Autor v článku rozebírá modelová pravidla a zásady týkající se předsmluvní (informační) povinnosti, které vytvořil již před lety mezinárodní tým autorů návrhu společného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference – DCFR).

V lednu 2023 vstoupil v účinnost zákon č. 374/2022 Sb. – novela občanského zákoníku, kterou zákonodárce provedl transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES. Mezi změnami, které zákonodárce v občanském zákoníku transpozicí zmíněné směrnice učinil, byla změna ustanovení upravujících předsmluvní informační povinnosti ve smlouvách uzavíraných se spotřebitelem. Dle Unie měly směrnicí prováděné změny smluvního práva harmonizovat některé aspekty smluv o prodeji zboží, pokud mělo být dosaženo skutečného jednotného digitálního trhu a měla-li být zvýšena právní jistota.[1]

K tomuto záměru EU je nezbytné poznamenat, že pravidla pro zajištění předsmluvní informovanosti smluvních stran již obsahoval návrh společného referenčního rámce, zveřejněný v únoru 2008, jehož cílem bylo poskytnout členským státům soubor nástrojů pro zákonodárce jednotlivých členských států, který bude užíván především při návrzích nových právních předpisů EU v oblasti soukromého práva nebo při změnách stávajících ustanovení soukromého práva. Cílem článku je představit modelová pravidla a zásady týkající se předsmluvní (informační) povinnosti, tak, jak byly představeny autory návrhu společného referenčního rámce. Pravidla jsou převzata z anglického originálu návrhu společného referenčního rámce.

Zásady a modelová pravidla DCFR

Na obsahu návrhu společného referenčního rámce (DCFR)[2] je kromě skutečnosti, že je významným akademickým počinem, podstatná i skutečnost, že autoři návrhu, resp. členové jednotlivých studijních a pracovních skupin, nebyli přímo spojeni s určitým státem či mezinárodní organizací, ale pocházeli z různých míst a působili na univerzitách v různých členských státech Unie.[3] Obsah návrhu společného referenčního rámce odpovídá schématu nastaveného Komisí v rámci Akčního plánu v roce 2003, jehož cílem bylo především zvýšit soudržnost acquis Společenství v oblasti smluvního práva, podporovat vypracování obecných smluvních podmínek pro celou EU a dále zkoumat, zda problémy v oblasti evropského smluvního práva mohou vyžadovat řešení, která nejsou specifická pro daný sektor, jako je volitelný nástroj.[4] Hlavním návrhem zmíněného Akčního plánu však bylo vytvořit společný rámec pravidel smluvního práva pro EU. V říjnu roku 2004 Komise zveřejnila dokument s označením „Evropské smluvní právo a revize acquis: cesta vpřed“, prostřednictvím kterého bylo navrženo, aby „politický“ společný referenční rámec (CFR) poskytoval „základní zásady, definice a vzorová pravidla“, což by mohlo napomoci zlepšení stávajícího acquis communautaire, a současně by tvořil základ volitelného právního nástroje v případě, že by bylo rozhodnuto o vytvoření takového nástroje.[5] Modelová pravidla pak měla být hlavním obsahem CFR[6] a měla sloužit jako vodítko pro zákonodárce jednotlivých členských států. Návrh společného referenčního rámce (DCFR) je reakcí na vyjádření a požadavky Komise a obsahuje návrhy zásad, definic a vzorových pravidel.[7]

Návrh společného referenčního rámce je akademický text a tím, že obsahuje modelová pravidla pro několik oblastí soukromého práva, jeho rozsah přesahuje smluvní právo, které bylo hlavním zájmem Komise a Evropského parlamentu. Návrh společného referenčního rámce byl nesprávně popisován jako zárodek evropského občanského zákoníku a v současné době neexistují žádné návrhy na vytvoření občanského zákoníku pro členy EU. Není ani jisté, zda v budoucnu vůbec bude politická vůle přistoupit k dalším harmonizačním opatřením v oblasti smluvního práva. Kromě zmíněného nepovinného nástroje se počítalo s tím, že následně „politický“ společný referenční rámec (CFR) bude užíván jako soubor nástrojů pro zákonodárce jednotlivých členských států, který bude užíván především při návrzích nových právních předpisů EU v oblasti soukromého práva nebo při změnách stávajících ustanovení. Tato důležitá skutečnost dovolila v podobě návrhu společného referenčního rámce sumarizovat principy, definice a vzorová pravidla smluvního práva na základě zkušeností a znalostí členů komise ohledně platných norem, soudních rozhodnutí, obyčejů a zvyklostí z území několika evropských států. Sumarizace a vznik koncepce principů, které v sobě spojují průnik norem, obyčejů, soudních rozhodnutí, principů a pravidel z několika členských států, dává předem zřetelnou naději, že návrh společného referenčního rámce bude obsahovat principy a pravidla přijatelná pro širší evropskou populaci.[8]

Návrh společného referenčního rámce věnuje zásadám souvisejícím s poskytnutím předsmluvních informací celou třetí kapitolu Knihy II. s názvem „Marketing a předsmluvní povinnosti“. Obsahem této kapitoly je celkem pět oddílů, které upravují:

• informační povinnosti;
• povinnost předcházet chybám v předsmluvních informacích;
• povinnost vyjednávat a povinnost mlčenlivosti;
• nevyžádané zboží a služby;
• náhradu za porušení předsmluvních povinností.

