Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil svým nálezem sp. zn. III. ÚS 2748/18 ze dne 2. března 2020 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2566/2017-579 a rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 37/2016-544.  Vrchní soud v Praze tak bude znovu rozhodovat ve sporu o odměnu za právní zastoupení společnosti DIAG HUMAN SE.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy po žalované obchodní společnosti DIAG HUMAN SE neúspěšně domáhá zaplacení částky 44 832 083 Kč s příslušenstvím. Tato částka má představovat jeho nároky plynoucí ze smlouvy o právní službě, resp. ze smluv o postoupení pohledávek. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl a odvolací Vrchní soud v Praze následně toto rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se však pouze s výrokovou částí ve věci samé a ohledně právního posouzení dospěl k odlišným názorům. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele co do překvapivosti soudního rozhodnutí v důsledku změny právního názoru odvolacího soudu v otázce podstatné pro rozhodnutí bez toho, že by o zvažované změně byli účastníci informováni. Stěžovateli tak podle jeho přesvědčení byla odejmuta možnost vyjádřit své stanovisko a navrhovat další důkazy pro jeho podporu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Při zkoumání důvodnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval správností meritorního rozhodnutí ve věci, ale zaměřil se toliko na splnění procesních předpokladů řádného procesu z hlediska stěžovatelem namítaných vad řízení, jejich existenci a dopad na ústavní konformitu napadených rozhodnutí.

K situaci, kdy účastníci řízení nemohou předvídat změnu právního názoru odvolacím soudem při jeho ztotožnění se s výrokovou částí rozhodnutí prvoinstančního soudu, již Ústavní soud v minulosti judikoval, že „nemohou-li účastníci předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, má odvolací soud v zájmu předvídatelnosti svého postupu buď rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu projednání (připouští-li to důvody taxativně vypočtené v § 219a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) nebo seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem a dát jim tak příležitost se k tomuto názoru vyjádřit“ (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3330/13).

Ve věci stěžovatele vrchní soud poté, co opakoval dokazování, potvrdil výrokovou část rozhodnutí městského soudu ve věci samé, ale neztotožnil se plně s odůvodněním jeho rozhodnutí a dospěl k odlišným hmotněprávním závěrům. Odlišné posouzení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, na základě které byl žalovaný nárok stěžovatelem uplatňován, je zásadním pro rozhodnutí ve věci. Odchýlit se od závěrů prvostupňového soudu při současném potvrzení rozhodnutí odvoláním napadeného, není odvolacímu soudu zapovězeno, takový postup však vyžaduje, aby účastníci řízení byli seznámeni s možným odlišným hmotněprávním posouzením, a byla jim tak umožněna adekvátní reakce za účelem zaujetí svého procesního postoje k situaci, která doposud nebyla zvažována. Vrchní soud však podle těchto zásad nepostupoval.

Ústavní soud proto napadená rozhodnutí zrušil, aniž by jakkoliv předjímal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci samé.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2748/18 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Redakce AD