V následujícím článku autor rozebírá vývoj právní úpravy dědění nároků při porušení osobnostních práv ve Spolkové republice Německo a srovnává ji s úpravou francouzskou. Na případu soudního sporu bývalého německého kancléře Helmuta Kohla s nakladatelstvím Heyne Verlag a novináři Heribertem Schwanem a Tilmanem Jensem dokládá de lege ferenda nutnost změny této právní úpravy. Jak poznamenává prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc., který článek pro čtenáře Bulletinu advokacie přeložil, jde o důležitou a velmi aktuální problematiku průniku obecné části občanského zákoníku, jeho obecných ustanovení o závazcích a úpravy deliktního práva. Aniž si to autor uvědomuje, navrhuje pro Německo řešení obsažené v § 1475 odst. 2 o. z.

Jak dále uvádí prof. Tichý, tento koncept není však novodobým „vynálezem“, neboť český zákonodárce převzal úpravu § 335 občanského zákoníku z roku 1950, jež však byla kodifikací poznatku nauky a judikatury interpretující rakouský všeobecný občanský zákoník [k tomu správně Doležal, Melzer, in Melzer/Tégl (eds.): Občanský zákoník, Velký komentář, sv. IX, Praha 2018, str. 1015 a pozn. 4690]. Prof. Wurmnest tak dociluje jakéhosi středního řešení mezi dvěma extrémy, tedy dosud platným přístupem německého práva na straně jedné, jenž brání děditelnosti těchto nároků zůstavitele jako nepřenositelných, a konceptem praktikovaným v Rakousku nebo Francii, podle něhož nárok na náhradu nemajetkové újmy v důsledku zásahu do práva na důstojnost a vážnost přecházejí na dědice bez nutnosti uplatnění nároku u soudu, na straně druhé.

Je však nutné konstatovat, že řešení v § 1475 odst. 2 o. z. je v zásadním rozporu s převládajícím názorem v české právní nauce a v předcházející doktríně československé. Ta totiž vychází z jistě oprávněného paradigmatu těsného sepětí nároků na zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé zásahem do přirozených práv člověka, zejména do práva na čest, vážnost a důstojnost, s dotčenou osobou. Koneckonců osoby blízké zůstaviteli, které by přicházely v úvahu jako dědici, mají mnohdy vlastní nárok na odškodnění vlastní nemajetkové újmy v důsledku zásahu do osobnostních práv jim blízké osoby. Z tohoto hlediska má platná právní úprava nepochybně jen význam preventivní. Zastrašuje totiž potenciální škůdce, zejména nakladatelství (jako v případě Mephisto, románu Klause Manna) od protiprávních zásahů.[1]

Téma tohoto příspěvku,[2] které se nachází na rozhraní deliktního práva a dědického práva, je pochopitelné pouze tehdy, podíváme-li se na historický vývoj této problematiky. Když německý zákonodárce připravoval BGB, který vstoupil v účinnost v roce 1900, byl k náhradě nemateriálních škod velmi skeptický.[3] V důsledku toho byla v zákoně zakotvena řada překážek, které měly omezit náhradu nemajetkové újmy. Ve srovnání s francouzským občanským zákoníkem byla náhrada nemajetkové újmy v německém právu od počátku mnohem restriktivnější.[4] I později bylo přiznávání náhrady nemajetkové újmy omezeno v rámci rozšíření objektivní odpovědnosti v několika zvláštních zákonech.[5] V poslední době však byly mnohé z těchto překážek zmírněny, nebo dokonce zcela odstraněny. Milníkem na cestě k posílení náhrady nemajetkové újmy ze strany zákonodárce byla reforma závazkového práva z roku 2002. V jejím důsledku bylo bolestné upraveno v obecném ustanovení ohledně náhrady škody, čímž byla umožněna náhrada nemajetkové újmy obecně i v případech objektivní odpovědnosti, ve kterých byla dříve do značné míry vyloučena.[6] Dále byla v roce 2017 zavedena náhrada pro pozůstalé (bolestné pro příbuzné podle § 844 odst. 3 BGB v současném znění).[7] Vyplácí se v případě úmrtí blízké osoby i pod hranicí škody na zdraví. Německo bylo jednou z posledních zemí v Evropě, která tento nárok na odškodnění zavedla.[8] Ke zlepšení ochrany v případě nemajetkových újem přispěla kromě zákonodárce i judikatura. Kromě vývoje obecného osobnostního práva od 50. let 20. století[9] je třeba zmínit i široký výklad pojmu majetková škoda, takže mohl zahrnovat i případy hraničící s nemajetkovou újmou.[10] Částky přiznané jako náhrady za nemajetkové újmy se v průběhu času také výrazně zvýšily.[11]

Pokud však jde o dědění nároků z nemajetkové újmy, zůstala německá judikatura – kulantně řečeno – z velké části na úrovni roku 1950. Ve svém příspěvku bych chtěl ukázat, že toto chápání zákona již není aktuální. Reforma je nezbytná a může ji přinést pouze zákonodárce, jak je zřejmé z tzv. Kohlova případu, o kterém v roce 2021 rozhodl Spolkový soudní dvůr – BGH.[12]

Případ Kohl

Zjednodušeně se jedná o následující skutkový stav: Helmut Kohl byl po mnoho let německým kancléřem. Jeho funkční období trvalo od roku 1982 do roku 1998. Po odchodu z aktivní politiky spolupracoval s novinářem Heribertem Schwanem, jenž fungoval jako „ghostwriter“ na různých vydáních Kohlových politických memoárů. V rámci jednoho z těchto projektů diskutoval H. Kohl s tímto novinářem o různých politických otázkách. Tyto rozhovory byly často nahrávány. Během těchto rozhovorů Helmut Kohl pronesl mnoho tvrdých, nelichotivých poznámek o bývalých politických přátelích i odpůrcích. Novinář se výslovně nezavázal k mlčenlivosti.

