Zítra 1. července 2020 tomu bude přesně 30 let, co nabyl účinnosti první zákon o advokacii č. 128/1990 Sb., který zakotvil advokacii svobodnou a nezávislou. S tím je neodmyslitelně spjata i další zásadní událost v advokátních dějinách a tou je vznik samosprávné stavovské organizace – České advokátní komory.

Jejím prvním předsedou byl na konferenci konané ve dnech 6. – 7. prosince 1990 zvolen JUDr. Karel Čermák, dr. h. c., jenž byl po listopadu 1989 bezpochyby nejvýznamnější osobností české advokacie. Advokáty bylo dokonce toto období spolu označováno jako „čermákovské“. Bohužel tento předseda, stejně jako jeden z jeho dalších následovníků JUDr. Milan Skalník, již odešli do „advokátního nebe“.

Zbývajících pět předsedů se před významným výročím sešlo na půdě Komory, aby svobodné a nezávislé české advokacii k jejím krásným 30. narozeninám předali svá přání a společně zavzpomínali na doby předsednictví.

 

Bylo to úžasných 30 let!

JUDr. Martin Šolc, předseda ČAK v letech 1994-1995

Vzpomínáte někdy na dobu před červencem roku 1990 či těsně po něm a jaký moment se Vám vybaví ze zlomové doby pro českou advokacii?

Těch momentek, které si člověk uchovává z doby obnovení nezávislé advokacie v hlavě, by se jistě našlo dost. Napadá mne třeba schůzka, při níž nad grilovaným kuřetem vznikl advokátní slib, kterému jsme pak říkali „kuřecí“. Nebo obrázek mého příjezdu dost otřískanou škodovkou do Cannes na první konferenci IBA, na kterou jsem byl Komorou vyslán. Přijel jsem na karusel před hlavní vchod luxusního hotelu Martinez a přisvědčil na otázku, zda mi mají vynést zavazadla.  Pak jsem viděl pikolíka, jak kromě kufru nese do hotelu štítivě dvěma prsty v bílých rukavicích i olejem zašpiněnou školní brašnu mého syna, v níž jsem v kufru auta uchovával nářadí.

Co se za Vašeho předsednictví v České advokátní komoře povedlo, na co jste nejvíc pyšný?

Je třeba nejprve říci, že úspěchy prvních pěti let obnovené Komory nejsou úspěchy jednotlivce, ale skupiny advokátů. Tato skupina docílila několika významných věcí. Především toho, že advokacie zpřetrhala zcela vazby na výkonnou moc státu a předala správu svých věcí nezávislému regulátorovi. Zadruhé toho, že advokacie je jednotná, že přes původně značný odpor advokátů došlo ke sjednocení obou tehdejších advokátních profesí. Možná to dnes zní jako banalita, ale vzpomínám si na to, jak jsem objížděl kraje a vysvětloval, proč má být jen jedna profese, podřízená jednomu regulátorovi. V zemích, kde ke sjednocení profese nedošlo, se se soupeřením dvou regulátorů často potýkají dodnes. Za třetí skupinka dosáhla toho, že advokacie vznikla jako liberální a otevřená, a to i vůči zahraničním advokátům a kancelářím. A nakonec, že advokacie nepodlehla pokušení stát se „odborovou organizací“ advokátů, ale uchovala si pozici důstojného regulátora, majícího na mysli především zájmy klientů. Já osobně jsem pyšný na to, že jsem členem této skupiny mohl být a nějaký čas ji i vést.

Jakých bylo z Vašeho pohledu těch uplynulých 30 let?

Úžasných třicet let, v nichž se česká advokacie vyvinula z objektivně nesvobodné, i když většinou vnitřně poctivé tlupy několika set advokátů ve více než desetitisícihlavou mezinárodně respektovanou evropskou profesi. Přeji jí, aby se tímto směrem vyvíjela i nadále a aby všemi silami podporovala principy právního státu, zejména pak nezávislost justice. Protože bez právního státu a nezávislé justice ztrácí advokacie svůj smysl.

 

Vzpomínám na bezvadnou partu, jeden tým…

Prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc., předseda ČAK v roce 1996

Jaká vzpomínka Vás jako první napadne, když se řekne rok 1990 a počátek nezávislé a svobodné advokacie?   

V mé mysli je hluboce zakořeněn dojem z té doby, jako doby výjimečného étosu několika kolegů a kolegyň podílejících se na tvorbě základních předpisů a procesu jejich prosazení. Lidé okolo Karla Čermáka, tedy Martin Šolc, Jiří Nykodým, Olga Peřinová, Jiří Klouza a další, byli úžasnou partou, týmem, který nehleděl na svůj prospěch a pracoval pro blaho nejen právnické obce advokátů, ale i celé právnické sféry. Duchem zakladatelů – idealistů byla pak prodchnuta i činnost prvních představenstev ČAK: usilovná práce pro bono prakticky bez jakéhokoliv servisu.

Můžete se ohlédnout za zásadními událostmi za Vašeho předsednictví v ČAK?

