Úpadek dlužníka a jeho řešení má dopady do mnoha oblastí, přičemž s těmito střety je nutné se vypořádat. Jednou z takových oblastí je i správní trestání. Účelem tohoto článku je poukázat na souvislosti, které má uložení pokuty za přestupek s oddlužením pachatele.

Pokuta pravomocně uložená před zveřejněním usnesení o úpadku

Byla-li pokuta pachateli pravomocně uložena předtím, než bylo zveřejněno usnesení o úpadku pachatele, a ten ji dosud neuhradil, nemůže být tato pokuta plněním v oddlužení uspokojena.[1] V souladu s ust. § 170 písm. d) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen „ins. zák.“), platí, že se v insolvenčním řízení neuspokojují „mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku“. Nauka se již ustálila na závěru, že pokuty ukládané v řízení o přestupku jsou „mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka“ a jako takové se nemohou v rámci plnění oddlužení vůbec uspokojit.[2] Toto se týká i blokové pokuty (resp. pokuty uložené příkazem na místě).[3]

Důvodů pro tento přístup lze nalézt vícero. Jednak jde o to, že stát dobrovolně usnadňuje dlužníku oddlužení tím, že mu „odpustí“ část svých pohledávek[4] – kdy ovšem výnos některých pokut je příjmem rozpočtu obcí, a nikoliv státního rozpočtu, a proto stát takto odpouští i „cizí“ pohledávky. Dále se nastoluje stav, kdy věřitelé nejsou kráceni na svém uspokojení tím, že dlužník se dopustil protiprávního jednání a trest za toto jednání je plněn v oddlužení na úkor uspokojení ostatních věřitelů.[5] Věřitelé tedy sami nepociťují negativní následky protiprávního jednání dlužníka. V neposlední řadě jsou správní orgány nuceny k efektivnějšímu vymáhání pohledávek z pokut již před úpadkem (zveřejněním usnesení o úpadku) a znemožňuje se jim být pasivní a čekat na případné oddlužení pachatele s tím, že se následně přihlásí se svou pohledávkou.[6] Je třeba dodat, že daňovou exekuci pro pokuty nelze po zveřejnění rozhodnutí o úpadku nařídit ani provést.

Soudy dovodily, že uspokojit nelze ani pohledávky tvořené příslušenstvím těchto mimosmluvních sankcí[7] či nákladů na jejich vymáhání.[8] V oddlužení však lze uspokojit paušální náhradu nákladů řízení o přestupku.[9]

Pro úplnost lze dodat, že okruh mimosmluvních sankcí je poměrně široký. Patří sem např. i pořádková pokuta uložená civilním soudem[10] a taktéž pořádková pokuta uložená policejním orgánem v trestním řízení.[11] Lze mít za to, že by sem měl spadal i kázeňský trest pokuta.[12]

Přihláška pohledávky z pokuty

V praxi se lze běžně setkat s tím, že správní orgány pohledávky z pokut do oddlužení přihlašují, a je pak na insolven­čním správci, resp. insolvenčním soudu, aby se s touto situací vypořádali. Přezkoumání takové pohledávky, byť by byla popřena, je nesprávným postupem insolvenčního správce. Pohledávka by v žádném případě neměla být zařazena do seznamu přihlášených pohledávek, a už vůbec by na ni nemělo být v rámci distribučního schématu nijak plněno. Přezkoumal-li by insolvenční správce takovouto pohledávku, nemělo by dojít ke schválení zprávy o přezkumu a zprávy pro oddlužení insolvenčním soudem a insolvenční správce by měl vadu napravit a tuto pohledávku do seznamu nezařadit.

