Tento článek navazuje na článek „Trestněprávní meze lži při obhajobě v trestním řízení“, v němž jsem se zabýval obecnými východisky trestněprávních limitů vědomě nepravdivých výroků v rámci obhajoby v trestním řízení. Tento článek se bude blíže zabývat jednotlivými trestnými činy, jež obsahuje zvláštní část zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), které tímto způsobem lze spáchat. 

Cílem tohoto článku je vypracovat analýzu těchto trestných činů z toho hlediska, zda a případně za jakých podmínek bude mít skutečnost, že nepravdivý výrok byl vznesen v rámci obhajoby, vliv na trestní odpovědnost obviněného, potažmo jeho obhájce.  U většiny z nich se totiž rozhodovací praxe k tomuto dosud nevyjádřila. V odkazovaném článku jsem dospěl ke čtyřem možným základním přístupům k této otázce:

I. Trestný čin lze spáchat lží při obhajobě vždy, když tomu nebrání pozitivněprávní úprava (dále jen „I. přístup“).

II. Trestný čin nelze spáchat lží při obhajobě, váže-li se tato ke skutku, který je předmětem trestního řízení, resp. jde o lež o skutkovém ději (dále jen „II. přístup“).

III. Trestný čin nelze spáchat lží při obhajobě, váže-li se tato ke skutku či k procesním aspektům daného řízení, např. k postupu orgánů činných v trestním řízení (dále jen „III. přístup“).

IV. O trestní odpovědnosti nerozhoduje, k čemu se lež váže, ale to, zda vzhledem k okolnostem každého konkrétního případu převáží zájem obviněného na své obhajobě před zájmem nad ochranou oprávněných zájmů třetích osob, postižených lží obviněného (dále jen „IV. přístup“).

Čistě školometsky je třeba přidat ještě pátý přístup, který by lež při obhajobě v trestním řízení před trestní odpovědností imunizoval absolutně, myslím však, že takový přístup je možno dopředu vyloučit jako nepraktický. Vedle této čtveřice je pochopitelně možno vymyslet ještě zcela jiné či jejich modifikace. Vzhledem k tomu, že tato materie není v domácím odborném diskursu dosud příliš rozpracována, dovolím si vystačit prozatím s těmito základními přístupy, jež jistě možno v budoucnu dále doplňovat či cizelovat.

Po formulování relevantních přístupů přikročím nyní k rozboru jednotlivých trestných činů, které připadají v úvahu. Postupovat přitom budu tak, že nejprve přiblížím obecněji aspekty konstrukce příslušné základní skutkové podstaty (případně i těch kvalifikovaných) a přístup praxe k ní relevantní z hlediska předmětu zájmu tohoto textu, následně pak daný trestný čin konfrontuji se třemi shora popsanými teoretickými východisky.

Předesílám, že tento rozbor není řazen systematicky tak, jak jsou jednotlivé trestné činy uvedeny jeden po druhém ve zvláštní části tr. zák., ale spíše tak, jak na sebe budou navazovat jednotlivá zjištění v nich učiněná. Nejde ani o výčet vyčerpávající, neboť se zaměřuje na  trestné činy, které nejsou dosud jednoznačně v rozhodovací praxi či odborné literatuře řešeny.[1]

1. § 345 Trestní zákoník. – Křivé obvinění

Patrně nejfrekventovanějším trestným činem v praxi, jehož se může obviněný dopustit lhaním, je trestný čin křivého obvinění dle § 345 odst. 1 tr. zák., případně, je-li učiněn v rámci obhajoby v trestním řízení, tedy za přítomnosti policejního orgánu[2] či státního zástupce, kteří jsou při své činnosti vázáni zásadou legality, i dle § 345 odst. 2 tr. zák. Mezi zde analyzované trestné činy byl zařazen proto, že jej lze spáchat toliko nepravdivým obviněním.[3]

Judikatura k tomuto trestnému činu bez jakýchkoliv pochyb upřednostňuje přístup I., tedy umožňuje, aby se tohoto trestného činu dopustil i obviněný.[4] Tento závěr se jednoznačně uplatňuje i ve vztahu k obvinění vznesenému při své vlastní obhajobě[5] včetně svalení viny na jiné osoby,[6] a to i třebas jen jiným vylíčením průběhu skutku,[7] přičemž obviněný nemusí znát přesnou právní kvalifikaci činu, z nějž někoho obviňuje, postačí, vylíčí-li skutkové okolnosti při vědomí, že zakládají trestní odpovědnost.[8] Rovněž konkrétní osoba nemusí být pachatelem identifikována individuálně, postačí, uvede-li dostatek znaků, na jejichž základě tato její identifikace může být provedena.[9] Spáchat jej lze i ve vztahu k orgánu činnému v trestním řízení ve vztahu k jeho postupu v trestním řízení.

Z hlediska zájmové problematiky tohoto textu pak stojí za povšimnutí, že oproti trestnému činu pomluvy (viz dále) se v případě trestného činu křivého obvinění skutečnost, že toto směřuje proti orgánu veřejné moci, který je obecně vystaven větší míře dovolené kritiky i stížností, nepovažuje za relevantní faktor při posuzování, zda se obviněný tohoto činu dopustil, naopak dokonce zvyšuje společenskou škodlivost.[10]

Existují však i určité korekce přílišné tvrdosti konstrukce tohoto trestného činu. Předně se k jeho spáchání vyžaduje přímý úmysl ve vztahu k lživému obvinění,[11] přičemž znak kvalifikované skutkové podstaty dle § 345 odst. 2 tr. zák. spočívající v přivození trestního stíhání vyžaduje alespoň úmysl nepřímý.[12] Z hlediska našeho předmětu zájmu je relevantní i závěr, že má-li křivé obvinění směřovat k trestnému činu, jehož skutková podstata obsahuje i fakultativní znak subjektivní stránky (pohnutku či cíl), musí toto křivé obvinění zahrnovat naplnění právě i tohoto znaku.[13] To hraje svou roli zejména při posuzování obvinění orgánu činného v trestním řízení ze zneužití pravomoci.

