Vězněný cizinec má právo na odůvodnění zamítnutí žádosti o vyhoštění

Dne 25. března 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. II. ÚS 279/21, podle kterého platí, že zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vykládána restriktivně. Upustit od odůvodnění je tak možné zejména, pokud je žadateli vyhovováno, pokud žadatel vznáší irelevantní argumenty nebo pokud je jeho podání opakované či neodůvodněné. Vznáší-li však žadatel relevantní argumenty, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli je sdělit.

 

Stěžovateli, který je státním občanem Republiky Srbsko, byl za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, trest vyhoštění na dobu deseti let a trest propadnutí věci. V současnosti stěžovatel vykonává trest odnětí svobody.

S odkazem na § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu stěžovatel podal žádost, aby soud upustil od výkonu zbytku trestu odnětí svobody a aby vyhoštěn. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, stěžovatel ve své žádosti uvedl, že si uvědomuje závažnost svého jednání, byl poprvé trestán a již vykonal téměř třetinu uloženého trestu odnětí svobody. Dále poukázal na to, že jeho matka je závislá na jeho pomoci, neboť kvůli svému zdravotnímu stavu potřebuje péči osoby blízké a stěžovatel je jejím jediným synem a rodinným příslušníkem. Závěrem stěžovatel požádal „o zpřísnění trestu vyhoštění … na dobu neurčitou“, aby pro Českou republiku nepředstavoval „žádné riziko a ohrožení“.

Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovatelovu žádost zamítl. Toto rozhodnutí soud učinil v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele. V písemném vyhotovení pak uvedl, že v souladu s § 136 odst. 3 trestního řádu má rozhodnutí formu zjednodušeného usnesení, které neobsahuje odůvodnění, neboť se jedná o usnesení vyhotovované ve vykonávacím řízení, proti němuž není přípustná stížnost.

Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

Stěžovatel nejprve argumentoval, že rozhodování o jeho žádosti představovalo rozhodování o změně způsobu výkonu trestu dle § 324 trestního řádu. Krajský soud měl proto podle § 324 odst. 1 trestního řádu rozhodovat ve veřejném zasedání a poučit stěžovatele, že proti jeho rozhodnutí je podle § 324 odst. 3 trestního řádu přípustná stížnost. Jelikož se stěžovatel nevzdal práva podat stížnost a neprohlásil, že netrvá na písemném odůvodnění, nebyly splněny podmínky § 136 odst. 3 trestního řádu pro vyhotovení zjednodušeného usnesení bez odůvodnění.

Dále stěžovatel namítal, že napadané usnesení je z důvodu absence odůvodnění nepřezkoumatelné. Krajský soud se nevypořádal s argumentací stěžovatele a „nijak neodůvodnil, z jakého důvodu nepřihlédl“ ke skutečnostem, které stěžovatel ve své žádosti uvedl.

Krajský soud ve svém vyjádření navrhl, aby byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Podle něj rozhodování o žádosti stěžovatele nepředstavovalo rozhodování o změně způsobu výkonu trestu a § 324 trestního řádu tak na věc nedopadá. Dále se krajský soud věnoval námitce chybějícího odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel podle jeho vyjádření vznesl v žádosti „pouze irelevantní argumenty“. Právní úprava neumožňuje rozhodnout o zpřísnění trestu vyhoštění na dobu neurčitou, jak stěžovatel navrhl. Současně je dle krajského soudu „zcela nepochybné, že humanitární důvody nikdy nebyly, a nemohou ani být, důvodem pro navrhovaný postup“ a žádné jiné skutečnosti stěžovatel na podporu své žádosti neuvedl.

Pokud by přesto Ústavní soud v absenci odůvodnění spatřoval porušení práv stěžovatele, měl by se dle krajského soudu důsledněji zabývat otázkou ústavnosti § 136 odst. 3 trestního řádu. Dle krajského soudu „není zcela zřejmé, proč nejméně do listopadu roku 2014“ zastával Ústavní soud názor, že absence odůvodnění není v rozporu s ústavním pořádkem a obdobné stížnosti odmítal jako zjevně neopodstatněné, a proč o změně této judikatury nerozhodovalo plénum. Krajský soud se vymezuje proti aktuálnímu přístupu Ústavního soudu, který zdůrazňuje restriktivní přístup k možnosti neodůvodnit soudní rozhodnutí. Uvádí-li Ústavní soud, že odůvodnění soudního rozhodnutí brání libovůli v soudním rozhodování, ale netrvá na odůvodnění v případě vyhovění žádostem odsouzených, naznačuje tím, že „svévole soudu ve prospěch odsouzeného je přípustná a zcela v pořádku“. Dle Ústavního soudu je přijatelné neodůvodnit zamítavá rozhodnutí o opakovaných či neodůvodněných žádostech odsouzených, avšak to dle krajského soudu nereflektuje skutečnost, že soud musí žádost „vždy posoudit a nikdy ji nezamítá pouze z formálního důvodu, že je neodůvodněná“. I případný odkaz na předchozí rozhodnutí o opakovaných žádostech navíc již představuje odůvodnění rozhodnutí.

