Uvítal jsem diskusi o hromadných žalobách na stránkách Bulletinu advokacie i Advokátního deníku, jakož i nedávný rozhovor předsedy ČAK JUDr. Vladimíra Jirouska na stránkách česká-justice.cz. Dovoluji si k tomuto tématu dodat pár poznámek, které jsem přednesl vloni na konferenci o hromadných žalobách v Karolinu a které reflektují mé poznatky a zkušenosti s praxí hromadných žalob v USA.

Class action nebo-li hromadná žaloba, má svůj původ právě v USA a odtamtud se přenesla do Evropy. Typická class action v USA je občanskoprávní náhrada škody. Ty ostatní případy, které podle návrhu zákona připadají v úvahu, jako je veřejný zájem, tedy akce nějaké skupiny občanů proti povolení nějaké stavby, a tak dále, to tam není typická class action. Jako class action jsou z USA známy především ty obrovské kauzy a ty rozsudky přiznávající dnes již miliardové sumy, dříve „jen“ milionové. I ty už nás ale před léty ohromovaly. Právě takové případy se se ale u nás tak trochu zbožňují a vidí se v nich jakýsi příklad. Ale málokdo zná podrobnosti a specifičnosti, proč k tomu v USA dochází. O nich bych se chtěl stručně zmínit, možná jako takové menší varování.

Jaké jsou ty americké specifičnosti?

1) Asi tou hlavní specifičností je skutečnost, že v USA o náhradách škody i v civilním řízení rozhodují na žádost žalobce poroty. Je to důsledek toho, že tento nárok má původ v common law a nikoli ve statutárním právu. V oblasti náhrad škod vždy tvoří největší část nároku škoda imateriální a potom tzv. punitive damages. To jsou vlastně „finanční pokuty“ (tresty), o kterých rozhoduje rovněž porota, ale kupodivu se nepřiznávají státu, ale žalobci. Jsou často mnohem vyšší než vlastní náhrada škody. Uvedené dvě složky tvoří také vždy největší část těch obrovských přiznaných částek. A to právě proto, že v těchto složkách náhrady škody se nemusí prokazovat skutečná výše škody, a že ve výši těchto náhrad ta porota není ničím vázána, nikomu podřízená a odpovědná. Jde o volnou úvahu poroty a poroty jsou v tomto směru něco jako neřízené střely. Jedinou možnou obranou tam je, a to až v poslední době, odvolání proti přiznaným extrémním, extravagantním sumám. Ale to už musí jít o sumy opravdu astronomické. V minulosti ty milionové žádný odvolací soud nezrušil a v poslední době i ty miliardové byly sníženy jen výjimečně. Rozhodování těchto případů porotou nemá v Evropě vůbec žádnou obdobu. (V Anglii, kde platí rovněž common law, jsou poroty sice, byť v omezenějším rozsahu, v civilních věcech těž možné, ale k žádným excesům nedochází, a to proto, že i tam chybí další americké specifičnosti).

2) Podle Ústavy USA musí mít každý občan přístup k soudu, a proto v USA nejsou soudní poplatky vyměřovány ze žalované sumy. Zažalujete miliardu a zaplatíte podací poplatek pár dolarů.

3) V USA je tradiční systém výsledkových procentních honorářů advokátů. Jejich výše stále stoupá. Kdysi začínala na 10 procentech a dnes již často činí 50 procent. V Evropě, i u nás, jsou připuštěny jen omezeně nebo nejsou přípustné vůbec.

4) Navíc ve většině případů neexistuje právní nárok na přiznání náhrady nákladů řízení, i když žalovaný vyhraje. Je to otázka volné úvahy soudce. Snad v žádném případě, kdy jednotlivec žaloval neúspěšně velkou korporaci, se nestalo, že by musel žalované firmě platit náklady právního zastoupení.

Právě z těchto důvodů uvedených sub 2) až 4) opravdu ten, kdo se pustí do sporu, vůbec nic neriskuje. Zejména ne jednotlivci, i když se sdruží a je jich hodně, když žalují nějakou korporaci. Ani když žalují nesmyslně vysoké částky. Žalobce vlastně neriskuje ani jeden dolar, může jenom získat. (Proto se již dávno začalo říkat, že v USA každý žaluje každého).

5) A jak ty class action vypadají? To není souhrn jednotlivých nároků těch občanů sdružených v té class action. Je to nakonec nějaká globální suma, kterou ta porota přizná, a která se pak rozděluje podle pravidel, které určí soud.

6) Ještě je nutné dodat, že soud musí zpravidla class action povolit předem. Nejdřív se musí žádat o povolení podat class action, zdůvodnit, že je to vhodný případ pro class action. A když ji soud povolí, tak zpravidla uloží žalobcům, aby uveřejnili v největším možném rozsahu výzvu všem jednotlivcům a subjektům, kteří by měli a mohli mít stejný nárok, aby se s tím nárokem přihlásili. A když se ve lhůtě (a určí se tam lhůta třeba až jednoroční) nepřihlásí, tak ti, co se nepřihlásili, jsou navždy „out“, tedy nárok ztrácejí. Žalovaný je tím chráněn proti všem dalším žalobám.

Na závěr bych chtěl dodat, že i v USA docházelo ke zneužití institutu hromadných žalob, bohužel i ze strany advokátů. Dopustila se jej i nejslavnější advokátní hvězda těch velkých class action Melvyn Weiss, se kterým jsem se kdysi osobně setkal ve dvou kauzách. Zastupoval i v těch známých případech náhrad za holocaust, ve kterých se přiznávaly právě již zmíněné obrovské částky. Jejich velkou část tento advokát, resp. jeho advokátní kancelář, také získala jako honorář. Skončil ve vězení. Téměř tři roky za to, že lstivě vymáhal plné moci od klientů.

Nejsem striktně proti tomu, aby se tento institut u nás zavedl. Jsem ale jen pro určitý typ hromadných žalob ve velice úzkém a přesně vymezeném rozsahu, s jasnými mantinely a ochranou před zneužitím. Americké zkušenosti velice úzce souvisejí se specifickými rysy jak jejich práva hmotného a procesního, tak jejich soudního systému. A k nám se nedají přenášet, protože ty specifičnosti zde neexistují.

Neumím si např. vůbec představit hromadnou žalobu v případech, kdy stovkám či tisícům spotřebitelů vznikne stejným vadným přístrojem různá škoda. Některým žalobcům se nic nestane a budou odškodněni pouze za to, že koupili vadný výrobek, jiným přístroj vybouchne a poničí bytové zařízení, jiným ublíží i na zdraví nebo někoho dokonce usmrtí. Vždyť u nás se musí výše škody přesně dokazovat (doklady, svědky, znalci) a náš soudce nemá tu volnost, jakou mají poroty v USA. Přitom návrh zákona hromadnou žalobu i v takovém případě umožňuje a podle § 109 návrhu by měl o ní zřejmě rozhodovat jeden a tentýž soud. Bude tedy poté, co soud uzná nárok co do základu, provádět jeden a tentýž soudce dokazování ve stovkách individuálních nároků? Jak dlouho to bude trvat? Několik let?

Jediným řešením by bylo, kdyby zákon stanovil, že v takových případech budou poté, co soud uzná, že nárok všech žalobců je po právu, rozhodovat o výši jednotlivých nároků soudy podle bydliště žalobců. Zmínil jsem se nedávno o této problematice náměstkovi ministryně spravedlnosti dr. Tejcovi a ten tuto připomínku uvítal.

Autor JUDr. Gerhardt Bubník, LL.M., je advokátem v Praze.