Trestného činu křivého obvinění se rovněž nelze dopustit pouhým konstatováním podezření, že někdo spáchal trestný čin,[14] což může z hlediska procesní taktiky obhajoby představovat v situacích dilematu obviněného, obávajícího se, že by se jím bona fide učiněné obvinění mohlo obrátit nakonec proti němu, do značné míry velmi vhodný nástroj. Při opatrně formulovaném obvinění, v němž obviněný důsledně vyjadřuje toliko své podezření, nikoliv však s konečným závěrem, se totiž obviněný rizika trestní odpovědnosti za křivé obvinění v zásadě obávat nemusí. Dostatečná balance mezi jeho právem na obhajobu a zájmem třetích osob nebýt křivě obviněny je tak dosažena. Problém však může představovat nepříjemnost spočívající v možném spáchání tohoto činu nejen písemným podáním, ale i při výslechu, jehož spontaneita a dynamičnost možnost obratně formulovat toliko podezření, nikoliv obvinění, utlumuje. Na formě, v níž je křivé obvinění učiněno, přitom nezáleží.[15]

Zvláštní pozornost si zasluhuje problematika dokazování křivého obvinění, neboť ta dle mého názoru odráží i určitý požadavek na procesní kompenzaci ústavně zaručeného práva na obhajobu obviněného a jeho shora nastíněného dilematu v podmínkách přístupu I.

V prvé řadě se vyžaduje prokázání nepravdivosti obvinění, nepostačí tedy nedostatek skutečností nasvědčujících pravdivosti podezření jím vytvořeného.[16]

Co do výše předeslané situace dilematu obviněného, zda v rámci své aktivní obhajoby určitou pravdivou skutečnost, která by mohla být považována za obvinění, uvést či nikoliv ze strachu, že např. domluvou svědků proti němu bude nakonec toto jeho pravdivé tvrzení vyhodnoceno jako křivé obvinění, se zmírnění možné tvrdosti přístupu I. zabýval zejména Ústavní soud. Podle něj pouhá skutečnost, že osoba, označená za pachatele, byla následně zproštěna, nesmí vést k odsouzení za křivé obvinění.[17] Ačkoliv to Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí nezmínil, k tomuto závěru se plně přiklonil i ELSP, který zakročil proti francouzské právní úpravě, podle níž, zjednodušeně řečeno, zproštění osoby obviněné někým jiným z trestného činu vedlo automaticky k odsouzení této osoby, která ji obvinila, za francouzskou alternativu křivého obvinění (dénonciation calomnieuse).[18]

V situacích tzv. „slova proti slovu“ v tomto specifickém kontextu vyžaduje Ústavní soud velmi pečlivé dokazování a nařizuje nespokojit se jen s tím, že na jedné straně stojí vícero osob, jejichž jinak objektivně neverifikovatelné výpovědi se vzájemně podporují. V těchto případech je mimo jiné nutno zabývat se podrobně tím, zda tito svědci jsou na věci zainteresování čili nic.[19] Salience zde nenabývá pouze ústavně zaručené základní právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3, ale rovněž presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny.

Shrneme-li výše řečené, zjistíme, že praxe volí ve vztahu k trestnému činu křivého obviněné učiněného v rámci obhajoby bez jakýchkoliv pochybností přístup I. Tento přístup je přitom uplatňován zcela uniformě bez ohledu na to, proti komu a za jakých okolností obviněný své inkriminující tvrzení vznáší (např. vůči svému spoluobviněnému či svědku, že čin spáchal vs. vůči svědku, že křivě vypovídá proti němu vs. vůči orgánu činnému v trestním řízení, že se v průběhu trestního řízení proti němu a v jeho neprospěch dopustil trestného činu vs. vůči spoluobviněnému či poškozenému, že obviněného křivě obviňují).

Výskyt garancí proti možnému porušení práva na obhajobu obviněného tím, že bude vystaven dilematu, zda riskovat své odsouzení pro křivé obvinění v případě, že uplatní svou aktivní obhajobu a uvede inkriminující tvrzení, jež může následně být použito proti němu poté, co se stane obětí komplotu svých spoluobviněných, svědků či dokonce orgánů činných v trestním řízení, se děje čistě v rovině procesní zvýšeným akcentem na presumpci neviny a na dostatečné důkazní podchycení skutečnosti, že obviněný si byl nejen vědom, že jím uváděné informace jsou nepravdivé, ale zároveň i chtěl dosáhnout lživého obvinění jiné osoby, či byl dokonce alespoň smířen s tím, že tato osoba bude trestně stíhána. Lze v tom spatřovat určité prvky působení přístupu IV., ovšem toliko coby interpretačního východiska.

Přístup II., jenž se prosadil v polské rozhodovací praxi, natož přístup III. se zde nevyskytují prakticky vůbec ani náznakem. Rigorosní trvání na přístupu I. patrně vyplývá z poměrně značné závažnosti, kterou trestný čin křivého obvinění má, přičemž vycházíme-li z toho, že, jak výše uvedeno, v podmínkách výkonu práva na obhajobu se zpravidla bude jednat o kvalifikovanou skutkovou podstatu dle § 345 odst. 2 tr. zák., jeho následek zasahuje nejen do cti a dobré pověsti inkriminované osoby, což je zájem soukromý a chráněný na ústavněprávní úrovni čl. 10 odst. 1 Listiny, ale i do řádného chodu orgánů činných v trestním řízení,[20] považoval zákonodárce zřejmě za nutné nekompromisně již ex lege tyto zájmy nadřadit výkonu práva na obhajobu.

Přesto by de lege desiderata bylo vhodné tento přístup alespoň ve výjimečných případech kompenzovat připuštěním IV. přístupu (jakkoliv jsem tuto kombinaci obecně označil na nevhodnou), neboť pouhé procesní záruky nemusí být vždy stoprocentně dostačující k tomu, aby vyloučily případy, v nichž je obviněný učiniv inkriminující tvrzení bona fide obětí komplotu, v jehož důsledku je uznán vinným z trestného činu křivého obvinění. Kromě samotného dokazování by dle mého názoru v těchto případech soudy měly zvažovat zejména a především to, jak se obviněnému daná procesní situace jevila ex ante prizmatem taktiky jeho obhajoby, neboť jedině tak může být kompenzován poměrně svazující efekt této právní úpravy ve vztahu k právu obviněného na obhajobu v porovnání s její volností u trestného činu křivé výpovědi.

