Ústavní soud zveřejnil dne 27. dubna 2023 nález sp. zn. I. ÚS 323/23, podle něhož platí, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného.

Stěžovatel byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se dopustil tím, že jako řidič osobního motorového vozidla zn. Volkswagen Golf Variant, taženého na tažném laně motorovým vozidlem zn. Ford Transit, nevěnoval při jízdě dostatečnou pozornost řízení uvedeného automobilu a v důsledku toho při průjezdu zatáčkou přejel částečně do protisměru, kde se střetnul s protijedoucím osobním motorovým vozidlem. Jeho řidič v důsledku toho utrpěl zhmoždění hrudníku a řezné rány čela s dobou léčení v délce cca 1 měsíc, přičemž tímto jednáním stěžovatel porušil zejména § 5 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zamítl.

Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatele.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí výše uvedených obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny. Stěžovatel namítal, že z provedených důkazů nikdy nevyšlo najevo, že by nevěnoval řízení taženého (sc. vlečeného) automobilu dostatečnou pozornost, přičemž současně poukázal na to, že posádku tažného (sc. vlečného) a taženého (sc. vlečeného) vozidla tvořily tři odpovědné osoby a že odpovědnost souběžných pachatelů za celý následek je třeba v dané věci posuzovat podle vzájemného poměru jejich dílčích jednání k celému následku.

Ústavní soud po posouzení věci shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná, neboť napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.) proto zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 6 Tdo 746/2022-433, usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. března 2022 č. j. 68 To 11/2022-394 a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. listopadu 2021 č. j. 2 T 124/2020-351.

Právní věty:

I. Každé trestní stíhání představuje prima facie střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným státní mocí označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání, a proto musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), kam se řadí i princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu je vhodné uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází právě z principu presumpce neviny, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nálezy ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259), ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)].

II. Spolupůsobilo-li při vzniku určitého následku trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku více různých příčin (např. jednání obžalovaného a jiné osoby), lze učinit závěr, zda pachatel svým jednáním naplnil či nenaplnil zákonný znak spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli zákonem nebo vyplývající z jiných skutečností, až po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutku a významu a důležitosti každé příčiny pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti. Závěr o důvodnosti aplikace zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel příslušný trestný čin spáchal též proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, je namístě učinit jen tehdy, bylo-li toto porušení v rozhodující míře kauzální pro vznik následku. Naopak v případech, kdy se na jeho vzniku významným způsobem spolupodílelo jednání jiné osoby, důvod k jeho užití nenastává

III. Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. Podle tohoto principu je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, nepřichází-li užití jiných prostředků právního řádu v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by dostatečně účinné prostředky jiných právních odvětví (zejména prostředky soukromoprávní – a při jejich nedostatečnosti sankce správní), byly, jsou-li dostupné, případně použity, by byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Neaplikují-li obecné soudy zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/10 (N 155/58 SbNU 321)].

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 323/23 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com