Srov. M. Kasíková: § 67, marg. č. 4, 5, in M. Kasíková, M. Jirmanová, J. Hlubáček a kol.: Exekuční řád: Komentář, 5. vyd., C. H. Beck, Praha 2022, str. 627-628.

[18] Srov. op. cit. sub 3, str. 39, 41.

[19] Tamtéž, str. 41.

[20] Tamtéž.

[21] Tamtéž.

[22] K povaze námitky dlužníka srov. T. Richter: § 2023, marg. č. 7, in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník V., Závazkové právo, Obecná část (§ 1721-2054), 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 1261.

[23] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 916/2016.

[24] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 916/2016, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1640/2004, či ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2863/2010, obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 26. 1. 1973, sp. zn. 1 Cz 78/72.

[25] K důvodům přijetí zákonného ručení srov. op. cit. sub 3, str. 41.

[26] Tamtéž.

[27] Tamtéž.

[28] Tamtéž.

[29] Srov. M. Zuklínová, J. Dvořák, J. Švestka a kol.: Občanské právo hmotné, Svazek 2., Díl druhý: Rodinné právo, 1. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2016, str. 135.

[30] K povinnosti rodiče splnit dluh za nemajetné dítě z titulu vyživovací povinnosti srov. O. Frinta, D. Frintová, D. Elischer: Děti a jejich dluhy – aktuální stav v České republice, Díl první: obecné poznatky a jednotlivé druhy dluhů, Právní rozhledy č. 21/2019, str. 729, dále nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1775/14 (bod 27 odůvodnění).

[31] Srov. op. cit. sub 3, str. 41.

[32] Srov. tamtéž.

[33] K institutu opatrovníka blíže srov. op. cit. sub 29, str. 144.34 Op. cit. sub 29, str. 144.

[34] Op. cit. sub 29, str. 144.

[35] Srov. op. cit. sub 3, str. 46.

[36] Je vhodné poznamenat, že ačkoliv by zákonodárcem zvolená formulace ust. § 262c o. s. ř. mohla budit dojem, že se možnost omezeného postihu majetku povinného uplatní ve vztahu ke všem peněžitým pohledávkám ze všech závazků, které povinnému vznikly jako nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, nebude tomu tak. Předmětné procesní ustanovení je nutné vykládat v úzké souvislosti s ust. § 899a odst. 1 o. z., podle kterého je omezení majetkové odpovědnosti přípustné pouze u peněžitých dluhů z právního jednání nezletilého. Ve vztahu k peněžitým pohledávkám ze závazků vzniklých z protiprávního činu povinného nebo z jiné právní skutečnosti by tak postup podle ust. § 262c o. s. ř. neměl být přípustný, neboť pro něj schází hmotněprávní základ.

[37] K postupu soudu v první fázi řízení o výkonu rozhodnutí srov. op. cit. sub 3, str. 53-54.

[38] Tamtéž, str. 54.

[39] Srov. J. Levý: § 262c, marg. č. 6, in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, J. Doležílek a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2021, str. 1251.

[40] Srov. op. cit. sub 3, str. 53-54.

[41] Srov. J. Levý: § 262c, marg. č. 7, in op. cit. sub 39, str. 1252.

[42] Tamtéž.

[43] Srov. op. cit. sub 3, str. 54.

[44] Tamtéž.