V průběhu realizace projektu došlo mezi bývalým kancléřem a ghostwriterem k roztržce, po níž Helmut Kohl spolupráci s novinářem přerušil. Nahrávky byly později také vráceny. Ghostwriter společně s novinářem Tilmanem Jensem jako spoluautorem[13] vydali knihu nazvanou Vermächtnis – Die Kohl-Protokolle (Odkaz – Kohlovy protokoly), v níž se do značné míry opírali o zvukové záznamy rozhovorů s Helmutem Kohlem. Práce navíc obsahovala popisy osoby bývalého kancléře, které byly opatřeny četnými citacemi ze záznamů. Text však nebyl korektně zpracován, protože obsahuje mnoho nepřesných citací nebo citátů vytržených z kontextu. Kniha se dlouho držela na žebříčcích bestsellerů a tisk převzal a komentoval mnohé v díle použité citace.

H. Kohl proto proti nakladatelství i autorům zakročil. Poté, co jeho žaloba o zastavení distribuce celé knihy neuspěla,[14] zažaloval Kohl autory a nakladatelství o náhradu škody mj. za porušení jeho osobnostních práv, neboť 116 citací v díle bylo nepravdivých nebo nepřesných. Zemský soud v Kolíně nad Rýnem (LG Köln) zaujal stanovisko, že většina citací byla chybně reprodukována, a proto nařídil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně peněžitou náhradu ve výši jednoho milionu eur.[15] Na německé poměry to bylo velmi vysoké odškodnění. Žalovaní se poté odvolali k Vrchnímu zemskému soudu v Kolíně nad Rýnem (OLG).

Dříve než mohl OLG rozhodnout, H. Kohl v roce 2017 ve věku 87 let zemřel. I když to může znít cynicky, museli se žalovaní v ten den zaradovat: v probíhajícím odvolacím řízení u Vrchního zemského soudu v Kolíně nad Rýnem nešlo již o otázku, zda byla porušena osobnostní práva bývalého kancléře a jaká má být výše náhrady, ale o to, zda nárok bývalého kancléře může přejít na jeho dědice. Helmut Kohl ve své závěti učinil jedinou dědičkou svoji druhou manželku. OLG viděl „dobré důvody“, aby měl Kohl „za svého života nárok na zaplacení značného peněžního odškodnění podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 německé ústavy (GG) ve spojení s § 823 odst. 1 BGB“ vůči novinářům a nakladatelství.[16] Na tom ale nakonec nezáleželo, neboť OLG v souladu s judikaturou BGH zaujal stanovisko, že nároky z porušení obecných osobnostních práv nelze dědit. Ani v konkrétních jednotlivých případech nelze z této zásady činit výjimky.[17]

V listopadu 2021 BGH potvrdil právní názor OLG, takže vdova nemohla nárokovat náhradu škody.[18] Avšak BGH v pozdějším rozsudku rozhodl, že šířením nepravdivých citátů byla porušena posmrtná osobnostní práva bývalého kancléře, neboť využívání nepravdivých citátů vedlo k vážnému zkreslení životního obrazu, a tohoto znevažování je proto třeba se zdržet.[19] Nakladatelství však může šířit pravdivé citace z důvěrných rozhovorů, protože posmrtná osobnostní práva bývalého kancléře nechrání před zveřejněním výroků zesnulé osoby v rozporu s jejími pokyny, když nepoškozují její čest.[20]

Ústavní stížnost, kterou následně vdova po kancléři napadla neděditelnost práva na náhradu škody u Spolkového ústavního soudu, nebyla úspěšná.[21] Nakladatelství a ghostwriter nemuseli za svoje pochybení platit náhradu, protože jejich oběť „včas“ zemřela.

Je názor ohledně nedědičnosti nároku na náhradu škody, na který se chci v tomto článku zaměřit, správný? Podle mého názoru nikoliv, ale dovolte mi vysvětlit, jak ke svému rozhodnutí dospěl Spolkový soudní dvůr. Nejprve je nezbytné stručně nastínit základní rysy německého deliktního a dědického práva.

Základní rysy německého deliktního práva

Nejprve k deliktnímu právu: na rozdíl od francouzského zákonodárce[22] německý zákonodárce v roce 1900 nezakotvil jedinou generální klauzuli. V BGB byly místo toho zakotveny tři tzv. „malé generální klauzule“ (§ 823 odst. 1, § 823 odst. 2 a § 826 BGB). V kauze Kohl se jednalo o náhradu škody podle § 823 odst. 1 BGB. Toto ustanovení zní: „Kdo jinému úmyslně nebo z nedbalosti ublíží na životě, těle, zdraví, svobodě, majetku nebo jiném právu, je povinen nahradit škodu z toho vzniklou.“

Základ nároku existoval již v BGB 1900. V té době však ještě nebylo vyvinuto obecné osobnostní právo, o které se jednalo ve věci Kohl. Tato právní úprava je rámcová a „rozvinula“ ji judikatura po druhé světové válce s odkazem na základní práva zakotvená v Základním zákoně, tj. v německé ústavě (GG), a to na právo na lidskou důstojnost a právo na obecnou svobodu jednání (čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 GG).[23] Vychází se přitom z úvahy, že „nikomu nesmí být bráněno ve svobodném rozvoji osobnosti v rámci mravního společenského řádu“.[24] Toto obecné právo má doplnit zvláštní osobnostní práva kodifikovaná zákonodárcem v roce 1900, jako např. právo na jméno (§ 12 BGB).[25] Dovolání se základních práv, která v roce 1900 ještě neexistovala, umožnilo judikatuře změnit koncepci zákonodárce, který stále odmítal komplexní ochranu osobnostních práv. Normativním východiskem pro přiznání náhrady škody v případě porušení obecného osobnostního práva bylo „jiné právo“ uvedené v § 823 odst. 1 BGB. „Jiná práva“ jsou práva, která působí způsobem srovnatelným s vlastnickým právem uvedeným výslovně v zákoně, tj. mají povahu absolutních práv.[26] Obecné osobnostní právo takovým právem je. Jedná se o rámcové právo, které má velmi odlišné aspekty. Chráněna jsou např. práva na sebeurčení,[27] sebezáchovu[28] a sebevyjádření.[29] V případě porušení obecného osobnostního práva má poškozený k dispozici různé prostředky právní ochrany, včetně nároku na peněžitou náhradu, které bylo uznáno v rozhodnutí Herrenreiter z roku 1958.[30]

