Ústavní soud zveřejnil dne 12. dubna 2022 svůj nález sp. zn. IV. ÚS 404/22, podle kterého zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. iudicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám.

 

Okresní soud v Kladně rozhodl rozsudkem ze dne 3. 6. 2021 ve věci žaloby stěžovatelky o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví k souboru předmětných nemovitostí, (výrok I.)], nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka jako žalovaného (výrok II.), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání podílu částku ve výši 4 877 843 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit okresnímu soudu na náhradě nákladů státu částku ve výši 5 553,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a totéž uložil i vedlejšímu účastníkovi (výrok VI.).

Stěžovatelka se v domě, který tvoří část souboru předmětných nemovitostí (dále také jako „dům“), zdržuje pouze občas, když jejich matka, která žije v domově pro seniory, něco potřebuje vyzvednout. Předmětné nemovitosti vykazují minimální stav údržby, na statku, který tvoří vedle domu další funkční celek (dále jen „statek“), byla vykonávána zemědělská činnost, byly tam umístěny zemědělské stroje a další zařízení.

U náhrady nákladů řízení okresní soud vycházel z § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, když každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch. Stěžovatelka byla úspěšná v části týkající se zrušení spoluvlastnictví (jemuž se však vedlejší účastník nebránil) a naopak nevyhověl stěžovatelce ohledně způsobu vypořádání (stěžovatelka navrhovala přikázání domu do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, ohledně statku navrhovala totéž, avšak připouštěla i možnost prodeje statku a rozdělení výdělku), tudíž v této části měl úspěch vedlejší účastník. Jejich úspěch ve věci byl tedy hodnocen jako rovnocenný, a každý účastník řízení si proto své náklady nesl sám.

Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním podaným ke Krajskému soudu v Praze, v němž požadovala, aby byl dům přikázán vedlejšímu účastníkovi a statek jí, neboť nelze vycházet pouze z toho, že vedlejší účastník předmětné nemovitosti využívá a ona nikoliv. Dále požadovala přiznání náhrady nákladů řízení, neboť má za to, že má procesní úspěch. Krajský soud doplnil dokazování a znovu posoudil způsob vypořádání. Dospěl k závěru, že soubor nemovitostí „dům“ a soubor nemovitostí „statek“ tvoří funkční celky, z nichž každý je rozdílně účelově využitelný. Dům je pro bydlení, statek pro jiné hospodářské využití. Vedlejší účastník projevil zájem o dům i o statek, stěžovatelka toliko o statek, k jehož využití uvedla nejasné představy. Krajský soud posoudil všechna kritéria vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1236/2017. Vedlejší účastník nyní statek využívá a hodlá tak činit i do budoucna. Stěžovatelka o dalším využití uvedla jen mlhavé představy (vybudování ze statku bydlení na stáří), které nejsou zcela realizovatelné bez dalších finančních prostředků, kterými však stěžovatelka nedisponuje, na rozdíl od vedlejšího účastníka, jehož zůstatek na účtu v bance činil v době řízení před krajským soudem více než 6 000 000 Kč. Citová vazba byla u obou účastníků nejprve stejná, neboť oba trávili v předmětných nemovitostech své dětství, tato vazba je nyní u stěžovatelky oslabena, neboť byla dlouhodobě srozuměna s tím, že dům i statek převezme vedlejší účastník nebo že nemovitosti budou prodány. Stěžovatelka si představovala náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 7 000 000 Kč, nabídka vedlejšího účastníka zněla 4 500 000 Kč, čemuž odpovídá i znalecký posudek. Jde-li o budoucí údržbu nemovitostí, krajský soud sice uznal, že vedlejší účastník doposud nevyvinul větší úsilí k jejich údržbě, zároveň však dodal, že mu to nelze klást k tíži, neboť spory o předmětné nemovitosti trvají již od roku 2014, a vedlejší účastník proto do nemovitostí neinvestuje, neboť neví, jaký bude jejich další právní osud. Stěžovatelka však taktéž nečiní nic, co by mohlo stav nemovitostí zlepšit. Vedlejší účastník pak, na rozdíl od stěžovatelky, disponuje dostatečnými finančními prostředky pro budoucí údržbu a obnovu předmětných nemovitostí. K náhradě nákladů řízení krajský soud uvedl, že plná náhrada byla přiznána zcela úspěšnému vedlejšímu účastníkovi podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, a to jak v případě náhrady nákladů v řízení před okresním soudem, tak i v případě náhrady nákladů odvolacího řízení, přičemž krajský soud vycházel z toho, jaká otázka byla v řízení sporná. Takovou otázkou byl způsob vypořádání spoluvlastnictví, otázka zrušení spoluvlastnictví spornou nebyla, neboť oba spoluvlastníci chtěli spoluvlastnictví od počátku zrušit. Na základě uvedeného krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce zaplatit jako přiměřenou náhradu 2 568 000 Kč za dům a 2 309 842,50 Kč za statek, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku I. a II. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.), stěžovatelce uložil, aby nahradila vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 277 202 Kč a náklady řízení před krajským soudem ve výši 70 737 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále stěžovatelce uložil, aby nahradila České republice náklady řízení státu ve výši 11 107 Kč (výrok III.). Krajský soud v odůvodnění nákladových výroků vycházel ze zásady procesního úspěchu ve věci, kdy vedlejší účastník byl plně úspěšný, neboť od počátku řízení navrhoval, aby dům i statek byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Stěžovatelka byla naopak neúspěšná.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že řízení o vypořádání spoluvlastnictví je tzv. iudicium duplex, v rámci něhož nelze bez dalšího určit vítěze a poraženého a právo na náhradu nákladů řízení lze přiznávat pouze ve výjimečných a odůvodněných případech. Krajský soud se však žádnými takovými výjimečnými důvody nezabýval. Krajský soud takto rozhodl podle nesprávného ustanovení zákona, když použil § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, namísto § 142 odst. 2 téhož zákona. Tímto podle stěžovatelky došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.

