Společný rozhovor s předsedou Nejvyššího soudu JUDr. Petrem Angyalossym, Ph.D., a místopředsedou Nejvyššího soudu JUDr. Petrem Šukem, tedy s oběma naráz, byl jejich nápad. Teď, kdy snad už definitivně odeznívá koronavirová pandemie a Nejvyšší soud se vrací do běžného režimu, to konečně vyšlo. Společně jsme se shodli, že je snad už na čase ohlédnout se za nadmíru nestandardní dobou, která i justici přinesla mnohá omezení. Doufejme, že to nezakřikneme. Diskutovali jsme také o tom, jakou stopu ve vedení Nejvyššího soudu, i přes celospolečenský útlum zaviněný pandemií, oba už dokázali zanechat. V případě předsedy JUDr. Petra Angyalossyho, Ph.D., po 22 měsících, u místopředsedy JUDr. Petra Šuka po 13 měsících ve funkci.

 

Do vedení Nejvyššího soudu jste vstupovali s určitou představou a očekáváním. Jistě nebylo možné dopředu předvídat, co všechno Vás čeká. Co Vás tedy doposud nejvíce ve funkci překvapilo, s čím jste při jmenování na Pražském hradě 20. června 2020 a 17. února 2021 nepočítali?

Petr Angyalossy: Věděl jsem, do čeho jdu, co funkce předsedy Nejvyššího soudu obnáší. Samozřejmě jsem to viděl zvenku, ale i tak se toho dalo hodně vypozorovat. Absolutně jsem ale nepočítal s tím, že se tak protáhne covidová pandemie a že kvůli ní budu muset investovat spoustu času a energie jinde, než by bylo třeba. Nastupoval jsem v květnu 2020 a věřil jsem, že do léta bude po pandemii a my se budeme moct soustředit už jen na odbornou práci. Máme tady jaro 2022 a pořád jsme definitivně roušky nesundali. Chyběla mi mimo jiné osobní odborná setkání s kolegy, která nedokáže virtuální prostor nikdy nahradit.

Petr Šuk: Protože jsem nastupoval v období, kdy už původně díky mému předchůdci Romanu Fialovi a následně pak díky předsedovi Petru Angyalossymu úspěšně fungoval zaběhnutý režim práce krizového štábu, nemusel jsem do něj tolik zasahovat. Řešení dopadů pandemie do práce soudu mě tudíž moc nezatěžovalo. Když se vrátím k otázce, v zásadě mě vlastně nic nepřekvapilo, soud zevnitř za ta léta, po která v něm působím, dobře znám. Pokud bych měl přesto zmínit dvě věci, v protipólu pozitivní a negativní, bude to spíše hodnocení obecnějšího charakteru, které úplně nedopadá jen na samotný Nejvyšší soud. Z toho pozitivního úhlu pohledu rád konstatuji, že naprostá většina lidí, se kterými se teď profesně setkávám, uvnitř i vně justice, jsou skvělí lidé. Jsou to lidé na svém místě, se kterými se velmi dobře spolupracuje. Tím negativním je velká neefektivita naší veřejné správy. Na vlastní kůži tak zažívám, a ten bonmot používám opakovaně, že britský seriál „Jistě pane ministře“ není politickou satirou z Anglie 80. let, ale dokumentárním pořadem z české současnosti. Víme všichni, že byrokracie není efektivní, ale ta míra neefektivity každého rozhodovacího procesu, je prostě neúnosná.

 

Jak často naráží na neefektivní byrokracii předseda Nejvyššího soudu?

Petr Angyalossy: Samozřejmě mě to také tíží, ale jsem už v justici bezmála 30 let, takže ty byrokratické mechanismy znám už shora, zdola, ze všech stran, i ze zákulisí, mohu-li to tak popsat. Bohužel, spousta věcí, která by se dala při rozumném selském náhledu vyřešit za pár týdnů, se řeší měsíce a je otázka, kde je tomu konec, protože často se s vyřešením jednoho administrativního problému objeví hned další, který navazuje.

