Jestliže oprávněná osoba uplatnila u právnické osoby zřízené státem svůj restituční nárok a tato následně shledala jeho oprávněnost a uzavřela s ní dohodu o vydání věci, u které byla provedena registrace státním notářstvím, byla tím založena důvěra oprávněné osoby v platnost takto uzavřené dohody o vydání věci, ledaže by tato důvěra byla vyvrácena jinými okolnostmi. Takto založené důvěře oprávněné osoby náleží ochrana, která je srovnatelná s ochranou důvěry jednotlivce v akty státu. Konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2856/19 ze dne 2. listopadu 2020.

Vedlejší účastnice 1), společnost UNITED BAKERIES a.s., užívá 19 pozemků nacházejících se v Praze v katastrálním území Jinonic. Tyto pozemky užívá jako vlastnice staveb na nich postavených. V minulosti tak činila vedlejší účastnice 2), společnost OK REST a.s. (dříve ODKOLEK a.s.), která je bývalou vlastnicí těchto staveb. Vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch stěžovatelky, jejíž právní předchůdkyně, společnost Sallerova výstavba Plan V s.r.o., je měla nabýt na základě kupních smluv uzavřených s vedlejšími účastníky 4) až 8), případně s jejich právními předchůdci, jimž měl být tento majetek vydán v roce 1992 v rámci restitucí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Podle vedlejších účastnic 1) a 2) byla ale vlastníkem předmětných pozemků vedlejší účastnice 3), tedy Česká republika, a právo hospodaření s nimi mělo svědčit vedlejšímu účastníkovi 9), státnímu podniku Pražské pekárny a mlýny. Vedlejší účastnice 1) a 2) se žalobou proti stěžovatelce a ostatním vedlejším účastníkům domáhaly určení, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika. Obecné soudy shledaly neplatnost dohod o vydání věci podle § 39 občanského zákoníku 1964 v tom, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání předmětných pozemků podle § 4 odst. 1 a § 10 odst. 1 a 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd.

Stěžovatelka je přesvědčena, že je vlastnicí předmětných pozemků, a ústavní stížností proti napadeným rozhodnutím rozporuje závěry obecných soudů, podle nichž je vlastníkem těchto pozemků stát. Stěžovatelka podotýká, že po 27 letech jsou předmětné pozemky opět v dispozici státu, který tak nabyl majetek v hodnotě stovek milionů korun, i když jej původně ani nechtěl, jak plyne například z jeho prvního procesního vyjádření ve sporu o určení vlastnického práva. Restituenti naopak nemají nic a stěžovatelce nezbývá než se domáhat zpět uhrazení kupní ceny za pozemky. Smysl restitucí tím měl být zcela popřen. Nedošlo k žádné nápravě křivd, spíše k jejich mnohonásobnému prohloubení, a to vůči většímu počtu subjektů, než které figurovaly při nápravě majetkových křivd.

Ústavní soud částečně vyhověl a částečně odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jimiž bylo určeno vlastnické právo státu k pozemkům, jež byly začátkem 90. let předmětem neplatných dohod o vydání věci, uzavřených podle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Stěžovatelka odvíjela své vlastnické právo k těmto pozemkům od kupní smlouvy, kterou její právní předchůdkyně uzavřela v roce 2007 s restituenty, resp. s jejich právními nástupci. Žalobu na určení vlastnického práva státu k těmto pozemkům podala společnost, která je vlastníkem na nich se nacházejících budov, tvořících areál pekárny.

Ústavní soud přisvědčil právnímu názoru obecných soudů, že uvedené dohody byly neplatné, byť jejich neplatnost shledal jen z důvodu jejich zastavěnosti. Současně se zabýval otázkou, zda v mezidobí nemohli restituenti nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, tedy zda mohli být v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. Ze skutkových zjištění obecných soudů vyplynulo, že restituenti měli vědomost o tom, že na předmětných pozemcích byl umístěn areál pekáren. V průběhu let bylo jejich vlastnické právo také zpochybňováno v několika soudních řízeních, která skončila zamítnutím žaloby. Podle Ústavního soudu však bylo nutné při posouzení dobré víry zohlednit zvláštnosti vydávání pozemků podle zákona č. 403/1990 Sb.

Povinnou osobou podle § 4 odst. 1 tohoto zákona byla zpravidla právnická osoba (organizace) zřízená státem, u níž bylo možné v době, kdy měl být restituční nárok uplatněn, předpokládat znalost relevantních skutečností vztahujících se k jí držené věci, která jí umožní posoudit splnění zákonných podmínek pro její vydání. V případě oprávněné osoby již ale takovýto předpoklad shledat nelze. Potřebná znalost často závisela na součinnosti jiných osob, které nemusely mít na vydání věci zájem. Uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou bylo zároveň spojeno s rizikem, že její omyl v právním posouzení obsahu tohoto nároku bude mít za následek nemožnost jeho uspokojení vůbec. Mezi postavením povinné osoby a oprávněné osoby v právních vztazích podle uvedeného zákona existovala informační asymetrie, která mohla bránit naplnění účelu tohoto zákona. V souladu s principem právní jistoty, vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, je proto nezbytné upřednostnit takový výklad a použití relevantního podústavního práva, který uvedenou nerovnost v postavení obou stran dohody zmírňuje tím, že chrání důvěru oprávněné osoby v jednání povinné osoby, na které bylo třeba ve specifickém kontextu restitucí, jež stát prováděl prostřednictvím těchto osob, nahlížet v podstatě obdobně jakoby šlo o akty státu.

Jestliže oprávněná osoba uplatnila u právnické osoby zřízené státem svůj restituční nárok a tato následně shledala jeho oprávněnost a uzavřela s ní dohodu o vydání věci, u které byla provedena registrace státním notářstvím, byla tím založena důvěra oprávněné osoby v platnost takto uzavřené dohody o vydání věci, ledaže by tato důvěra byla vyvrácena jinými okolnostmi. Takto založené důvěře oprávněné osoby náleží ochrana, která je srovnatelná s ochranou důvěry jednotlivce v akty státu. Tato důvěra nemohla zhojit neplatnost dohody o vydání věci ani sama o sobě působit vznik vlastnického práva oprávněné osoby k vydané věci. Musela však být vždy zohledněna při posuzování dobré víry oprávněné osoby podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, že na základě dohody o vydání věci nabyla k této věci vlastnické právo. Oprávněná osoba, od níž nebylo možné očekávat jednoznačné posouzení zákonných podmínek pro vydání věci, mohla v uzavření takovéto dohody zcela legitimně spatřovat ujištění ze strany státu, že k vydání věci došlo v souladu se zákonem.

I. Výroky II, III a IV usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728, částí výroku I, kterou se potvrzuje výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2017 č. j. 18 C 190/2009- 1535, a výroky II a VII rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 25 Co 96/2018-1578 a výroky I a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728 ve výrocích II, III a IV, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 25 Co 96/2018-1578 v části výroku I, kterou se potvrzuje výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535, a ve výrocích II a VII a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535, ve výrocích I a IV se ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Obecné soudy se tak budou, vázány právním názorem Ústavního soudu, znovu zabývat otázkou, zda v případě daných pozemků restituenti nabyli vlastnické právo vydržením.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2856/19 vyhlášený dne 2. listopadu 2020 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay