Jedním ze způsobů zahájení správního řízení je zahájení z moci úřední. Osobám odlišným od správního orgánu náleží dle § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „spr. řád“), právo podat podnět, kterému odpovídá povinnost správního orgánu se tímto podnětem zabývat a vyřídit jej. Otázkou však zůstává, jaké kvality a kvantity musí šetření podnětu dosahovat a jaké prostředky k tomu správní orgán může využít. O tom zákonná úprava mlčí, což vyvolává mnohé výkladové problémy, a to mj. v otázce rozdílu mezi šetřením podnětu a dokazováním. Lze zamezit tomu, aby správní orgán ve své podstatě neprováděl kvalitativně dokazování bez uplatňování práv účastníka řízení, které však bude vydávat za pouhé šetření, na jehož základě podateli jednoduše sdělí, že nejsou dány důvody pro zahájení řízení?

Kvalita a kvantita šetření

V jaké kvalitě a kvantitě musí být provedeno šetření podnětu, § 42 spr. řádu výslovně neupravuje. To ovšem neznamená, že by pro tento postup neplatila žádná, byť v zákoně výslovně neuvedená, pravidla.

Lze konstatovat, že zahájení správního řízení z moci úřední je výsledkem správního uvážení, tj. výsledkem samostatného rozhodování správního orgánu vyznačujícího se jistou dávkou volnosti. I při aplikaci správního uvážení musí být respektovány základní zásady správního práva a základní zásady činnosti správních orgánů. Proto i šetření podnětu je jako každý jiný postup správního orgánu, včetně postupu za užití správního uvážení, limitováno minimálně ústavními zásadami a základními zásadami činnosti správních orgánů.

Dále lze uzavřít, že právo není samoúčelné. Institut podnětu a jeho šetření tedy plní svůj účel, který jeho rozsah a kvalitu musí ovlivnit. Jedná se o účel, ke kterému šetření podnětu směřuje obecně, a to zjištění skutečností rozhodujících pro posouzení důvodnosti zahájení správního řízení. Vyvstává však zásadní otázka, zda šetření podnětu má sloužit pouze ke zjištění skutečností rozhodujících pro posouzení důvodnosti zahájení správního řízení, či také ke zjištění některých skutečností rozhodujících pro samotné správní řízení, které má být na základě podnětu zahájeno. Tímto zásadním rozdílem mezi výše uvedenými možnými účely je nutné se zabývat.

Limity šetření vyplývající z ústavního pořádku a ze základních zásad činnosti správních orgánů 

Pokud má být postup správního orgánu v souladu se základními zásadami a ústavně zaručenými právy, nesmí se jednat o libovůli správního orgánu. V této souvislosti je možné odkázat na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který ve věci správního uvážení uzavřel, že: „Správní uvážení je v první řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.“[1]

Mám za to, že výše uvedené lze aplikovat přiměřeně i na jiné postupy správního orgánu, při kterých se správní uvážení uplatňuje nejen na pouhé vydávání meritorních rozhodnutí postupem dle části druhé spr. řádu. V širším slova smyslu je i šetření podnětu a postup vedoucí k jeho vyřízení rozhodováním správního orgánu, tedy jeho rozumovou volní činností a výsledek šetření podnětu, ať již zahájení, nebo nezahájení správního řízení ex offo, lze v širším slova smyslu považovat za výsledek myšlenkového postupu správního orgánu v dané věci. Správní orgán tak i v případě postupu spočívajícího v šetření podnětu musí postupovat v souladu s ústavními zásadami.