Nárok na peněžitou náhradu není v žádném případě samozřejmostí. Podle § 253 odst. 1 BGB lze náhradu nemajetkové škody v penězích požadovat pouze v případech, které stanoví zákon. Nejdůležitějším zákonem stanoveným případem peněžité náhrady je tzv. bolestné. Podle § 253 odst. 2 BGB lze přiměřenou peněžitou náhradu požadovat i za nemajetkovou újmu způsobenou ublížením na těle, zdraví, svobodě nebo sexuálním sebeurčení. Pokud např. pachatel v rámci dopravní nehody zbije svou oběť nebo jí ublíží na zdraví, může poškozený kromě nákladů na léčení, které představují materiální škodu, požadovat i přiměřenou peněžitou náhradu za bolest způsobenou deliktem. Na rozdíl od § 823 odst. 1 BGB však § 253 odst. 2 BGB „jiné právo“ neupravuje, takže se judikatura původně musela spokojit s analogickým použitím normy o náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (§ 847 a násl. BGB), aby bylo možné přiznat náhradu škody za porušení osobnostního práva jako „jiného práva“.[31] Později byl tento nárok odvozen přímo ze základních práv.[32] Peněžitá náhrada se však nepřiznává v každém případě porušení obecných osobnostních práv, ale jen za předpokladu, že porušení dosáhlo určité závažnosti.[33] V případě nepodstatných porušení má poškozený zdržovací nárok, nikoli však nárok na peněžitou náhradu.[34] Odškodnění za porušení obecného osobnostního práva je právním prostředkem, který vychází z ochrany podle čl. 1 a čl. 2 odst. 1 GG, a je proto třeba jej oddělit od odškodnění za bolest podle § 253 odst. 2 BGB.[35]

Navíc podle ustálené judikatury BGH má přiměřené odškodnění v penězích různé funkce. Jeho účelem je samozřejmě odškodnit poškozeného, pokud je to možné v případě nemajetkové újmy, v penězích (kompenzační funkce).[36]

Kompenzace má navíc tzv. „funkci zadostiučinění“.[37] Odškodnění má oběti poskytnout určité uspokojení s vědomím, že škůdce nese za svůj čin odpovědnost.

Kromě satisfakční a kompenzační funkce má náhrada škody v penězích i význam generální prevence, v tom smyslu, že odrazuje škůdce od protiprávního jednání.[38]

V případu Helmuta Kohla byl kolínský zemský soud toho názoru, že ghostwriter porušil obecná osobnostní práva bývalého kancléře a že porušení bylo tak závažné, že odškodnění ve výši jednoho milionu eur je přiměřené.

Princip univerzální sukcese 

Po tomto pohledu na německé deliktní právo a právo na náhradu škody vysvětlím, která práva smrtí zůstavitele přecházejí na dědice. Platí zásada univerzální sukcese. Podle § 1922 odst. 1 BGB smrtí osoby (dědictvím) přechází veškerý majetek na jednu nebo více osob (dědice), pokud se dědictví nevzdají podle § 1942 a násl. BGB. Podle principu univerzální sukcese přecházejí na dědice všechny věci a práva, např. pohledávky zůstavitele vůči třetím osobám.[39] Nedědí se však určitá osobnostní práva a povinnosti. Vychází se z toho, že nemajetková část všeobecného osobnostního práva je úzce spjata s osobou, a proto nemůže v případě smrti přecházet na dědice. V tomto panuje všeobecná shoda.[40] To samozřejmě nevylučuje posmrtnou ochranu osobnosti, neboť judikatura uznala i posmrtné osobnostní právo, takže např. znevažování člověka po jeho smrti lze zakázat.[41]

Zvláště je třeba posoudit otázku, zda nárok na náhradu škody z důvodu porušení všeobecných osobnostních práv trvá i po smrti a zda jej lze považovat za „majetek“ ve smyslu § 1922 odst. 1 BGB, který přechází na dědice. Ve svém výsledku odpověděl BGH na tuto otázku záporně, jak bude vysvětleno níže.

Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ve věci H. Kohla 

Neděditelnost nároku na peněžitou náhradu z důvodu porušení osobnostních práv BGH odůvodnil funkcí tohoto nároku. Podle ustálené judikatury je u tohoto nároku v popředí aspekt zadostiučinění. Ten je naplněn, pokud poškozený během svého života obdrží peněžitou náhradu škody nebo si ji zajistí, tj. zažije satisfakci osobně. Zemře-li poškozený, nemůže zažít satisfakci.[42] Skutečnost, že nárok na peněžitou náhradu slouží i k jiným účelům, a to konkrétně prevenci, na tom nemůže nic změnit a nevyžaduje ani „(další) existenci takového nároku po smrti, a to ani z hlediska lidské důstojnosti“.[43] Vzhledem k tomu, že nárok není děditelný, nelze za zděditelný majetek považovat ani jeho část týkající se prevence.[44]

Vzhledem k tomu, že BGH postuloval tyto principy v důležitých rozhodnutích již dříve,[45] není tato část odůvodnění překvapivá. Zvláštní na případu Kohl bylo, že rozhodnutí kolínského zemského soudu ještě nebylo pravomocné, ale přesto bylo předběžně vykonatelné. To by Helmutu Kohlovi umožnilo prozatímně získat nebo zajistit peněžní náhradu přiznanou prostřednictvím výkonu rozhodnutí. Procesní právo však v tomto ohledu stanoví bezpečnostní mechanismy na ochranu žalovaného. Zejména v případě zrušení nebo změny předběžně vykonaného rozsudku odpovídá žalobce bez ohledu na zavinění za škodu, která žalovanému vznikla v důsledku výkonu rozhodnutí nebo v důsledku plnění učiněného za účelem odvrácení výkonu rozhodnutí (srov. § 717 odst. 2 ZPO).