 

Komediální seriál BBC „Jistě, pane ministře“ – tak mě napadá, do jaké míry komplikují rozběhnuté procesy právě změny na ministerských postech? I když, nutno dodat, jste nedávno zažili teprve první takovou změnu. Nicméně, oba působíte v justici desítky let, byli jste i v minulosti aktivní, podíleli se na různých projektech…

Petr Šuk: Každý nový ministr může rozčeřit stojaté vody. Přináší si svůj pohled, své vize, nový styl práce, projekty a své nejbližší okolí pro jejich realizaci. Vše maximálně na čtyřleté volební období, v nejlepším možném případě. Justice ale potřebuje dlouhodobé koncepce a vize, přesahující jedno volební období. To nám chybí. Potýká se s tím ale celá veřejná sféra, nejen my.

 

Na Ministerstvu spravedlnosti ale pracují také úředníci, například střední aparát, kteří tam přece jen zůstávají delší dobu, jednotliví ministři si je takříkajíc dědí navzájem. Nejsou právě oni zárukou kontinuity?

Petr Angyalossy: Ministerstvo je složité administrativní těleso s řadou úředníků, řadou odborů. Některé věci přirozeně přesahují jednotlivé kanceláře a jakmile do toho musí kompetenčně zasáhnout více odborů, stává se všechno časově mnohem náročnější. Uvedu za všechny jeden drobný příklad – elektronický anonymizér soudních rozhodnutí. To je věc, která mě provází už od mého nástupu do funkce. Nejvyšší soud vydává ročně tisíce rozhodnutí, která potřebujeme kvůli publikaci pseudonymizovat. Do dnešní doby se to provádí ručně. To znamená, že protokolující úřednice zasedne k rozhodnutí, čte je, zjednodušeně řečeno černou fixou zamaže, co je potřeba. Což je samozřejmě časově náročné, byť ta naše rozhodnutí mají řádově většinou jen 10, 15, 20 stran. Občas ale samozřejmě může mít rozhodnutí Nejvyššího soudu i více než 100 stran. Přes to všechno je potřeba, aby opravdu žádný osobní údaj neunikl. I proto následně to pseudonymizované rozhodnutí ještě někdo další kontroluje. Původně ministerstvo slíbilo funkční anonymizér pro celou justici od září loňského roku. Dnes, půl roku poté, žádný anonymizér nemáme. To, co se doposud vytvořilo, má prioritně sloužit okresním a krajským soudům a vůbec neobsahuje specifika pro pseudonymizaci rozhodnutí Nejvyššího soudu. A právě na tom se ukazuje složitost a nepřehlednost ministerské administrativy. Způsob, jakým ministerstvo práci na anonymizéru zadává, jak vybírá vhodného tvůrce takového software, jak ho musí z určité rozpočtové kapitoly zaplatit, jak zajistit následně rychlý servis po celé republice. Nakonec jsme se s Petrem Šukem rozhodli, že se pokusíme pro Nejvyšší soud zabezpečit funkční anonymizér sami. Když vidím výsledky pilotních zkoušek systému na modelově vybraném okresním soudě, kde to prokazatelně ušetří soudní kanceláři až 80 % jejího času, tak opravdu není na co čekat. Na druhou stranu, ať ministerstvu nekřivdím příliš, opravdu to vychází ze systému, ze způsobu, jak pracuje veřejná správa v celé České republice. Na většině zásadních věcí se koneckonců dokážeme s ministerstvem dohodnout. Proto musím zároveň konstatovat, že při jednáních s ministerstvem pokaždé cítím tu vůli najít cestu, jak by to šlo, nikoli jak by to nešlo. Lidé na ministerstvu mají stejně jako my upřímný zájem na tom, aby justice fungovala. Vždy se nějak domluvíme, ale ono to zkrátka, jako v případě anonymizéru, často dlouho trvá.

Petr Šuk: Určitě se nejedná o kritiku konkrétních lidí na ministerstvu. Spolupráce s jednotlivými lidmi funguje naopak na velmi dobré úrovni. Díky tomu to snad není ještě horší, než by za daného byrokratického systému mohlo být. Ta spolupráce fungovala jak za paní ministryně Marie Benešové, tak nyní, kdy je pár měsíců ministrem Pavel Blažek. Paní ministryně nám naslouchala, byla ochotná debatovat o tom, co justice potřebuje, a snažila se nám vycházet vstříc. A soudě podle prvních zkušeností, to bude platit i za pana ministra. Jeho heslo „Důvěra a komunikace“, přesně vystihuje, na jakých základech by měl spočívat náš vzájemný vztah.