Přesto „proklouzne-li“ taková pohledávka pochybením insolvenčního správce a insolvenčního soudu do distribučního schématu, bude na ni plněno společně s ostatními přihlášenými pohledávkami. Dlužníkovi se tímto sice zvýší souhrn celkové výše přihlášených pohledávek, nicméně vzhledem k tomu, že neplatí pevná třicetiprocentní hranice pro splnění oddlužení, patrně by toto nemělo být problémem pro úspěšné splnění oddlužení. Dlužník sice dosáhne nižšího procentního uspokojení svého dluhu, neboť by správně měl plnit na menší částku, nicméně neporuší-li v průběhu oddlužení jiné podmínky, nemělo by toto být samo o sobě důvodem pro nesplnění oddlužení, případně pro neosvobození od placení zbytku pohledávek. V zařazení pohledávky z pokuty do distribučního schématu nelze spatřovat žádné zavinění dlužníka, a proto mu nelze nižší celkovou míru uspokojení přičítat k tíži. Po dlužníku rovněž, dle mého názoru, není ani možné spravedlivě požadovat, aby takovou pohledávku sám popřel, neboť ta vůbec nemá být přezkoumávána. Pravděpodobně by navíc dlužník ani nemohl pohledávku popřít, protože by šlo o pohledávku vykonatelnou, a důvod, že se pohledávka v insolvenčním řízení neuspokojuje, by se nedal podřadit pod důvody popření dle ust. § 410 odst. 6 ins. zák.

Samostatnou otázkou je pak náhrada škody, která tímto způsobem vznikne zejména ostatním věřitelům, které se lze domáhat vůči insolvenčnímu správci dle ust. § 37 odst. 1 ins. zák., a patrně i vůči státu (neodhalení pochybení správce a schválení zprávy o přezkumu a zprávy pro oddlužení) v režimu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.

(Ne)stavení běhu prekluzivní lhůty

Motivace věřitelů k přihlašování pohledávek z pokut do insolvenčního řízení může být různá. Jednak může jít o neznalost právní úpravy, za druhé o „pokus“, zda si toho insolvenční správce všimne, či zda pohledávka „proklouzne“, a dále se lze setkat s tím, že se správní orgány snaží o stavení běhu prekluzivní lhůty pro placení daně s odkazem na ust. § 175 odst. 1 a § 160 odst. 4 písm. b) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Připomínám, že pokuty ukládané za přestupky se vymáhají postupem podle daňového řádu.[13] Domnívám se nicméně, že ke stavení prekluzivní lhůty přihláškou pohledávky z pokuty nedochází.

Věřitelé se někdy domnívají, že pokud by došlo ke zrušení schváleného oddlužení a k zastavení insolvenčního řízení, neměla by do té doby uběhnout prekluzivní lhůta, která by měla být přihlášením pohledávky stavena. Je pravda, že z jazykového hlediska zákon v ust. § 160 odst. 4 písm. b) daňového řádu obecně spojuje s uplatněním daňové pohledávky přihláškou v insolvenčním řízení účinek stavení prekluzivní lhůty, nicméně dle mého by se ve vztahu k pokutám měl uplatnit restriktivní výklad a tento účinek by se měl vztahovat pouze na daňové pohledávky, které mohou být skutečně v oddlužení uspokojeny, kdy příkladem je např. dlužný místní poplatek za komunální odpad (za období před rozhodnutím o úpadku), neboť přihláška takovýchto pohledávek je bez pochybností úkonem, který je činěn výhradně za účelem dosažení uspokojení přímo plněním v oddlužení, jak stanoví ust. § 2 písm. h) ins. zák.