Spolkový soudní dvůr zatím o takové konstelaci nemohl rozhodnout. V rozhodnutí z roku 2017 BGH pouze uvedl, že probíhající soudní řízení nemá žádný vliv na děditelnost peněžité náhrady.[46] Soud se v tomto případě zabýval žalobou, kterou na významné německé noviny podal bývalý dozorce koncentračního tábora, který však krátce po doručení žaloby zemřel. Vzhledem k tomu, že v době litispendence nebylo ještě jasné, zda nárok uplatněný v žalobě existuje, či nikoli, je pochopitelné, že BGH nechtěl připustit žádnou výjimku ze zásady neděditelnosti. Jestliže však prvoinstanční rozsudek byl vynesen, odpověď není tak snadná. Ve věci Kohl dal BGH jasně najevo, že ani pro tento skutkový stav nehodlá povolit žádné výjimky. Předběžný výkon rozhodnutí nepřináší žalobci žádné zadostiučinění. Protože „… lze očekávat, že rozsudek v jeho prospěch bude změněn k odvolání žalovaného v jeho neprospěch. Byl-li dosud nepravomocný rozsudek vykonán, odpovídá žalovaný v případě takové změny za škodu podle § 717 odst. 2 občanského soudního řádu bez ohledu na zavinění. V tomto kontextu může dosud nepravomocný, ale jen předběžně vykonatelný výrok zvýšit šance poškozeného na získání zadostiučinění v podobě peněžité náhrady, sám o sobě však není způsobilý k tomu, aby poškozenému toto zadostiučinění dostatečným způsobem poskytl.“[47] Jinak je tomu, nabyl-li rozsudek právní moci. Takové rozhodnutí mohou samozřejmě vykonat i dědicové.[48]

BGH navíc uvedl další výjimku ve svém obiter dictu. Pokud rozsudek ještě není pravomocný, ale žalovaný řízení zdržoval zne­užívajícím způsobem, měli by mít možnost uplatnit nárok i dědicové.[49] Souhrnně lze konstatovat, že nárok na peněžitou náhradu z titulu porušení obecného osobnostního práva zaniká smrtí poškozeného. Podle německé judikatury jej nelze dědit, protože satisfakční funkce náhrady se již po smrti nemůže uskutečnit, neboť jde o vysoce osobní nárok. Něco jiného platí pouze v případě, že byl pravomocný rozsudek vynesen ještě za jeho života nebo škůdce zdržoval proces zneužívajícím způsobem, protože v tomto případě by neměl mít prospěch ze smrti poškozeného.

Pohled na francouzské právo 

Dovolte mi srovnání německého práva s řešením, jež nabízí právo francouzské. Předpokládejme, že Emmanuel Macron bude po odchodu z funkce také jednat s ghostwriterem o svých memoá­rech, které budou uveřejněny bez souhlasu bývalého prezidenta a opepřeny nepravdivými citacemi. Pokud by pak bývalý prezident zemřel, mohla by jeho vdova žádat alespoň náhradu škody za předpokladu, že by byla jeho dědičkou? Odpověď na tuto otázku by s největší pravděpodobností byla jednoznačně kladná.

Základ nároku na náhradu škody z deliktu je ve francouzském právu kodifikován v důsledku reformy závazkového práva z roku 2016[50] v čl. 1240 Code Civil.[51] Podle tohoto ustanovení je každý, kdo jinému zaviněně způsobí škodu, povinen ji nahradit. Na rozdíl od BGB není ve francouzské generální deliktní klauzuli uveden žádný výčet chráněných práv nebo právních zájmů, takže každý zájem hodný ochrany, včetně individuálních osobnostních práv, může vést k nároku na náhradu škody. Ve francouzském právu rovněž neexistuje žádné ustanovení srovnatelné s § 253 BGB, které by omezovalo náhradu nemajetkové újmy, takže hranice mezi hmotnou a nemajetkovou újmou má ve francouzském právu podstatně menší význam než v německém právu.[52] Francouzské právo je navíc dlouhodobě velmi otevřené náhradě nemajetkové újmy. Je třeba pouze poukázat na to, že ve Francii bylo blízkým příbuzným přiznáno odškodnění za bolest ze ztráty blízké osoby, i když se toto utrpení neprojevilo ve skutečné újmě na zdraví.[53] Německo naproti tomu toto právo zavedlo až reformou z roku 2017, jak bylo uvedeno na začátku.[54] Navíc bylo právo na soukromí kodifikováno již dávno, protože čl. 9 Code Civil od roku 1970 stanoví, že „každý člověk má právo na svůj soukromý život“.[55] Ještě předtím byly určité formy tohoto práva uznány judikaturou.[56] Francouzské dědické právo rovněž nestanoví žádná omezení. Platí zásada univerzálního nástupnictví[57] a na dědice mohou přecházet i nároky vyplývající z porušení osobnostních práv nebo práva na soukromí.[58]

Závěrem je třeba poznamenat, že podle francouzského práva může nárok na porušení osobnostních práv přejít na dědice.

Právní posouzení judikatury 

Jak je třeba posuzovat judikaturu BGH na pozadí francouzského práva? Podle mého názoru je výklad BGH sporný a v případu Kohl promarnil německý nejvyšší soud příležitost zákon smysluplně vyložit. Zcela oprávněně drtivá většina doktríny dlouhodobě kritizuje judikaturu BGH.[59] Proti vyloučení dědění nároku na náhradu porušení obecných osobnostních práv hovoří zejména čtyři argumenty.