V čem je podle Vás, obrazně řečeno, už nyní navenek vidět Váš rukopis? Změny, kterými díky Vám Nejvyšší soud v minulých měsících prošel?

Petr Angyalossy: Naše práce není taková, že vyrobíme automobil, postavíme ho na parkoviště před fabriku, vidíme ho tam stát, pak vyjdeme do ulic, kde auta jezdí, a máme radost, jak nám to funguje. Naše práce je poskládaná z každodenních drobností, které řešíme. Ale pokud mám něco zmínit, hlavně za poslední dobu, co je místopředsedou Nejvyššího soudu Petr Šuk, tak našim společným rukopisem jistě je, a doufám, že je to opravdu vidět, že působíme jako tým. Řešíme veškeré věci společně a postupujeme podle společné dohody – a klidně to nazvu jako absolutní souznění.

Petr Šuk: No, to už není, co dodat! (úsměv) Snad jen můžu říci, že mě s tím hodnocením Petr Angyalossy předběhl. Já také doufám, že je to navenek vidět. Je pravdou, že se s panem předsedou, dovolí-li nám to naše vytížení, neustále scházíme, hodnotíme, co se na soudě či v justici stalo, co bude třeba řešit v příštích dnech a týdnech.

 

Přesto, že nevyrábí Nejvyšší soud auta, dá se ukázat, třeba na jednu, konkrétní věc, na kterou jste ve funkci pyšní, že půjde takříkajíc za Vámi?

Petr Angyalossy: Určitě se nám podařilo od začátku letošního roku pro veřejnost lépe zpřístupnit naše sbírková rozhodnutí, tím že Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek je už jen čistě elektronická a pro každého zdarma. Ona ta sbírková rozhodnutí byla samozřejmě v naší webové databázi zadarmo k nalezení i předtím, ale takto seřazena v elektronické podobě na jednom místě, to jistě veřejnost ocení. Zjednoduší se tím také práce s těmito rozhodnutími, jejich citace anebo už samotné vyhledávání, které naše oddělení Sbírky soudních rozhodnutí podstatně vylepšilo a zefektivnilo.

Petr Šuk: Já bych zmínil dvě věci. Předně se nám podařilo smysluplněji přenastavit rozdělování věcí podle rozvrhu práce na civilním kolegiu, v čemž – mimochodem – budeme ještě pokračovat. A taky musím s radostí konstatovat, že Nejvyšší soud je vnímán aktuálně tak, že nestojí stranou celojustičních problémů, že se výrazně zapojuje například do řešení otázek systemizace či pravidel pro jmenování soudců, že jsme zkrátka na jedné lodi s ostatními soudy.

Petr Angyalossy: Ono se to od nás ostatně očekává, když jsme vrcholem justiční soustavy a nemáme Nejvyšší radu soudnictví. Judikoval to takto i Ústavní soud, že předsedové nejvyšších soudů, obecně vedení těchto soudů, zkrátka musí někdy řešit problémy za neexistující soudcovskou samosprávu.

Oba jste zastánci zřízení Nejvyšší rady soudnictví. Měla by být i v Ústavě?

Petr Angyalossy: Pokud bychom zřizovali orgán, který bude řídit justici, měl by být zakotven v Ústavě. Bylo by to jistě na místě.

Petr Šuk: Souhlasím, což je také důvod, proč nejsem úplně optimistický v tom, že by se mohla v dohledné době Nejvyšší rada soudnictví zřídit. I když se to nepodaří, určitě bychom měli usilovat alespoň o takové změny, aby měla justice rozumně garantován rozpočet a řešení personálních otázek. To už dlouhodobě není optimální. Ani jedno, ani druhé.

 

Pokud se od Vás kvůli absenci Nejvyšší rady soudnictví očekává „dohled“ nad správným fungováním obecné justice jako celku, pak je zcela zřejmé, proč jste se nedávno ocitli v roli “mediátorů“ při řešení sporů na Krajském soudě v Plzni.

