V České republice je ročně zahajováno okolo 500 tisíc exekucí^[1] a přes 100 tisíc řízení o pozůstalosti^[2]. Může se tak poměrně snadno stát, že dojde ke konfliktu mezi zájmem na zachování majetku tzv. v rodině a zájmem věřitelů na uspokojení jejich vykonatelných pohledávek. Reflexem tohoto konfliktu je otázka vztahu dispozičních právních jednání zůstavitele a potencionálních dědiců na straně jedné, a institutu relativní neúčinnosti na straně druhé.^[3] Smyslem tohoto článku je pokusit se odpovědět na otázku v názvu tohoto článku, a to za pomoci analýzy rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2018, č. j. 21 Cdo 2332/2018-161.

Skutkové okolnosti případu byly následující. Zůstavitelka pořídila závěť, kterou za dědice veškeré své pozůstalosti povolala svého vnuka, a to s vysvětlením, že se o ni „ve stáří staral jako jediný“. Obě své děti v závěti opomenula. Jedno z těchto dětí bylo dlužníkem společnosti, která v řízení vystupovala jako žalobce (a dovolatel) tvrdíc, že neuplatněním práva na povinný díl (resp. nevznesení námitky relativní neplatnosti závěti)^[4] byla zkrácena na své vykonatelné pohledávce.

Žalován byl vnuk coby odpůrce, přičemž petit zněl na určení, že neuplatnění práva tzv. nepominutelného dědice jeho otcem v dědickém řízení po zůstavitelce (jeho babičce), není vůči žalobci právně účinné. Otázky odpůrčího práva byly posuzována prizmatem o. z. z roku 2012, neboť právní následky předmětného opomenutí nastaly až po 1. 1. 2014 (konkrétně právní mocí rozhodnutí o pozůstalosti). Soudy všech instancí se shodly na tom, že neuplatnění práva nepominutelného dědice, může být za splnění dalších (pozitivních i negativních) podmínek, může být úspěšně napadeno odpůrčí žalobou – tj. může být opomenutím ve smyslu § 592 o. z.

Slovy Nejvyššího soudu ČR: „Opomenutí dlužníka spočívající v nedovolání se relativní neplatnosti závěti [nyní neuplatnění práva na povinný díl – pozn. autora] zkracuje uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení (respektive k nezvětšení) majetku dlužníka o povinný díl […] a jestliže toto zmenšení (nezvětšení) majetku dlužníka má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt tohoto opomenutí dlužníka – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil.“

Takové opomenutí je bezúplatným právním jednáním, a proto se na něj primárně[5] vztahuje ustanovení § 591 o. z. Podle něj platí, že neúčinnosti bezúplatného právního jednání se lze dovolat – a) pokud k němu došlo v posledních dvou letech, b) aniž by se na rozdíl od právního jednání úplatného vyžadovala existence a prokázání subjektivní stránky dlužníka (úmyslu zkrátit věřitele). Beneficium této skutkové podstaty spočívá v tom, že žalobce prokazuje pouze, že má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku a že dlužník v posledních dvou letech učinil bezúplatné právní jednání.

Je následně na žalovaném, aby tvrdil a prokázal existenci některé z výjimek stanovených v § 591 o. z. Zde se dostáváme k jádru pudla. Za jakých podmínek se žalovaný může dovolávat výjimky obsažené pod písm. d) příslušného ustanovení? Tato výjimka se vztahuje na plnění, kterými bylo vyhověno mravnímu závazku, nebo ohledům slušnosti – in concreto mělo podle žalovaného takové plnění spočívat v respektování poslední vůle zůstavitelky.

Takto se k předmětné výjimce vyjádřil Nejvyšší soud v ČR: „Při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami (popřípadě opomenutí, z nichž měla osoba dlužníkovi blízká prospěch) považovat za „slušné“ a „mravné“…]

 Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka.“

 Opačný výklad předmětného ustanovení by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým.