1. Zadostiučinění lze definovat široce

Za prvé, funkce zadostiučinění, o kterou se BGH opírá v případě neděditelnosti náhrady, hovoří právě ve prospěch děditelnosti, nikoli proti ní. Zadostiučinění je možné definovat mnohem šířeji, než jak učinil BGH. Poškozený dostane zadostiučinění nejen tehdy, když jej obdrží od škůdce, nýbrž i tehdy, může-li si být jist, že škůdce jej jednoho dne bude muset zaplatit, protože nárok přejde na dědice. Není proto důležité, zda je poškozený ještě naživu v době, kdy rozsudek nabude právní moci.[60] Naproti tomu výklad BGH hraje do karet škůdci. Konkrétně je zproštěn povinnosti zaplatit přiměřenou peněžitou náhradu, pokud poškozený zemře dříve, než mohlo být dosaženo pravomocného rozsudku.[61]

2. Funkce zadostiučinění by neměla bránit dědičnosti

Navíc je třeba si uvědomit, že důraz na satisfakční funkci v právu náhrady škody měl zcela jiné důvody než omezení dědění. Myšlenka zadostiučinění byla[62] poprvé postulována v rozhodnutí BGH z roku 1955 o obecném nároku na náhradu za bolest a utrpení. V jeho pozadí byla snaha najít způsob, jak posoudit výši nároku tak, aby bylo možné zohlednit míru zavinění (úmysl, hrubá nedbalost atd.) a ekonomické poměry škůdce.[63] Lze si představit, že bohatý škůdce, který bezdůvodně dá poškozenému facku, bude odsouzen k vyššímu odškodnění než chudý škůdce, protože oběť pocítí zadostiučinění pouze tehdy, bude-li pachatel povinen poskytnout přiměřené odškodnění. Bez zdůraznění funkce zadostiučinění je v německém právu obtížné přiznat vyšší náhradu škody, protože podle obecné zásady při posuzování výše náhrady škody lze vzít v úvahu pouze újmy, které utrpěl poškozený.[64]

3. Judikatura se drží starých způsobů myšlení

Rozhodnutí BGH se navíc drží starých myšlenkových vzorců. Když BGB vstoupil v roce 1900 v účinnost, omezil zákonodárce přechod nároků na odškodnění za bolest. Ust. § 847 odst. 3 BGB 1900 stanovilo, že nárok na bolestné je nepřevoditelný a nepřechází na dědice, ledaže by byl smluvně uznán nebo obsažen v pravomocném rozhodnutí. V důsledku toho, pokud byla smrt poškozeného předvídatelná, případní dědicové museli spěchat k soudu, aby o nárok poškozeného nepřišli. Toto omezení bylo zrušeno až v roce 1990.[65] Zákonodárce chtěl docílit toho, aby se „závod s časem, který mnozí blízcí příbuzní často vnímají jako neuctivý a nedůstojný“, nakonec stal „zbytečným“. Vypuštěním tohoto omezení mělo být zajištěno,[66] že „nárok na odškodnění za bolest a utrpení byl i přes svou vysoce osobní povahu bezpečným nárokem poškozeného“.[67] Od té doby jsou nároky na bolestné, stejně jako jiné nemajetkové nároky bez jakéhokoli omezení převoditelné a děditelné, pokud vznikly před úmrtím poškozeného.[68] Podle názoru BGH však tato reforma nemá žádný vliv na otázku, zda lze dědit nárok na peněžitou náhradu z důvodu porušení obecných osobnostních práv.[69] Nárok na peněžitou náhradu v případě porušení obecných osobnostních práv nevyplývá z § 847 BGB starého znění ani z dnes platného § 253 odst. 2 BGB, ale přímo ze základních práv. Z čistě právně technického hlediska se tedy reforma z roku 1990 nevztahuje na peněžitou náhradu za porušení obecných osobnostních práv.

Na judikaturu BGH lze nicméně pohlížet jako na porušení legislativního hodnocení, jež jde ruku v ruce s reformou z roku 1990. Skutečnost, že zákonodárce nezahrnul náhradu za porušení osobnostních práv do změny § 847 odst. 3 BGB, je odůvodňována argumentem, že peněžitá náhrada je odvozena ze základních práv, nikoli od prostého zákonného práva. Když však BGH koncipoval nárok na náhradu škody za porušení obecného osobnostního práva, bylo nutné uchýlit se k základním právům, aby legitimizoval další vývoj a nevystavoval se obvinění, že postupuje contra legem.[70] V prvním rozhodnutí, ve kterém BGH postuloval nárok na náhradu škody za porušení osobnostních práv, byl tento nárok odůvodněn analogií s § 847 BGB ve znění před reformou.[71] Protože však neplánovaná mezera v zákoně, která je předpokladem pro použití analogie, byla v tomto případě obtížně odůvodnitelná (zákonodárce z roku 1900 nezavedl komplexní rámcovou úpravu ochrany osobnosti člověka), BGH již tuto analogii v pozdějších rozhodnutích nepoužil, ale nárok odvodil přímo ze základních práv. Pokud by byla zachována analogie § 847 BGB, mohla mít reforma z roku 1990 význam i pro nároky na odškodnění za obecná porušení osobnostních práv. Ale i přes umístění nároku na náhradu škody v základních právech není reforma starého znění § 847 BGB bez významu pro otázku dědění nároku na peněžitou náhradu z důvodu porušení osobnostních práv. Zákonodárce z roku 1900 dal omezeními v § 847 BGB starého znění jasně najevo, že po smrti poškozeného nemůže být náhrada dědicům dostatečným odškodněním pro zemřelého. Reformou z roku 1990 zákonodárce od tohoto hodnocení upustil, takže nároky na náhradu nemajetkové újmy přecházejí na dědice podle § 1922 BGB, i když účelů sledovaných těmito nároky již nelze po smrti poškozeného plně dosáhnout.[72] Tento výklad je třeba aplikovat na všechny obdobné případy za předpokladu, že přechod není contra legem, což není případ peněžitého nároku za porušení osobnostních práv.