Při zahajování řízení z moci úřední je nutné naplnit také požadavky vyplývající ze zásad zakotvených v § 2 až 8 spr. řádu.[2] Ze zařazení základních zásad činnosti správních orgánů do úvodních ustanovení spr. řádu, a dále z § 177 spr. řádu lze dovodit, že základní zásady činnosti správních orgánů se neuplatní jen ve správních řízeních, ale uplatní se v rámci veškerých činností a postupů realizovaných v rámci veřejné správy. Mezi základní zásady činnosti správních orgánů patří mj. zásada tzv. materiální pravdy zakotvená v § 3 spr. řádu.[3] Pokud má tedy správní orgán rozhodnout o tom, zda na základě podnětu správní řízení zahájí či nikoli, musí zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Naplnění zásady materiální pravdy bude co do rozsahu zjišťovaných skutečností ovlivněno také účelem šetření podnětu.

Limity šetření vyplývající z jeho účelu

Výsledkem šetření podnětu je rozhodnutí správního orgánu, že řízení zahájí z moci úřední, nebo že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední, popř. že podnět postoupí příslušnému správnímu orgánu. Aby správní orgán mohl učinit toto kvalifikované rozhodnutí, musí k tomu mít odpovídající podklady. Šetření podnětu tedy musí být provedeno v takové kvalitě a kvantitě, aby umožňovalo správnímu orgánu rozhodnout o tom, zda jsou splněny předpoklady pro zahájení řízení z moci úřední. Rozsah a hloubka činnosti správního orgánu je tak dána vždy jejím účelem.

To však pouze do té míry, aby bylo zjištěno, zda existují okolnosti, které je nutné v následném správním řízení objasňovat za účelem meritorního posouzení věci, tj. pouze do míry rozhodné pro posouzení důvodnosti zahájení správního řízení. Předmětem šetření by však již neměl být obsah samotného správního řízení, které by mohlo být zahájeno.[4] Mám tedy za to, že účelem šetření podnětu je zjišťování pouze okolností nezbytných pro posouzení toho, zda správní orgán řízení z moci úřední zahájí či nikoli.

Od účelu šetření podnětu spočívajícího ve zjišťování okolností nezbytných pro posouzení toho, zda správní orgán řízení z moci úřední zahájí či nikoli, je nutné odlišovat situa­ci, kdy správní orgán dospěje k tomu, že je namístě podnět postoupit příslušnému správnímu orgánu. Lze mít za to, že v případě, kdy správní orgán dospěje k závěru, že není příslušný, nemusí šetření provádět v takové kvalitě, jak je tomu právě v případě posuzování zahájení správního řízení. Správní orgán, kterému je podnět postoupen, je oprávněn provést vlastní šetření podnětu, aby zjistil, zda správní řízení zahájí či nikoli. Následné úvahy o kvalitě a rozsahu šetření v tomto článku se tak týkají šetření podnětu vedoucího k zahájení či nezahájení správního řízení, které nelze bez dalšího v plném rozsahu aplikovat na případ postoupení podnětu.

Komentářová literatura se k problematice šetření podnětu vyjadřuje tak, že obecně konstatuje následující: „Správní orgán se bude podnětem zabývat do té míry, aby posoudil, zda zakládá důvody k zahájení řízení z moci úřední, či nikoli, případně zda má být postoupen příslušnému správnímu orgánu.“[5] Stejně tak Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 22 A 85/2010-22, uvádí, že „Z věty druhé ust. § 42 spr. řádu vyplývá, že správní orgán je povinen se podnětem zabývat v té míře, zda zakládá důvody k zahájení řízení z moci úřední, popř. postoupení příslušnému správnímu orgánu.“ Právní věta daného rozsudku k tomuto doplňuje: „Proto má správní orgán povinnost ověřit skutečnosti v návrhu tvrzené a na základě výsledků šetření rozhodnout, zda bude řízení z moci úřední zahájeno, či nikoliv.“