Ze zmíněných oddílů je nejrozsáhlejší právě první oddíl, kterým jsou předkládány zásady související s předsmluvní informační povinností. Ten upravuje devět článků, které zahrnují:

• povinnost oznámit informace o zboží, ostatním majetku a službách;
• povinnosti pro podnikatele na trhu se spotřebitelem;
• povinnost poskytnout informace při uzavírání smlouvy se spotřebitelem, který je ve zvláštní nevýhodě;
• informační povinnosti při komunikaci na dálku v reálném čase;
• povinnosti při uzavírání smlouvy elektronickými prostředky;
• srozumitelnost informací;
• informace o ceně a dalších poplatcích;
• informace o adrese a právní subjektivitě podnikatele;
• nápravné prostředky za porušení informačních povinností.

Systematicky umístění těchto zásad v DCFR předchází zařazení zásad souvisejících s obecnými požadavky na uzavření smlouvy[9] a umístění zásad souvisejících s kontraktačním procesem.[10]

Dominantním pravidlem v rámci předsmluvních povinností je povinnost informovat druhou smluvní stranu. Informovanost smluvních stran lze označit za předpoklad, jehož prostřednictvím bude zajištěna shodná vyjednávací síla a budou maximalizovány výnosy ve smyslu přínosu výhod každé smluvní straně. Právě informovanost smluvních stran dokáže zajistit distributivní spravedlnost způsobem, který odstraní nerovnováhu sil mezi nerovnými stranami smlouvy. Je nezbytné zajistit, aby smluvní strany byly před uzavřením smlouvy plně informovány, a to z toho důvodu, že současný trh je zcela jiný a obchodování na současném globálním trhu má zcela jinou podobu a probíhá na zcela jiných principech, než probíhalo v minulosti. Dříve uskutečněné obchody, kdy smluvní strana ve většině případů předmět obchodu měla možnost osobně zhlédnout, byl dnes nahrazen prodejem prostřednictvím elektronické komunikace. Právě z této přeměny dosavadního způsobu prodeje, jenž byl nahrazen obchodem na dálku, obchodem bez fyzické přítomnosti smluvních stran, lze jednoznačně dovodit, že smluvní strany v dnešních podmínkách potřebují mnohem více informací, aby bylo možné říci, že smluvní strana byla plně informována.

Informační povinnost

Pravidlo první:

Povinnosti vztahující se k informacím o zboží, ostatním majetku a službách

• Před uzavřením smlouvy o dodání zboží, jiných aktiv nebo služeb mezi podnikatelem a druhou osobou je podnikatel povinen oznámit jiné osobě takové informace týkající se zboží, ostatního majetku a služeb, které mají být podnikatelem dodány a které může druhá osoba přiměřeně očekávat, s přihlédnutím k běžným standardům kvality a výkonu, které by byly za daných okolností obvyklé.
• Při posuzování, jaké informace může druhá osoba přiměřeně očekávat, že budou podnikatelem oznámeny, použije se v případě, že je druhá osoba podnikatelem, test, zda by se porušení poskytnout informace odchylovalo od běžných obchodních zvyklostí.[11]

Zmíněné pravidlo řeší otázku, jaké informace o zboží, jiných aktivách či službách může druhá strana přiměřeně očekávat. Od kaž­dé smluvní strany lze obecně očekávat, že uzavřením smlouvy přebírá odpovědnost za získání relevantních faktických a právních informací, které tato strana potřebuje znát před uzavřením smlouvy. Obvykle však neexistuje žádné obecné pravidlo, které vyžaduje úplné zveřejnění všech příslušných informací, které může druhá strana potřebovat, aby mohla učinit plně informované rozhodnutí o tom, zda uzavřít smlouvu. Není tak rozumné požadovat zveřejnění všech informací, které může mít dodavatel o zboží, aktivech či službách, ale pouze těch informací, které jsou důležité při posuzování kvality a výkonu a které druhá strana může přiměřeně očekávat, že jí budou poskytnuty. Jde o pravidlo, podle kterého strana nemůže očekávat, že jí dodavatel poskytne informace, které nemá či ani neměl. Jde o pravidlo, podle kterého však dodavatel musí poskytnout informace o zboží a službách, které má a měl, a ty musí být druhé straně sděleny.

