Autor se v článku zabývá účastenstvím dle trestního zákoníku a s ním související zásadou akcesority účastenství a rozebírá, kdy je i přes tuto zásadu možné odsoudit účastníka, přestože nebyl odsouzen hlavní pachatel. V článku je uvedena i recentní judikatura.

Účastník dle trestního zákoníku

Ve smyslu § 24 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákon (dále „trestní zákoník“ nebo „tr. zákoník“), je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně:

a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),

b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce),

c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Dle trestního zákoníku je účastenství „možné pouze na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, nikoli na jeho přípravě. To znamená, že organizátorství, návod a pomoc jsou posuzovány jako účastenství a jsou ve smyslu § 24 trestné jen, když se pachatel trestného činu o něj alespoň pokusil. Přitom se uplatní zásada akcesority účastenství, bránící posoudit jako účastenství na trestném činu jednání směřující k spáchání činu, za jehož spáchání nelze vůči nikomu vyvodit trestní odpovědnost, stejně jako k činu, jehož realizace nepokročila dále než do stadia přípravy.“[1]

Zde ale je nutné uvést, že účastník v případě, že nedojde ani k pokusu trestného činu, nemusí být zcela beztrestný. Účastníci, tedy organizátor, návodce a pomocník, mohou být trestně odpovědní za přípravu ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku, ale jen v tom případě, že půjde o zvlášť závažný zločin a jeho příprava je podle trestního zákoníku trestná.

Akcesorita účastenství

Pokud hovoříme o akcesoritě účastenství na trestném činu, podle trestního zákoníku se tím rozumí závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele trestného činu. Proto je nutné, aby čin, na němž se účastník podílí, odpovídal po všech stránkách charakteristice určitého úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu a dopouštěl se jej trestně odpovědný pachatel.

V odborné literatuře se setkáváme s tím, že akcesorita účastenství je institutem hmotného práva.[2] Obsahově je účastenství v trestním zákoníku definováno tak, že jsou stanoveny jeho hmotněprávní podmínky a nejsou stanoveny žádné podmínky procesního rázu. S tím lze souhlasit, ale je nutné uvést, že trestní právo hmotné je spojeno s trestním právem procesním, a pokud by mělo dojít k odsouzení účastníka trestního řízení, musí být prokázána skutková podstata konkrétního trestného činu, zvláště objektivní stránka, a to, že účastník jednal tak, že v důsledku jeho jednání vznikl následek, a mezi tímto jednáním a následkem musí být příčinný vztah.

Podle § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi, uvedenými v tomto zákoně, a za součinnosti stran, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Zavinění jako součást subjektivní stránky

Je tedy nutné prokázat zavinění účastníka řízení a v tu chvíli už se dostáváme do trestního práva procesního.

„Podmínkou účastenství je příčinný vztah mezi činem účastníka a trestným činem jiné osoby (hlavního pachatele). Tento čin hlavního pachatele, ke kterému organizátorství, návod, pomoc směřovaly, musí naplňovat všechny znaky trestného činu (obecné, typové i protiprávnost).“[3]

Na tomto místě je nutné zdůraznit, že účastenství je možné jen ve vztahu k činu, který má znaky trestného činu.

Jak uvádí profesor Jelínek ve své publikaci Trestní právo hmotné, např. sebevražda není trestným činem, a proto musela být trestnost účasti na sebevraždě stanovena jako samostatný trestný čin v § 144 (pachatel jiného pohne k sebevraždě např. tím, že ho přesvědčí, přemluví, nebo mu k sebevraždě pomáhá, a to např. tím, že ji schválí).

Jak výše uvedeno, u účastníka musí být prokázáno jednání, které musí být úmyslné, jak je uvedeno v § 15 tr. zákoníku, ale postačí i úmysl nepřímý – eventuální, kdy pachatel věděl, že svým jednáním se může dopustit společensky škodlivého skutku, a pokud se tak stane, byl s tím srozuměn.

Účastník musí při svém jednání vnímat tu skutečnost, že se účastní na úmyslném trestném činu hlavního pachatele, a z jeho jednání musí být zřejmé, že chce, aby k dokonání trestného činu přispěl i svou účastí.

Je ale třeba poznamenat, že představa účastníka se nemusí shodovat s pozdějším reálným průběhem činu, tedy že účastník navede hlavního pachatele k tomu, aby spáchal trestný čin, ten tento trestný čin provede, ale jiným způsobem, než měl účastník na mysli. V daném případě se bude jednat o exces hlavního pachatele, případně omyl účastníka, který měl jiné představy o hlavním pachateli.

Např. účastník navede hlavního pachatele, aby spáchal trestný čin těžké ublížení na zdraví, ale hlavní pachatel spáchá vraždu a účastník v daném případě bude odpovědný za účastenství na méně závažném deliktu (těžké ublížení na zdraví), na němž se skutečně účastnit chtěl. Samozřejmě, jak výše uvedeno, dostáváme se i zde do trestního práva procesního, protože je nutné dokázat, že účastník naváděl hlavního pachatele skutečně pouze k trestnému činu těžké ublížení na zdraví.