Pro srovnání lze využít výklad institutu stavení lhůty v soukromém právu.[14] Podle odborné literatury je jednou z podmínek pro uplatnění ust. § 648 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tedy stavení promlčecí lhůty, že úkon, kterým věřitel uplatňuje právo u orgánu veřejné moci, případně v řízení řádně pokračuje, „je učiněn za účelem uspokojení práva věřitele“[15] a zároveň „za uplatnění práva nicméně nebude považován úkon, který není podkladem k tomu, aby rozhodující orgán (orgán veřejné moci) nositeli uplatněného práva mohl toto právo přiznat, resp. rozhodnout o jeho existenci“.[16] Domnívám se, že tato podmínka se plně uplatní i v předmětném případě pokuty uplatněné v oddlužení. Přihlašuje-li tak věřitel pohledávku s vědomím, že tato pohledávka nemůže být v oddlužení uspokojena, z povahy věci tak nečiní proto, aby dosáhl jejího uspokojení – resp. jejího uspokojení právem aprobovaným způsobem bezprostředně v insolvenčním řízení. Spoléhání se na chybu insolvenčního správce či insolvenčního soudu rozhodně není legitimním důvodem pro přihlášení. Vidina pouhého „neprekludování“ pohledávky, která by možná v budoucnu mohla být uspokojena v daňové exekuci, neproběhne-li oddlužení pro dlužníka úspěšně, není z mého pohledu dostatečným naplněním podkladu pro to, že přihláška směřuje svým účelem k dosažení uspokojení věřitele (v insolvenčním řízení). Takový rozhodně není smysl a účel uplatňování pohledávek v oddlužení. Správní orgán (správce daně) by měl na základě své přihlášky směřovat k dosažení uspokojení „bezprostředně“. Komentář k běhu prekluzivní lhůty uvádí, že se jeví logické, aby neběžela jen u daňových pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení řádně a včas, které byly na přezkumném jednání zjištěny[17] – pokuty se však vůbec nepřezkoumávají. Mám za to, že pohledávka z pokuty je tak přihlášena vždy zcela bezúčelně a z povahy smyslu a účelu stavení prekluzivní lhůty nemůže takovéto „bezúčelné“ uplatnění pohledávky na běh prekluzivní lhůty mít žádný dopad. Lhůta tak plyne dle mého názoru i nadále. Dotaženo do důsledku, nabízí se akademická otázka: je přihláška pohledávky podaná s vědomím, že plnění není možné v průběhu oddlužení obdržet, která tak slouží pouze k domnělému stavení prekluzivní lhůty, materiálně vůbec přihláškou ve smyslu ust. § 2 písm. h) ins. zák.?

Jak naložit s přihláškou?

Jak by měl tedy insolvenční správce a insolvenční soud s takovouto přihláškou naložit? Patrně nejjednodušší je, když insolvenční správce kontaktuje věřitele a vyzve ho ke zpětvzetí přihlášky. Je-li vzata zpět a vezme-li soud zpětvzetí na vědomí a ukončí účast věřitele v insolvenčním řízení, problém s přihláškou mizí. V opačném případě se, jak již bylo řečeno, pohledávka v souladu s ust. § 189 odst. 1 ins. zák. nezařadí do seznamu přihlášených pohledávek a nebude přezkoumána.[18]

Odmítat pohledávku postupem podle ust. § 185 ins. zák. není třeba, neexistuje k tomu důvod.[19] Nicméně lze najít judikaturu[20] i odbornou literaturu,[21] která obsahuje závěry, že i takovéto přihlášky pohledávek by měly být odmítnuty podle ust. § 185 ins. zák., avšak lze se domnívat, že tento závěr není správný, neboť na situaci dopadá jiný procesní postup, a to ust. § 203a ins. zák.

Správní orgán se proti nezařazení pohledávky do seznamu přihlášených pohledávek (a jejímu nepřezkoumání) může bránit žalobou na určení pořadí uplatněné pohledávky ve smyslu ust. § 203a ins. zák.[22] Zde je třeba poznamenat, že věřitel je oprávněn tuto žalobu podat ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy mu soud tuto povinnost uloží. Je otázkou, zda je věřitel oprávněn žalobu podat i v případě, kdy soud je nečinný a opomene mu tuto povinnost uložit. Domnívám se, že ano, a žaloba by neměla být pro předčasnost odmítnuta ani v případě, že věřitel ji podá bez výzvy ze strany soudu. Ustanovení je třeba přikládat výhradně ten smysl, že lhůta neskončí dříve než 30 dnů po výzvě. Nikoliv však, že by věřiteli bylo právo podat žalobu založeno až na základě uvedené výzvy. Vhodné by bylo, aby insolvenční správce – a to např. ve zprávě o přezkumu – navrhl insolvenčnímu soudu, aby věřiteli uložil povinnost podat žalobu. Odpovědnost by však měla tížit především insolvenční soud, který může výzvu věřiteli učinit i bez návrhu a nemusí čekat na procesní aktivitu insolvenčního správce. Jiná situace by nastala v případě, že soud svým pokynem insolvenčnímu správci uloží, aby návrh soudu na výzvu podle ust. § 203a ins. zák. podal, bude-li mít správce za to, že je tento postup namístě.