Dle krajského soudu není jasné, co Ústavní soud myslí stručným odůvodněním tohoto typu usnesení, neboť trestní řád upravuje jedinou podobu odůvodnění usnesení v § 134 odst. 2 trestního řádu. K možnosti neodůvodnit rozhodnutí o žádostech obsahujících toliko irelevantní argumenty krajský soud uvádí, že není jasné, „jak vůbec posoudit, jaký argument je relevantní a jaký není relevantní“, neboť právní úprava obsažená v § 327 odst. 1 trestního řádu neupřesňuje principy a zásady, jimiž se mají soudy při rozhodování řídit. V judikatuře Ústavního soudu tak nejde o restriktivní výklad § 136 odst. 3 trestního řádu, „ale o jeho úplné popření“, neboť si nelze představit rozhodnutí, které by bylo v souladu s principy vyloženými v judikatuře a neobsahovalo odůvodnění.

Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzované věci takové porušení shledal, neboť krajský soud nijak neodůvodnil – a to ani písemně, ani ústně – proč byla stěžovatelova žádost zamítnuta.

V projednávaném případě krajský soud rozhodoval dle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody u stěžovatele, jemuž byl uložen trest vyhoštění. V těchto případech se jedná o rozhodování ve vykonávacím řízení, proti němuž není stížnost přípustná. Rozhodnutí tak dle § 136 odst. 3 trestního řádu může být vyhotoveno ve formě zjednodušeného usnesení, které neobsahuje odůvodnění. V těchto případech nejde o rozhodování o změně způsobu výkonu trestu dle § 324 trestního řádu, jak namítá stěžovatel, a toto ustanovení proto na věc nedopadá.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí musí být interpretována restriktivně, a to zejména v případech, kdy neexistuje shoda ohledně výsledku; v takovém případě lze legitimně požadovat, aby se soud v odůvodnění svého rozhodnutí s jednotlivými argumenty – byť stručně – vypořádal a vyložil důvody, které jej k rozhodnutí vedly. Pokud tak soud neučiní, poruší právo stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí je jedním ze základních atributů tohoto práva.

Tyto principy již Ústavní soud aplikoval i ve vztahu k možnosti neodůvodňovat usnesení o upuštění o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a to v nálezu sp. zn. II. ÚS 3302/18 ze dne 1. 4. 2019 a nálezu sp. zn. III. ÚS 2912/20 ze dne 2. 2. 2021. V těchto rozhodnutích potvrdil, že zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vykládána restriktivně. Upustit od odůvodnění je tak možné zejména, pokud je žadateli vyhovováno, pokud žadatel vznáší irelevantní argumenty nebo pokud je jeho podání opakované či neodůvodněné. Vznáší-li však žadatel relevantní argumenty, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli je sdělit. Ačkoliv absence odůvodnění usnesení vydaného dle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu není v rozporu s formální stránkou zákona, písemné odůvodnění je potřebné zejména tehdy, koná-li se neveřejné zasedání a dotčená osoba nemá přímý kontakt se soudem rozhodujícím jeho věc. V takovém případě je totiž odůvodnění jediným zdrojem informací o tom, co soud k rozhodnutí vedlo. Ústavní soud tedy neinterpretoval předmětná ustanovení trestního řádu v tom smyslu, že neumožňují vydat usnesení bez odůvodnění, popř. bez detailního odůvodnění; zároveň však ústavně konformní interpretace těchto ustanovení neumožňuje vždy rozhodovat usneseními bez odůvodnění.

V posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod se od výše vyložených principů odchýlit, a to ani ve světle argumentace krajského soudu.

V posuzovaném případě bylo napadené rozhodnutí přijato v neveřejném zasedání, a jeho odůvodnění proto stěžovateli nemohlo být ústní formou sděleno. Písemné vyhotovení napadeného usnesení pak neobsahovalo odůvodnění. Stěžovatel tudíž neměl možnost se s úvahami krajského soudu a s tím, jak se vypořádal s jeho argumenty, žádným způsobem seznámit.

Argumenty vznesené stěžovatelem v žádosti nelze označit za irelevantní. Krajský soud nesprávně uvádí, že stěžovatel svou žádost opírá toliko o „humanitární důvody“. Stěžovatel namítal nejen potřebu postarat se o svou matku, ale poukazoval i na to, že byl trestaný poprvé a že již téměř třetinu trestu vykonal. Ústavnímu soudu nadto není zřejmé, z čeho krajský soud vyvozuje, že potřeba postarat se o rodinného příslušníka s ohledem na jeho zdravotní stav by nemohla být důvodem pro vyhovění žádosti, neboť § 327 v tomto směru uvážení soudu nijak neomezuje. Ze spisového materiálu zároveň nevyplývá, že by se jednalo o opakující se žádost, u níž již obdobné argumenty byly v předchozích rozhodnutích vypořádány.

Tím, že krajský soud za těchto okolností neodůvodnil své napadené rozhodnutí, tedy postupoval v rozporu s principy vyloženými v judikatuře Ústavního soudu, porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Krajský soud bude muset nově rozhodnout o žádosti stěžovatele a alespoň stručně odůvodnit své rozhodnutí.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 279/21 vyhlášený dne 25. března 2021 naleznete  ZDE

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

Go to TOP