Petr Angyalossy: Situace v Plzni nebyla dobrá, nebyla dobrou vizitkou nejen tamního soudu, ale celé justice. Velmi negativně ji vnímala i veřejnost. Teď, pokud vím, máme čerstvě po uzávěrce přihlášek do výběrového řízení na obsazení funkce předsedy či předsedkyně Krajského soudu v Plzni a já věřím, že po něm se vše uklidní nadobro.

Petr Šuk: Rád bych v té souvislosti znovu připomněl, že jsme v Plzni nejednali s tehdejším panem předsedou pouze my, ale i prezident Soudcovské unie Libor Vávra a předseda Vrchního soudu v Praze Luboš Dörfl. A opětovně oceňuji na tomto místě také chlapské rozhodnutí pana předsedy krajského soudu Alexandra Krysla, který nakonec svojí rezignací přispěl k vyřešení sporů.

 

Nesetkali jste se v té souvislosti naopak s kritikou, že Vám nepřísluší do řešení sporů ve vedení nižších soudů jakkoli zasahovat?

Petr Angyalossy: Ne, nikdo naše snahy v Plzni nehodnotil negativně, mám jen pozitivní ohlasy. Ti, kdo nevěřili, že z té situace půjde nějak vyklouznout a že se najde řešení, uznale chválí tuto iniciativu.

 

Poté, co jste v Plzni slavili úspěch, obrátil se na Vás někdo další, že je třeba řešit u správy nižších soudů jiný obdobný problém?

Petr Šuk: Drobné problémy jsou v podstatě na denním pořádku, na mnoha soudech. K nám se dostávají různou cestou, většinou pokud se nedaří je zvládnout a nabobtnají.

Petr Angyalossy: Neshody se objevují jako v každém jiném odvětví. A pokud dojdou všechny možnosti vyřešit si sváry interně na tom kterém soudě, jsme připraveni se o to s Petrem Šukem zajímat a podat pomocnou ruku. Vnímám to tak, že pokud justice jako celek funguje správně, je výkonná, jsou s ní spokojenější i naši „klienti“. Kdybychom měli sami mezi sebou sváry a problémy, už to dává navenek špatné signály v tom duchu, že pokud si neumíme udělat pořádek sami se sebou, nemůžeme přece nikomu organizovat jeho život, rozhodovat o jeho vině, trestech, majetcích.

 

Do jaké míry, respektive jak často a kdy, má předseda Nejvyššího soudu využít své pravomoci „univerzálního“ kárného žalobce?

Petr Angyalossy: Zastávám názor, že kárnou žalobu by měl podávat bezprostředně nadřízený předseda toho soudce, který se měl kárně provinit. Ten zná danou situaci a soudce nejlépe. Jedině za situace, řekl bych nejzazší, kdy si neví s problémem rady, bych tím kárným žalobcem mohl být já, ale opravdu v nejzazší situaci. Jiné je to v případech, které jsou výhradně v mojí kompetenci, mám na mysli hlavně majetková přiznání soudců, která se shromažďují jen u nás na Nejvyšším soudě a o kterých nemá konkrétní předseda jakéhokoli dalšího soudu žádné povědomí. Taková situace už několikrát nastala a já „své kárné kompetence“ využil.

 

Je reálné, že budou v tomto volebním období přijaty nové procesní normy, civilní soudní řád a trestní řád? Musíte mít informace takřka „z první ruky“, když tzv. malé komisi pro tvorbu trestního řádu předsedá soudce trestního kolegia Nejvyššího soudu Jiří Říha, Vy jste, pane místopředsedo, v čele nové komise, která pracuje na přípravě civilního řádu soudního.

