Náhrada škody za psychotropní látky v adhezním řízení, aneb právní rozbor rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 9. 2022, č. j. 3 T 52/2022 – 835 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022, č. j. 3 To 507/2022 – 887.

 

Úvod

Tento rozbor pojednává o rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích, kterým byl obžalovaný L. F. odsouzen mimo jiné za přečin krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kdy měl poškozené M. M. odcizit příruční koženkovou taštičku černé barvy, v níž se mimo jiné odcizené věci nacházelo minimálně 10 gramů pervitinu (metamfetaminu) v hodnotě 20 000 Kč, čímž měla poškozené M. M. vzniknout škoda v celkové výši 29 688 Kč.

Soud prvního stupně vzal za prokázané a uložil obžalovanému L. F. povinnost nahradit poškozené M. M. na náhradě škody celkem částku ve výši 27 547 Kč, přičemž část této náhrady škody, a to ve výši 20 000 Kč, představovala hodnotu pervitinu, která byla soudem prvního stupně stanovena na základě znalosti obvyklé ceny za 1 gram drogy v oblasti Prachaticka (1 gram za 2 000 Kč). Tento rozbor se dále zaměřuje i na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl výrok o náhradě škody potvrzen.

 

Shrnutí skutkového stavu

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prachaticích podala na tehdy podezřelého L. F. návrh na potrestání. Dle tohoto návrhu měl podezřelý spáchat přečin krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to tím, že měl v bytě poškozené M. M. odcizit příruční koženkovou taštičku černé barvy, ve které se mimo jiné odcizené věci nacházelo minimálně 10 gramů pervitinu (metamfetaminu) v hodnotě 20 000 Kč. Celkem měla poškozené M. M. vzniknout škoda ve výši 29 688 Kč,  přičemž ta se s touto částkou v rámci trestního řízení připojila s nárokem na náhradu škody. Soud prvního stupně v rámci adhezního řízení přiznal poškozené na náhradě škody částku ve výši 27 547 Kč. Nutno dodat, že poškozená M. M. neměla žádné oprávněním k držení omamných a psychotropních látek.

 

Rozhodnutí soudu prvního stupně

Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 9. 2022, č.j. 3 T 52/2022 – 835 (dále též jako „rozsudek soudu prvního stupně“) byl obžalovaný L. F. uznán vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisu (dále též jako „trestní zákoník“), přečinu krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1 trestního zákoníku a v neposlední řadě z pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Obžalovaný L. F. byl odsouzen podle 199 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s ustanovením § 45 odst. 1 trestního zákoníku, ustanovením § 43 odst. 1 trestního zákoníku, při aplikaci asperační zásady vtělené do ustanovení § 43 odst. 1 trestního zákoníku, ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců. Dále byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 30 měsíců. V neposlední řadě byla obžalovanému uložena povinnost podle ustanovení § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „trestní řád“) uhradit poškozené M. M. na náhradě škody celkem částku ve výši 27 547 Kč. Podle ust. § 229 odst. 2 trestního řádu pak byla poškozená M. M. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obžalovaný L. F. odvolání, a to v celém jeho rozsahu, tedy odvolání bylo podáno jak do výroku o vině, tak do výroku o uloženém trestu a náhradě škody.

 

Rozhodnutí soudu odvolacího

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obžalovaného L. F. rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č.j. 3 To 507/2022 – 887 (dále též jako „rozsudek odvolacího soudu“) napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. e), odst.  2 trestního řádu částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu. Znovu rozhodl tak, že obžalovanému L. F. při nezměněném výroku o vině uložil podle ustanovení § 199 odst. 2, ustanovení § 45 odst. 1 a ustanovení § 43 odst. 1 trestního zákoníku společný úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 3 roky. Dále mu podle ustanovení § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na 2 roky. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně ohledně výroku o vině a výroku o náhradě škody nedotčen.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obžalovaný L. F. dovolání, kdy mimo jiné dovolací důvody namítá, že přiznaná náhrada škody je ničím nepodložená, odporuje zákonu a její přiznání je ve zjevném rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem, když pervitin je návykovou látkou.

 

Odůvodnění soudu prvního stupně

Soud prvního stupně vzal za prokázané a dospěl k závěru, že obžalovaný naplnil bez důvodných pochybností všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Dle zákonné úpravy se předmětného přečinu dopustí ten, kdo se zmocní věci v úmyslu si jí přisvojit, přičemž způsobí na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.

Objektem u přečinu krádeže je zájem společnosti na nedotknutelnosti vlastnického práva poškozené, přičemž dle soudu prvního stupně došlo k porušení tohoto chráněného zájmu odcizením již citovaných věcí (mj. též pervitinu).

Ohledně subjektivní stránky pak jednání obžalovaného vykazuje znaky úmyslu přímého, když ten dle soudu prvního stupně věděl, že věci, které odcizuje, náleží do vlastnictví poškozené, když tyto věci nalezl při své návštěvě v jejím bytě. U objektivní stránky má soud za prokázané, že se obžalovaný zmocnil předmětných věcí, neboť nad nimi vykonával faktickou kontrolu, tedy držbu. S předmětnými věcmi taktéž zcela evidentně nakládal jako s věcmi vlastními, neboť je užíval pro svou potřebu a potěšení své a jiných narkomanů. Souhrnná výše škody dle soudu prvního stupně dosáhla částky ve výši 28 347 Kč, tedy škody nacházející se ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku v rozsahu škody nikoliv nepatrné.