 

Pravidlo druhé:

Povinnosti pro podnikatele na trhu se spotřebitelem 

• Pokud podnikatel obchoduje se zbožím, jinými aktivy nebo službami pro spotřebitele, nesmí poskytovat zavádějící informace. Informace jsou zavádějící, pokud zkreslují nebo opomíjejí podstatné skutečnosti, které by průměrný spotřebitel mohl očekávat jako nezbytné pro informované rozhodnutí, zda uzavřít smlouvu. Při posuzování toho, co by průměrný spotřebitel mohl očekávat, že mu bude podnikatelem poskytnuto za informace, je třeba vzít v úvahu okolnosti a případná omezení použité komunikace.
• Pokud podnikatel používá obchodní sdělení, které působí dojmem, že obsahuje všechny relevantní informace nezbytné k rozhodnutí o uzavření smlouvy, je povinen zajistit, aby komunikace ve skutečnosti obsahovala všechny relevantní informace. Pokud to není zřejmé z kontextu obchodního sdělení, informace, které mají být poskytnuty, zahrnují: a)hlavní vlastnosti zboží, jiných aktiv nebo služeb, totožnost a v případě potřeby adresu podnikatele, cenu a veškeré možnosti pro uplatnění práva na odstoupení; b) zvláštnosti týkající se platby, dodání, plnění a vyřizování stížností, pokud se odchylují od požadavků odborné péče; a c) jazyk používaný pro komunikaci mezi stranami po uzavření smlouvy, pokud se liší od jazyka obchodní komunikace.
• Povinnost poskytnout informace podle tohoto pravidla není splněna, pokud všechny informace, které mají být poskytnuty, nejsou poskytovány ve stejném jazyce.[12]

Druhé pravidlo ukládá zvláštní informační povinnosti podnikatelům, uvádějícím na trh zboží nebo jiná aktiva či služby. Obsah informační povinnosti se odlišuje od předchozího pravidla ve dvou ohledech. V prvním: toto pravidlo se vztahuje pouze na vztahy mezi podnikatelem a spotřebitelem. Ve druhém případě: povinnosti vznikají pouze v souvislosti s uváděním zboží, jiných aktiv nebo služeb na trh.

Odstavec první ukládá povinnost neposkytovat zavádějící informace, pokud zboží, jiná aktiva nebo služby jsou prodávány spotřebitelům. Zaměřuje se zejména na tzv. „návnadovou“ reklamu založenou na nalákání zákazníků k uzavření obchodu se zavádějícími informacemi o výhodné nabídce.

Odstavec druhý obsahuje „pravidlo úplnosti“ pro obchodní komunikaci (např. reklama a marketingové informace), které mělo zajistit zlepšení tehdy poněkud nejasné aplikace čl. 7 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005.[13]

V situaci, kdy podnikatel používá obchodní komunikaci a tato komunikace působí dojmem, že obsahuje všechny relevantní informace nezbytné k rozhodnutí spotřebitele při uzavírání smlouvy, musí obchodní sdělení ve skutečnosti poskytovat veškeré relevantní informace. Za takových okolností musí být dle pravidel DCFR poskytnuty některé informace za předpokladu, že nejsou zřejmé již z komunikace. Tyto povinnosti se však nevztahují na běžnou reklamu či marketing podnikatele, ze kterého je zřejmé, že spotřebitel možná bude muset podniknout další kroky k uzavření smlouvy, jako např. navštívit provozovnu nebo internetové stránky podnikatele.

Pravidlo třetí:

Povinnost poskytnout informace při uzavírání smlouvy se spotřebitelem, který je ve zvláštní nevýhodě

• V případě obchodů, ve kterých je spotřebitel ve významné informační nevýhodě z důvodu technického způsobu, kterého bylo použito pro uzavření smlouvy, či fyzické vzdálenosti mezi podnikatelem a spotřebitelem nebo charakteru obchodu, musí podnikatel přiměřeně podle okolností poskytnout jasné informace o hlavních charakteristikách zboží a služeb, které mají být dodány, o ceně včetně poplatků za dodání, o daních a jiných nákladech, o adrese a právní subjektivitě podnikatele, se kterým spotřebitel uzavírá smlouvu, o podmínkách smlouvy, právech a závazcích obou smluvních stran, a o právu odstoupit a právu na opravné prostředky. Tyto informace musí být poskytnuty v přiměřené lhůtě před uzavřením smlouvy. Informace o právu na odstoupení od smlouvy musí, přiměřeně podle okolností, být v souladu s II. – 5:104 (Přiměřené informace o právu na odstoupení od smlouvy).[14]
• Jsou-li pro konkrétní specifické obchody stanoveny zvláštní informační povinnosti, pak mají tyto zvláštní informační povinnosti přednost před obecnou informační povinností podle odst. 1.
• Podnikatel nese důkazní břemeno, že poskytl požadované informace podle tohoto článku.[15]

Třetí pravidlo stanoví tři klíčové situace, ve kterých jsou konkrétní předsmluvní informační povinnosti uloženy podnikateli, který jedná se spotřebitelem. Důvodem jsou situace, kdy je spotřebitel vystaven značné informační nevýhodě. Takové situace mohou být založeny na i) technickém médiu užitém k uzavření smlouvy; ii) fyzické vzdálenosti mezi spotřebitelem a podnikatelem nebo: iii) dané povahou konkrétní transakce. Pravidlo se výslovně nezaměřuje na ty situace, kdy je spotřebitel v informační nevýhodě, ale na případy, kdy jde o významnou nevýhodu. Spotřebitelé mají obecně při jednání s podnikatelem informační nevýhodu, protože podnikatel jako obchodník bude vždy mít více informací o předmětu obchodu než spotřebitel. Podnikatel bude, na rozdíl od spotřebitele, disponovat informační výhodou i díky zkušenostem s již provedenými obchody, zatímco spotřebitel se může s konkrétním obchodem setkat třeba jen jednou. Oblast působnosti zmíněného pravidla je proto omezena na případy, kdy je informační nevýhoda spotřebitele významná.

