Ondřej Dostál: Trestní právo v čase koronaviru

Vláda oznámila a v médiích se referuje, že „šíření koronaviru je v Česku nově trestným činem se sazbou až 12 let“. V čase epidemií je potřeba poskytovat přesné informace, proto je žádoucí uvést toto prohlášení na pravou míru – a také upozornit na některé výkladové zajímavosti.

Změnila vláda vůbec něco?

Opatření vlády nespočívá v zavedení žádného „nového trestného činu“. Pouze se doplnilo nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci. V nařízení dosud figurovaly nemoci jako například mor, cholera, tuberkulóza nebo AIDS; k nim se nově nejspíš doplní nová položka „pro koronavirus“ (přesná formulace mi není známa, ve Sbírce zákonů v čase psaní tohoto článku ještě nevyšla). A protože existující skutková podstata trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci (§ 152 v úmyslné formě, § 153 v nedbalostní) odkazuje na výčet nemocí v tomto vládním nařízení, uvádí vláda, že se tato skutková podstata rozšiřuje i na šíření koronavirové nákazy.

Nicméně, nejasnosti začínají již zde. Už dosavadní znění vládního nařízení, které platí přes deset let, totiž obsahovalo ve výčtu nakažlivých nemocí položku „SARS (Severe acute respiratory syndrome – těžký akutní respirační syndrom)“, a to od časů epidemie SARS z roku 2002, která vypukla také v Číně a jejímž původcem byl také koronavirus, SARS-CoV (Severe Acute Respiratory Syndrome CoronaVirus).

Nynější epidemie COVID-19 (CoronaVIrus Disease 2019) je způsobena virem podobným co do zařazení i co do názvu, SARS-CoV-2 (Severe Acute Respiratory Syndrome CoronaVirus 2). A protože do výčtu nakažlivých chorob byla položka „SARS“ zařazena už v reakci tehdejší „SARS verze 1.0“, tak se patrně nařízení vlády vztahuje i na dnešní „SARS verze 2.0“, a to i bez novelizace nařízení.

Proč by si měli trestní právníci hrát na virology? Kvůli časové působnosti trestního zákoníku. Pokud by definice SARS v nařízení vlády č. 453/2009 Sb. pokrývala i „letošní koronavirus“, potom by jeho šíření bylo trestné už od prosince 2019, kdy se objevil, a trestní stíhání dle § 152 či 153 t. z.  by hrozilo i tomu, kdo k nám koronavirus zavlekl z Číny či Itálie v lednu či v únoru. Primitivně řečeno, nezodpovědné italské lyžníky by opravdu šlo pozavírat a vyhovět tak přání diskutérů z bulvárních webů. Naopak pokud by „letošní koronavirus“ pod definici SARS nespadal (což si ale nemyslím), trestní odpovědnost jeho šiřitelů dle § 152 a 153 t. z. by nastupovala až od uveřejnění novely nařízení ve Sbírce zákonů, tedy zhruba od poloviny března, a únoroví italští lyžníci by byli proti této skutkové podstatě imunní.

K podmínkám trestnosti

Trestné je buďto zavlečení, nebo rozšíření nemoci.

Zavlečením se rozumí vyvolání nebezpečí nemoci v místech, kde se taková nemoc vůbec nevyskytuje, nebo alespoň ne v epidemické podobě.

Rozšířením se rozumí zvýšení nebezpečí nemoci tam, kde se již nemoc epidemicky vyskytuje. Jde o ohrožovací trestný čin, k jeho dokonání proto stačí „zvýšit nebezpečí“ zavlečení či rozšíření, není třeba zavlečení či rozšíření skutečně docílit. Pachatelem může být kdokoli, ovšem typicky jím bude osoba ignorující karanténu nebo jiné povinnosti uložené krizovými opatřeními státu.

Zdánlivě se jedná o poměrně otevřenou skutkovou podstatu, ale ve skutečnosti považuji zrovna u letošního koronaviru hrozbu „trestu 12 let“, spíše za mediální nadsázku. Vzhledem k tomu, jak málo se o viru SARS-CoV-19 dosud ví a jak protichůdná vyjádření k němu dávaly lékařské autority, bude velmi obtížné prokazovat zavinění.