Výrok o náhradě škody, jenž se týká nároku poškozené, je pak soudem prvního stupně odůvodněn toliko tím, že obžalovaný vrátil poškozené pouze mobilní telefon značky Nokia. Ohledně výše škody soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že hodnotu pervitinu (20 000 Kč) stanovuje na základě znalosti obvyklé ceny 1 gramu drogy v oblasti Prachaticka (1 gram za 2 000 Kč). Skutečná škoda ve výši 27 547 Kč dle soudu reflektuje vrácení mobilního telefonu poškozené obžalovaným.

Soud prvního stupně uzavírá, že celková škoda způsobená trestným činem činí celkem 27 547 Kč; soud pak ve zbytku nároku dle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.

 

Odůvodnění soudu odvolacího

Odvolací soud se neztotožnil s právními i skutkovými námitkami obžalovaného L. F. a tato považoval za zcela nedůvodná. Odvolací soud uvedl, že provedenými důkazy má jednoznačně prokázáno, že sám obžalovaný drogy po jejich odcizení distribuoval, o čemž svědčí osoby, které od obžalovaného tyto drogy získaly. Obhajoba obžalovaného L. F. je dle odvolacího soudu účelová, je zřejmé, že i takovéto odcizení věcí z majetku poškozené bylo motivováno spíše snahou obžalovaného takovýmto způsobem poškozené ublížit, ponížit ji. Skutkové a právní závěry učiněné nalézacím soudem mají oporu v obsahu provedených důkazů a odvolací soud ve všech podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně odkazuje. Závěrem pak odvolací soud dodává, že obžalovaný byl právem uznán vinným přečinem krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

O výroku o náhradě škody odvolací soud rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku zůstal nedotčen. Odvolací soud má za to, že v této části rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá stavu věci a zákonu, přičemž toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

 

Zhodnocení

Autor tohoto článku musí konstatovat, že rozsudkem soudu prvního stupně byla obžalovanému L. F. uložena povinnost uhradit poškozené na náhradě škody mimo jiné částku ve výši 20 000 Kč. Tato výše škody představovala hodnotu pervitinu, která byla soudem prvního stupně stanovena na základě znalosti obvyklé ceny za 1 gram drogy v oblasti Prachaticka (1 gram za 2 000 Kč). Odvolací soud, aniž by se přiznanou náhradou škody podrobně zabýval, toliko v odůvodnění uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně v části o uložení povinnosti uhradit poškozené na náhradě škody předmětnou částku, odpovídá stavu věci a zákonu.

Pervitin je však ve smyslu nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (dále též jako „nařízení vlády“), psychotropní látkou, kterou najdeme v příloze č. 5 nařízení vlády jako metamfetamin. Podle ustanovení § 130 trestního zákoníku se pak jedná o látku návykovou. Teorie udává, že tyto látky lze zařadit do kategorie tzv. res extra commercium, tedy věcí vyloučených z obchodního styku. Pervitin tak pro svůj charakter nemůže být předmětem legálních občanskoprávních nebo obchodněprávních vztahů, vyjma případů stanovených v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož poškozená M. M. neměla žádné oprávnění k držení návykových látek a pervitin držela neoprávněně, nelze s ohledem na povahu pervitinu, i přestože byl odcizen, tento přiznat jako náhradu škody ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu, neboť jde o věc, která je vyloučená z občanskoprávního i obchodního styku.

S ohledem na shora uvedené se autor neztotožňuje s rozhodnutími soudu nižších instancí, neboť je naopak považuje za nezákonné, v rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž považuje za nepřezkoumatelné, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně postrádá jakoukoliv úvahu nad tím, zda vůbec lze takto uložit povinnost k náhradě škody. I kdyby soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětnou náhradu škody lze přiznat, nepostupoval dle autora při jeho ocenění správným způsobem. Z odůvodnění není nikterak patrné, jak soud k takovému vyčíslení škody dospěl, tj. zda vůbec prováděl dokazování (např. dotazem na příslušný policejní orgán). Stanovení náhrady škody tak dle autora není ničím podloženo.

Pro úplnost si autor dovolí odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu[1], jenž uvedl, že „soud měl při zjištění ceny návykové látky vycházet z cen, za něž se dané množství návykové látky prodávalo v konkrétním případě (a toto postavit na jisto dokazováním); není-li to možné, je třeba vycházet ze statistických údajů zjištěných příslušnými orgány policie či jinými orgány veřejné moci atd., případně jinými důvěryhodnými organizacemi a jejich vzájemným srovnáním, přičemž v případě rozdílnosti údajů a absenci jiných spolehlivých informací, uplatnit v souladu se zásadou in dubio pro reo tu nejnižší zjištěnou cenu“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obžalovaný L. F. dovolání, přičemž v tuto chvíli nezbývá než čekat, jaké stanovisko k náhradě škody zaujme Nejvyšší soud České republiky.

 

Autor JUDr. Martin Slobodník, Ph.D., LL.M., působí jako vedoucí advokát AK Slobodník & Partners s. r. o., a odborný asistent na Katedře managementu a práva na Ekonomické fakultě Jihočeské univerzity

Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 879/18