Kromě toho se zákonodárce v minulosti snažil kodifikovat obecná osobnostní práva. Tyto pokusy se nezdařily nikoli kvůli odmítavému postoji k nároku na peněžitou náhradu, ale v konečném důsledku proto, že protiprávnost rámcového práva je těžko uchopitelná.[73] Z těchto podnětů lze usoudit, že dnešní zákonodárce (na rozdíl od parlamentu z roku 1900) přijal obecné osobnostní právo a jeho konkrétní podobu ponechává judikatuře. Zdrženlivost BGH s ohledem na zásadu dělby moci již tedy není nutná jako před několika desítkami let, a to i proto, že se uznává dědění nároků na peněžitou náhradu v případě zvláštních právních forem obecných osobnostních práv, jako je ochrana osobních údajů nebo v autorském právu.[74]

4. Mezery v ochraně seniorů a nemocných

Konečně, judikatura BGH je nepřesvědčivá, protože v jejím důsledku vznikají mezery v ochraně starých a nemocných lidí, které nelze objektivně odůvodnit.[75] Pokud poškozený během soudního řízení zemře, je škůdce zproštěn povinnosti k náhradě, i když jednal úmyslně a za účelem dosažení zisku. Z hlediska právně politického pohledu toto není přesvědčivé. Výjimka uznaná BGH na tom nic nemění. Soudní spory mohou trvat dlouho a zneužívání průtahů u soudních sporů ve dvou instancích může trvat několik let. V případě starých a nemocných osob tak může škůdce spekulovat, že ze svého činu bude mít finanční nebo jiný prospěch.[76]

Shrnutí

Závěrem lze konstatovat, že podle rozhodnutí nejvyššího soudu nelze v Německu nárok na náhradu škody způsobené porušením obecných osobnostních práv zdědit, pokud o nároku nebylo pravomocně rozhodnuto nebo řízení nebylo škůdcem protahováno zneužívajícím způsobem. Německé právo se tak odlišuje od francouzského práva, které dědění takových pohledávek umožňuje.

Doufám, že jsem prokázal, že omezení děditelnosti již není vhodné ani podle německého práva, protože nárok se posuzuje jako nárok majetkový. Vzhledem k tomu, že nelze očekávat žádnou změnu judikatury BGH, nezbývá než doufat, že německý zákonodárce tento nedostatek odstraní reformou BGB. Na žádost Spolkové země Hamburk požádali zemští ministři spravedlnosti Spolkové ministerstvo spravedlnosti, aby v tomto ohledu přijalo opatření. Tohoto úkolu se pravděpodobně ujme i spolková vláda.[77] Tato reforma však může být provedena pouze tehdy, bude-li kodifikováno také obecné osobnostní právo,[78] takže je zapotřebí více než jen jeden chirurgický zákrok. D

 

Prof. Dr. Wolfgang Wurmnest, LL.M., je profesorem Univerzity Hamburg.

---

[1] Úvodní poznámka prof. JUDr. Luboše Tichého, CSc.

[2] Článek je doplněným textem přednášky přednesené jejím autorem, profesorem Univerzity Hamburg, dne 25. 5. 2023 v rámci Fóra Centra právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

[3] Viz např. Schubert: Die Wiedergutmachung immaterieller Schäden im Privatrecht, 2013, str. 15 a násl.

[4] Tamtéž, str. 287.

[5] Výjimkou je odpovědnost majitele luxusních zvířat zakotvená v BGB (§ 833 odst. 1 BGB), která vstoupila v účinnost již v roce 1900. Později byly zakotveny další dvě výjimky, neboť dva zvláštní zákony, ve kterých byly upraveny skutkové podstaty objektivní odpovědnosti, se týkaly i nemajetkové újmy, a to odpovědnosti za škodu způsobenou vojenským letadlem (§ 53 odst. 2 LuftVG) a odpovědnosti za újmu vzniklou radioaktivním zářením (§ 29 odst. 2 AtomG).

[6] Blíže k tomu viz Wagner: Das Zweite Schadensgesetzes, NJW 2022, str. 2049 (2053).

[7] Ohledně pozůstalostní dávky viz Ahrens/Spickhoff: Deliktsrecht, 2022, § 45, marg. č. 32 a násl.; Katzenmeier: Hinterbliebenenschmerzensgeld: Anspruch auf Entschädigung in Geld? JZ 2017, str. 869 a násl.; Slizyk: Handbuch Schmerzensgeld, 19. vydání, 2023, marg. č. 340 a násl.; Wagner: Schadensersatz in Todesfällen – Das neue Hinterbliebenengeld, NJW 2017, str. 2641; Wurmnest/Gömann in Karner/Steininger (eds.): European Tort Law 2017 (European Delict Law Yearbook) 2018, str. 207 a násl.

[8] Kadner: Angehörigen- oder Trauerschmerzensgeld – die Würfel fallen, RIW 2015, str. 549.

[9] Obecné osobnostní právo bylo rozvinuto v rozhodnutí BGH NJW 1954, str. 1404 – ve věci Lesebrief.

[10] Tak byla přiznána majetková ztráta za nemožnost používat automobil [srov. BGH NJW 1964, str. 542 (543); BGH NJW 1964, str. 717 (717); BGH NJW 1987, 50], a za ztrátu přístupu k internetu [BGH NJW 2013, str. 1072 (1074)]. Takový nárok byl zamítnut v případě kožichů [BGH NJW 1975, str. 733 (734 a násl.)] a soukromých bazénů [BGH NJW 1980, str. 1386 (1388)]. Více informací viz MüKoBGB/Oetker, 9. vydání 2022, § 249 BGB marg. č. 60 a násl.; Staudinger/Höpfner, 2021, § 251 BGB, marg. č. 56.

[11] Důležitým rozsudkem bylo rozhodnutí BGH ve věci Caroline-von-Monaco (NJW 1996, 984), ve kterém bylo přiznáno odškodnění za bolest a za porušení osobnostních práv ve výši 180 000 DM (= 90 000 eur).

[12] BGH NJW 2022, str. 868 s poznámkou Gsell – Kohl Protokolle II = AfP 2022, str. 41 s poznámkou Hermann = GRUR 2022, str. 369 s poznámkou Götting = JZ 2022, str. 247 s kritickou poznámkou Schacka.