Nedojde-li k postupu podle ust. § 203a ins. zák., tedy výzva není učiněna ani žaloba není podána a není o charakteru pohledávky s konečnou platností rozhodnuto, ta zůstává v průběhu insolvenčního řízení stále nezařazená na seznam, nepřezkoumaná, jako určité reziduum. Dále nemá na průběh oddlužení žádný dopad, a to až do skončení insolvenčního řízení. Dlužník by následně měl být od plnění i této pohledávky osvobozen.

Mám za to, že ohledně pokut ukládaných za přestupky je již závěr o jejich vyloučení z uspokojení ustálen natolik, že pochybnost o charakteru pohledávky existovat obvykle nebude, a proto nebude ani obvykle dán důvod pro to, aby soud výzvu dle ust. § 203a ins. zák. vůbec činil. Tím však není dotčena možnost věřitele bránit se žalobou.

Dojde-li ke zrušení schváleného oddlužení a zastavení insolvenčního řízení (či neschválení oddlužení) a nezanikla-li pohledávka (neprekludovala, nebyla uspokojena třetí osobou…), je možné ji dále vymáhat.[23]

Splnění oddlužení a osvobození od placení pokuty

V praxi i teorii je sporná situace, která nastane v případě, že je oddlužení splněno a dlužník má být osvobozen od placení zbytku pohledávek. Podle mého názoru je dlužník osvobozen i od placení pohledávek vyplývajících z pokut a tyto není možno nadále vymáhat. Z ust. § 414 odst. 2 ins. zák. výslovně vyplývá, že osvobození se vztahuje také na pohledávky, k nimž se v průběhu insolvenčního řízení nepřihlíželo. Mám za to, že takovouto pohledávkou jsou i pokuty ukládané správními orgány.[24] Osvobození od placení pokut potvrzuje i komentářová literatura.[25] K tomu shodné stanovisko zaujalo i Generální finanční ředitelství.[26] Česká advokátní komora, Sekce pro insolvenční právo, nemá na věc jednotné stanovisko.[27] Judikatura k dané věci sjednocena není. Komentář k ust. § 170 ins. zák. dále uvádí tuto tezi: „Koncepce obsažená v tomto ustanovení insolvenčního zákona vychází z toho, že stát zde svým způsobem dobrovolně rezignuje na své sankční pohledávky, aby nedocházelo k rozmnožování řady věřitelů dlužníka, který už tak sám o sobě není ani schopen uhradit v plné míře nároky ze soukromoprávních vztahů.“[28] S přihlédnutím k uvedenému by se jako zcela nelogický jevil závěr, že stát „usnadní“ dlužníku oddlužení tím, že mu odlehčí břímě dluhů „odpuštěním“ některých (vlastních) pohledávek, aby po něm vzápětí po úspěšném splnění oddlužení tyto pohledávky vymáhal a znovu na něj uvalil břímě (daňové) exekuce. Pokud bychom přijali takovýto výklad, bylo by nutné mít insolvenční zákon za vnitřně ideově rozporný. Navíc pokuty nejsou uvedeny ve výčtu pohledávek, od kterých se neosvobozuje dle ust. § 416 odst. 1 ins. zák.

Pokuta pravomocně uložená po zveřejnění usnesení o úpadku (resp. schválení oddlužení) 

Může se stát, že pokuta je pravomocně uložena až po zveřejnění usnesení o úpadku. Je nutné říci, že řízení o přestupku se rozhodnutím o úpadku v souladu s ust. § 140d odst. 1 ins. zák. nepřerušuje a lze je i nově zahájit.