Rok 1996 byl rokem pro českou advokacii významným. Byl jakýmsi vyvrcholením druhé etapy vývoje „nové“ advokacie po roce 1989. Zatímco první etapa zahrnující konec roku 1989 a rok 1990 byla završena přijetím zákona o advokacii, druhá etapa vývoje byla charakteristická především úsilím o konsolidaci advokátního povolání především s ohledem na štěpení praktikujících stavů, a to advokátů a komerčních právníků. V roce 1996 byla tato etapa úspěšně ukončena přijetím nového zákona o advokacii, který mimo jiné znamenal sjednocení těchto dvou právnických stavů. Tento dodnes platný zákon znamenal oproti svému předchůdci zpřesnění celé řady pojmů, vymezení působnosti orgánů advokátní komory, stejně jako povinností advokátů a jejich odpovědnosti.

Za úspěch lze také považovat vytvoření jediného praktikujícího stavu advokátů i za cenu možná jen přechodného poklesu jejich úrovně přijetím komerčních právníků, kteří ani zdaleka nesplňovali znalostní předpoklady prověřované advokátní zkouškou. Z hlediska právní kultury však bylo sjednocení nevyhnutelným, neboť zabránilo nejen nerovné konkurenci obou povolání, ale především podstatnému zhoršení úrovně právní pomoci.

S přijetím nového zákona pak bylo spojeno vydání celé škály stavovských předpisů tak, aby jednak odpovídaly novému zákonu a jednak aby lépe reflektovaly vývoj české advokacie. Některé z nich, jako například etický kodex, platí dodnes.

 

Své začátky v Komoře mám spojené s narozením syna

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., předseda ČAK v letech 2002-2003

Předsedou ČAK jste se stal v roce 2002, ale v orgánech Komory jste začal působit o 8 let dříve a máte na tento okamžik jednu velmi osobní vzpomínku…

Moje působení v orgánech Komory je přesně o tři dny mladší než můj syn. Za náhradníka představenstva jsem byl zvolen na konferenci konané dne 7. ledna 1994. Po celý den jsem tehdy kolegyním a kolegům ukazoval synovu fotku, a i to mi možná při volbě přidalo pár hlasů. Neobešlo se to samozřejmě bez občasných přípitků, a tak se nelze ani divit, že ze své prvé účasti na schůzi představenstva, která se konala týž večer, si pamatuji pouze to, že předsedou byl zvolen Karel Čermák. 

Na konci svého funkčního období jste advokátní veřejnosti „položil na stůl“ obsáhlý materiál o tom, co vlastně funkce předsedy ČAK obnáší. Můžete z něho vybrat nejpodstatnější body?

S odstupem času jsem si po sobě v Bulletinu advokacie č. 1/2004 přečetl tento Snímek pracovního roku, popisující detailně moji činnost v České advokátní komoře v roce 2003. Mohu říci, že za dodnes „trvanlivé“ výsledky považuji přijetí euronovely zákona o advokacii, minimalizaci zásahu do povinnosti mlčenlivosti v souvislosti s implementací směrnice o boji proti organizovanému zločinu, povolení reklamy advokáta a pěstování mediálního obrazu advokacie. Na mezinárodním poli pak udržení dobrého jména české advokacie a též vyjednání pro Komoru přijatelné výše příspěvku na činnost CCBE. 

 

Koncipient číslo 1, který chtěl pracovat zadarmo

JUDr. Martin Vychopeň, předseda ČAK v letech 2009-2017

Rok 1990 byl ve Vašem pracovním životě skutečně zlomovým, vždyť hned následující den po účinnosti zákona o advokacii jste se stal advokátním koncipientem…

Po absolvování právnické fakulty v roce 1989 jsem musel nastoupit základní vojenskou službu. Pro pobavení přikládám svoji tehdejší fotografii. V červnu roku 1990, kdy jsem vojenskou službu končil, jsem osobně žádal o místo čekatele u Okresního soudu v Benešově. Moje „uniformovaná návštěva“ měla v tehdejších politicky velmi bouřlivých dobách nečekaný efekt – paní soudní úřednici jsem vylekal natolik, že vystrašeně, leč velmi rezolutně odvětila, že žádné místo už dlouho nemají. Vyšel jsem ze soudní budovy, sám trochu zmaten, a na vedlejší budově jsem zahlédl ceduli advokátní poradny. Tam jsem (čirou náhodou, on se totiž v poradně osobně moc nevyskytoval), potkal JUDr. Jana Camrdu, svého budoucího školitele, jemuž jsem po předchozím debaklu u soudu nabídl, že bych u něj pracoval zadarmo. A tato moje nabídka je mi od té doby už třicet let pravidelně předestírána na každém společném setkání naší kanceláře – jsem „Ten, který chtěl pracovat zadarmo“. Nicméně byl jsem přijat, stal jsem se koncipientem s pořadovým číslem 00001 a mzdu nakonec přece jen dostal:-).           

Ani ne za 20 let od tohoto okamžiku jste se stal předsedou České advokátní komory. Na co z doby svého předsednictví nejraději vzpomínáte?

Na to, že jsem měl kolem sebe tým perfektních a pracovitých lidí, kteří měli i potřebné nadšení pro řešení problémů. Bez nich by se nepovedlo nic a využívám této příležitosti, abych jim znovu za jejich práci a nadšení poděkoval.

Osobně jsem také velmi rád, že se podařilo vrátit Kaňkově domu v Praze původní podobu, zavřít nebezpečný a nehezký průchod a současně zachovat historickou paměť místa. Rozhodnutí i řešení bylo správné, protože přízemí Kaňkova domu dnes plní přesně funkci, která mu náleží a esteticky je navíc velmi povedené.

Za další náš významný počin považuji vydání historicky prvního komentovaného zákona o advokacii i s etickým kodexem. Podobné dílo na trhu chybělo a těší mě, že se relativně často setkávám v rozhodnutích, ať už soudních nebo komorových, s citacemi z tohoto komentáře.

A po dlouhých letech se podařilo prosadit také větší, velmi potřebnou novelu zákona o advokacii, která konečně upravila poskytování bezplatných právních služeb, advokáty, vinklaření, a další, pro výkon advokacie podstatné záležitosti. Ruku v ruce s tím proběhla náročná, možno říci úspěšná, rekonstrukce našeho IT systému, což je sice záležitost na první pohled neviditelná, leč pro další fungování a budoucnost advokacie absolutně nezbytná.

Největším úspěchem je vždy zabránit tomu, aby zvítězila lidská hloupost. Několikrát se nám to povedlo, ale kdy a jak se tak stalo, raději uvádět nebudu – hloupost je vytrvalá.

Jak byste zhodnotil 30 let svobodné a nezávislé advokacie?

Do hodnocení uplynulých třiceti let moc chuti nemám a v tomto směru jsem v poslední době spíše skeptický. Porevoluční nadšení vystřídalo rozčarování. Politická reprezentace zhrubla, lidé jsou hádavější, agresivnější, neochotní se dohodnout či ustoupit v zájmu dobré věci. Právní řád takříkajíc explodoval, zákonodárce má evidentně ambici upravit všechno do nejmenších detailů a stát klade na občany vyšší a vyšší nároky a požadavky. Zklamáním je pro mě to, že advokáti samotní svoji profesi považují stále více za pouhý způsob opatřování obživy, nikoliv za své životní poslání. Ale snad jsou to jen stesky stárnoucího profesionála…

Přechod do privátu znamenal velkou neznámou

JUDr. Vladimír Jirousek, předsedou ČAK v letech 2004-2009 a od roku 2017 doposud

Rok 1990 byl zlomovým obdobím pro advokacii. Jaký byl pro Vás osobně, na co vzpomínáte?

V prvé řadě na emoce z nabyté svobody, jež přebíjely určité obavy z časů příštích. Prakticky okamžitý přechod „do privátu“ byl hektický a znamenal velkou neznámou. Daleko zásadnější byl však pro mne nový pohled na právo a jeho aplikaci. V prvních letech svobody jsem trávil převážnou část víkendů výukou a pochopením mnoha nových institutů. V té souvislosti je namístě připomenout, že ještě nedávno před tím termíny jako akcie, kapitál apod. fungovaly ve smyslu „sprostých slov“.

Každé kulaté jubileum je většinou spojené s bilancováním. Jaké je to Vaše z doby předsednictví v ČAK?

Co se povede, je obvykle přijímáno jako normální, takže to potěšení brzy odezní. Co se nepovede, mě naopak trápí trvale. U příležitosti 30. výročí svobodné advokacie se však nesluší brečet, takže alespoň stručný výčet toho povedeného: Konstituce stabilizovaného systému účasti ČAK v legislativních procesech a v té souvislosti ještě stále úspěšná obrana a ochrana nezávislosti advokacie; vybudování vlastních školících center v Praze a Brně (nyní je centrum v paláci Dunaj v rekonstrukci a já věřím, že ČAK bude brzy disponovat školícím centrem té nejvyšší úrovně); mediální prezentace advokacie prostřednictvím opakovaně nejlepšího právnického tištěného média (Bulletin advokacie), v současné době též prostřednictvím špičkového internetového média (Advokátní deník); vybudování funkčních regionálních center pořádajících ročně téměř stovku vzdělávacích, společenských a sportovních akcí; realizace jak stavovsky, tak celospolečensky významných projektů – Právník roku, Advokáti proti totalitě, Advokáti do škol a dalších; založení a provoz vysoce funkčního zastoupení ČAK v Bruselu, významná účast advokátů v mezinárodních organizacích atd.

Sluší se však připomenout, že v jistém smyslu tím nejvýznamnějším je dennodenní zajišťování efektivní veřejné správy na úseku advokacie, a to prostřednictvím mnohdy mravenčí práce jednotlivých orgánů a odborů ČAK, bez ohledu na to, že tato práce není z pozice řadového člena stavu příliš vidět.

Redakce AD 

---