[13] BGH NJW 2016, str. 317.

[14] LG Cologne NJW 2015, str. 801; LG Cologne BeckRS 2014, 19382.

[15] LG Cologne BeckRS 2017, str. 12593, marg. č. 95 a násl.

[16] OLG Köln BeckRS 2018, str. 17910, marg. č. 120.

[17] Tamtéž, marg. č. 412 a násl.

[18] BGH NJW 2022, str. 868 – Kohl Protokolle II.

[19] BGH NJW 2022, str. 847, marg. č. 22 – Kohl Protokolle I.

[20] Tamtéž, marg. č. 126 a násl. – Kohl Protokolle I.

[21] BVerfG BeckRS 2022, 35759.

[22] Srov. čl. 1240 Code Civil (staré znění čl. 1382 Code Civil).

[23] BGH NJW 1954, 1404 – Leserbrief; BGH NJW 1958, str. 827 (829) – Herrenreiter; BGH NJW 1958, 1344 – Heimliche Tonbandaufnahme. Více k tomu viz Götting in Götting/Schertz/Seitz: Handbuch des Personalenrechts, 2. vydání 2019, § 2 marg. č. 16 a násl.; BeckOGK/Specht-Riemenschneider, 1. 11. 2022, § 823 BGB, marg. č. 1152 a násl.; MüKoBGB/Wagner, 8. vydání 2020, § 823 BGB, marg. č. 417.

[24] BGH NJW 1959, 1269 (1270) – Caterina Valente.

[25] Srov. pouze MüKoBGB/Rixecker, 9. vydání 2021, dodatek k § 12, AllgPersonlR, marg. č. 3; BeckOGK/Specht-Riemenschneider (pozn. 21), § 823 BGB, marg. č. 1194.

[26] Looschelders: Schuldrecht BT, 16. vydání, 2021, § 60, marg. č. 16. Vedle obecného osobnostního práva je jako rámcové právo uznáno také právo na zřízení a provozování obchodní společnosti, takže např. poškozující kritika obchodní společnosti nebo nezákonné blokování příjezdové cesty do továrny mohou vyvolat nároky na náhradu škody.

[27] Patří sem např. právo na znalost svého původu nebo právo na sexuální sebeurčení, srov. Martini: Das allgemeine Persönlichkeitsrecht im Spiegel der jüngeren Rechtsprechung des Bundesverfassungsgerichts, JA 2009, str. 839 (841).

[28] To zahrnuje např. důvěrnost deníků, viz Martini, JA 2009, str. 839 (841); BeckOGK/Specht-Riemenschneider (pozn. 21), § 823 BGB, marg. č. 1209.

[29] Patří sem např. právo na vlastní podobu nebo vlastní slovo, a také ochrana cti, viz BeckOK GG/Lang, 15. 11. 2022, čl. 2, marg  č. 105.

[30] BGH NJW 1958, str. 827 (830) – Herrenreiter.

[31] Tamtéž.

[32] BGH NJW 1961, 2059 (2060) – Ginseng; BVerfG NJW 1973, 1221 (1222); BGH NJW 1995, str. 861 – Caroline v. Monaco; BGH NJW 1996, str. 984 (985) – Caroline v. Monaco II.

[33] BGH NJW 1995, str. 861 (864) – Caroline v. Monaco; BGH NJW 1971, str. 698 (699); BeckOGK/Brand, 1. 3. 2022, § 253 BGB, marg. č. 40; MüKoBGB//Rixecker (pozn. 23), dodatek k § 12, AllgPersonlR, marg. č. 353.

[34] Seitz in: Götting/Schertz/Seitz (marg. č. 21), § 46, marg. č. 11.

[35] BGH NJW 1995, str. 861 (864) – Caroline v. Monaco; Lange/Schiemann: Náhrada škody, 3. vydání, 2003, str. 451.

[36] BGH NJW 1955, 1675 (1675) – Schmerzensgeld; Ahrens/Spickhoff (pozn. 5), § 45, marg. č. 10 a násl.; Magnus in Magnus (ed.): Unification of tort law: damages, 2001, marg. č. 3.

[37] BGH NJW 1955, str. 1675 (1675 a násl.) – Schmerzensgeld; BGH NJW 1995, str. 861 (865) – Caroline v. Monaco (odškodnění za porušení osobnostních práv).

[38] Magnus in Magnus a kol.: (pozn. 34), marg. č. 2; Staudinger/Höpfner (pozn. 8), § 253 BGB, marg. č. 54.

[39] Burandt/Rojahn/Große-Boymann: Erbrecht, 4. vydání, 2022, § 1922 BGB, marg. č. 11; MüKoBGB/Leipold, 9. vydání, 2022, § 1922 BGB, marg. č. 16.

[40] BeckOGK/Specht-Riemenschneider (pozn. 21), § 823 BGB, marg. č. 1171.

[41] Podrobnosti viz Ludyga: Das postmortale allgemeine Persönlichkeitsrecht, ZEV 2022, str. 693 a násl.

[42] Viz pouze BGH NJW 2022, str. 868, marg. č. 10 – Kohl Protokolle II, s odkazem na BGH NJW 2014, str. 2871, marg. č. 17 a násl. – Trauernder Entertainer; BGH NJW 2017, str. 3004, marg. č. 18; BGH NJW 2006, str. 605, marg. č. 13 – Muttermordfall.

[43] BGH NJW 2022, str. 868, marg. č. 10 – Kohl Protokolle II; tak i BGH NJW 2006, str. 605, marg. č. 14 – Muttermordfall; BGH NJW 2017, 3004, marg. č. 18.

[44] BGH NJW 2022, str. 868, marg. č. 10 – Kohl Protokolle II s odkazem na BGH NJW 2014, str. 2871, marg. č. 19 – Trauernder Entertainer.