1. § 184 Trestní zákoník – Pomluva

Tento trestný čin si lze představit vzhledem ke své konstrukci i podstatě z hlediska předmětu našeho zájmu asi jako nejbližší svou povahou trestnému činu křivého obvinění. V případech medializovaných procesů bude pravidelně v úvahu připadat dokonce kvalifikovaná skutková podstata dle § 184 odst. 2 tr. zák. Naopak skutečnost, že hlavní líčení bylo konáno s vyloučením veřejnosti, potenciální trestnost obviněného nevylučuje, neboť pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu postačuje sdělení nepravdivého údaje byť jediné osobě, zveřejnění ani sdělení na místě veřejnosti přístupném se nevyžaduje.[21] Ve své judikatuře se dosud české soudy specificky k problematice spáchání trestného činu pomluvy při obhajobě v trestním řízení nevyjádřily, a je tak třeba vycházet z jejich obecnějších závěrů, nicméně nelze nezdůraznit, že novela tr. zák., jejíž podepsání prezidentem republiky je v době dokončení tohoto článku na spadnutí,[22] zavádí nově orgánům činným v trestním řízení obviněného poučit nejen o následcích křivého obvinění, ale i pomluvy. To svědčí z hlediska předmětu tohoto článku o tom, že zákonodárce se chce vydat vstříc přístupu I.

Blízkost trestnému činu křivého obvinění zde spatřuji především v tom, že i zde bude zcela rozhodující pravdivost či nepravdivost údajů sdělených obviněným, neboť sdělením pravdivého údaje nelze tento trestný čin nikdy spáchat.[23] Z hlediska dilematu obviněného, který zvažuje, zda má v rámci své obhajoby uvést tvrzení, o kterém je sice přesvědčen, že je pravdivé, ale že je není schopen prokázat a zmanipulováním důkazů (například smluvením se svědků) by mohl být prokázán opak, je relevantní rovněž skutečnost, že pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu pomluvy od účinnosti tr. zák. postačí nepřímý úmysl,[24] přičemž úmysl přímý však rozhodovací praxe nevyžadovala jednoznačně ani za předchozí právní úpravy.[25]

Vyžaduje se, aby předmětný údaj byl ověřitelný, tj. aby nešlo toliko o hodnotící soud pachatele,[26] což je z našeho hlediska relevantní především pro kritická vyjádření na adresu orgánů činných v trestním řízení, nicméně pro vyjádření vztahující se ke skutkovému stavu tato skutečnost příliš významná není, neboť ta se zpravidla ponesou v rovině skutkových tvrzení (informace o tom, kdo byl na místě činu a jaký sled událostí se tam odehrál, nelze podřadit pod hodnotící soud).

Z praxe Nejvyššího soudu plyne, že trestného činu pomluvy ve smyslu § 184 odst. 1 tr. zák. se lze dopustit i tzv. hybridními výroky, tj, takovými, v nichž se mísí skutková tvrzení a hodnotící soudy, zpravidla tak, že hodnotící soud má určitý základ ve verifikovatelných údajích, z nichž vychází. V těchto případech provádí Nejvyšší soud poměřování práva na ochranu cti a dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny s právem na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny s tím, že se hlásí k doktríně tzv. presumpce dovolenosti kritiky.[27]

I v případech skutkových tvrzení existuje korektiv přílišného zásahu do práva na svobodu projevu, a to v podobě znaku objektivní stránky požadujícího, aby nepravdivý údaj byl způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného. Ne každé nepravdivé tvrzení je touto intenzitou vybaveno.[28] To však neznamená, že by tato kritika nemohla být nedovolená a že by se jí pachatel nemohl dopustit trestného činu pomluvy dle § 184 odst. 1 tr. zák., je-li nepřiměřená tím, že exceduje z hranic tolerovaných hodnotících úsudků a ohrožuje-li přitom výrazným způsobem soukromí kritizovaných osob.[29]

Ačkoliv se naše soudy dosud nevyjádřily otevřeně k problematice spáchání pomluvy v rámci obhajoby, kromě výše uvedené novely, naznačující, že to možné je, již dnes řada rozhodnutí potvrzuje závěr, že pomluvu lze spáchat i v rámci procesního podání či podnětu k orgánu veřejné moci, např. podáním insolvenčního návrhu,[30] podáním oznámení o přestupku či o disciplinárním deliktu, ač se o nich vede neveřejné jednání[31] či učiněním stížnosti do protokolu v rámci správního, resp. daňového řízení.[32] Trestní odpovědnost za pomluvu mající svou povahou blízkou ke křivému obvinění neshledal jako rozpornou s právem na obhajobu dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“).[33]

Typové situace, v nichž v souvislosti s obhajobou obviněného tento trestný čin lze zvažovat, mohou být v zásadě trojí: Za prvé, obviněný se vyjadřuje kriticky ve vztahu k práci orgánů činných v trestním řízení (kritika jejich neschopnosti, neznalosti, nepřátelského postoje k obviněnému atd.), aniž by tím současně tyto orgány obviňoval ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby či jiného (dále „situace A“). Za druhé, obviněný se vyjadřuje kriticky ke svědkovi či znalci tak, že o něm uvede některý z údajů, kterým je možno trestný čin pomluvy naplnit (poukazování na drogovou závislost, náchylnost ke korupci[34] na nemravný způsob života, parafilii,[35] problémy s alkoholem,[36] psychické poruchy[37], u znalce nedostatečnou odbornou zdatnost či nedostatky v jeho předchozí znalecké činnosti atd.) s cílem snížit jeho věrohodnost či vyvrátit jeho tvrzení (dále „situace B“). Za třetí, obviněný se chová stejným způsobem ve vztahu k poškozenému či k některému ze spoluobviněných (dále „situace C“). Níže doplním, proč tuto situaci vyděluji jako zvláštní.