Vznikne-li dlužníku povinnost hradit pokutu za přestupek po zveřejnění usnesení o úpadku (v průběhu oddlužení), je dlužník povinen tuto pokutu uhradit,[29] a to ze své nepostižitelné částky. Přihlásit tuto pohledávku do oddlužení nelze. Pohledávku nelze v rámci oddlužení nijak uspokojit.[30] Neuhradí-li dlužník takovouto pohledávku, lze ji vymáhat a v konečném důsledku dlužník riskuje, že již schválené oddlužení bude zrušeno[31] – toto se však týká pokut, které byly pravomocně uloženy až po schválení oddlužení.[32] Pokud byla pokuta pravomocně uložena před tímto okamžikem (avšak po zveřejnění usnesení o úpadku), může být důvodem pro neschválení oddlužení z důvodu lehkovážného přístupu dlužníka.

Možnost zrušení schváleného oddlužení a „likvidační“ charakter pokuty

Lze připomenout, že pokuty ukládané správními orgány mohou dosahovat vysokých částek, které dlužník nemusí být schopen ze své nepostižitelné částky (případně ze svých úspor vytvořených z nepostižitelné části příjmů) uhradit.

Oddlužení může být teoreticky zrušeno v návaznosti na ust. § 418 odst. 1 písm. b) ins. zák., kdy v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, ale i podle písm. a), kdy dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Dlužník je v souladu s ust. § 412 odst. 1 písm. g) ins. zák. povinen nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit, a dle písm. h) vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. Je jisté, že dlužník by především neměl vlastním jednáním na sebe přijímat nové smluvní závazky (které není schopen splnit), nicméně dle mého názoru se uvedené omezení – resp. požadavek na sebe nepřijímat závazky nové, neomezuje pouze do oblasti závazků z právních jednání, ale je třeba jej vykládat i tak, že dlužník se musí vyvarovat např. i vzniku závazků z deliktů (zejm. se musí vyvarovat zaviněného způsobení škody a vzniku povinnosti k její náhradě) či dále protiprávního jednání, za které mu může být uložena sankce (pokuta). Spáchání přestupku (zavinění musí být dáno),[33] a tím „způsobení si“ vzniku nového dluhu – kdy dlužník má předpokládat, že za přestupek mu může být uložena pokuta, kterou nemusí být schopen plnit, může naplnit důvody pro zrušení schváleného oddlužení.

Existence schváleného oddlužení tak má pro dlužníka ten následek, že v běžném životě je na něj kladen vyšší nárok na opatrnost ve vlastním jednání než na zbytek populace, neboť dlužník může být sankcionován nejen samotným trestem uloženým správním orgánem, ale i druhotně postižen následným zrušením schváleného oddlužení.

Otázkou je, zda může mít pokuta, jejímž následkem by mohlo být zrušení schváleného oddlužení, tzv. likvidační charakter. Tedy zda je likvidační pokuta, kterou není pachatel schopen uhradit do 30 dnů ode dne její splatnosti. Z mého pohledu tento závěr paušálně učinit nelze. Správní orgán by nicméně měl při ukládání druhu trestu a jeho výměry zhodnotit majetkové poměry pachatele[34] a druh trestu a jeho výměru i s přihlédnutím k těmto poměrům individualizovat.[35] Správní orgán by měl výši pokuty pečlivě zvážit vzhledem k probíhajícímu oddlužení, aby své rozhodnutí co do výměry trestu nezatížil vadou nezákonnosti. Rozhodné okolnosti by dle mého názoru měl správní orgán zjistit z úřední povinnosti,[36] kdy významným zdrojem informací o majetkových poměrech pachatele bude v tomto případě veřejně přístupný insolvenční rej­střík. Je žádoucí, aby sám obviněný z přestupku vyvinul v tomto směru procesní aktivitu a sám probíhající oddlužení a z něj vyplývající vlastní nepříznivou majetkovou situaci namítal.