 

ÚS ve svém nálezu konstatoval, že „při rozhodování o nákladech řízení platí v civilním řízení sporném dvě základní pravidla. Prvním je pravidlo úspěchu ve věci podle § 142 občanského soudního řádu, druhým je pravidlo procesního zavinění na zastavení řízení podle § 146 odst. 2 téhož zákona. První z nich se uplatní v případech konečného meritorního rozhodnutí a zákon z něj zároveň upravuje výjimky (např. § 143 občanského soudního řádu); druhé se použije v případech, kdy je řízení ukončeno usnesením o zastavení řízení, takže soud neřeší meritum věci a nerozhoduje podle § 146 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (smír, zastavení řízení v situaci, kdy nelze zjistit procesní zavinění). Na obě uvedená pravidla se pak může vztáhnout moderační oprávnění upravené v § 150 občanského soudního řádu, které soudu umožňuje z důvodů zvláštního zřetele hodných účastníku, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu nepřiznat.“ Postup podle § 150 občanského soudního řádu musí být výjimečný, což Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje.

Z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dále shodně plyne, že poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech a brát zřetel na konkrétní okolnosti případu.

Řízení o vypořádání spoluvlastnictví má zvláštní povahu, neboť jde o tzv. iudicium duplex, tedy o řízení, které může být zahájeno k návrhu kteréhokoli ze spoluvlastníků a přes formální označení, jež odpovídá znění zákona, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného současně, nehledě na to, kdo žalobu podal. Nejde tedy o „klasické“ sporné řízení, v němž by jedna z proti sobě stojících stran musela vyhrát a druhá prohrát. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může být zahájeno na základě žaloby kteréhokoli spoluvlastníka, který se cítí být ve spoluvlastnictví nespokojen a nechce v něm setrvat. Nedohodnou-li se spoluvlastníci na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, má každý z nich právo obrátit se na soud s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozhodnutí nesetrvávat nadále ve spoluvlastnickém vztahu je svobodným rozhodnutím spoluvlastníka, jehož vlastnické právo je chráněno čl. 11 odst. 1 Listiny, ovšem stejnou měrou jako vlastnické právo kohokoli jiného, tedy i ostatních spoluvlastníků.