 

Pravidlo čtvrté:

Informační povinnosti při komunikaci na dálku v reálném čase

• Při zahájení komunikace se spotřebitelem v reálném čase má podnikatel povinnost poskytnout na počátku výslovné informace o své právní subjektivitě a účelu obchodního kontaktu spotřebitele.
• Komunikace na dálku v reálném čase znamená přímou a okamžitou komunikaci, kterou může jedna strana během komunikace přerušit. To zahrnuje telefonní a elektronické prostředky, jako je telefonní hovor prováděný přes internet, a podobnou komunikaci přes internet, mimo elektronickou poštu.
• Důkazní břemeno, že spotřebitel informace obdržel informace podle odst. 1, nese podnikatel.
• Pokud podnikatel nesplnil povinnost podle odst. 1, a smlouva přesto byla uzavřena, má druhá strana právo odstoupit od smlouvy oznámením podnikateli ve lhůtě stanovené v II. – 5:103 (Ochranná lhůta).[16]
• Podnikatel odpovídá spotřebiteli za jakoukoli škodu způsobenou porušením povinnosti podle odst. 1.[17]

Ustanovení, které má charakter pravidla pro zamezení nekalých obchodních praktik. Pravidlo je navrženo tak, aby bylo zajištěno, že spotřebitel bude při reálné komunikaci prostřednictvím internetu (mimo elektronickou poštu) informován již na počátku komunikace, že se jedná o obchodní komunikaci s podnikatelem. Tímto způsobem pravidlo zajišťuje spotřebiteli dostatek prostoru k nezbytné opatrnosti a dostatek prostoru k posouzení prohlášení podnikatele. Je třeba poznamenat, že II. – 3:106 (Srozumitelnost informací) stanoví, že informační povinnosti, včetně povinnosti stanovené tímto článkem, nejsou splněny, pokud informace nejsou jasné a přesné a vyjádřené jasným a srozumitelným jazykem.

První odstavec pravidla stanoví, že informační povinnost se použije, když podnik zahájí komunikaci na dálku v „reálném čase“ se spotřebitelem. Reálnou komunikací se rozumí zejména elektronické prostředky, jako je volání přes internet, a obdobná hlasová komunikace, zahrnující přímou, okamžitou a některou ze stran přerušitelnou komunikaci mezi podnikatelem a spotřebitelem.

Pravidlo stanoví dvě sankce za porušení informační povinnosti při komunikaci na dálku v reálném čase. V první řadě je spotřebiteli přiznáno právo odstoupit od jakékoli uzavřené smlouvy v důsledku nesplnění informační povinností ze strany podnikatele. Ve druhém případě je podnikatel odpovědný za jakoukoli škodu způsobenou spotřebiteli porušením informační povinnosti.[18] Právo na odstoupení od smlouvy lze uplatnit kdykoli po uzavření smlouvy a do konce ochranné lhůty.[19]

 

Pravidlo páté:

Povinnosti při uzavírání smlouvy elektronickými prostředky

• Má-li být smlouva uzavřena elektronicky a bez předchozí individuální komunikace, má podnikatel povinnost poskytnout druhé straně, než tato učiní či akceptuje nabídku, následují informace: a) technické úkony, které mají být dodrženy k tomu, aby došlo k uzavření smlouvy; b) zda bude smluvní dokument vyplněn podnikatelem a zda tento dokument bude přístupný; c) technické prostředky pro identifikaci a opravu vstupních chyb předtím, než druhá strana učiní či akceptuje nabídku; d) jazyky, ve kterých je možné smlouvu uzavřít; e) veškeré použité smluvní podmínky.
• Podnikatel je povinen zajistit, aby smluvní podmínky uvedené v písm. e) byly k dispozici v textové podobě.
• Nesplnil-li podnikatel povinnost podle odst. 1, a smlouva byla přesto uzavřena, má druhá strana právo odstoupit od smlouvy dle II. – 5:103.[20]
• Podnikatel odpovídá spotřebiteli za škodu vzniklou porušením povinností stanovených podnikateli v odstavci prvním.[21]

Zmíněné pravidlo obsahuje seznam informací nezbytných pro úspěšné uzavření smlouvy za použití elektronických prostředků. Oblast působnosti článku je omezena dvěma hledisky. Na základě prvního jsou informační povinnosti ukládány pouze podnikatelům (bez ohledu na postavení druhé smluvní strany). Podle druhého hlediska se informační povinnosti nevztahují na smlouvy uzavřené prostřednictvím elektronické pošty nebo za použití obdobné individuální elektronické komunikace. Informační povinnost poskytnutá podle tohoto pravidla musí být vždy srozumitelná, vyjádřená jasným a srozumitelným jazykem a v předepsané formě (v souladu s pravidlem dle II. – 3:106 Srozumitelnosti informací).

