Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř) zamítlo svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 12/19 návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení § 129a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, neboť neshledalo, že by toto ustanovení bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Jak ÚS uvedl, procedurální omezení možnosti cizince podat žádost o propuštění ze zajištění nebrání požadavku pravidelného soudního přezkumu zákonnosti trvání zajištění v přiměřených časových odstupech, který vyplývá z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – za situace, kdy je periodický dohled nad zákonností trvání zajištění cizince uskutečněn rovněž prostřednictvím soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění, o prodloužení doby zajištění či o nepropuštění ze zařízení. Intervaly takového soudního přezkumu nejsou nepřiměřené.

Předmětné ustanovení cizineckého zákona opravňuje cizince podat žádost o propuštění ze zařízení nejdříve po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, nepodal-li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení.

Nejvyšší správní soud (navrhovatel) podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v rámci probíhajícího řízení o kasační stížnosti žalobce směřující proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Plzni. Klíčovou otázkou se pro navrhovatele stala včasnost (resp. předčasnost) žádosti o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců podle napadeného § 129a zákona o pobytu cizinců.

Podle navrhovatele, zjednodušeně řečeno, napadené ustanovení ve svém důsledku brání efektivnímu periodickému přezkumu zákonnosti (trvání) zajištění cizinců. Do 31. 12. 2013 upravovala možnost propuštění ze zajištění cizince ustanovení § 200o až 200u zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a cizinec se tedy obracel přímo na soud, přičemž měl právo domáhat se ze stejných důvodů dalšího přezkoumání zákonnosti trvání zajištění nejdříve po uplynutí tří týdnů od právní moci rozhodnutí.

Podle nynější právní úpravy musí cizinec žádat o propuštění u správního orgánu, ovšem rozhodování na této úrovni (i velice rychlé) pak oddaluje soudní přezkum zajištění. Dále se prodloužila lhůta, po kterou cizinec nemůže žádost o propuštění podat, z tří týdnů na 30 dnů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Procedurální omezení možnosti cizince podat žádost o propuštění ze zajištění nebrání požadavku pravidelného soudního přezkumu zákonnosti trvání zajištění v přiměřených časových odstupech, který vyplývá z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – za situace, kdy je periodický dohled nad zákonností trvání zajištění cizince uskutečněn rovněž prostřednictvím soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění, o prodloužení doby zajištění či o nepropuštění ze zařízení. Intervaly takového soudního přezkumu nejsou nepřiměřené.

Ústavní soud se také zabýval efektivitou soudního přezkumu v případě zvláště zranitelných osob, u nichž došlo například k náhlému zhoršení zdravotního stavu. S ohledem na recentní ústavně-konformní judikaturu správních soudů se osobám omezeným na osobní svobodě na základě zajištění podle zákona o pobytu cizinců i zákona o azylu dostává plného přezkumu okolností podstatných pro závěr o zákonnosti trvání zajištění.

Brojí-li jedinec proti rozhodnutí o zajištění (či jeho prodloužení), správní soudy v probíhajícím řízení zohlední i významné okolnosti vzešlé po vydání těchto rozhodnutí, přičemž nové skutečnosti (jako je změna podmínek, zhoršení zdravotního stavu), lze namítat poprvé až v řízení před Nejvyšším správním soudem. Tyto závěry lze dle Ústavního soudu rozumně vztáhnout i na probíhající soudní řízení o přezkumu rozhodnutí podle 129a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Takto nastíněný efektivní přezkum umožňuje zajištěné osobě s významně zhoršeným zdravotním stavem přístup k soudu v přiměřené době – tak, aby doba zajištění po změně zdravotního stavu nedosahovala minimální úrovně závažnosti nezbytné pro to, aby další umístění osoby v detenci představovalo nelidské zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nad rámec Ústavní soud dodává, že výše uvedené závěry o ústavní konformitě napadeného ustanovení nic nemění na tom, že by napadená úprava mohla být k cizincům omezeným na osobní svobodě vstřícnější, než požaduje minimální standard Úmluvy. Toho by bylo možné dosáhnout jak odstraněním omezující procedurální podmínky § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tak jejím uplatněním pouze na materiálně totožné žádosti, jako tomu bylo v někdejší úpravě dle občanského soudního řádu. Lze si rovněž představit stanovení kratší žalobní lhůty pro přezkum zákonnosti (prodloužení doby) zajištění a negativního rozhodnutí o žádosti o propuštění (jako například při přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění, kde je v § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců modifikována obecná žalobní lhůta na pouhých 10 dnů). Tyto nástroje by mohly například vést k ještě častější a pružnější periodicitě přezkumu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/19 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: redakce AD