Soud není vázán návrhy účastníků na vypořádání spoluvlastnictví (§ 153 odst. 2 občanského soudního řádu), je vázán pouze zákonným pořadím jednotlivých možností vypořádání podle § 1143 a násl. občanského zákoníku (rozdělení věci, přikázání věci jednomu či více spoluvlastníkům za náhradu, nařízení prodeje věci ve veřejné dražbě). Volba konkrétního způsobu vypořádání je v konečném důsledku na úvaze soudu, účastník řízení nad ním fakticky nemá kontrolu.

Judikatura Ústavního soudu k náhradě nákladů řízení ve věcech majících povahu iudicia duplex nebyla vždy jednotná, neboť existuje mnoho usnesení ÚS, která akceptovala rozhodovací praxi soudů založenou na logice tzv. úspěchu ve věci, která však dostatečně nezohledňovala zvláštní povahu řízení typu iudicia duplex. Tato rozhodovací praxe soudů je založena na premise, že v řízeních, v nichž soud ruší a vypořádává spoluvlastnictví, má soud postupovat podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, v odůvodněných případech eventuálně podle § 142 odst. 2 téhož zákona…

Nyní se však nálezová judikatura Ústavního soudu přiklání k principu, že v případě iudicia duplex (např. řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo o vypořádání spoluvlastnictví) má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdežto rozhodnutí podle § 142 odst. 3 téhož zákona bude podmíněno zvláštními okolnostmi případu, zejména pak např. šikanózním výkonem práva či zneužitím práva.

…

Vzhledem k tomu, že soud není vázán návrhem žalobce, jde-li o konkrétní způsob vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž je vázán posloupností uvedenou v § 1143 a násl. občanského zákoníku, není logické odvíjet procesní úspěch ve věci od toho, co bylo mezi účastníky sporné, a k čemu tedy bylo vedeno dokazování (obvykle právě konkrétní možnosti způsobu vypořádání). Nadto žádná z procesních stran výsledkem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po finanční stránce neztrácí, obě odcházejí od soudu se stejnou majetkovou hodnotou (k okamžiku rozhodnutí ve věci), se kterou do něj vstoupily. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není možné vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nemohou-li účastníci řízení zcela svými procesními návrhy ovlivnit jeho výsledek. Žádnému z účastníků řízení taktéž nelze klást k tíži, že odmítá určitý způsob vypořádání spoluvlastnictví, ať už z objektivních nebo subjektivních důvodů, neboť to vyplývá z jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 občanského soudního řádu na řízení typu iudicium duplex by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování spoluvlastníka, účastník řízení se nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva. V tomto případě však soud musí přesvědčivě vyložit, proč se v konkrétním případě rozhodl uložit účastníku řízení zaplatit druhému účastníkovi náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.

 

Jak dále stojí v nálezu ÚS, z průběhu řízení před okresním soudem a krajským soudem vyplývá, že vedlejší účastník po celou dobu řízení před soudy požadoval přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, tedy své stanovisko neměnil, kdežto stěžovatelka částečně v průběhu řízení svůj návrh změnila. Smír s vedlejším účastníkem, který navrhl finanční vypořádání, stěžovatelka odmítla.

Vychází-li Ústavní soud za popsaného skutkového stavu ze shora uvedených obecných východisek pro náhradu nákladů řízení v rámci tzv. iudicia duplex, je nutno se předně zabývat otázkou, zda popsaná procesní aktivita stěžovatelky naplňuje znaky šikanózního výkonu práva či nadměrné obstrukce, resp. zneužití procesních práv, které by bránily vydání vyhovujícího soudního rozhodnutí, anebo zda lze takovou procesní aktivitu považovat za faktické hájení svého vlastnického práva. Tyto úvahy však krajský soud neučinil, jelikož vycházel ze zásady procesního úspěchu ve věci toho kterého účastníka řízení, jejíž uplatnění je však v řízení iudicium duplex, jak je vysvětleno shora, nepřípadné.

 

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D.) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil nákladové výroky rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

Právní věta:

I. Zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. iudicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám.

II. Je-li procesní postup některého účastníka řízení šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním stěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí anebo zneužitím procesních práv, lze rozhodnout podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, a tedy uložit jednomu z účastníků nahradit náklady řízení druhého spoluvlastníka. Soud musí podrobně vyložit důvody pro použití uvedeného ustanovení, neboť v opačném případě takové rozhodnutí soudu porušuje ústavně zaručené právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com