Oddlužení však v žádném případě neznamená jakousi automatickou imunitu proti „vysoké“ pokutě a jakýsi poukaz na to, že uložená pokuta bude mírná;[37] takovýto závěr by byl v rozporu se smyslem a účelem trestu.[38] Majetkovou situaci pachatele je nicméně třeba zohlednit komplexně.[39] Probíhající oddlužení bude důležitým kritériem a správní orgán by měl s nejvyšší pečlivostí zvážit, jakou výši pokuty je schopen pachatel reálně uhradit, a zohlednit pravděpodobnost zrušení schváleného oddlužení v návaznosti na majetkové poměry pachatele.

Určitým korektivem může být využití institutu plnění pokuty ve splátkách či posečkání s placením pokuty ve smyslu ust. § 156 daňového řádu. Pokud bude pachateli vyhověno s posečkáním nebo plněním ve splátkách, bude pokuta sice již i třeba více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, nicméně dle mého názoru by v takovém případě neměl insolvenční soud schválené oddlužení zrušit, nejsou-li pro to jiné důvody. Tím spíše ne, pokud pachatel splátky pokuty řádně hradí. Nabízí se taktéž možnost požádat o přerušení oddlužení dle ust. § 412b ins. zák. Dále je možné využít i mimořádné snížení výměry pokuty dle ust. § 44 odst. 1 písm. c) zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „PřestZ“). Existuje i možnost, že by správní orgán uložil delší lhůtu splatnosti pokuty, ale lze si jen těžko představit, že by se lhůta splatnosti stanovila např. na dobu jednoho roku. Tyto možnosti tedy mohou pomoci dovést oddlužení do úspěšného konce přesto, že pachateli byla pravomocně uložena pokuta, kterou nebude schopen snadno uhradit „ihned“.

Dostáváme se tedy ke střetu dvou poněkud protikladných situací. Pokutu, která by díky své výši znemožnila dlužníku ji „ihned“ splnit, a tím vedla k možnosti zrušení schváleného oddlužení, by bylo možné v určitých případech teoreticky vnímat jako „likvidační“ (resp. minimálně zcela nepřiměřenou), a tudíž nezákonnou, na druhou stranu však, je-li zde pravomocné rozhodnutí o uložení pokuty, které nebylo zrušeno, jde o nový dluh, který je dlužník povinen hradit a jehož neuhrazení by ke zrušení schváleného oddlužení mohlo vést. Závěr o likvidačním charakteru pokuty, kterou dlužník není schopen uhradit ze své nepostižitelné částky ve lhůtě splatnosti (popř. do 30 dnů), však nelze brát za paušální.

Dlužník by tedy měl v řízení o přestupku vyvinout veškerou procesní aktivitu vedoucí minimálně ke zmírnění pokuty a měl by se eventuálně bránit i správní žalobou proti rozhodnutí. Na druhou stranu správní orgán by měl majetkové poměry dlužníka vzít v potaz a pečlivě při ukládání pokuty zvážit, zda nebude mít likvidační charakter.[40] Samotnou uloženou výši pokuty lze dle mého názoru pro účely „nezrušení“ oddlužení efektivně vyvážit využitím institutu posečkání s placením pokuty či plněním pokuty ve splátkách.