Osobně výše uvedené definice vyplývající z komentářové literatury a závěrů judikatury, včetně doplnění uvedeného v právní větě, považuji za obecné a v některém směru i nepřesné. Domnívám se, že některé správní orgány by mohly výše uvedené interpretovat doslovně, a omezit se tak pouze na skutečnosti, které jsou v podnětu uvedeny. Šetření podnětu se dle mého názoru nemůže omezit pouze na skutečnosti, jež jsou v něm uvedené. Správní orgán musí prošetřit veškeré skutečnosti odůvodňující zahájení řízení z moci úřední, tedy i takové skutečnosti, které v podnětu nejsou výslovně uvedeny, ale lze je na základě podnětu dovodit. Správní orgán při šetření podnětu musí postupovat z moci úřední a prošetřit i další skutečnosti jdoucí nad rámec podnětu, které jsou rozhodující pro závěr, zda v daném případě existuje povinnost řízení ex offo zahájit. Rozhodující je tedy účel podnětu, a nikoli jeho obsah.

Postup šetření podnětu

Prověřování a vyhodnocování podnětu je postupem před zahájením řízení, jehož částečnou úpravu nalezneme v § 137 až 139 spr. řádu. K zahájení řízení ex offo a k prověřování podnětů se vztahuje § 137 spr. řádu[6] upravující vysvětlení. Vysvětlení je povinen podat každý, v opačném případě může správní orgán uložit pořádkovou pokutu. Byť tak zákon výslovně neuvádí, lze podání vysvětlení odepřít a na podání vysvětlení je nutné analogicky aplikovat právo odepřít svědeckou výpověď stanovené v § 55 spr. řádu. Podání vysvětlení je pojímáno jako prostředek subsidiární povahy, tedy jej lze požadovat jen tehdy, nelze-li rozhodné skutečnosti zjistit jiným úředním postupem.[7] O podání vysvětlení se pořizuje záznam, který však v případném následném správním řízení nemůže sloužit jako důkazní prostředek.[8] Jako důkazní prostředek může sloužit pouze svědecká výpověď a tato výpověď nesmí být nahrazena přečtením úředního záznamu.[9] S tímto postupem lze jedině souhlasit, neboť až v případném správním řízení mohou ostatní účastníci plně realizovat svá procesní práva, a to včetně práva být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky.

Šetření podnětu vedoucí k zahájení řízení ex offo je projevem oficiality, a proto k jeho šetření mohou správní orgány jako v případě správního řízení využít veškerých dostupných podkladů, které ke zjištění stavu věci mohou napomoci. Jedná se např. o skutečnosti jim známé z úřední činnosti či podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci. Zde však vyvstává otázka, zda správní orgán může analogicky užít důkazních prostředků zákonem upravených pro proces dokazování. Je nutné mít na paměti, že správní orgán je vázán zásadou zákonnosti. Může tedy bez zákonného zmocnění pro šetření podnětu ukládat povinnosti, a to např. povinnost předložit listinu,[10] povinnost strpět ohledání věci na místě,[11] povinnost vypovídat[12] aj.? Lze se domnívat, že toto správní orgán učinit nemůže.[13] Na podporu tohoto závěru slouží nejen zásada zákonnosti, ale také úprava vysvětlení v § 137 spr. řádu. Pokud zákon výslovně zmocňuje správní orgán k uložení povinnosti dostavit se k vysvětlení, lze z tohoto usuzovat, že a contrario nelze dovozovat, že ostatní důkazní prostředky může bez dalšího v plném rozsahu analogicky použít. Správní orgán tedy může v souladu se zásadou oficiality využít např. podklady od jiných správních orgánů či skutečnosti obecně známé, nemůže však jít nad rámec zásady zákonnosti a bez zákonného zmocnění ukládat povinnosti.

Lze tedy shrnout, že v případě šetření podnětu se jedná o zákonem neupravený postup. Konkrétní kritéria pro rozsah a způsob provádění šetření nejsou zákonem výslovně stanovena a je nutné je dovozovat z ústavních principů, základních zásad činnosti správních orgánů a z účelu, ke kterému šetření podnětu slouží.