Petr Šuk: Nový civilní řád soudní je v přípravách výrazně pozadu za přípravami trestního řádu. Proto si myslím, že pravděpodobnost přijetí nového trestního řádu je v tomto volebním období daleko vyšší. U civilního soudního řádu v tuhle chvíli stále řešíme s ministerstvem samotné zadání. To si nemůžeme vymyslet my sami v komisi. Musí existovat jednoznačné právně-politické zdání, co má být zpracováno. Jednou z variant, která je určitě na stole, je provést uvážlivou, racionální novelu toho, co nyní nevyhovuje, nikoli tedy změnu od A do Z. Vypracovali jsme předběžnou analýzu nedostatků současné úpravy a nyní se bavíme o tom, jakým způsobem zjednat nápravu. Půjde-li se cestou novelizace, může být novela schválena ještě v tomto volebním období, pokud se nastoupí cesta opravdové rekodifikace, musí se přesně určit, jakým směrem půjdeme, jak má vypadat výsledek. I to si umím představit, ale pak je to práce ještě na mnoho let.

Petr Angyalossy: K trestnímu řádu bych předznamenal, že jsem celoživotním optimistou, takže podle mě je trestní řád už skoro hotový. Pokud vím, z převážné části je hotovo už i paragrafové znění. Protože jsem se v rámci pracovní skupiny soudců Nejvyššího soudu na některých částech nového trestního řádu také trochu podílel, mám snad správné informace. Trestní řád bych proto celkem reálně viděl, že do dvou, možná tří let, by mohl být přijat a vstoupit v účinnost. Jsem zároveň přesvědčený o tom, že to bude moderní pružná norma, která nám v trestním řízení výrazně usnadní život. Nejen soudcům, ale především stranám řízení.

 

Změnilo se pod Vaším vedením něco podstatného v procesech přijímání nových kmenových soudců Nejvyššího soudu?

Petr Angyalossy: Vybíráme si pečlivě už v okamžiku, kdy se rozhodujeme, koho pozvat na stáž. O kvalitních lidech se dovídáme především díky jejich rozhodnutím, která v dovolacím řízení procházejí našima rukama. Řadu soudců poznáváme osobně z přednášek a seminářů. No a ptáme se i našich kolegů na nižších soudech, koho by nám doporučili. Stáž bývá u nás standardně, až na výjimky, roční, může být nejvíce tříletá. No a to je dostatečná doba, kdy se s takovým soudcem či soudkyní seznámíme docela podrobně. Ověřujeme si, zda do našeho kolektivu zapadají po odborné i lidské stránce. Jestli naši agendu, kterou do této chvíle nikdy nedělali, zvládají podle našich představ, nejen co do kvality, ale i rychlosti rozhodování. Na druhou stranu také oni sami, soudci i soudkyně-stážistky, si za dobu stáže ověří, jestli jim práce u Nejvyššího soudu vyhovuje. Z toho všeho pak vyplyne, jestli se stážista vrátí na domovský soud nebo rovnou zůstane u nás. Anebo se může stát, že nemáme aktuálně volné tabulkové místo, proto u nás v Brně natrvalo nastoupí někdy později.

Petr Šuk: Na podporu slov Petra Angyalossyho dodávám, že vybírat nové soudce, na stáž i natrvalo, je jeden z nejdůležitějších úkolů, které díky svým kompetencím máme. Protože Nejvyšší soud, to není budova, to jsou tito lidé.

 

Na kterém z kolegií je aktuálně více stážistů a kde se dá tedy očekávat, že Nejvyšší soud bude posilovat o další nové soudce?

Petr Angyalossy: Na trestním úseku soudu, kde máme nyní 23 soudců, oproti civilnímu úseku, kde jich máme 48, tabulkově však 49, je stážistů méně. Na trestním úseku aktuálně pracují dva soudci-stážisté, na civilním sedm.

 

Předsedové soudů pouští soudce na stáž k Nejvyššímu soudu ochotně anebo z takové nabídky, která směřuje k jejich soudcům, nemají radost?

Petr Šuk: Předsedové krajských a vrchních soudů nám vycházejí vstříc i díky tomu, jak jsme si nastavili spolupráci. My se jim totiž naopak snažíme pomoci, aby za soudce, kterého uvolní pro nás, mohli rychle získat kvalitní náhradu. Předseda krajského či vrchního soudu je ve dvou ohních. Z jedné strany přeje svým nejlepším soudcům kariérní postup a koneckonců mu záleží i na tom, aby byl Nejvyšší soud obsazen těmi nejlepšími z nejlepších, na stranu druhou samozřejmě nerad přichází o soudce, kteří patří mezi pilíře jeho soudu. Nikdo se nechce zbavovat svých opor.