„[N]e každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli prospěchu za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.“ 

Soudy proto vždy musí poměřovat mezi oprávněnými zájmy věřitelů a zájmem na dodržování zásad slušnosti. Žádný z uvedených zájmů patrně nelze a priori upřednostnit, vždy je naopak nutné zohlednit konkrétní okolnosti případu. V případě, který byl podnětem k sepsání této stati, bylo argumentováno tvrzením, že vnuk (odpůrce) byl povolán za univerzálního dědice, protože se o zůstavitelku jako jediný staral, a proto si „zasloužil veškerou její pozůstalost“. Pokud by se takové tvrzení ukázalo být pravdivým, lze si zřejmě představit úspěšné dovolání se předmětné výjimky. Každopádně pouhé tvrzení okolností uvedených v § 591 písm. d) o. z. k úspěchu ve věci nepostačuje.^[6]

Nejvyšší soud ČR poskytl další hlediska, která musí soudy při poměřování kolidujících zájmů brát v potaz. Těmito jsou:

a) zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům;

b) zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku;

c) v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházela osoba, která měla z právního jednání (opomenutí) dlužníka prospěch;

d) jakou subjektivní hodnotu pro ni toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje;

e) zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti [zda toto bezúplatné právní jednání (opomenutí) nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti].^[7]

Nejvyšší soud ČR těmito poměrně přísnými podmínkami dle mého přece jenom naznačuje, že právo věřitelů by mělo být chráněno o trochu více než právo na zachování majetku v rodině. Zároveň „je třeba vzít v úvahu, že sám zůstavitel, který v závěti opomenul některého z neopomenutelných dědiců, aniž by došlo k jeho vydědění, jednal v rozporu se zákonem (s ustanovením § 479 o. z.), nedostalo-li se nezletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona.“

Shrnutí

Podle mého názoru lze závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zobecnit takto. Zaprvé je zřejmé, že i neuplatnění práva na povinný díl může představovat právní jednání trpící relativní neúčinností. Této relativní neúčinnosti se mohou věřitelé vykonatelných pohledávek domáhat ve dvouleté lhůtě. Odpůrci se mohou bránit poukazem na to, že neuplatněním práva na povinný díl nepominutelný dědic sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

 Toto beneficium je však toliko výjimkou z pravidla, a jako takové musí být vykládáno restriktivně. Jinými slovy aplikace výjimky uvedené v § 591 písm. d) o. z. se lze domáhat toliko za splnění poměrně přísných podmínek. Věřitelé tak mají poměrně vysokou šanci na uspokojení se z majetku, který takto ušel jejich dlužníkovi – konkrétně z peněžní částky odpovídající velikosti povinného dílu.

 Mgr. Ondřej Drachovský je notářský koncipient Mgr. Daniela Borského, notáře v Kladně.

---

[1] Vycházím ze statistických údajů Exekutorské komory [cit. 23-10-2019]; dostupné: http://www.statistiky.ekcr.cz/zakladni-data-o-exekucich.html.

[2] Zde vycházím ze statistiky úmrtnosti ČSÚ [cit. 23-10-2019]; dostupné: https://www.czso.cz/csu/czso/cri/pohyb-obyvatelstva-rok-2018.

[3] Této problematice se zevrubněji věnuji v článku – Drachovský, O.: Otázky a odpovědi: dědic v exekuci. Ad Notam, č. 4/2018. [cit. 23-10-2019]; dostupný: https://www.nkcr.cz/casopis-ad-notam/detail/39_684-otazky-a-odpovedi-dedic-v-exekuci

[4] Otázky dědického práva byly posuzovány podle zákona č. 40/1964 Sb., neboť zůstavitelka zemřela před 1.1.2014.

[5] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.2.2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018 vyslovil, že § 591 o. z. je v poměru speciality k § 590 o. z. Domnívám se, že by bylo přesnější hovořit o vztahu komplementarity, a to především ve vztahu k § 590 odst. 1 písm. a) o. z. V tomto ustanovení je stanovena pětiletá lhůta, v níž lze podat odpůrčí žalobu, pakliže dlužník právně jednal v úmyslu zkrátit své věřitele a druhé straně byl takový úmysl znám. Srov. Řeháček,  O., Vrba, M. Relativní neúčinnost právních jednání dle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2013, č. 21, s. 751, podle nichž je „pátá skutková podstata je speciální ve vztahu ke všem předchozím s výjimkou první. […] Bude-li věřitel s to unést důkazní břemeno, může se relativní neúčinnosti dovolávat i podle první skutkové podstaty, a to až pět let nazpět.“

[6] „Ze samotné skutečnosti, že zpravidla lze nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem považovat za projev úcty a respektu tohoto dědice k zůstaviteli a k jeho poslední vůli, proto nelze bez dalšího (bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu) dovodit, že se ze strany dlužníka, jenž je neopomenutelným dědicem, jedná o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z., a že se proto věřitel nemůže dovolat neúčinnosti tohoto právního jednání (opomenutí) dlužníka.“

[7] Srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018.