Trest postihující majetkovou podstatu

Domnívám se, že co se týče druhu trestů, tak by v rozhodnutí o přestupku neměl být uložen trest, který bude postihovat majetek v majetkové podstatě dlužníka (a to zejm. majetek, který byl vydán ke zpeněžení). Samozřejmě platí, že pokuta obecně uložena být může, měla by však být uložena v takové výši, ve které ji bude možné uspokojit z nepostižitelné části příjmů. Zdůrazňuji, že do majetkové podstaty nenáleží příjmy dlužníka v rozsahu, ve kterém nejsou postižitelné jako přednostní pohledávka. Z mého pohledu je vyloučeno uložení propadnutí věci, jež náleží do majetkové podstaty (byla vydána ke zpeněžení), neboť takový trest by nebylo možné vykonat a zcela by postrádal svůj smysl a účel, neboť by primárně nesankcionoval dlužníka, ale spíše jeho věřitele, jejichž uspokojení by mařil.[41] Podle mého názoru rovněž nelze uložit ani propadnutí náhradní hodnoty za tuto věc, protože podání insolvenčního návrhu nelze brát jako jednání pachatele způsobující zmaření možnosti propadnutí věci ve smyslu ust. § 49 odst. 1 PřestZ.

Závěr

Závěrem lze shrnout, že v praxi nepochybně dochází ke střetům norem upravujících správní trestání a oddlužení. Dlužník, správní orgán (správce daně), insolvenční správce i insolvenční soud musejí střetům obou odvětví přikládat význam, neboť vazby správního a insolvenčního práva jsou hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát. Pokuty uložené před rozhodnutím o úpadku se v oddlužení uspokojovat nebudou a vztahuje se na ně osvobození dlužníka od placení pohledávek po splnění oddlužení. Probíhající oddlužení má nepochybně vliv na ukládání trestů za přestupek, kdy omezuje druh a výměru trestu, který lze pachateli uložit. Probíhající oddlužení je okolnost, kterou se správní orgán musí v přestupkovém řízení nevyhnutelně zabývat a své rozhodnutí této situaci přizpůsobit. Uložení pokuty v průběhu oddlužení je okolností, která může zapříčinit zrušení schváleného oddlužení, a na dlužníka v oddlužení jsou tak kladeny daleko přísnější nároky než na jiné osoby, nechce-li průběh svého oddlužení ohrozit.[42]

 

Mgr. Vojtěch Bill působí jako advokátní koncipient a na Katedře správního a finančního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

---

[1] O. Richter: § 170 [Pohledávky vyloučené z uspokojení v insolvenčním řízení], in O. Richter: Věřitelé a uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení, C. H. Beck, Praha 2014, str. 68.

[2] K tomu např. T. Moravec: § 170 [Pohledávky neuspokojované v insolvenčním řízení], in T. Moravec, J. Kotoučová a kol.: Insolvenční zákon, C. H. Beck, Praha 2021, str. 680; op. cit. sub 1, str. 68; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 29 NSČR 85/2016.

[3] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 1 VSPH 1159/2012.

[4] T. Moravec: § 170 [Pohledávky neuspokojované v insolvenčním řízení], in T. Moravec, J. Kotoučová a kol., op. cit. sub 2, str. 680.

[5] Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., č. 294/2013 Dz.

[6] Tamtéž.

[7] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 1 VSPH 1159/2012.

[8] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 3 VSPH 1319/2012.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 29 NSČR 116/2015.

[10] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 45 ICm 1631/2019.

[11] Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 29 ICm 771/2020.

[12] Ust. § 51 odst. 1 písm. e) zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

[13] Ust. § 106 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, a ust. § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu.

[14] Soukromé a veřejné právo jsou dvě společně existující oblasti jednoho právního řádu, mezi kterými nestojí žádná nepřekonatelná „čínská zeď“, jak stanovil ÚS v nálezu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08. Prolínání obou těchto sfér je přirozenou vlastností současného systému práva, proto je možné k závěrům soukromoprávní teorie i v tomto případě argumentačně přihlédnout.

[15] D. Weinhold: 11.2 [Postup podle občanského soudního řádu], in D. Weinhold: Promlčení a prekluze v soukromém právu, C. H. Beck, Praha 2015, str. 131.

[16] Tamtéž, str. 140.

[17] T. Moravec: § 173 [Podání přihlášky], in T. Moravec, J. Kotoučová a kol., op. cit. sub 2, str. 691.

[18] Op. cit. sub 1, str. 70.

[19] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016, č. j. 2 VSPH 317/2015-P14-7.