Petr Angyalossy: O stáži soudce jednáme s jeho domovským soudem mnoho měsíců dopředu. Jednak chceme umožnit, aby si budoucí stážista mohl na svém domovském soudu uzavřít co nejvíce věcí, na druhou stranu mu v Brně potřebujeme připravit vhodné podmínky, připravit na to i jeho budoucí senát. Je jasné, že každý předseda soudu je prioritně veden k tomu, aby i jeho soud bezvadně fungoval a nerad pouští kvalitní soudce jinam, ale je to vše o spolupráci napříč celou soudní soustavou, která vychovává soudce pro nejvyšší soudy řadu let. Nikdo není bezvadným soudcem hned prvním rokem po nástupu na okresní soud, takovým se stává až postupem času. Na druhou stranu je to i pro kterýkoli krajský anebo vrchní soud skvělá vizitka, že tam dokáží vychovat tak kvalitní soudce, že o ně má zájem Nejvyšší soud.

 

Občas je českým nejvyšším soudům vytýkáno nižší procento žen – soudkyň. Jaká je konkrétně situace u Nejvyššího soudu?

Petr Šuk: Klidně se přiznám, že nejsem zastáncem žádných genderově vyvažujících kvót. Mě v prvé řadě zajímá kvalita člověka. Z daného pohledu ale může být zajímavá informace, že na civilní kolegium v tomto pololetí nastoupily anebo ještě nastoupí na stáž čtyři soudkyně a jen jediný soudce. Řekněme si, že zejména pro ženy bývá složitější si zařídit osobní a rodinný život tak, aby mohly začít natrvalo pracovat stovky kilometrů od domova.

Petr Angyalossy: Cestování za prací je pro muže mnohem jednodušší. Žena, jak je u nás historickou tradicí, obstarává doma „teplo rodinného krbu“, což mnoho mužů, přiznejme si to, neumí. No a z těchto důvodů je zájem soudkyň o práci u Nejvyššího soudu o poznání menší než u mužů soudců. Dalším z argumentů je, pokud vezmu svoji specializaci, trestní úsek, že obecně je trestních soudkyň mnohem méně než soudců. Prostě trestnímu právu fandí méně žen, proto historicky, když jsem procházel všemi stupni soudů, tak na tom trestním úseku bývalo velmi málo soudkyň. Ženy zkrátka většinou tíhnou k civilnímu právu a raději soudí tam.

Petr Šuk: Určitě to není tak, že bychom ženy soudkyně neoslovovali, ale častěji se od nich dočkáme odmítnutí s poděkováním, že z rodinných důvodů u nás nemohou nastoupit.

 

Přibližně před pěti lety se hodně diskutovalo o otázce jmenování nekarierních soudců z řad jiných právnických profesí anebo akademiků. Nejvyšší soud pak vytvořil pravidla, která to umožňují, a jeho soudci se v mezidobí přímo stali dva uznávaní státní zástupci. O Vás je, pane předsedo, známo, že nejste příliš nadšeným zastáncem takového způsobu jmenování soudce.

Petr Angyalossy: Už to, že stále platí pravidla, která umožňují, aby se kandidátem na soudce Nejvyššího soudu stal také člověk z jiné právnické profese, naznačuje, že jsme před tím úplně nezavřeli dveře. Na druhou stranu jsem už od začátku, kdy jsem se ujal vedení Nejvyššího soudu, říkal, že nejsem velkým příznivcem, aby na Nejvyšší soud v obecné justici přicházeli nekarierní soudci. Ale úplně to nevylučuji. Ovšem jen ve výjimečných případech, kdy by se jednalo o zcela výjimečného, excelentního profesionála v oboru, byť bez soudcovské praxe.

