Ústavní soud zveřejnil dne 16. dubna 2021 svůj nález sp. zn. I. ÚS 3962/18, podle něhož platí, že v exekučním řízení přísluší obecným soudům zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není rozhodující, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení.

 

Okresní soud v Litoměřicích nařídil exekuci na stěžovatelku D. B. ve prospěch vedlejší účastnice řízení, společnosti PROFICREDIT Czech, a to dle exekučního titulu – rozhodčího nálezu ze dne 12. 10. 2016. Exekuce byla nařízena pro částku 39 137 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 39 137 Kč ode dne 26. 8. 2016 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 30 889 Kč ode dne 26. 7. 2016 do zaplacení, náklady předcházejícího řízení ve výši 1 100 Kč, náklady exekuce a náklady oprávněného. Svým podáním stěžovatelka navrhla zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu – nicotného rozhodčího nálezu, neboť rozhodce neměl dostatek pravomoci spor rozhodovat, protože jak smlouva rozhodčí, tak smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

Vedlejší účastnice řízení s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasila.

Soudní exekutor tak postoupil návrh k rozhodnutí exekučnímu soudu. Okresní soud v Litoměřicích svým usnesením výrokem č. I exekuci zcela zastavil, výrokem č. II uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 3 993 Kč a výrokem č. III uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč.

Vedlejší účastnice se odvolala proti usnesení exekučního soudu, a to do všech jeho výroků, když se domáhala, aby byl výrok o zastavení exekuce změněn tak, že se exekuce nezastavuje.

Krajský soud v Ústí nad Labem přisvědčil odvolání, když ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuce vedená soudním exekutorem se nezastavuje.

Odvolací soud své rozhodnutí opřel o nemožnost přezkumu věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí ze strany exekučního soudu a dále o princip oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní, když dle odvolacího soudu navíc smlouva rozhodčí neplatná není. Argumenty a důkazy stěžovatelky se odvolací soud v zásadě nezabýval.

Stěžovatelka shledala závěr odvolacího soudu nesprávným a neústavním. Jeho úvahy považuje za nesouladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i aktuální judikaturou Ústavního soudu. Dotýkají se i legitimního očekávání stěžovatelky. Uvádí, že je proti ní vedena exekuce na základě rozhodčího nálezu, který vedlejší účastnici řízení přiznal extrémně vysoké úroky. Úroková sazba ve smlouvě činila 152,50 % p. a. a je naprosto evidentní, že překračuje dobré mravy a takto sjednaný úrok je neplatný, neboť zcela zjevně několikanásobně překračuje nejvyšší úroky v bankách v daném čase a místě obvyklé (viz metodika ČNB k „lichvářským úrokům“). Stěžovatelka připomíná, že výše úroků u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami dosahovala přibližně 14 % p. a., u úvěru poskytnutého vedlejší účastnicí úrok tuto výši překračoval téměř 11x! Úroky a smluvní pokuty, kterými byla smlouva zajištěna, jsou zcela jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, kdy je dané navýšeno o náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka v exekučním řízení a náklady soudního exekutora.

Podle stěžovatelky se názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 o tom, že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost i rozhodčí doložky, uplatní i na případ, kdy je zde samostatná rozhodčí smlouva. Stěžovatelka má za to, že skutečnost, že se jedná o smlouvu, nikoliv o doložku, je pouze splněním zákonem požadované formy dle ustanovení § 3 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení

Pokud by nebylo daného nezpůsobilého rozhodčího nálezu, tak by částka požadovaná po stěžovatelce nedosáhla takových rozměrů, neboť nezávislý soud by zcela jistě tak nemravné plnění nepřiznal.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal vyjádření účastníků a zaslání příslušného spisového materiálu.

Krajský soud v Ústí nad Labem se nijak nevyjádřil a zřejmě tak setrval na závěrech, obsažených v jeho usnesení.

Vedlejší účastnice řízení má za to, že ze strany Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo při jeho rozhodování k žádnému porušení principů řádného a spravedlivého procesu. V rámci zachování integrity s předcházejícím exekučním řízením uvedla, že bude v rámci tohoto vyjádření označovat sebe jako oprávněného a stěžovatelku jako povinnou.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je důvodná.

ÚS se již obdobnými případy několikrát zabýval a vázán svými předchozími nálezy konstatuje, že ve své judikatuře vychází ze zásady, že námitky vůči vadám nalézacího řízení nelze přenášet do řízení exekučního. Platí totiž, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva.