Naopak správní řád podrobněji a ve větším rozsahu demonstrativně vymezuje důkazní prostředky, upravuje náležitosti provádění jednotlivých důkazů, včetně práv a povinností správního orgánu i účastníků řízení, a v neposlední řadě pak upravuje zásady pro hodnocení důkazů. Lze uzavřít, že proces dokazování probíhá transparentněji než šetření podnětu. Účastníci řízení mají přiznána procesní práva, která mohou v rámci zahájeného správního řízení uplatňovat.[14] Do správního řízení mohou zasahovat, a tím jej také kontrolovat. Na druhou stranu šetření podnětu provádí správní orgán bez účasti dalších osob, bez jejich kontroly, za tzv. „zavřenými dveřmi“. V rámci šetření podnětu nejsou osobě, která podnět podala, přiznána práva v takovém rozsahu jako účastníku řízení v rámci zahájeného správního řízení. Správní orgán sám vyhodnocuje, v jakém rozsahu šetření provede a jaké prostředky k tomu využije. Pokud jsou v rámci podnětu některé prostředky šetření navrženy, je na správním orgánu, zda je provede, a především jejich neprovedení nemusí zdůvodňovat. V případě, že správní orgán přistoupí k prověření podnětu formou vysvětlení, tento úkon provádí bez účasti dalších osob.

Problematické souvislosti

Na první pohled se může zdát, že v rámci šetření podnětu a v rámci dokazování činí správní orgány totéž. Do jisté míry tomu tak je, když v obou případech se jedná o proces poznávání, kdy správní orgán zjišťuje stav věci do té míry, aby mohl rozhodnout. V případě šetření podnětu se jedná o postup snadnější, zbavený všech procesních formalit. Ukončení šetření je tedy jednodušší než meritorní rozhodování s tím, že v rámci správního řízení jsou účastníku řízení přiznána práva a proti konečnému rozhodnutí připadají v úvahu také opravné prostředky.

Je však nutné mít na paměti, že účel šetření a dokazování je jiný. Tomuto účelu by pak měl odpovídat také rozsah skutečností, které by správní orgány měly zjišťovat. V rámci šetření podnětu by správní orgány měly šetřit pouze skutečnosti, které odůvodňují zahájení správního řízení ex offo. Tento závěr je podložen také výše zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2012, č. j. 22 A 85/2010-22.

Je nutné zabývat se mírou jistoty, jakou by správní orgán měl mít pro rozhodnutí řízení zahájit, nebo nezahájit. Správní orgán vždy musí zjistit skutečnosti, které jsou rozhodné pro provedení konkrétního úkonu. Zásadu mate­riální pravdy, která se uplatní i v případě šetření podnětu, je tedy nutné vykládat v souvislosti s účelem šetření podnětu. Zákon hovoří o „zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“. Lze tedy vyloučit zjišťování stavu věci s úplnou jistotou. Dikce zákona v případě šetření podnětu vyvolává základní otázku, a to: O čem nesmí existovat důvodné pochybnosti? Výsledkem šetření, vyjma postoupení podnětu, totiž mohou být dva naprosto odlišné výsledky, a to buď zahájení, nebo nezahájení správního řízení. Má tedy správní orgán zjišťovat skutečnosti odůvodňující zahájení řízení z moci úřední, či naopak skutečnosti zahájení řízení z moci úřední vylučující?

Vodítkem k zodpovězení této otázky může být primárně text zákona, který uvádí, že správní orgán je povinen sdělit, že „řízení zahájil, nebo že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední“. Správní orgán by tak měl zjišťovat okolnosti vylučující zahájení řízení z moci úřední. Pouze v případě, že by zde neexistovala důvodná pochybnost o tom, že řízení by nemohlo probíhat, by nemělo být zahajováno. Pokud zjištěné skutečnosti tomuto nenasvědčují, měl by správní orgán řízení zahájit. Dle mého názoru by tedy zjišťování důvodných pochybností mělo směřovat do okolností, které jednoznačně vedení řízení z moci úřední vylučují. Pokud by jakákoli okolnost daného případu mohla být následným dokazováním modifikována tak, že by vedení řízení umožňovala, nelze uzavřít, že by řízení bez důvodných pochybností nemělo být zahájeno. Mám za to, že řízení by měla být prioritně zahajována, a to také z toho důvodu, aby účastníci řízení mohli uplatňovat svá práva v následném správním řízení. Pouze v případě, že je vedení řízení bez důvodných pochybností vyloučeno, by zahájeno být nemělo.