V úvahu by, když už, připadal spíše nedbalostní § 153. Ani zde by však nebylo snadné prokázat laikovi ono „nevěděl, ač vědět měl a mohl“, když ještě před měsícem i ministr zdravotnictví prohlašoval v médiích běžnou chřipku za nebezpečnější než koronavirus a vláda brojila proti panikářům. A dále, protože ČR začala testovat opožděně, a ještě jen minimum potenciálně nakažených osob, bylo by obtížné prokázat jakémukoliv obviněnému, že zvýšil nebezpečí zavlečení či rozšíření koronaviru – validním protiargumentem obhajoby by byla verze, že koronavirus do ČR zavlekli už někdy v lednu turisté, od té doby se nekontrolovaně šíří skrz netestované nosiče a pachateli proto již nelze rozšíření viru na žádnou konkrétní osobu prokazatelně přičíst k vině. Osobám, které porušují mimořádná opatření pro ochranu zdraví, proto dle mého názoru hrozí spíš pokuta do tří milionů korun dle zdravotnických předpisů než trestněprávní postih.

Ještě v kontextu „šíření“ připomeňme judikát Nejvyššího soudu z roku 2018. Šlo o drogově závislou pachatelku s hepatitidou C, která sdílela jehly s jinou osobou a měla s ní sexuální kontakt. Soud nicméně vyslovil, že „trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 tr. zákoníku je ohrožovacím trestným činem a dopustí se jej ten, kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí. Znaky tohoto trestného činu nejsou proto naplněny, jestliže dojde k ohrožení a k nakažení nemocí (…) jen u jediné osoby, vůči níž došlo k nebezpečným kontaktům pachatele, a nebylo prokázáno, že by ji dále šířila nebo přenášela.

Naopak dávám ke zvážení: Lze si představit trestní odpovědnost funkcionáře státu za nedbalostní šíření nakažlivé nemoci v omisivní formě? Konkrétně v případě osoby odpovědné z titulu své funkce za ochranu veřejného zdraví, která opomenula učinit potřebná krizová opatření včas, nebo je učinila nekompetentně, ač „vzhledem k okolnostem a svým poměrům vědět měla a mohla“, jak jednat správně a včas. Klíčová slova – zajištění dostupnosti respirátorů pro zdravotníky a ohrožené skupiny pacientů, zajištění včasné dostupnosti a úhrady laboratorního testování, včasné uzavření hranic pro cizince z rizikových oblastí…

Další potenciálně relevantní skutkové podstaty

U epidemií obecně by nemělo být zapomínáno na trestný čin obecného ohrožení dle § 272 t. z. a obecného ohrožení z nedbalosti dle § 273 t. z. Úmyslná forma patří jak mezi překažovací, tak oznamovací trestné činy. Vážné případy ohrožení jsou proto postižitelné i tehdy, nevejdou-li se do skutkových podstat šíření nakažlivé choroby.

Kvůli obavám z paniky, která by mohla mít horší dopady než koronavirus samotný, je záhodnou poukázat také na trestný čin šíření poplašné zprávy dle § 357 t. z., podle nějž je postižitelný ten, kdo „úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá.“ Zde nestačí nedbalostní forma zavinění, ale i přesto by existence tohoto paragrafu měla být určitým mementem pro ty, kteří se snaží činit zajímavými na sociálních sítích tím, že šíří neověřené a šokující zprávy; v epidemii, kdy lze nepravdivou fámou znepokojit laickou veřejnost velmi snadno, je takové jednání nejen nemorální, ale i potenciálně trestné.

A v neposlední řadě je nutné upozornit na trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Mezi vládními funkcionáři se stalo hitem ohlašovat každý den na Twitteru, kdo se zas kde nakazil. Což o to, informovat populaci o rozšíření nemoci je potřeba – jenže také je nutno respektovat právo pacientů na soukromí. Obranou není, že nemocný není výslovně jmenován; pravidelně se totiž stává (nejen u koronaviru), že politik nebo mluvčí referuje o zdánlivě anonymním případu tak, že se v reportáži pozná nejen pacient sám, ale poznají ho i jeho příbuzní, sousedi či obchodní partneři; je tedy sdělován osobní citlivý údaj, nikoliv údaj anonymní, a to samozřejmě neoprávněně – sousedům není nic po tom, zda jsem zdravý či na smrt nemocný. To je to špatně nejen z hlediska GDPR, ale potenciálně i z hlediska trestního práva. Zde poukazuji na oprávněné stížnosti tatínka, který se o výsledcích testů svých dětí dozvěděl dříve z televize než od lékařů samotných. Úplným právním úletem byla pak mediální informace o onemocnění konkrétní lékařky ze soukromé laboratoře (spojená navíc s nařčením, že nebezpečně nakládala se vzorky), které bylo navíc nepravdivé a nebýt včasné omluvy ministra, mohlo docela dobře skončit i podáním trestního oznámení pro pomluvu. Zásada respektu k soukromí osob, nemocných i zdravých, platí i v epidemii.

Autor JUDr. Ondřej Dostál působí jako právník, specialista na zdravotnické právo

Foto: redakce AD

Go to TOP