Letos v září byla ústavní soudkyně JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D., zvolena soudkyní Evropského soudu pro lidská práva a dnes, 13. prosince 2021, se na příštích devět let stane jedinou českou zástupkyní mezi 47 soudci ESLP. Ve funkci tak vystřídala JUDr. Aleše Pejchala, který byl soudcem u tohoto mezinárodního soudu od roku 2012.

Doktorka Šimáčková začínala jako asistentka soudce, ale ve své kariéře na několik let zakotvila i v advokacii, kde se zabývala především ústavním právem, ale i právem správním, finančním a některými oblastmi soukromého práva. V roce 2009 byla jmenována soudkyní Nejvyššího správního soudu, o čtyři roky později se stala soudkyní Ústavního soudu, kde se nyní po sedmi letech svého působení loučí. I přes minimum volného času a maximum záležitostí k vyřízení, které s jejím pracovním přesunem zcela zákonitě nastaly, si našla chvilku na rozhovor pro Advokátní deník.

Když jste byla před lety na stáži u Evropského soudu pro lidská práva, napadlo Vás, že se jednou vrátíte jako soudkyně?

Nenapadlo. Ale Evropský soud pro lidská práva byl pro mě celoživotní inspirací. Zejména jeho rozhodnutí, v nichž se snoubí konkrétní lidský příběh a současně je použita jasná systematika a přesvědčivé a kontrolovatelné testy, jimiž jsou transparentně usměrňovány a strukturovány právní úvahy. Vychází prostě z toho nejlepšího z anglosaského, francouzského i německého přístupu k právu.

Jak se na své působení ve Štrasburku připravujete?

Do výběrového řízení na ESLP jsem se rozhodla přihlásit proto, že mi došlo, že se na práci na tomto soudu vlastně připravuji celý profesní život. Jako advokátka jsem pociťovala deficity soudní ochrany obyčejných účastníků řízení. Podařilo se mi získat i mezinárodní zkušenosti zejména díky působení v Benátské komisi nebo Výboru pro výběr soudců Soudu pro veřejnou službu. Jako soudkyně jsem stále hledala vyvážení mezi různými právy různých lidí či mezi ochranou lidských práv a veřejným zájmem. I judikaturu ESLP znám docela dobře. Nakonec asi nejtěžší bude začít pracovat ve dvou cizích jazycích, takže jsem se dost věnovala jazykové přípravě, což bylo těžké zejména v covidové době omezeného cestování a mezinárodního setkávání.

Co říkáte na změny, které přináší Protokol č. 15, který vstoupil v platnost 1. srpna 2021, především pak posílení pravomoci Soudu odmítnout stížnost, pokud její autor neutrpěl namítaným porušením svých lidských práv a základních svobod závažnou újmu?

ESLP se stal tak trochu obětí svého úspěchu. Lidé v Evropě mu věří, a proto jej zásobují enormním počtem podání. Je třeba najít nějakou balanci mezi snahou poskytnout spravedlnost každému a efektivitou a rychlostí rozhodování. Právě tento instrument (že soud bude řešit jen závažné újmy) mi připadá jako rozumný nástroj, jak zaměřit pozornost soudu na ty nejdůležitější otázky.

Jak by se podle Vás mělo dále vyvíjet fungování ESLP a jeho judikatura?

 Benátská komise, v níž jsem působila, ale i 15. protokol k Úmluvě zdůrazňují subsidiaritu působení ESLP. Aby ESLP nebyl přetížen, měl by se zavést podobný mechanismus ochrany lidských práv, jako je u nás nebo třeba v Německu, tedy individuální ústavní stížnost k vnitrostátnímu orgánu, který se bude zabývat výlučně ochranou lidských práv. Úlohou ESLP by pak bylo v jednotlivých případech korigovat tuto ochranu, protože každý stát má nějaké slepé místo, na které jeho soudci nedohlédnou. A ESLP je orgán reaktivní, nemá si dělat žádné velké plány do budoucna, ale reagovat právě na ta slepá místa, která vnitrostátní orgány konkrétního státu přehlížejí – teď je to třeba téma zákonného soudu nebo ochrany práv dětí. Před nedávnem to bylo téma ochrany práv obětí trestné činnosti. Teprve uvidíme, co objevíme v budoucnu.

Čím podle Vás ohrozila pandemie onemocnění covid-19 a především opatření proti šíření této nemoci lidská práva a svobody v Evropě i ve světě?

V České republice i v Evropě pociťuji dlouhodobě jako největší riziko pro náš právně politický režim v tom, že ztrácíme společný narativ. Všichni už neprožíváme ten stejný příběh, jak tomu bylo ještě třeba v osmdesátých či devadesátých letech. Zatímco přemýšlíme, jak čelit klimatické krizi, jiní žijí ve světě ohroženém čipy Gatese a Sorose. Už nesledujeme debaty, kde se střetávají různé názory, ale jen twitterové účty našich oblíbenců. A myslím, že právě pandemie způsobuje další zhoršování směrem k více rozdělené společnosti bez společného příběhu. 

Z celosvětového pohledu naopak vnímám určitý pokrok v tom, že jsme si snad uvědomili, jak moc je globalizovaný svět opravdu propojený. Když chceme dovážet z Číny výrobek o půl dolaru levnější než takový, který vyrobí naši dělníci, musíme brát v potaz, že se může něco vážného zadrhnout – a pak ztratíme mnohem více než ten půldolar. Také vidíme, že bez vakcinace lidí z opravdu chudých zemí se nám nepodaří vyřešit náš problém s pandemií. V reálném životě se potvrzuje to, nač upozorňuji už dlouhou dobu. Tedy že „nikdo není svobodný, pokud všichni nejsou svobodní“. Dokud nebude zabezpečen všem lidem na světě přístup k vědeckým objevům, sociokulturní minimum, svoboda a férová rovnost šancí, naše civilizace bude ohrožena.

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho pracovních úspěchů i osobního štěstí.

Redakce AD
Foto: Ústavní soud – Vladimír Novotný, archiv Kateřiny Šimáčkové – Daniela Dostálková