Šetření podnětu je nutné odlišovat od zjištění skutkového stavu věci rozhodného pro vydání meritorního rozhodnutí. Správní orgán tedy nezjišťuje, jak by měl meritorně rozhodnout, ale pouze, zda by měl správní řízení zahájit. Skutečnost, že správní orgán řízení zahájí, ještě nepředjímá jeho výsledek. Šetřením podnětu by pak neměla být nahrazována činnost dokazování. Pokud je zahájeno řízení o odstranění stavby, nelze říci, že stavba bude odstraněna. Pokud je zahájeno řízení o přestupku, nelze uzavřít, že osoba bude uznána vinnou. Šetření podnětu má za cíl zjistit, zda při modifikaci okolností ovlivňujících zjištěný skutkový stav, kdy konkrétní podoba těchto okolností, a tedy i skutkového stavu závisí na výsledku dokazování, lze mít důvodně za to, že některá z variant skutkového děje odůvodňuje vedení řízení z moci úřední. S ohledem na obecný předmět řízení zahajovaných z moci úřední, tj. rozhodování o povinnosti účastníka řízení či odnětí (zrušení) jeho práva, se jedná o zjištění správního orgánu o tom, že jsou dány skutečnosti, které je potřeba dokazováním zjistit a na nichž závisí možné uložení povinnosti či odnětí (zrušení) práva.

Správní orgán by pod záštitou šetření podnětu neměl kvalitativně provádět dokazování a snažit se zjistit skutkový stav rozhodný pro meritorní rozhodnutí. Správní orgán tímto postupem totiž bez uplatňování práv účastníků a instituty k tomu nesloužícími zjišťuje skutečnosti, které mu ve fázi před zahájením řízení nepřísluší. Jsou to právě i správní orgány, které v rámci dokazování disponují většími oprávněními než ve fázi šetření podnětu. Správní orgán tak tímto kvazi-dokazováním může dospět k závěru, že správní řízení nezahájí, neboť se na základě svých šetření domnívá, jak by meritorně dopadlo, např. že by řízení muselo být zastaveno. K tomuto přesvědčení však dospěje k tomu nevhodným postupem. Nelze vyloučit, že by v rámci dokazování za užití k tomu určených prostředků dospěl k závěru jinému. Tuto možnost však správní orgán svým závěrem, že správní řízení ex offo nezahájí, již vyloučí.

Pokud správní orgán dospěje k tomu, že jsou zde skutečnosti, které je nutné procesem dokazování objasnit tak, aby bylo možné meritorně rozhodnout, je namístě správní řízení z moci úřední zahájit. Fakticky však nelze zamezit tomu, aby správní orgán ve své podstatě neprováděl kvalitativně dokazování bez uplatňování práv účastníka řízení, které bude vydávat za pouhé šetření, na jehož základě správní orgán dospěje k závěru, že nejsou dány důvody pro zahájení řízení. Tímto postupem správní orgán znemožní náležité zjištění skutkového stavu procesem dokazování, a předem tedy vyloučí další možnosti, ke kterým by náležité zjištění skutkového stavu mohlo vést.

Závěr

Šetření podnětu není pozitivním právem nikterak upraveno, a úvahy o jeho rozsahu a hloubce jsou tak ponechány právní teorii a praxi. Kvalita a kvantita provedených šetření však nesmí být libovůlí správního orgánu, neboť veškerá činnost veřejné moci podléhá zásadě enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Správní orgán je vždy limitován minimálně ústavními principy, základními zásadami činnosti správních orgánů, zejm. zásadou materiální pravdy, ale také účelem, ke kterému má šetření podnětu směřovat.