Situaci A lze v intencích přístupu I., považovat za neproblematickou. Subjekt základní skutkové podstaty dle § 184 odst. 1 tr. zák. je obecný, trestný čin pomluvy neobsahuje žádné výluky pro případ výkonu obhajoby a v prvém případě se nelze na výkon práv na obhajobu jakožto okolnost vylučující protiprávnost odvolávat přímo, neboť rámec tohoto práva je vymezen negativně tak, že při něm obviněný nesmí spáchat žádný trestný čin. O výkon práva na obhajobu zde tak nejde právě proto, že trestný čin je spáchán.

Ani výše rozebraná judikatura nijak trestní odpovědnosti obviněného za pomluvu nebrání, určitý filtr lze spatřovat toliko v hodnocení intenzity kritiky, mající zde patrně nejčastěji povahu hybridních tvrzení. Obdobný závěr zde lze učinit z hlediska přístupu II. V přístupu III. by trestnost pomluvy v úvahu nepřipadala, neboť charakter údajů obviněného (nesprávný procesní postup orgánů činných v trestním řízení, jejich nekompetentnost atd.) se k dosažení účelu trestního řízení zásadně vztahuje.

Přístup IV. v situaci A nabízí poměrně značně široký prostor pro vyrovnávání zájmů. Kritika orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, i v prvém a druhém přístupu představuje poměrně citlivou otázku ve vztahu k zachování nejen práva obviněného na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, ale rovněž i jeho práva na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny, již akcentuje ve shodě s požadavky Ústavního soudu a ESLP i Nejvyšší soud. K této problematice není třeba se na tomto místě hlouběji věnovat, neboť byla, zejména péčí D. Kosaře, v naší domácí odborné literatuře již mnohokráte předmětem zájmu.[38]

Pro situaci B z hlediska přístupu I. platí v zásadě totéž, co pro situaci A. Ani ve vztahu ke svědkovi ani znalci neobsahuje § 184 tr. zák. žádnou výluku. Z hlediska přístupu II. bude rozhodující, jakou povahu údaj sdělený obviněným má a jaká je povaha vydaného svědectví. Pokud se svědek nacházel přímo na místě činu a hrál určitou roli v jeho průběhu, bude lež pronesená obviněným pokryta rozsahem práva na obhajobu, jestliže se vztahuje právě k této roli (např. svědek konflikt mezi obviněným a poškozeným nemírnil, ale na místě činu se motal v alkoholickém deliriu; návykovou látku svědkovi obviněný nenabídl, ale byl o ni svědkem požádán na jeho úpěnlivé naléhání atd.). Lež týkající se věrohodnosti (má kognitivní vady, je osobou závislou na návykových látkách, které mu zprostředkovává třetí osoba, mající zájem na výsledku trestního řízení, svědek je notorický lhář atd.) pak rozsahem práva na obhajobu pokryta není.

Problematické může být, zda tento rozsah pokrývá i údaje, které se netýkají přímo role obviněného při utváření skutku na jedné a jeho osobnosti na druhé straně, ale které mají souvislost toliko se skutkovým dějem v nejširším slova smyslu, aniž by však svědek měl jakoukoliv roli v samotném stíhaném skutku. Půjde tak např. o situace, v nichž je svědek pouze pasivním přihlížitelem, přičemž sdělení obviněného se vztahují k jeho schopnosti podat svědectví o tom, co se reálně odehrálo. Obviněný tak např. může tvrdit, že svědek průběh skutku vůbec nemohl vidět, neboť byl v danou chvíli plně zaměstnán tím, že obtěžoval kolemjdoucí sexuálními návrhy či že v danou chvíli místo činu opustil, neboť si šel koupit návykové látky.

Odpověď na tuto otázku spočívá jednoduše v tom, jak široce bude vykládána ona spojitost s údajem uvedeným obviněným se skutkem, pro nějž se trestní stíhání vede. Při extenzivním výkladu, víceméně ztotožňujícím pojem skutku se skutkovým dějem, by pak byly pokryty i tyto situace. Při výkladu restriktivním pak nikoliv. Důvodem pro extenzivní výklad je dání přednosti práva na obhajobu a vyloučení shora popsaného dilematu obviněného, tedy lepší zajištění jeho práva na aktivního obhajobu tak, jak je zajištěno na ústavněprávní i mezinárodněprávní úrovni. Důvodem pro restriktivní výklad je pak ochrana práv třetích osob.

Situace B je nejméně problematická z pohledu přístupu III., neboť rozsah práva na obhajobu v něm zahrnuje všechny v předcházejících odstavcích zvažované varianty. Situaci B pak tanguje toliko v otázce lži na adresu svědka, který se přímo nepodílel na vývoji skutku s tím, že pro řešení v rámci tohoto přístupu nebude rozhodující výklad pojmu „skutek“, ale to, zda i dostatečné objasnění věrohodnosti jednotlivého svědka představuje podstatnou determinantu dosažení účelu trestního řízení. Závěr vyznívá dle mého názoru kladně, neboť právě z možnosti napadat jednotlivé procesní úkony se zajištění toho, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo, v tomto přístupu skládá.

Ostatně ponecháním rozlišování významu dílčího procesního úkonu pro dosažení tohoto účelu na zvážení rozhodujícího orgánu a umožnění závěru, že obviněný se trestného činu pomluvy dopustil, jestliže procesní úkon, k němuž jím uvedená lež směřovala, dostatečně závažný nebyl, by se setřel rozdíl mezi III. a IV. přístupem, a tím by pozbyl i svou největší výhodu, tj. umožnění práva na obhajobu v tom nejširším možném rámci bez nejistoty pro obviněného.

Situace C se svou podstatou i řešením podle jednotlivých přístupů podobá situaci B. Zásadní rozdíl, a tedy i důvod, proč tuto situaci vyděluji zvlášť, spočívá v tom, že v situaci B proti sobě vystupují na jedné straně právo obviněného na obhajobu, na druhé straně „jen“ právo na ochranu cti a dobré pověsti svědka či znalce, zatímco v situaci C proti sobě stojí na jedné straně právo na obhajobu obviněného na jedné straně proti právu na ochranu cti a dobré pověsti spoluobviněného či poškozeného a současně jejich právům na obhajobu či na objasnění věci na straně druhé. Paradoxně tak v tomto náhledu ve vztahu ke spoluobviněnému či k poškozenému vystupují silnější důvody pro jejich ochranu před pomluvou ze strany obviněného, než tomu bylo v případě svědků a znalců.