[45] BGH NJW 2006, str. 605 (606 a násl.) – Kohl Protokolle II; BGH NJW 2014, str. 2781, marg. č. 8 a násl. – Trauernder Entertainer; BGH NJW 2017, str. 800 (801) – Krankenkasse; BGH NJW 2017, 3004, marg. č. 12 a násl.

[46] BGH NJW 2017, str. 3004, marg. č. 13.

[47] BGH NJW 2022, str. 868, marg. č. 17 – Kohl Protokolle II.

[48] BGH NJW 2017, str. 3004, marg. č. 18; BGH NJW 2022, str. 868, odst. 15 – Kohl Protokolle II.

[49] BGH NJW 2022, str. 868, marg. č. 11 – Kohl Protokolle II.

[50] Loi n° 2018-287 du 20 avril 2018 ratifiant l’ordonnance n° 2016-131 du 10 février 2016 portant réforme du droit des contrats, du régime général et de la preuve des obligations.

[51] Čl. 1240 Code Civil zní: „Tout fait quelconque de l’homme, qui cause à autrui un dommage, oblige celui par la faute duquel il est arrivé, à le réparer.“

[52] Srov. obecný Galand-Carval in Magnus (ed.), marg. č. 31.

[53] Navíc Bacache-Gibeilli: Les obligations, La responsabilité civile extracontractuelle, 4. vydání, 2021, odst. 451 a násl.; Schubert, str. 332 a násl.

[54] Viz pozn. 7.

[55] Čl 9 Code Civil zní: „Chacun a droit au respekt de sa vie privée.“

[56] Srov. Terré/Fenouillet: Droit civil: Les personnes, 8. vydání, 2012, bod 108; Trebes in Götting/Schertz/Seitz, § 59, marg. č. 4.

[57] Döbereiner in Süss, Erbrecht in Europa, 4. vydání, 2020, Francie, marg. č. 48; Burandt/Rojahn/Lauck: Länderbericht Frankreich, marg. č. 16.

[58] Viz také Fabre-Magnan: Droit des obligations, 2 – Responsabilité civile et quasi-contrats, 5. vydání, 2021, marg. č. 516; viz též Gali: Le préjudice moral, 2021, marg. č. 536; Grimaldi: Droit des successions, 8. vydání, 2020, marg. č. 74 s dalšími doklady.

[59] Srov. Jen Beuthien: Vereitelt der Tod die Genugtuung? GRUR 2014, str. 957 a násl.; Schubert, str. 601 a násl.; také BeckOGK/Brand, § 253 BGB, marg. č. 43; MüKoBGB/Rixecker, add. k § 12, AllgPersonlR, marg. č. 70 a násl.; Schmitt in Götting/Schertz/Seitz, § 29, marg. č. 80, 83; Staudinger/Kunz, 2017, § 1922 BGB, marg. č. 311, 316 s dalšími argumenty.

[60] Beuthien, GRUR 2014, str. 957 (960); BeckOK BGB/Spindler, 1. 11. 2022, § 253, marg. č. 70; Mehmel/Timmann: Vererblichkeit des Geldentschädigungsanspruchs bei Persönlichkeitsrechtsverletzung, ZRP 2022, str. 208 (210).

[61] Gsell, NJW 2022, str. 868 (871); podobně také Leipold, FamRZ 2022, str. 306 (310).

[62] BGH NJW 1955, str. 1675 – Schmerzensgeld.

[63] BGH NJW 1955, str. 1675 (1676) – Schmerzensgeld; podobně Lange/Schiemann, str. 436 a násl.; MüKoBGB/Oetker, § 253 BGB, marg. č. 36; Slizyk, marg. č. 17 a násl., 74 a násl.

[64] Lange/Schiemann, str. 9 a násl., str. 27 a násl.

[65] Zákon, kterým se mění BGB ze dne 14. 3. 1990, BGBl. I, 478.

[66] BT Drs. 11/4415 z 25. 4. 1989, str. 4.

[67] Tamtéž.

[68] Viz pouze BGH NJW 1995, str. 783 (783).

[69] BGH NJW 2014, str. 2871, marg. č. 14 a násl. – Trauernder Entertainer; BGH NJW 2017, str. 3004, marg. č. 14.

[70] Schubert/Ipsen: Geldentschädigung wegen der Verletzung des allgemeinen Persönlichkeitsrechts – vom Anspruch sui generis zum Schadensersatzanspruch, JZ 2022, str. 737; Staudinger/Höpfner (pozn.), § 253 BGB, marg. č. 52.

[71] BGH NJW 1958, str. 827 (830) – Herrenreiter.

[72] Gomille: Postmortaler Persönlichkeitsschutz nach den „Kohl- -Protokollen“, ZUM 2022, str. 241 (247).

[73] Viz Schubert/Ipsen, JZ 2022, str. 737 (740).

[74] Tamtéž, str. 737 (739 a násl.).

[75] Gsell, NJW 2022, str. 868 (871); Mehmel/Timmann, ZRP 2022, str. 208 (209).

[76] Viz Gsell, NJW 2022, str. 868 (871); Leipold, FamRZ 2022, str. 306 (310 a násl.); Mehmel/Timmann, ZRP 2022, str. 208 (209); BeckOK BGB/Spindler, § 253, marg. č. 1.

[77] Briefing prezidenta e. 22-10360, str. 2 a násl.

[78] Zákonodárce již v odůvodnění návrhu zákona o změně ustanovení zákona o náhradě škody, který vedl k reformě zákona o náhradě škody v roce 2002, uvedl: „Zda prosté zákonné zpřesnění [obecného osobnostního práva] dává smysl, na základě odpovídajících dřívějších iniciativ zde může zůstat otevřené. V žádném případě by se nemohlo omezit na přiznání peněžité náhrady jako právního následku porušení osobnostních práv, ale muselo by být doprovázeno výslovnou a komplexní úpravou občanskoprávní ochrany obecných osobnostních práv. To nelze v souvislosti s tímto zákonem učinit.“ Srov. tisk BT 14/7752, str. 25.