Šetření podnětu má mnoho společného, ale také rozdílného od dokazování v rámci zahájeného správního řízení. Oba procesy směřují k tomu, aby správní orgán shromáždil podklady nezbytné pro jeho rozhodnutí, ať již rozhodnutí, jak s podnětem naloží, nebo pro rozhodnutí v užším slova smyslu, tj. meritorní rozhodnutí podle části druhé spr. řádu. V obou případech je správní orgán vázán zásadou materiální pravdy. Oba procesy však směřují k jinému účelu. Šetření podnětu směřuje pouze k tomu, aby správní orgán rozhodl, zda řízení z moci úřední v daném případě zahájí či nikoli. Šetření podnětu však neslouží k tomu, aby správní orgán o věci meritorně rozhodl. Ke shromažďování podkladů pro vydání meritorního rozhodnutí slouží dokazování, které se děje za plného uplatňování práv účastníků řízení.

S ohledem na rozdílnost šetření podnětu a dokazování mohou vznikat praktické problémy. Jedná se zejm. o tu skutečnost, že v rámci šetření podnětu správní orgány nahrazují činnost dokazování a o věci si dělají věcný úsudek. Ve fázi před zahájením řízení tak zjišťují okolnosti, které by správní orgány měly posuzovat až v rámci dokazování. Může tak docházet k tomu, že s ohledem na předpoklad správního orgánu, jak by řízení meritorně skončilo, toto řízení ani nezahájí. Tím ovšem vyloučí možnost uplatňování práv účastníků řízení. Tento postup také může vést k tomu, že správní orgány vyloučí některé z možností, ke kterým by v rámci dokazování, kde k tomu disponují i dalšími oprávněními, dospěly. Tomuto postupu správních orgánů však nelze účinně zabránit. Nic tedy správním orgánům nebrání, aby řízení z moci úřední na základě svého předpokladu o jejich skončení nezahajovaly. Současné nastavení podnětu a jeho šetření tak považuji za neefektivní a postrádající možnost kontroly výkonu veřejné správy ze strany jejich adresátů.

 

JUDr. Soňa Večeřová je advokátní koncipientkou a doktorandkou na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

---

[1] Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42.

[2] L. Potěšil, D. Hejč, F. Rigel, D. Marek: Správní řád: komentář, C. H. Beck, Praha 2015, str. 248.

[3] Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

[4] Rozsah a obsah šetření podnětů je také určován speciálními úpravami podnětů v rámci spr. řádu, a dále úpravami zahajování řízení ex offo v rámci speciálních zákonů. Tyto speciální úpravy však nejsou pro svůj obsah předmětem článku.

[5] L. Jemelka, K. Pondělíčková, D. Bohadlo: Správní řád: komentář, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2016, str. 231.

[6] „K prověření oznámení, ostatních podnětů a vlastních zjištění, která by mohla být důvodem k zahájení řízení z moci úřední, opatřuje správní orgán nezbytná vysvětlení.“

[7] Také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 9 As 277/2016-45. V této souvislosti k otázce zákazu sebeobviňování viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 As 36/2018-40.

[8] Vyloučeno také pro oblast policie a obecní policie dle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01.

[9] Op. cit. sub 2, str. 618.

[10] § 53 odst. 1 spr. řádu.

[11] § 54 odst. 1 spr. řádu.

[12] § 55 odst. 1 spr. řádu.

[13] To ovšem nevylučuje možnost tohoto zákonného zmocnění ve speciálním zákoně.

[14] Např. právo být přítomen při dokazování v rámci i mimo ústní jednání, právo klást svědkům otázky, oprávnění navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, a dále právo se před vydáním rozhodnutí ve věci vyjádřit k podkladům rozhodnutí aj.