ÚS v těchto případech dospěl k závěru, že obecné soudy mohou v exekučním řízení zkoumat, zda byla uzavřena řádná rozhodčí smlouva (rozhodčí doložka či smlouva o rozhodci), tedy zda vůbec měli rozhodci pravomoc rozhodčí nález vydat. K porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny došlo v případech, v nichž se obecné soudy nezabývaly tím, zda došlo k uzavření rozhodčí smlouvy, ale i v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.

ÚS také zdůraznil, v souvislosti s ustanoveními smluv, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci i to, že postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví jako nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. ÚS dovodil, že by „ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, jakož i mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému“.

Z ustálené judikatury ÚD plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není rozhodující, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Námitka vedlejší účastnice řízení, že se stěžovatelka snaží přenést řešení svého nedbalého jednání v nalézacím řízení do řízení exekučního, tak není pro řešení projednávaného případu relevantní.

Soud prvního stupně v daném případě svůj závěr, kterým vyhověl návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, postavil na názoru, že je-li pro nesoulad s dobrými mravy zjevně neplatná smlouva o úvěru, je neplatá i rozhodčí smlouva sjednaná pro účely řešení sporů, plynoucích z této smlouvy, z čehož vyplývá také nedostatek pravomoci rozhodce. Odvolací soud však své usnesení opřel o nemožnost přezkumu věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí, což prý vyplývá z principu oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní. Dle odvolacího soudu smlouva rozhodčí neplatná není a okresní soud se měl exekučním titulem zabývat pouze z hlediska jeho formální a materiální vykonatelnosti.

ÚS opakovaně dospěl k závěru, že obecné soudy mají v exekučním řízení zkoumat, zda byla uzavřena řádná rozhodčí smlouva, a to jak rozhodčí doložka, tak smlouva o rozhodci, a zda vůbec měli rozhodci pravomoc rozhodčí nález vydat. Názor Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12, že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost i rozhodčí doložky, se uplatní i na případ, kdy je zde samostatná rozhodčí smlouva, kterou lze obsahově a z hlediska jejího účelu považovat za rozhodčí doložku. Pokud tedy odvolací soud argumentuje principem oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní, nutno přihlédnout k tvrzení stěžovatelky, že smlouva a rozhodčí smlouva spolu v této věci tvoří jeden obchodní konstrukt: Rozhodčí smlouva byla podepsána ve stejný den jako návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a smlouvy tak byly zcela evidentně provázané, a jedna bez druhé by nebyla možná, což svědčí o charakteru rozhodčí smlouvy coby rozhodčí doložky. Jen z důvodu toho, že rozhodčí smlouva byla sjednána na samostatné listině, nelze tedy v daném případě z ústavněprávního hlediska rezignovat na přezkoumání (a hodnocení prizmatem dobrých mravů) celého kontraktačního procesu, včetně rozhodčí smlouvy. Přístup odvolacího soudu v dané věci je v tomto projevem přehnaného právního formalismu, který by se zejména v obdobných případech, kdy je jedna strana zjevně ve slabším postavení, neměl v demokratickém právním státě uplatňovat.

Podle ÚS je namístě také zvážit argumentaci stěžovatelky, podle které je navíc i rozhodčí smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy, když byla formulářové povahy, stěžovatelka neměla možnost její znění nikterak ovlivnit a vedlejší účastnice do rozhodčí smlouvy začlenila rozhodce, kteří pro ni rozhodují tisíce sporů a jsou na ní ekonomicky závislí. Případně je zde odkázáno např. na judikát Nejvyššího soudu (sp. zn. 23 Cdo 3697/2013), kde je konstatováno, že i přesto, že v rozhodčí smlouvě jsou osoby rozhodců řádně určeny, není možné jen na tomto základě jednoduše uzavřít, že jde o transparentní a nestranné určení rozhodců, ale je třeba zkoumat právě i jejich nestrannost a nezávislost. K tomu ostatně stěžovatelka také obsáhle argumentuje. Tyto a další námitky stěžovatelky však již Ústavní soud v souladu se zásadou minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci blíže nezkoumal, jelikož shora zjištěné postačí zcela k vyhovění ústavní stížnosti.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecný soud, rozhodující ve věci, porušil práva stěžovatelky na ochranu majetku a na soudní ochranu, zaručená v čl. 11 odst 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3962/18 vyhlášený dne 16. dubna 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com