 

Pravidlo šesté:

Srozumitelnost informací 

• Povinnost poskytnout informace uložené podnikateli podle této kapitoly není splněna, pokud nejsou splněny požadavky tohoto článku.
• Informace musí být jasné a přesné a použitým jazykem musí být vyjádřeny zřetelně a srozumitelně.
• Pokud pravidla pro zvláštní smlouvy vyžadují, aby byly informace poskytnuty trvalým a neměnným způsobem, musí být tímto způsobem poskytnuty.
• V případě smluv mezi podnikatelem a spotřebitelem uzavíraných na dálku musí být informace o hlavních vlastnostech jakéhokoli zboží, jiných aktiv nebo služeb, které mají být dodány, cena, adresa a právní subjektivita podnikatele, se kterým spotřebitel uzavírá smlouvu, a dále pak podmínky smlouvy, práva a povinnosti obou smluvních stran, a případné opravné prostředky, potvrzeny v textové podobě na trvalém nosiči v době uzavření smlouvy. Informace o právu na odstoupení musí být rovněž přiměřené ve smyslu II. – 5:104 (Přiměřené informace o právu na odstoupení od smlouvy).[22]

Zmíněné pravidlo doplňuje předchozí ustanovení. Cílem je předložit požadavky předsmluvních informací s ohledem na srozumitelnost a formu poskytovaných informací. Podle odstavce druhého musí být veškeré předsmluvní informace poskytnuté podnikatelem podle Knihy II. jasné a zřetelné. Informace by tak neměla být uvedena dvojznačným způsobem a neměla by poskytnout prostor pro různé interpretace. Použitý jazyk musí být jasný a srozumitelný. V tomto smyslu by se podnikatel měl vyhnout užití technických a odborných termínů.

Pravidlo sedmé:

Informace o ceně a dalších poplatcích

Pokud má podnikatel podle této kapitoly povinnost poskytovat informace o ceně, povinnost není splněna, pokud informace neobsahuje: a) údaje o všech uhrazených zálohách, poplatcích za doručení a údaje o daních a clu, které mohou být uváděny samostatně; b) výpočet, který spotřebiteli umožní ověřit cenu, a to v případě, kdy nelze uvést přesnou cenu; c) informace o splatnosti jednotlivých splátek, pokud cena není hrazena jednou částkou.[23]

Pravidlo osmé:

Informace o adrese a právní subjektivitě podnikatele

• Pokud je podle této kapitoly podnikatel povinen poskytovat informace o své adrese a právní subjektivitě, povinnost není podnikatelem splněna, pokud informace neobsahují: a) firmu podnikatele; b) veškerá další obchodní jména či názvy podnikatele relevantní pro dotyčnou smlouvu; c) registrační číslo a název úředního rejstříku; d) zeměpisnou adresu podnikatele; e) kontaktní údaje; f) pokud podnikatel má zástupce v členském státě spotřebitele, musí informace obsahovat bydliště, adresu a identifikaci tohoto zástupce; g) pokud činnost podnikatele podléhá povolovacímu režimu, údaje o příslušném orgánu veřejné moci; a h) pokud je podnikatel plátce daně z přidané hodnoty, příslušné identifikační číslo pro účely této daně.
• Pro účely splnění povinnosti poskytnout informace při uzavírání smlouvy u spotřebitele, který je ve zvláštní nevýhodě (II. – 3:103), zahrnuje adresa a identifikace podnikatele pouze informace uvedené v odst. 1 písm. a), c), d) a e).[24]

 

Pravidlo deváté:

Nápravné prostředky za porušení informačních povinností

• Má-li podnikatel povinnost podle II. – 3:103 (Povinnost poskytnout informace při uzavírání smlouvy se spotřebitelem, který je ve zvláštní nevýhodě) poskytnout informace spotřebiteli před uzavřením smlouvy, od které má spotřebitel právo odstoupit, lhůta pro odstoupení od smlouvy nezačne běžet dříve, než budou všechny tyto informace spotřebiteli poskytnuty. Bez ohledu na uvedené, právo odstoupit od smlouvy zanikne po uplynutí jednoho roku od uzavření smlouvy.
• Nesplní-li podnikatel některou povinnost uloženou v předchozích článcích tohoto bodu, a smlouva byla přesto uzavřena, má podnikatel povinnosti podle smlouvy v rozsahu, v jakém druhá strana tyto povinnosti, v důsledku absence, resp. v důsledku nesprávných informací, důvodně očekávala.
• Bez ohledu na to, zda je smlouva uzavřena, podnikatel, který nesplnil některou z povinností podle předchozích článků tohoto oddílu, odpovídá za veškerou škodu, která vznikla druhé straně takovým porušením povinností. Tento odstavec se nepoužije v rozsahu práv z porušení předsmluvní povinnosti podle předchozího odstavce.
• Nápravnými prostředky podle tohoto článku nejsou dotčeny nápravné prostředky podle II. – 7:201 (Omyl).
• Ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem nesmějí strany na újmu spotřebitele vyloučit použití tohoto článku nebo se odchýlit od jeho účinků či jeho účinky změnit.[25]

