Dne 16. dubna 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. IV. ÚS 3524/20, podle kterého platí, že podle § 205 odst. 2 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebrání případné promlčení trestní odpovědnosti podle práva České republiky rozhodnutí o nepředání odsouzeného k výkonu trestu do dožadujícího státu ani následnému zahájení řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí v České republice. Takový požadavek nelze dovodit ani z předpisů práva Evropské unie založených naopak na principu vzájemné důvěry v rozhodnutí jednotlivých členských států, a tudíž není v rozporu s č. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod. ÚS v souladu s výše uvedeným zamítl ústavní stížnost muže ze Slovenské republiky umístěného ve vazbě v ČR.

 

Městský soud v Praze rozhodl o návrhu Městského státního zastupitelství v Praze na předání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody do Slovenské republiky, ve spojení s evropským zatýkacím rozkazem vydaným Nejvyšším soudem Slovenské republiky dne 30. 7. 2020, a dále o žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby.

Výrokem I Městský soud v Praze rozhodl, že podle § 205 odst. 2 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „zákon o mezinárodní justiční spolupráci“), nepředává stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 2 308 dní do Slovenské republiky, neboť jsou splněny podmínky pro uznání a výkon uvedených rozhodnutí v České republice a stěžovatel s předáním k výkonu trestu nesouhlasí. Výrokem II ponechal MS stěžovatele v předběžné vazbě podle § 205 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Výrokem III zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění na svobodu a výroky IV, V, VI a VII odmítl možnost nahradit vazbu navrhovanými mírnějšími zajišťovacími prostředky. Výroky o ponechání stěžovatele ve vazbě odůvodnil městský soud tím, že nadále trvají důvody, pro které byl stěžovatel do předběžné vazby vzat.

Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že navzdory nepříznivému zdravotnímu stavu u (onkologickému onemocnění, které není ve vazbě léčeno) a uplatněné námitce promlčení trestní odpovědnosti za skutek uvedený v evropském zatýkacím rozkazu, byl dále držen ve vazbě. Promlčení trestní odpovědnosti je podle něj přitom obligatorním důvodem pro rozhodnutí o nepředání podle § 205 odst. 2 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Sám Vrchní soud konstatoval, že trestní odpovědnost za skutek, uvedený v evropském zatýkacím rozkazu, byla promlčena dne v únoru 2017. Přesto však VS nevydal rozhodnutí podle uvedeného ustanovení a nepropustil stěžovatele na svobodu.

Napadená rozhodnutí jsou současně vazebními rozhodnutími, která podle stěžovatele nerespektují zákonnou úpravu a účel daného omezení osobní svobody.

Soudy rovněž nevzaly v potaz vážné procesní pochybení soudů Slovenské republiky, které vynesly meritorní rozhodnutí v nepřítomnosti stěžovatele, což je rovněž důvodem pro nepředání osoby podle § 205 odst. 2 písm. j) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Tuto skutečnost uznal i Vrchní soud. Dále však nesprávně dovodil, že je namístě aplikovat výjimku z toho pravidla, neboť stěžovatel byl řádně předvolán k vyhlášení odsuzujícího rozhodnutí. Vrchní soud se ani nezabýval otázkou, zda se mohlo ve Slovenské republice konat veřejné zasedání bez přítomnosti stěžovatele, což tento ve své stížnosti rozporoval. Vrchní soud však veškeré námitky vypořádal lakonickým konstatováním, že Nejvyšší soud Slovenské republiky usoudil, že veřejné zasedání je možné konat bez přítomnosti stěžovatele. V této části považuje tedy stěžovatel rozhodnutí vrchního soudu za nepřezkoumatelné.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení.

Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel uplatnil totožnou argumentaci v řízení před obecnými soudy, které se s ní obsáhle vypořádaly. Nadto Vrchní soud zdůraznil, že slovenské orgány nemohly zkoumat, zda k promlčení trestní odpovědnosti došlo podle českých zákonů. Přičemž právo EU nezařazuje mezi podmínky uznání cizího rozhodnutí promlčení trestní odpovědnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že se stěžovatelovými námitkami se nelze ztotožnit. S uvedenou argumentací se podrobně vypořádaly soudy v napadených rozhodnutích.

Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž uvedl, že zkoumání zániku trestní odpovědnosti napříč státy Evropské unie požaduje přímo Listina základních práv Evropské unie ve svém čl. 50. Zásada ne bis in idem by se měla uplatnit i u promlčení trestní odpovědnosti. Mezi stěžovatelem a Českou republikou promlčením trestní odpovědnosti zanikl trestněprávní vztah, což nelze překlenout aplikací procesních předpisů. Dále stěžovatel zopakoval argumentaci o nemožnosti konání veřejného zasedání u slovenského soudu bez přítomnosti stěžovatele a nedoručení poučení o tom, že se veřejné zasedání může konat v jeho nepřítomnosti.

V první řadě ÚS konstatoval, že výrokem I napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (o nepředání stěžovatele do Slovenské republiky) nedošlo, a za daných okolností ani nemohlo dojít k porušení stěžovatelových ústavních práv. Tímto výrokem bylo podle § 205 odst. 2 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci rozhodnuto o nepředání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 2 308 dní do Slovenské republiky a stěžovatel s nepředáním souhlasil. V takové situaci nelze o omezení základních práv a svobod tímto výrokem uvažovat.