Tato úvaha by měla největší relevanci pro přístup IV., neboť z hlediska vážení zájmů by zde najednou byly silnější důvody pro přiznání ochrany zájmů třetích osob než pro přiznání ochrany právu obviněného na obhajobu. Významu zde rovněž může nabývat skutečnost, zda poškozený v daném trestním řízení má tzv. právo na účinné vyšetřování[39] či nikoliv, neboť pokud je odpověď kladná, váha zájmů na straně pro závěr o trestní odpovědnosti se tím zvyšuje.

Který z těchto tří přístupů v té které situaci případně rozhodovací praxe zvolí, je těžko předjímat. Od věci jistě není porovnat přístup k trestnému činu křivého obvinění, neboť jeho konstrukce má s konstrukcí trestného činu pomluvy mnoho společného. Jestliže zákonodárce v případě křivého obvinění jednoznačně tíhne k přístupu I., nabízí se intrinsicky stejné řešení i u pomluvy. Svědčí pro ně jak částečně se překrývající objekt (ochrana cti jednotlivců), tak i ohrožovací charakter.

Dokonce i relevantní rozdíly z hlediska obhajoby obviněného zde tomuto závěru spíše nahrávají. Jestliže se totiž rozhodovací praxe nerozpakuje obecně vyvozovat trestní odpovědnost za křivé obvinění v rámci obhajoby přesto, že tento trestný čin je typicky spjat s vlastním skutkem[40] a hrozí zde zvýšené riziko justičních omylů, neboť se nelze vystříhat situací, kdy se část spoluobviněných domluví a svalí odpovědnost na jediného z nich, který pak nebude schopen prokázat zmanipulovanost jejich postupu a jejich pravdivým obviněním si nakonec „vyslouží“ ještě trestní odpovědnost za křivé obvinění, o to snadněji lze obecně konstatovat trestní odpovědnost v případě pomluvy. Ta totiž typicky[41] spíše spočívá v napadání věrohodnosti svědků, schopností orgánu činných v trestním řízení atd., tedy v okolnostem „mimoskutkových“, ale procesních.

Jeví se tedy pravděpodobným, že rozhodovací praxe se vydá spíše ve svých vlastních šlépějích vedoucích k závěru o trestní odpovědnosti za křivé obvinění v rámci obhajoby i ve věcech pomluvy v rámci obhajoby.

3. § 181 tr. zák. – Poškození cizích práv a § 209 tr. zák. – Podvod

U tohoto trestného činu připadá v úvahu jeho spáchání obviněným v rámci obhajoby tehdy, pokud tento uvádí nepravdivé skutečnosti či využívá omylu orgánů činných v trestním řízení, svědků či poškozeného tak, aby tím prospěl sám sobě či nějaké třetí osobě (spoluobviněný, neodhalený spolupachatel) atd., přičemž tím nějaké třetí osobě vznikne těžká újma na právech jiného než majetkového charakteru.[42] Stejně by si bylo v zásadě možno představit i uvažovanou kvalifikaci jakožto podvodu tam, kde by tím samým postupem obviněného měla vzniknout škoda nikoliv nepatrná na majetku poškozeného či jiné osoby.

V zásadě dle mého názoru není vyloučen souběh trestného činu poškození cizích práv a pomluvy, neboť jedním skutkem je možno jak značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, tak mu způsobit zcela konkrétní těžkou újmu na právech jiného než majetkového charakteru. Pro tuto souběžnou kvalifikaci však považuji za nezbytné, aby se ohrožující následek ve vztahu ke spoluobčanům nepřekrýval s poruchovým následkem.

Např. obviněný usilující o snížení věrohodnosti svědka tohoto úmyslně nepravdivě nařkne z toho, že je bývalý agent STB, který bil a jinak týral disidenty a že dnes působí jako agent Ruské federace, takže mu není radno věřit, přičemž v důsledku toho je svědkovi dána výpověď, neboť pracuje na zastupitelském úřadu USA (těžká újma na právech), a přepis nařčení se dostane i do místního periodika, kde si ji může přečíst každý, kdo bydlí ve stejné lokalitě jako svědek.

Již jen z toho je patrné, že režim odpovědnosti za nepravdivé výroky uvedené v rámci obhajoby by měl být stejný jak pro skutky kvalifikovatelné jako pomluvu, tak pro skutky kvalifikovatelné jako poškození cizích práv či podvod. Tímto se však budu zabývat níže. Nyní se budeme věnovat jen „čisté“ trestní odpovědnosti za poškození cizích práv či podvod.

Typově nás tedy budou zajímat jen ty situace, kdy sice obviněný nikoho přímo neobviňuje ze spáchání trestného činu ani přímo o nikom nesděluje nepravdivý údaj způsobilý značnou měrou snížit jeho vážnost u spoluobčanů, ale přesto se snaží – byť nekonkrétně a nepodloženě – napadnout něčí věrohodnost předstíráním nějaké nepravdivé skutečnosti. Např. obviněný předloží padělanou soukromou listinu s padělaným podpisem svědka, který prokazuje jeho špatnou finanční situaci s tím, že poukazuje na eventualitu, že mohl být při své výpovědi snadno ovlivnitelný slibem finanční odměny někoho z nepřátel obviněného; případně obsahem této padělané listiny bude vyznání lásky k poškozené s cílem prokázat, že mohl být ovlivněn při výpovědi svými city k ní, aniž však obviněný v kterékoliv této variantě tvrdí, že k nějakému ovlivnění skutečně došlo. Informace o špatné finanční situaci svědka se následně rozkřikne a svědek přijde o lukrativní obchod, na němž závisel rozvoj jeho podnikání/ rozkřikne se informace o jeho lásce k poškozené, kvůli níž se s ním rozvede jeho žena, která by tak jinak neučinila.