Povinnost předcházet chybám v předsmluvních informacích

Pravidlo první:

Oprava vstupních chyb

• Podnikatel, který zamýšlí uzavřít smlouvu prostřednictvím elektronických prostředků bez individuální komunikace pro uzavření smlouvy, je povinen druhé straně zpřístupnit jiné vhodné, účinné a dostupné technické prostředky pro identifikaci a opravu chyb v informacích předtím, než druhá strana učiní nebo akceptuje nabídku.
• Pokud osoba uzavře smlouvu omylem z důvodu porušení povinností podnikatelem dle odst. 1, je podnikatel odpovědný za jakoukoli škodu, která byla této osobě takovým porušením povinnosti způsobena. Tím není dotčen nápravný prostředek v ustanovení o omylu podle II. – 7:201 (Omyl).
• Ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem nesmějí strany na úkor spotřebitele vyloučit použití tohoto článku nebo omezit nebo měnit jeho účinky.[26]

Pravidlo druhé:

Potvrzení o přijetí 

• Podnikatel, který nabízí uzavření smlouvy elektronickými prostředky bez individuální komunikace, je povinen elektronickými prostředky potvrdit přijetí nabídky odeslané druhou stranou.
• Neobdrží-li druhá strana potvrzení bez zbytečného odkladu, tato druhá strana může nabídku odvolat nebo od smlouvy odstoupit.
• Podnikatel odpovídá za jakoukoli škodu způsobenou druhé straně porušením povinnosti podle odst. 1.
• Ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem nesmějí strany na úkor strany spotřebitele vyloučit použití tohoto článku nebo se odchýlit od jeho účinků nebo účinky tohoto článku změnit.[27]

Povinnost vyjednávat a povinnost mlčenlivosti 

Pravidlo první:

Jednání v rozporu s dobrou vírou a poctivým jednáním

• Osoba může svobodně vyjednávat a nenese odpovědnost za neuzavření smlouvy.
• Osoba, která jedná, má povinnost jednat poctivě a v souladu s dobrou vírou a jednání o uzavření smlouvy v rozporu s dobrou vírou a poctivostí nepřerušovat. Tuto povinnost nelze smluvně vyloučit ani omezit.
• Strana, která vyjednávala nebo vyjednávání ukončila v rozporu s dobrou vírou a v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, odpovídá za škodu vzniklou druhé straně.
• Je v rozporu s dobrou vírou a zásadou poctivého obchodního styku, pokud osoba zahájí nebo pokračuje v jednáních bez skutečného úmyslu dosáhnout uzavření smlouvy s druhou stranou.[28]

 

Pravidlo druhé:

Porušení mlčenlivosti

• Pokud jedna strana v průběhu jednání poskytne důvěrné informace, má druhá strana povinnost tyto informace nezveřejňovat ani je nepoužívat pro vlastní účely, bez ohledu na to, zda následně dojde k uzavření smlouvy, či nikoli.
• V tomto článku se „důvěrnými informacemi“ rozumějí informace, kdy důvěrnost plyne z jejich povahy, či okolnosti, za kterých byly informace získány; či informace, které druhá strana obdržela a věděla či musela důvodně očekávat, že jsou pro druhou stranu důvěrné.
• Strana, která důvodně předvídá porušení povinnosti mlčenlivosti, se může domáhat zákazu porušování této povinnosti soudní cestou.
• Strana, která poruší povinnost mlčenlivosti, odpovídá za škodu způsobenou druhé straně za porušení mlčenlivosti, a této straně může být uloženo uhradit druhé straně veškerou škodu, která druhé straně vznikla, a dále jí může být uloženo vydat veškerý užitek, který porušením mlčenlivosti získala.[29]

Nevyžádané zboží a služby 

V případě dodání nevyžádaného zboží či služeb platí jediné, totiž, že neexistuje žádná povinnost vyplývající z nereagování na jejich dodání.

• Pokud podnikatel dodá spotřebiteli nevyžádané zboží nebo poskytne nevyžádané služby: a) žádná smlouva nevznikne, když spotřebitel neodpoví, nebo z jakéhokoli jiného jednání nebo nečinnosti spotřebitele ve vztahu ke zboží a službám; a b) žádný mimosmluvní závazek nevznikne z toho, že spotřebitel získá či si ponechá užitek z dodaného zboží či služby.
• Písm. b) předchozího odstavce se nepoužije, jde-li o zboží nebo služby, jež byly dodány: a) prostřednictvím benevolentního zásahu do cizích záležitostí; nebo (b) omylem nebo za jiných okolností, ze kterých vyplývá právo na vydání bezdůvodného obohacení.
• Tento článek podléhá pravidlům o dodávce nadměrného množství zboží podle smlouvy o dodávce a prodeji zboží.
• Pro účely odst. 1 k dodání zboží dochází, když spotřebitel získá fyzickou kontrolu nad zbožím.[30]

Náhrada škody za porušení předsmluvní povinnosti

Pátý oddíl pravidel zahrnuje pouze jedno pravidlo o odpovědnosti za škodu související s povinností náhrady ztráty za porušení předsmluvních povinností,[31] a to zní, že za porušení povinností náleží náhrada.

Pokud tedy některé pravidlo v této kapitole činí osobu odpovědnou za ztrátu způsobenou jiné osobě porušením povinnosti, má druhá osoba právo na náhradu za tuto ztrátu.[32]

Pravidlo stanoví zásadu, podle které je s porušením povinnosti vždy spojena odpovědnost za škodu, tj. povinnost uhradit ztrátu osobě, která ji utrpěla. Přestože předchozí pravidla již postihují osoby za porušení předsmluvních povinností, např. v případě pravidla II. – 3:109 (Remedies for breach of information duties); II. – 3:201 (Correction of input errors), II. – 3:202 (Acknowledgement of receipt), II. – 3:301 (Negotiations contrary to good faith and fair dealing) a II. – 3:302 (Breach of confidentiality), shora zmíněné pravidlo (II. – 3:501) stanoví obecné pravidlo pro odpovědnost za způsobenou ztrátu podle kapitoly „Marketing a předsmluvní povinnosti“. Povinnost k náhradě za způsobenou ztrátu je zde praktickým důsledkem porušení předsmluvních povinností podle zmíněné kapitoly o předsmluvních povinnostech.

Pravidla DCFR namísto u nás běžného pojmu „škoda“ užívají pojem „ztráta“. Je rozlišována „ztráta“, která zahrnuje ekonomickou a neekonomickou ztrátu, kdy dle pravidel „ekonomická ztráta“ zahrnuje ztrátu příjmu nebo zisku, vzniklé zatížení (břemeno) majetku a snížení hodnoty majetku, a „neekonomická ztráta“ zahrnuje bolest a utrpení a zhoršení kvality života. Zmíněné (obecné) pravidlo o odpovědnosti za ztrátu je posledním pravidlem kapitoly třetí Knihy II. o marketingu a předsmluvních povinnostech, a uzavírá tak část pravidel, jež upravují předsmluvní povinnosti.

Porušení předsmluvních povinností dle této knihy by bylo samozřejmě možné postihovat obecným pravidlem o mimosmluvní odpovědnosti podle Knihy VI. (Mimosmluvní odpovědnost vyplývající z poškození způsobeného jinému), avšak takové uplatnění odpovědnosti dle autorů následně nemusí být zcela jednoduché. Může být problematické, aby se poškozená osoba domáhala náhrady ztráty a stanovení odpovědnosti za porušení předsmluvních povinností dle obecných ustanovení DCFR, zejména pak může být problematické dovozovat odpovědnost za porušení pravidel o předsmluvní povinnosti a způsobenou ztrátu, pokud by tato předsmluvní pravidla přímo takovou odpovědnost výslovně neupravila. Z tohoto důvodu byla skupina pravidel o předsmluvní povinnosti v celé kapitole zakončena zmíněným ustanovením o odpovědnosti za náhradu ztráty způsobené porušením předsmluvních povinností dle této kapitoly. Toto pravidlo je tak obecným pravidlem o odpovědnosti vůči pravidlům v této kapitole, avšak speciálním pravidlem o odpovědnosti vůči ostatním pravidlům DCFR.

Závěr

Předložená modelová pravidla a zásady představují komplexní úpravu předsmluvních povinností tak, jak je autoři předložili v rámci návrhu společného referenčního rámce. Předsmluvním pravidlům autoři věnovali samostatnou kapitolu DCFR, přičemž zásadní důraz při sestavení předsmluvních pravidel byl autory kladen na informovanost smluvních stran. Informovanost smluvních stran lze slovy autorů označit za předpoklad, jehož prostřednictvím bude zajištěna shodná vyjednávací síla a budou maximalizovány výnosy ve smyslu přínosu výhod každé smluvní straně. Právě informovanost smluvních stran dokáže zajistit distributivní spravedlnost způsobem, který odstraní nerovnováhu sil mezi nerovnými stranami smlouvy.

I když jsou modelová pravidla a zásady DCFR v současnosti jen tzv. systémem „soft-law“, který se doposud nestal povinným nástrojem ani v rámci „politického“ společného referenčního rámce, lze z představených modelových pravidel a zásad dovozovat některé významné souvislosti. Představená kapitola předsmluvních povinností s 15 zásadami je, s malou výjimkou pravidel a zásad pro vztahy se spotřebitelem, aplikovatelná obecně pro všechny smluvní vztahy. Proti tomu jsou v ostrém nepoměru pouhá tři ustanovení předsmluvních povinností zařazených tuzemským zákonodárcem v roce 2012 do občanského zákoníku (§ 1728-1730). Otázkou v tomto případě je, z jakého důvodu se tuzemský zákonodárce neinspiroval přístupem autorů DCFR, jenž byl znám mnoho let před vznikem stávajícího občanského zákoníku?

Za zmínku stojí dále pak i důraz autorů DCFR na informovanost smluvní strany obecně, bez rozdílů statusu smluvní strany, která je uvedena v samostatné kapitole předsmluvních povinností a která je opět v ostrém rozporu s přístupem národního zákonodárce, jenž i nadále klade důraz na právní úpravu předsmluvních povinností především ve vztazích se spotřebitelem (např. § 1811, 1820, 1824 a 1828), přičemž poslední změna občanského zákoníku, účinná od ledna 2023 právě ve vztazích se spotřebitelem, je toho zřetelným důkazem.