[20] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 1 VSPH 1159/2012; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 ICdo 113/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 29 NSCR 82/2016.

[21] Op. cit. sub 1, op. cit. sub 2, str. 70.

[22] T. Moravec: § 203a [Žaloba na určení pohledávky za majetkovou podstatou], in T. Moravec, J. Kotoučová a kol., op. cit. sub 2, str. 773; rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 29 ICm 771/2020; usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, č. j. 4 VSPH 1269/2017-B-30.

[23] Š. Jermanová: Insolvenční řízení z pohledu celního úřadu [online], diplomová práce, Katedra finančního práva a národního hospodářství, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno 2017/2018. Vedoucí práce JUDr. Dana Šramková, Ph.D., MBA. Dostupné na https://is.muni.cz/th/bumi5/Insolvencni_rizeni_z_pohledu_celniho_uradu_-_finalni_verze.pdf, cit. 27. 3. 2022. str. 46.

[24] Usnesení KS v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 14 Co 131/2019.

[25] H. Erbsová: § 414 [Osvobození dlužníka od placení pohledávek], in T. Moravec, J. Kotoučová a kol., op. cit. sub 2, str. 1662.

[26] Generální finanční ředitelství: Metodický pokyn k postupu správce daně z hlediska právní úpravy a vazby insolvenčního zákona na daňový řád, č. j. 82441/17/7700-30133-050206 [online]. Dostupné na https://www.financnisprava.cz/assets/cs/prilohy/d-jine/82441_17_MP_insolvence-vs-DR.pdf, cit. 10. 3. 2022, str. 19.

[27] Česká advokátní komora: Zápis ze zasedání Sekce pro insolvenční právo ČAK ze dne 13. 11. 2019 [online]. Dostupné na https://www.cak.cz/assets/zapis-odborna-sekce-cak-pro-insolvencni-pravo-13-11-2019.pdf, cit. 10. 3. 2022, str. 2.

[28] T. Moravec: § 170 [Pohledávky neuspokojované v insolvenčním řízení], in T. Moravec, J. Kotoučová a kol., op. cit. sub 2, str. 680.

[29] Op. cit. sub 27, str. 2.

[30] Op. cit. sub 1, str. 68.

[31] Op. cit. sub 27, str. 2.

[32] P. Sprinz, P. Chytil: § 418 [Zrušení schváleného oddlužení] [online], in P. Sprinz a kol.: Insolvenční zákon, C. H. Beck, Praha 2021. Dostupné v systému Beck online, cit. 7. 5. 2022.

[33] V tomto ohledu lze upozornit, že zavinění dlužníka je prokázáno již samotnou právní mocí rozhodnutí o přestupku, a proto tuto otázku již není třeba nadále zvažovat a ani se nemusí uplatnit domněnka dle ust. § 418 odst. 2 ins. zák. – kde lze pro úplnost dodat, že tato sice odkazuje na odst. 1 písm. c), nicméně jde o chybu a směřuje k odst. 1 písm. b).

[34] J. Drápal: Vztah výše pokuty a majetku pachatele (zejména) ve správním právu, Správní právo č. 1/2019, str. 8.

[35] § 37 písm. f) zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

[36] Usnesení NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133; J. Drápal: Likvidační povaha pokuty ve správním trestání, Správní právo č. 7/2018, str. 430.

[37] Tamtéž, str. 426.

[38] Lze dovodit např. s využitím rozsudku NSS ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3 As 149/2015-49.

[39] P. Vetešník: § 37 [Určení druhu a výměry správního trestu], in L. Jemelka, P. Vetešník: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích, C. H. Beck, Praha 2020, str. 302.

[40] Pro srov. rozsudek KS v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. 10. 2020, č. j. 52 A 43/2020-78, a rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2021, č. j. 6 As 329/2020-42.

[41] Pro srov. rozsudky NS ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 142/2019. 142/2019 a ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 29 ICdo 31/2019.

[42] Článek vyjadřuje osobní názory autora, a nikoliv právní názory instituce, ve které autor působí.