Ještě prozaičtější příklad by mohl být, že obviněný padělá soukromou listinu prokazující, že se s poškozeným již vyrovnal, takže by mu neměl být přiznán nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení.[43]

Rozhodovací praxe se staví k možnosti obviněného spáchat tento trestný čin v rámci své obhajoby poměrně rezervovaně. Tento trestný čin tak např. nelze spáchat nepravdivým oznámením Policii České republiky.[44] Pro předmět tohoto textu je v této souvislosti rozhodující, že jádrem odkazovaného judikátu je, že Policie České republiky nemá právo na pravdivé informace, čímž má Nejvyšší soud na mysli, že nikde takovéto právo explicitně formulováno není (nevymezuje jej tak negativně v podobě existence trestní odpovědnosti např. za křivé obvinění). V tomto judikátu neřešil přitom Nejvyšší soud situaci, v níž by toto trestní oznámení podal obviněný v rámci své obhajoby, přesto jeho závěr dopadá dle mého názoru i na takovou situaci, jelikož zákonem definované právo na pravdivé informace nemá Policie České republiky ani jako orgán činný v trestním řízení, dokonce je nemá ani žádný jiný orgán činný v trestním řízení. Jelikož Nejvyšší soud k tomuto závěru dospěl mimo jiné proto, že křivé trestní oznámení není trestným činem, je v této souvislosti relevantní otázka, nakolik může mít toto východisko vliv i na postavení obviněného, který se trestného činu poškození cizích práv či podvodu dopustí v souvislosti se svou obhajobou.

Toto východisko není zcela bez problému ani v I. přístupu, který jinak Nejvyšší soud uplatňuje např. u křivého obvinění. Absence trestní odpovědnosti za křivé trestní oznámení totiž sama o sobě v tomto přístupu nevylučuje trestní odpovědnost za jiné trestné činy – to je ostatně pro I. přístup symptomatické. Toto východisko proto může nabývat na významu jen jako argumentační podklad pro II. či III. přístup, neboť byť Nejvyšší soud, jak již uvedeno, danou kauzu neřešil na podkladu práva na obhajobu, o to silněji by tento závěr vyzníval, kdyby k prosté absenci práva orgánu činného v trestním řízení na pravdivé informace ještě přibylo právo osoby, které takovéto nepravdivé tvrzení činí, na obhajobu. Domnívám se však, že určité vodítko je možno najít v judikatuře k trestnému činu podvodu úmyslným uvedením nepravdivých informací v různých typech právních řízení.

U trestného činu podvodu se judikatura zabývala možnostmi dopustit se jej v rámci určitého právního řízení častěji, byť se typicky nejednalo o právo na obhajobu, ale o nepravdivá tvrzení vznesená v rámci civilního řízení či řízení správního. Trestněprávní judikatura k této otázce je značně diferencovaná a v některých případech trestní odpovědnost za podvod připouští, v jiných nikoliv. Již provedeným shrnutím judikatury k této otázce jsem dospěl k závěru, že jediným relevantním kriteriem pro posouzení, zda v daném typu právního řízení přichází trestní odpovědnost za podvod pro úmyslné uvedení nepravdivých informací s cílem dosáhnout majetkového zvýhodnění na úkor třetí osoby, je zda měl rozhodující orgán možnost dostatečným způsobem prověřit tvrzené skutečnosti a důkazy, přičemž závěr o tom je třeba činit s přihlédnutím k typu právního řízení, postavení účastníků v něm, základních zásad dokazování v něm uplatňovaných atd.[45] Užitečné je připomenout výslovně jen základní východisko v této otázce, totiž že v rámci občanského soudního řízení sporného v zásadě jeho účastník úmyslným uváděním nepravdivých skutečností s cílem majetkově poškodit protistranu spáchat trestný čin podvodu nemůže.[46] Za tento závěr se postavil v zásadě i Ústavní soud.[47]

Pokud bychom tento závěr aplikovali na trestní řízení a nepravdivá tvrzení vznášená obviněným ve vztahu k majetkoprávním nárokům poškozeného, mám za to, že trestní odpovědnost obviněného za podvod takto vzniknout nemůže. Nejen, že zde orgány činné v trestním řízení mají zcela dostatečnou paletu nástrojů, jimiž mohou tvrzení obviněného prověřit a popřípadě vyvrátit (lze dokonce uvažovat nad tím, že tak dobře jako ony je z hlediska důkazních možností disponován málokterý jiný orgán veřejné moci, jestliže vůbec nějaký), ale poškozený má rovněž možnost v rámci svého procesního postavení strany na případné lživé tvrzení obviněného reagovat. Přičteme-li k tomu ještě skutečnost, že obviněný zde má právo na obhajobu, které jeho procesní pozici v tomto směru zesiluje oproti postavení účastníka občanskoprávního řízení, který má mít zcela rovné postavení jako jeho procesní „protihráč“ a velké části správních řízení, mám za to, že ačkoliv judikatura tento postulát neformulovala výslovně, byl-li by před ní někdy tento problém postaven, vyřeší jej dle II. či III. přístupu. Nebylo by totiž nedůvodné, aby se zde odchýlila od jasně naznačeného směru svých právních názorů zastávaných k trestní odpovědnosti za podvod nepravdivými tvrzeními uvedenými vědomě v jiných typech právních řízení. Domnívám se, že vzhledem ke spíše restriktivní judikatuře v této otázce by se uplatnil nejpravděpodobněji II. přístup. Úmyslně nepravdivými tvrzeními směřujícími mimo skutek samotný se tak obviněný dle mého názoru trestní odpovědnosti za podvod vystavuje.

Zbývá se však ještě vrátit k možné trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin poškození cizích práv a prozkoumat, zda se tento prediktivní závěr může uplatnit i ohledně něj. Domnívám se, že nikoliv. Zatímco v případě trestného činu podvodu zde vždy byla přímá spojitost mezi výsledkem příslušného právního řízení a vznikem škody nikoliv nepatrné na cizím majetku a šlo o to, zda rozhodující orgán mohl tomuto škodlivému výsledku předejít, u trestného činu poškozování cizích práv tento přímý vztah chybí a rozhodující orgán ani tam, kde je nadán dostatečnými možnostmi odhalit pravdu, nemusí být následku spočívajícímu v jiné těžké újmě předejít, neboť tato nevzniká až v důsledku jeho rozhodnutí jako u podvodu, ale může k ní dojít i zcela nezávisle na něm.

