Teritorialita exekutorů by způsobila nižší vymahatelnost pohledávek

V posledních několika letech jsou exekuce označovány jako jeden z největších problémů České republiky. Mezi politiky, experty ale i laickou veřejností se objevují názory, že je nutné systémově změnit celé exekuční řízení prováděné soudními exekutory. Nejvíce je diskutován návrh na zavedení principu teritoriality. Podle tohoto pravidla by si nevybíral exekutora věřitel, ale exekutor by byl jmenován soudem podle místní příslušnosti. Exekutoři by tak měli zajištěno rovnoměrné přidělování exekucí v obvodu, ve kterém sídlí jejich úřad.

Jarmila Veselá

Zavedení principu teritoriality by znamenalo zásadní změnu koncepce přístupu ke způsobu rozdělování exekucí. Odpadla by dosavadní soutěž exekutorů o přízeň věřitelů, a tím i konkurenční prostředí. V současné době se každý z exekutorů musí snažit vymáhat co nejlépe a přesvědčit věřitele, že jeho úřad je ten pravý a nejlepší vymáhající subjekt.

V průběhu mnohaměsíčním projednávání legislativních návrhů změny exekučního řádu v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky se zákonodárci domáhali tvrdých dat a analýz dopadu teritoriality do českého exekučního prostředí.

V České republice však nejsou údaje o efektivitě jednotlivých exekutorů veřejně dostupné. Žádný se soudních exekutorů ekonomická data a výstupy ze svých exekučních řízení neuvádí. Ani Exekutorská komora nepublikuje celkové výsledky exekučních vymáhání a neprovádí porovnání jednotlivých exekutorů v této oblasti.

V InsolCentru se zabýváme dlouhodobou analýzou dat insolvenčních řízení. Jedná se o procesně podobné prostředí, kde exekuční vymáhání tvoří předstupeň insolvenčního vymáhání. Provedli jsme porovnání efektivity na datech z insolvenčních řízení, která jsou na rozdíl od datově neprozkoumaných a ekonomicky neprůhledných exekučních řízení transparentně sledovatelná ve veřejném insolvenčním rejstříku.

Pro komparaci efektivity vymáhání jsme zvolili srovnání dvou odlišných typů věřitelů – bank a státních orgánů. Naším cílem bylo porovnat úspěšnost u věřitelů z typicky konkurenčního prostředí (banky) s věřiteli, kteří mají zákonem svěřeno vymáhání pohledávek náležejících do jejich působnosti (státní orgány). Pro dokreslení jsme do analýzy zahrnuli též skupinu tzv. „ostatních věřitelů“ (všichni věřitelé mimo bank a státní orgánů). Státními orgány sledovanými v analýze byly finanční úřady, celní úřady a orgány správy sociálního zabezpečení. Do státních orgánů jsme pro účely analýzy zahrnuli také zdravotní pojišťovny, které vybírají pojištění stanovené zákonem a jsou vybaveny obdobnými vymáhacími pravomocemi jako státní orgány.

Předmětem analýzy byla úspěšnost vymáhání pohledávek za firmami a živnostníky v konkurzních řízeních. Sledována byla všechna konkurzní řízení ukončená v letech 2011 až 2013, a dále řízení ukončená v měsících leden – duben 2018 a 2019. V tabulce je uvedeno průměrné procento uspokojení jednotlivých typů věřitelů z hodnoty jejich přihlášených pohledávek do konkurzních řízení.

Efektivita uspokojení pohledávek v konkursních řízení

Druh věřitele Ø let 2011 – 2013 1 – 4 / 2018 1 – 4 / 2019
Banky 8,06% 22,30% 17,74%
Státní orgány celkem 3,24% 4,27% 5,89%
Ostatní věřitelé 6,29% 6,40% 12,65%

Zdroj: InsolCentrum

Z výsledků vyplývá, že věřitelé z konkurenčního prostředí sledující svůj vlastní zájem jsou ve vymáhání pohledávek úspěšní. Naproti tomu věřitelé, kteří řeší případy, jež jim automaticky připadají ze zákona, mají horší výsledky. Banky byly ve zkoumaných případech 2,5 až 5,2krát efektivnější než státní úřady. Překvapivě úspěšná byla skupina „ostatních věřitelů“, která sestává z velkého množství různorodých subjektů – finančních subjektů (kromě bank), dodavatelů, odběratelů, municipalit, fyzických osob atp.

Zkusíme-li si porovnat startovací podmínky věřitelů v úsilí o dosažení co nejvyššího výnosu, dospějeme k paradoxním závěrům. Banky vcházejí do procesu insolvenčního vymáhání obdařeny robustními personálně i materiálně vybavenými risk-managementy. Státní orgány jsou ze zákona vybaveny zajišťovacími nástroji i vlastními pravomocemi výkonu rozhodnutí. Finanční úřady mají navíc informační výhodu, protože mohou z daňových přiznání poznat majetkové poměry dlužníků. Skupina „ostatních věřitelů“ disponuje „pouze“ vlastní motivací získat zpět co nejvíc ze svých pohledávek. Přesto jsou věřitelé z této různorodé skupiny, která je oproti dvěma předchozím skupinám věřitelů ve zřejmé startovací nevýhodě, schopni dosáhnout větší efektivity než státní orgány (1,9 až 2,1krát).

V případě zájmu můžeme publikovat podrobnější data analýzy. Státní orgány sledujeme individuálně, takže můžeme ukázat i efektivitu jednotlivých úřadů. Finanční úřady i zdravotní pojišťovny si v efektivitě vedou podobně, ale dosahují nižšího procenta uspokojení než orgány správy sociálního zabezpečení. V rámci skupiny státních orgánů jsou nejúspěšnější celní úřady.

Jaký můžeme z analýzy učinit závěr? Výsledky jednoznačně prokázaly, že klíčový faktor pro úspěšnost vymáhání pohledávek představuje konkurenční prostředí. Jakmile má nějaký subjekt přidělován předmět své práce automaticky, snižuje to jeho efektivitu několikanásobně. A tato hypotéza by s vysokou mírou pravděpodobnosti platila i v případě uzákonění principu teritoriality soudních exekutorů. Před všemi, kteří rozhodují o přijetí či nepřijetí principu teritoriality soudních exekutorů tak stojí dilema. Na jedné straně vyhovět společenské poptávce po zásadní změně v systému exekucí, ale na straně druhé způsobit propad v úspěšnosti vymáhání. Rozhodování o tak zásadních změnách však přichází ve špatnou chvíli. Nikdo neví, jak se vyvine ekonomická situace po koronavirové krizi. Dosavadní systém exekucí se v bolestech vyvíjel 19 let, a určitě není dokonalý. Nicméně svým způsobem funguje, a je otázka, zda by změna celé koncepce nepřivodila kolaps exekučního vymáhání.

 

Autorka JUDr. Jarmila Veselá je jednatelkou společnosti InsolCentrum, která se dlouhodobě věnuje zpracování a analýze dat z insolvenčních řízení

Foto: archiv autorka a Pixabay

Go to TOP