Před chvílí jsem říkal, že kvalitním soudcem se nestává člověk hned v prvním roce, co je jmenován. Také jsme se bavili o tom, čím vším prochází soudce-stážista dříve, než jej později navrhneme jako našeho kmenového soudce. U člověka z jiné profese takové stáže dost dobře nejsou ani možné. Není výjimkou, že soudce-stážista nám po absolvování stáže sám řekne, že práce u Nejvyššího soudu mu nevyhovuje, měl o ní jiné představy a už se těší zpět na svůj mateřský soud. U přímo najmenovaného soudce, který je takto jmenován doživotně, respektive do 70 let věku, si nedokážu představit, že by po půlroce zjistil totéž, že mu ta práce nevyhovuje.

Bojím se, že například akademik může zjistit, že mu dělá problémy napsat soudní rozhodnutí, nebo mu nevyhovuje kolektivní práce v senátě, respektive my zjistíme, že je sice výborný odborník v oblasti práva, ale nedovede to takzvaně prodat v rámci soudní rozhodovací praxe. Také může mnohým dělat problém rychlost rozhodování, se kterou se nikdy v minulosti nesetkali. Lhůty v trestním řízení jsou mimořádně krátké, pro právní teoretiky a akademiky obtížně představitelné. Obvinění, jejichž věci se rozhodnou s velkým zpožděním, mohou přijít k nenahraditelné újmě.

Naštěstí dva naši kolegové, bývalí státní zástupci Radek Doležel a Petr Škvain, kteří byli jako nekarierní soudci na Nejvyšší soud jmenováni v roce 2019, jsou světlými výjimkami. Oni měli samozřejmě k soudům na státním zastupitelství velmi blízko, byli zvyklí pracovat rychle a dobře, detailně znali agendu, do které nastupovali, a rovněž tak i strukturu soudcovské práce.

 

Jste nejen soudními funkcionáři v čele Nejvyššího soudu, ale zůstáváte především stále jeho soudci, i když s nižším nápadem. Nepřemýšleli jste o tom, že si kvůli povinnostem spojeným s vedením soudu na čas zastavíte nápad nových věcí úplně?

Petr Angyalossy: Nápad nových spisů je samozřejmě výrazně menší, odpovídající tomu zatížení výkonem státní správy soudu. Přestože bych si teoreticky mohl nápad úplně zastavit, tak to nikdy neudělám, protože, ač to zní možná poněkud divně, své spisy mám rád. Je pro mě doslova třešinkou na dortu, odměnou, když se konečně, kromě té jiné činnosti, kterou musím vykonávat jako předseda, mohu věnovat i svým spisům.

Petr Šuk: Vnímám to stejně. V prvním roce, i když mám také podstatně snížený nápad, jsem se ještě vypořádával s dříve napadlými věcmi. To trvalo minimálně několik úvodních měsíců, kdy jsem seděl v podstatě na dvou židlích současně. Byli jsme tehdy jen tříčlenné soudní oddělení, takže jsem se zabýval de facto vším, co našemu senátu č. 27 napadlo. Teď už je situace, co do mého vytížení, lepší. Určitě se i nadále chci a budu věnovat rozhodovací činnosti, protože funkce-nefunkce, jsem především soudcem.

 

Jak byste jeden druhého charakterizovali?

Petr Šuk: Petr Angyalossy, to je pro mě synonymum rozvahy, schopnosti naslouchat a zamýšlet se nad argumenty, schopnosti pracovat v kolektivu, jako tým. A je na něm vidět, jak má soud rád, že pro něj dýchá. Opravdu mu na soudu záleží, počínaje zaměstnanci, konče každodenním fungováním soudu.

Petr Angyalossy: Mám to štěstí, že mi to s Petrem Šukem vyšlo, když jsem jej sám navrhl panu prezidentovi jako svého místopředsedu a Miloš Zeman tento návrh akceptoval. Já jsem si Petra Šuka sám vybral, protože ho znám jako přímého, pracovitého a čestného chlapa, se kterým se výborně spolupracuje. Když se na něčem domluvíme, platí to. Vidím na něm, že mu záleží, jako mně, na celé justici, nedělá tu práci jen proto, že „chodí do práce“… ale, protože ji má hodně rád. I pro mě je soudcovské povolání vysněnou prací, kterou jsem si přál. A mám podobný pocit i ze svého místopředsedy, proto jsme si tak blízcí.

Děkuji Vám za rozhovor.

Ptal se Petr Tomíček, Nejvyšší soud.