Např. ve shora uvedeném případě, v němž obviněný padělá milostný dopis svědka adresovaný švarné státní zástupkyni, aby tak snížil jeho věrohodnost, může nemajetková újma vzniknout tím, že se svědkem rozvede jeho manželka přesto, že trestní soud následně odhalil nepravost tohoto dopisu a lest obviněného, protože manželka svědka dále nezkoumala, jak se trestní řízení bude vyvíjet, a rovnou učinila kroky směřující k rozvodu, případně se ke svědkovi sice po odhalení pravdy vrátila, nicméně k tomu došlo až po několika měsících probíhajícím trestním řízení. Již jen po tuto dobu totiž svědek trpěl nemajetkovou újmou, již mu způsobil obviněný.

Jsem tedy názoru, že mechanicky uplatňovat závěry ohledně trestného činu podvodu na trestný čin poškození cizích práv v těchto souvislostech nelze. Tím opět nabývá na důležitosti rozlišení přístupu, jejž obecné soudy v této věci budou následovat. Ani zde není odpověď snadná, neboť žádné takové rozhodnutí vydáno nebylo, respektive o žádném takovém nevím.

Jak uvedeno výše, v I. přístupu možno dospět k jednoduchému závěru, že přímo formulace obou těchto trestných činů nijak nevylučuje trestní odpovědnost jen tím, že obviněný se uchýlil ke lži v rámci své obhajoby.

V II. Přístupu je opět nutno rozlišit, k čemu se lež obviněného vztahovala. Pokud se měla vztahovat k předmětnému skutku, což bude typičtější pro trestný čin podvodu (pachatel uvádí nepravdivá tvrzení např. o výši škody, kterou svým činem na majetku poškozeného způsobil, o tom, do jaké míry se poškozený sám na vzniku škody či nemajetkové újmy podílel atd.), bude pokryta beztrestností. Pokud by se vztahovala k procesním okolnostem (snaha zdiskreditovat svědka či alespoň snížit jeho věrohodnost atd. – to bude typičtější pro trestný čin poškození cizích práv), půjde o trestný čin.

Při aplikaci III. přístupu budou pokryta právě i ta nepravdivá tvrzení, jimiž se obviněný toliko snaží snížit věrohodnost poškozeného.

Tím se vracíme k problematice trestnosti pomluvy v rámci obhajoby a jejího vztahu k podvodu či poškození cizích práv při obhajobě. Již z dosavadně uvedených myšlenek vyplývá, že tato odpověď se bude lišit mezi podvodem (pravděpodobně II. přístup) a pomluvou (pravděpodobně I. přístup). Je tedy otázkou, zda bude shoda alespoň mezi pomluvou a poškozením cizích práv.

Domnívám se, že je na místě odpovědět kladně. Jak bylo uvedeno výše, pomluva a poškození cizích práv mají mnoho společného a mohou se i překrývat, dospěl jsem dokonce k závěru, že souběh mezi nimi není vyloučen. I kdybychom tento souběh vyloučili na základě zásady subsidiarity ohrožovacích trestných činů k těm poruchovým, mám přesto za to, že by problematika trestnosti těchto činů spáchaných v průběhu obhajoby by měla být řešena stejně. I taková subsidiarita by totiž vypovídala o blízkém vztahu těchto trestných činů. Lze tedy v zásadě konkludovat, že i zde lze očekávat nejspíše ze všeho zaujetí přístupu I. rozhodovací praxí.

4. § 227 tr. zák. – Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku

Tento trestný čin nabyl zcela nových rozměrů v souvislosti s novelou TŘ provedenou zákonem č. 55/2017 Sb., provádějící směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, tzv. „konfiskační směrnici“. Ta zavedla do tr. řád § 7a, umožňující orgánu činnému v trestním řízení vyzvat obviněného k učinění prohlášení o majetku za účelem zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, zjištění majetkových poměrů obviněného či zajištění výkonu trestních sankcí. Dříve byl tento postup upraven v zákoně č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

K posouzení trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin dle § 227 tr. zák. učiněný v rámci své obhajoby je třeba nejprve zvážit, zda vůbec může naplnit jeho skutkovou podstatu, tj. zda vůbec připadá v úvahu přístup I.

• 7a odst. 1 věta druhá za středníkem tr. řádu jednoznačně umožňuje obviněnému odepřít splnění této výzvy. Trestní odpovědnost obviněného za porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku tedy nepřipadá v úvahu tam, kde se obviněný rozhodne výzvě nevyhovět a žádné prohlášení o majetku neučinit. Problém nastává, rozhodne-li se, že výzvě vyhoví, nicméně učiní prohlášení úmyslně neúplně či lživě. Skutková podstata trestného činu dle § 227 tr. zák. není co do subjektu omezená na svědky, ale na kohokoliv, kdo v řízení před kterýmkoliv orgánem veřejné moci odmítne splnit svou zákonnou povinnost učinit pravdivé prohlášení o majetku. Orgány činné v trestním řízení oprávněné obviněného k takovému prohlášení vyzvat jsou všechny orgány veřejné moci a děje se tak v rámci trestního řízení, tedy tato podmínka je splněna. Zbývá posoudit, zda má i obviněný v trestním řízení skutečně povinnost učinit pravdivé a úplné prohlášení o majetku.

Nabízí se v zásadě dvě argumentační linie. Za prvé, obviněný tuto povinnost nemá, neboť má právo vůbec prohlášení odepřít. V této argumentační linii je tedy obviněný trestně neodpovědný bez dalšího.

Za druhé, obviněný má právo toliko odepřít učinění prohlášení o majetku, jakmile se však rozhodne toto své právo nevyčerpat, má povinnost vypovídat pravdivě jako kterákoliv jiná osoba, která by byla dle § 7a odst. 1 tr. řádu vyzvána a právo odepřít splnění výzvy by jí nenáleželo. V takovém případě by se obviněný mohl následným neúplným či nepravdivým prohlášením o majetku trestného činu dle § 227 tr. zák. dopustit.