Pokud připustíme, že současný svět je zcela jiný a obchodování na současném globálním trhu má zcela jinou podobu a probíhá na zcela jiných principech, než probíhalo v minulosti, bude nutné připustit, že i pravidla smluvního práva potřebují doznat určité změny, kterou nebude možné zajistit smluvními pravidly z minulého století. Dříve uskutečněné obchody, kdy smluvní strana ve většině případů předmět obchodu měla možnost osobně zhlédnout, byly dnes nahrazeny prodejem prostřednictvím elektronické komunikace, obchodem na dálku, obchodem prostřednictvím mobilního telefonu během cesty v dopravním prostředku. Právě z této přeměny dosavadního způsobu prodeje, jenž byl nahrazen obchodem bez fyzické přítomnosti smluvních stran, lze jednoznačně dovodit, že smluvní strany v dnešních podmínkách potřebují mnohem více informací, aby bylo možné říci, že smluvní strana byla plně informována.

 

JUDr. et PhDr. Jiří Novotný, Ph.D., je advokátem a působí jako zástupce vedoucí katedry Vysoké školy finanční a správní a na Katedře teorie práva Fakulty právnické ZČU v Plzni.

---

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES (Text s významem pro EHP). PE/27/2019/REV/1. OJ L 136, 22. 5. 2019, str. 28-50.

[2] Draft Common Frame of Reference, dále jen „DCFR“.

[3] Např. prof. O. Lando pocházel z Kodaně, členové skupiny vedené Barem pocházeli či pracovali ve Spolkové republice Německo a Rakousku, Nizozemsku.

[4] Communication from the Commission to the European Parliament and the Council – A more coherent European contract law – An action plan, Úř. věst. C 63, 15. 3. 2003, str. 1-44.

[5] Communication from the Commission to the European Parliament and the Council – European Contract Law and the revision of the acquis: the way forward /* COM/2004/0651 final */.

[6] Common Frame of Reference.

[7] Ch. von Bar, E. M. Clive, H. Schulte-Nölke (ed.): Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law: Draft Common Frame of Reference (DCFR), Complete text version [prepared by the Study Group on a European Civil Code and the Research Group on Existing EC Private Law (Acquis Group)], Sellier, European Law Publishers, Munich 2016, str. 30.

[8] DCFR je výsledkem více než 25 let trvající spolupráce právníků ze všech členských států EU. Počátky spolupráce sahají až do roku 1982, kdy byla zřízena Komise pro evropské smluvní právo (CECL).

[9] Book II. CHAPTER 4: FORMATION. Section 1: General provisions.

[10] Book II. CHAPTER 4: FORMATION. Section 2: Offer and acceptance.

[11] Book II. – 3:101: Duty to disclose information about goods, other assets and services.

[12] Book II. – 3:102: Specific duties for businesses marketing to consumers.

[13] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách). OJ L 149, 11. 6. 2005, str. 22-39.

[14] Book II. – 5:104: Adequate information on the right to withdraw.

[15] Book II. – 3:103: Duty to provide information when concluding contract with a consumer who is at a particular disadvantage.

[16] Book II. – 5:103: Withdrawal period.

[17] Book II. – 3:104: Information duties in real time distance communication.

[18] Pozn.: Účinnost a proporcionalita uvedené sankce, která stíhá podnikatele, je zajištěna tím, že důkazní břemeno ohledně toho, že spotřebitel obdržel informace požadované podle tohoto pravidla, nese podnikatel.

[19] Ochranná lhůta končí 14 dní po uplynutí poslední z následujících lhůt: a) lhůta počítaná ode dne uzavření smlouvy; b) lhůta počítaná ode dne, kdy oprávněná strana obdrží od druhé strany přiměřené informace o právu odstoupit; nebo c) pokud je předmětem smlouvy dodání zboží, je lhůta počítána ode dne, kdy je zboží dodáno. Nejpozději skončí lhůta pro odstoupení od smlouvy jeden rok po uzavření smlouvy.

[20] Book II. – 5:103: Withdrawal period.

[21] Book II. – 3:105: Formation by electronic means.

[22] Book II. – 3:106: Clarity and form of information.

[23] Book II. – 3:107: Information about price and additional charges.

[24] Book II. – 3:108: Information about address and identity of business.

[25] Book II. – 3:109: Remedies for breach of information duties.

[26] Book II. – 3:201: Correction of input errors.

[27] Book II. – 3:202: Acknowledgement of receipt.

[28] Book II. – 3:301: Negotiations contrary to good faith and fair dealing.

[29] Book II. – 3:302: Breach of confidentiality.

[30] Book II. – 3:401: No obligation arising from failure to respond.

[31] Pozn.: Ačkoli anglické znění hovoří o povinnosti nahradit „ztrátu“, a to jak ekonomickou, tak neekonomickou, je toto ustanovení označeno jako „náhrada škody“.

[32] Book II. – 3:501: Liability for damages.