Soudní dvůr EU: Země odmítáním uprchlických kvót nesplnily povinnost

Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily povinnosti plynoucí ze smluv Evropské unie, když se odmítly zapojit do systému přerozdělování uprchlíků. Uvedla to v dnešním stanovisku, tj. 31. října 2019, generální advokátka Soudního dvora Evropské unie Eleanor Sharpstonová.

Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily povinnosti plynoucí ze smluv Evropské unie, když se odmítly zapojit do systému přerozdělování uprchlíků. Uvedla to v dnešním stanovisku, tj. 31. října 2019, generální advokátka Soudního dvora Evropské unie Eleanor Sharpstonová. Státy žalované Evropskou komisí podle advokátky nemohou zdůvodňovat odmítání solidárního přebírání migrantů obavami o svou vnitřní bezpečnost. Pohled generálního advokáta není pro soud závazný, často se jím však při rozhodování řídí.

Generální advokátka Eleanor Sharpstonová ve svém dnešním stanovisku v prvé řadě posoudila argument, že pokud by žalované členské státy postupovaly v souladu s rozhodnutími o relokaci, byl by jim znemožněn výkon jejich odpovědnosti za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti, což jsou oblasti, v nichž mají výlučnou pravomoc podle článku 72 SFEU.

Poukázala na to, že podle rozhodnutí o relokaci platí, že „během celého řízení o relokaci až do provedení přesunu žadatele by se měl brát ohled na národní bezpečnost a veřejný pořádek“ a že uvedené rozhodnutí výslovně zachovalo právo členských států odmítnout relokaci žadatele. Ovšem pouze tehdy, pokud existují přiměřené důvody považovat jej za hrozbu pro jejich národní bezpečnost nebo veřejný pořádek. I kdyby byl tento mechanismus neefektivní, protože nutil členské státy kontrolovat velký počet osob v krátkém časovém úseku, tyto praktické problémy nejsou problémy mechanismu jako takového a musí být případně řešeny v duchu spolupráce a vzájemné důvěry mezi orgány členských států.

Tento duch spolupráce a vzájemné důvěry musí být v řízení o relokaci dodržován. Tři žalované členské státy tudíž mohly bez problémů zajistit ochranu bezpečnosti a blahobytu svých občanů tak, že žadatele X mohly (a to na základě samotných rozhodnutí o relokaci) odmítnout převzít, a vykonat tak „odpovědnost členských států za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti“.

Z unijních sekundárních právních předpisů v oblasti azylu kromě toho plyne vhodný právní rámec, na jehož základě se ve vztahu k jednotlivým žadatelům o mezinárodní ochranu lze s legitimními obavami členského státu týkajícími se národní bezpečnosti, veřejného pořádku a ochrany společnosti vypořádat. Generální advokátka konstatovala, že samotné unijní právo poskytuje členskému státu vhodné prostředky, jimiž se může ve vztahu k jednotlivým žadatelům vypořádat se svými legitimními obavami týkajícími se národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, a to v rámci svých povinností, které má podle unijního práva. Unijní právo však členskému státu neumožňuje, aby těchto povinností kategoricky nedbal.

Svůj legitimní zájem na zachování sociální a kulturní soudržnosti mohou kromě toho členské státy účinně chránit jinými méně omezujícími prostředky než tím, že jednostranně a zcela odmítnou plnit své povinnosti plynoucí z unijního práva.

Generální advokátka zadruhé odmítla argument, že tři žalované členské státy jsou zproštěny právními předpisy stanovené povinnosti podílet se na opatřeních zavedených rozhodnutími o relokaci v důsledku rizik spojených se zpracováním velkého počtu žádostí. Generální advokátka zdůraznila, že relevantní právní předpisy (rozhodnutí o relokaci) zavedly vhodný mechanismus pro řešení složitých problémů souvisejících s přemisťováním velmi vysokého počtu žadatelů o mezinárodní ochranu z nejvíce zatížených členských států do ostatních členských států a logistiky tohoto přemisťování.

Samotná rozhodnutí tudíž nelze považovat za „dysfunkční“. V jednoznačně nouzové situaci měly nejvíce zatížené členské státy i potenciální členské státy relokace umožnit, aby tento mechanismus řádně fungoval a došlo k relokaci dostatečného počtu žadatelů, která by nejvíce zatíženým členským státům ulevila od neúnosného tlaku. Právě o tom je solidarita.

Generální advokátka dodala, že z některých zpráv o uplatňování rozhodnutí o relokaci rovněž vyplývá, že další členské státy, které měly problémy s povinnostmi souvisejícími s relokací, požádaly o dočasné zproštění povinností podle těchto rozhodnutí, přičemž jejich žádostem bylo vyhověno.

Pokud se tedy tři žalované členské státy skutečně potýkaly se značnými obtížemi, je jednoznačné, že v zájmu dodržení zásady solidarity měly využít tohoto postupu, a ne se jednostranně rozhodnout, že nebudou rozhodnutí o relokaci dodržovat. V závěrečných poznámkách se generální advokátka zabývala třemi významnými složkami unijního právního řádu: zásadami „právního státu“, povinností loajální spolupráce a zásadou solidarity.

Zdůraznila, že dodržovat zásady právního státu znamená plnit své povinnosti vyplývající z právních předpisů. Nerespektování těchto povinností proto, že v konkrétním případě nejsou vítány nebo jsou neoblíbené, představuje nebezpečný první krok k rozpadu uspořádané a strukturované společnosti, která se řídí zásadami právního státu. Špatný příklad je obzvlášť škodlivý, pokud ho dává členský stát. Podle zásady loajální spolupráce nadto platí, že každý členský stát může od jiného členského státu očekávat, že bude své povinnosti plnit s náležitou péčí. Nakonec generální advokátka poznamenala, že se zásadou solidarity je někdy nutně spojena povinnost akceptovat sdílení zátěže.

Stanovisko generální advokátky E. Sharpstonové ve věcech C-715/17 Komise v. Polsko, C-718/17 Komise v. Maďarsko a C-719/17 Komise v. Česká republika naleznete zde.

Zdroj: Soudní dvůr EU. Foto Pixabay.

Go to TOP