„Konstrukce, která je založena na vyřešení otázky pachatelství jako předběžné otázky podle § 9 odst. 1 trestního řádu, umožňuje trestně stíhat účastníka i za situace, kdy není stíhán pachatel. Týká se to také případů, kdy pachatel je znám a orgány činné v trestním řízení mají vůli ho stíhat, ale trestnímu stíhání pachatele brání nějaká procesní překážka, která nemá žádný vztah k osobě účastníka. Příklady lze snadno nalézt, zejména v okolnostech, zakládajících nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 trestního řádu. Takovým příkladem může být věc, kdy prezident republiky nařídí, aby nebylo zahajováno, nebo aby bylo zastaveno trestní stíhání pachatele, ale nenařídí to ve vztahu k účastníku. Jiným příkladem může být věc, kdy pachatel zemřel a kdy účastník je naživu.“[4]

Recentní judikatura

Dle usnesení Nejvyššího soudu, podle konkrétních skutečností případu nemusí být v kolizi se zásadou akcesority účastenství, byl-li účastník na zločinu či jeho pokusu uznán vinným naplněním kvalifikované skutkové podstaty zločinu, aniž by znaky takové kvalifikované skutkové podstaty svým činem naplnil hlavní pachatel zločinu. U účastníka se mohou vyskytovat okolnosti zcela osobního významu, mající znaky zvlášť přitěžujících okolností, které současně nejsou dány i u osoby hlavního pachatele. Takovou okolností může být i zpětnost, resp. opětovnost.

Jestliže je splněn nezbytný předpoklad potřebné formy zavinění pro právní posouzení účastenství, jsou z hlediska okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby v takovém případě rozhodné nejen znaky zakládající tuto okolnost u hlavního pachatele, nýbrž i u účastníka, bez ohledu na to, jsou-li dány též u hlavního pachatele.[5]

Tedy můžeme uzavřít, že účastníka lze stíhat pouze tehdy, kdy došlo alespoň k pokusu trestného činu, příp. u zvlášť závažných trestných činů ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku, kdy je trestná příprava k trestnému činu, ale je nutné, aby bylo prokázáno, že skutek, který je ve smyslu trestního zákoníku trestným činem, se stal, a že účastník se na tomto trestném činu podílel jako organizátor, návodce nebo pomocník.

„Z akcesority účastenství ve smyslu § 10 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.) vyplývá mj. to, že má-li být obviněný uznán vinným některou z forem účastenství, musí soud do výroku o vině zahrnout popis všech právně významných skutkových okolností, jednak hlavního trestného činu spáchaného jinou osobou (tj. zejména místo, čas a způsob spáchání, popř. i jiné skutečnosti, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným) a následně i popis skutkových okolností jednání účastníka, které dávají podklad pro posouzení jeho jednání jako organizátora, návodce nebo pomocníka. Neobsahuje-li odsuzující rozsudek všechny uvedené nezbytné skutkové okolnosti, charakterizující jednání účastníka, a byl-li přesto obviněný uznán vinným některou z forem účasti na spáchání trestného činu hlavního pachatele, lze v tom spatřovat nesprávné právní posouzení skutku a naplnění dovolacího důvodu podle § 265 b) odst. 1 písm. g), popř. též písm. l) trestního řádu.“[6]

Dle § 24 odst. 2 tr. zákoníku se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.

Soud ve svém odsuzujícím rozsudku zhodnotí společenskou škodlivost jednání účastníka a ve smyslu § 38 tr. zákoníku uloží, s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, trest.

Je nutné se ale zabývat také zánikem trestní odpovědnosti účastníka, jak uvádí § 24 odst. 3 tr. zákoníku.

Trestní odpovědnost účastníka zaniká, jestliže dobrovolně upustil od dalšího účastenství na trestném činu a 

a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, nebo

b) učinil o účastenství na trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutné učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

Zákonodárce se zde držel staré římské zásady, že je lépe trestnému činu předejít než za něj trestat. Pokud tedy účastník dobrovolně odstranil nebezpečí, které hrozilo chráněnému zájmu, příp. učinil oznámení, a to ještě v době, kdy nebezpečí mohlo být odstraněno, zaniká jeho trestní odpovědnost.

Závěr

Ve svém článku jsem chtěl poukázat na složitost problematiky účastenství podle § 24 tr. zákoníku a odpovědnost účastníka na spáchaném trestném činu, který se na tomto trestném činu podílí formou účasti, a na to, kdy je možné stíhat účastníka, i když nebude odsouzen hlavní pachatel. Je ale nutné mít za prokázané, že účastník se jednání, které je uvedeno v § 24 tr. zákoníku, dopustil.

 

Doc. JUDr. et Mgr. Jan Brázda, Ph.D., je advokátem v Plzni a vysokoškolským učitelem na Panevropské univerzitě v Praze.

Ilustrační foto: canva.com

---

[1] A. Sotolář: Komentář k § 24 trestního zákoníku – ASPI.

[2] J. Jelínek a kol.: Trestní právo hmotné, 2. vydání, Leges, Praha 2010.

[3] Tamtéž, str. 315.

[4] P. Hrachovec: Trestní stíhání účastníka a pachatele z hlediska akcesority účastenství, Advokátní deník.cz, 2020/12/7.

[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1411/2016.

[6] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 303/2004.