Za relevantní omezení stěžovatelových ústavních práv nelze považovat ani tu část zmíněného výroku, kterou se konstatuje, že v dané věci jsou splněny podmínky pro uznání a výkon cizozemského rozhodnutí v České republice, neboť teprve při samotném uznání (a případným výkonem) dochází v právní sféře stěžovatele k ústavně relevantním následkům.

Ve zbývající části napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze představuje vazební rozhodnutí, které je přezkoumatelné v řízení o ústavní stížnosti jako závažné omezení osobní svobody dotčeného jedince. Ústavní soud se proto zaměřil na to, zda napadená rozhodnutí splňují podmínky pro ústavně konformní vazební rozhodnutí.

Ústavní soud nejprve posoudil námitku nesprávné aplikace § 205 odst. 2 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, které podle stěžovatele, při správné aplikaci, brání dalšímu omezení jeho osobní svobody ve vazbě.

Ústavní soud se ztotožnil s výkladem VS. Stěžovatelem prosazovaný jazykový výklad § 205 odst. 2 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci totiž nebere v potaz jazykový výklad § 205 odst. 6 téhož zákona, jehož první věta uvádí, že „Rozhodne-li soud o tom, že se osoba nepředá, a je-li tato osoba v předběžné vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění, pokud nejde o případ podle odstavce 2 písm. b).“ Zmíněný § 205 odst. 2 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci uvádí, že „Osoba se do vyžadujícího státu nepředá, (…) pokud je státním občanem České republiky nebo občanem jiného členského státu s trvalým pobytem na území České republiky, evropský zatýkací rozkaz byl vydán za účelem předání k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, jsou splněny podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí, kterým byl uložen takový trest nebo takové ochranné opatření, na území České republiky a tato osoba před soudem do protokolu prohlásí, že nesouhlasí s výkonem tohoto trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státu.“

Ústavní soud je toho názoru, že je-li alespoň jedním z důvodů pro nepředání aplikace § 205 odst. 2 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, je namístě užít zmíněnou výjimku z pravidla o nepředání vyžádané osoby a tuto tak ponechat ve vazbě. Zákonem taxativně uvedené důvody nepředání osoby do cizího státu nemají žádnou hierarchii, vylučující takový postup.

V této části tedy rozhodnutí soudů plně obstojí, neboť ani případná aplikace § 205 odst. 2 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci by v dané věci nepředstavovala právní překážku pro pokračování vazebního omezení osobní svobody stěžovatele, jsou-li splněny podmínky § 215 odst. 1 až 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, které stanoví postup při nepředání k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do vyžadujícího státu. Ve stěžovatelově případě je namístě aplikovat § 205 odst. 2 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci (a na něj navazující § 205 odst. 6 téhož zákona).

Dále je třeba zdůraznit, že takový postup neodporuje předpisům unijního práva. Naopak, stěžovatelem aplikováním uvedených zákonných ustanovení v duchu stěžovatelem uplatňovaného výkladu by docházelo k nepřípustnému narušení principů „jednotnosti standardu ochrany základních práv“ a především „zásady vzájemné důvěry a uznávání“ posilovaných prameny práva Evropské unie (obdobně viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 2. 2013 ve věci C-399-11 Stefano Melloni v. Ministerio Fiscal). Stěžovatelem preferované pojetí zásady ne bis in idem (čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie) by uvedené zásady rozvrátilo.

Konečně, souhlas s tímto postupem v této konkrétní věci vyslovily i státní orgány Slovenské republiky. Za nedůvodnou je třeba považovat námitku, že by takovým postupem mohlo být porušeno stěžovatelovo právo na předvídatelnou trestní úpravu (nullum crimen sine lege certa), neboť § 205 odst. 2 písm. b) a § 205 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci v tomto směru neponechávají prostor pro pochybnosti.

Pochybení pak Ústavní soud neshledal ani v tom, jakým způsobem se soudy vypořádaly s námitkou porušení

stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy Nejvyšším soudem Slovenské republiky.

Ústavní soud se dále zaměřil na posouzení toho, zda soudy dodržely ostatní ústavní podmínky pro omezení osobní svobody užitím institutu vazby. Ani v tomto směru pak neshledal žádné relevantní pochybení.

Konečně, podle názoru ÚS se soudy dostatečně zabývaly i skutečnostmi, které se týkaly stěžovatelova zdravotního stavu a z toho vyplývajícího požadavku přiměřenosti užití institutu vazby. … I zde postup soudů v dané věci obstojí, neboť žádný z důkazů, natož pak všechny důkazy ve svém souhrnu, nepodporují závěr, že by stěžovatel nebyl schopen absolvovat pobyt ve vazbě, za současného poskytování odborné lékařské péče, ať už ve vězeňském zařízení, nebo výjimečně mimo něj. Z toho vyplývá rovněž neopodstatněnost stěžovatelovy námitky o naplnění srovnatelných podmínek pro aplikaci institutů odkladu výkonu trestu (§ 322 trestního řádu) a přerušení výkonu trestu (§ 325 trestního řádu), neboť takové podmínky ve stěžovatelově případě nenastaly.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná, pročež ji podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl v celém rozsahu.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3524/20 vyhlášený dne 16. dubna 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com