Vyjít by bylo možno z toho, že vzdát se určitého procesní práva není nic, co by obecně bylo neslučitelné s právem na obhajobu, jestliže je tak učiněno jednoznačným způsobem, jsou přítomny určité garance proti zneužití a obviněný mohl dopředu jasně předvídat důsledky tohoto vzdání se.[48] Tyto podmínky nelze v případě obviněného považovat za nenaplněné, neboť je pouze na jeho rozhodnutí, zda prohlášení vůbec učiní či nikoliv, přičemž, jak uvedeno v druhé části tohoto textu, obecně ústavně zaručené základní lidské právo lhát v rámci své obhajoby neexistuje.

Proti druhé argumentační linii by bylo možno vznést námitku porovnání s trestným činem křivé výpovědi, za kterou obviněný nemůže být trestně odpovědný, i když má rovněž možnost vůbec výpověď odepřít, tj. zákonodárce jej klidně mohl učinit trestně odpovědným i za křivou výpověď, kdykoliv se obviněný rozhodne vypovídat. Po formální stránce tkví největší slabina této námitky v tom, že zákonodárce v případě křivé výpovědi výslovně její skutkovou podstatu zúžil tak, že se jí může dopustit toliko svědek. Kdyby tedy chtěl vyloučit obviněného i z trestní odpovědnosti za porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku, nic mu nebránilo konstruovat skutkovou podstatu tohoto trestného činu tak, aby ji obviněný naplnit nemohl.

Po materiální stránce je však tato námitka docela silná. Jestliže zákonodárce umožnil obviněnému lhát při své výpovědi a současně důvodem, proč tak učinil, ačkoliv jeho odpovědnost za jiné trestné činy (ty výše uvedené, typicky křivé obvinění) nevyloučil, je, že „pouhou“ křivou výpovědí obviněný nikomu bezprostředně neubližuje, resp. bezprostředně nezasahuje do právem chráněných zájmů třetích osob, pak není rozumného důvodu, proč tyto úvahy nepřevést i na jeho prohlášení o majetku dle § 7a tr. řádu.  Zde sice obviněný nevypovídá za podmínek § 91 a násl. tr. řádu, ale jde o zvláštní postup, není zde ovšem nic, co by garance práva na obhajobu u tohoto postupu umožňovalo oproti výpovědi obviněného modifikovat, přičemž nic takového zde není ani z hlediska garancí ochrany oprávněných zájmů třetích osob, neboť ani zde obviněný do nich nezasahuje bezprostředně, protože jeho výpověď má bezprostřední vliv toliko na orgány činné v trestním řízení.

Jistě by bylo možno podpořit oponenturu ještě tvrzením, že zde sice nedochází k bezprostřednímu zásahu do oprávněných zájmů třetích osob, zprostředkovaně však ano, a to velmi citelně. Snižuje se tím totiž možnost prokázání trestné činnosti obviněného (je-li vinen) a jeho řádného potrestání, na čemž má oprávněný zájem nejen celá společnost, ale především i poškozený.

I tuto oponenturu by však s úspěchem bylo možno vrhnout taktéž proti výluce obviněného z trestnosti za trestný čin křivé výpovědi, neboť i ten takto může zasahovat zprostředkovaně do zájmů třetích osob, zákonodárce zde však garanci práva na obhajobu považoval za významnější. Není důvod se odchýlit ani v případě trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku.

Mám tedy za to, že trestní odpovědnost obviněného za trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku dle § 227 tr. zák. v případě, že tento lže či zatajuje určité skutečnosti k výzvě příslušného orgánu činného v trestním řízení dle § 7a tr. řádu, nevzniká.[49]     

5. Trestné činy dle § 355 až § 357 tr. zák.

Další skupinu trestných činů, jejichž spáchání v rámci obhajoby připadá velmi dobře v úvahu, představují trestné činy hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob dle § 355 tr. zák., podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod dle § 356 tr. zák. a šíření poplašné zprávy dle § 357 tr. zák. Přiměřeně se následující úvahy mohou aplikovat i na trestné činy projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 tr. zák. a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 tr. zák. Tyto trestné činy mají společné, že patří mezi typické tzv. verbální trestné činy. Již to samo o sobě je kvalifikuje jako způsobilé být spáchány při obhajobě v trestním řízení.

Z pohledu obhájce je u této skupiny trestných činů ještě jedna důležitá skutečnost – pokud bychom připustili, že trestný čin může být při obhajobě tímto způsobem spáchán, je obhájce povinen přijetí takového pokynu odmítnout (§ 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Opak by automaticky neznamenal povinnost pokyn klienta splnit, neboť ten by stále mohl být shledán v rozporu se stavovskými předpisy,[50] nicméně pozitivní závěr by pro obhájce znamenal jednoznačnou povinnost pokyn klienta vést obhajobu tímto způsobem po předchozím poučení odepřít, trval-li by na něm.

Rozpětí situací, v nichž mohou vzniknout pochybnosti, zda v rámci obhajoby tyto trestné činy nebyly spáchány, lze nastínit asi následujícím způsobem:

1. A) obviněnému je kladena za vinu jiná, typicky násilná trestná činnost s diskriminační problematikou nijak nesouvisející. Obviněný prezentuje v rámci své obhajoby smyšlenou skutkovou verzi, při níž využívá kulturně zakořeněných stereotypů a svaluje svou vinu na nekonkrétní osobu či jinou skupinu osob, o níž se domnívá, že soud bude ochoten uvěřit, že by v trestném činu, který přitom sám spáchal, mohla mít prsty. Vzhledem ke zjitřeným náladám v naší společnosti se přidržme pro demonstraci takové skupiny např. cimrmanovského koňského handlíře,[51] ať nemusíme uvádět žádnou etnickou či náboženskou skupinu dneška.

Během své obhajoby v hlavním líčení za přítomnosti médií tak obžalovaný bude tvrdit, že poškozenému neublížil on, ale blíže neztotožněná skupina koňských handlířů (pro účely § 357 tr. zák. by mohl ještě dodat, že v daném místě řádí mimořádně divoká, agresivní a nebezpečná skupina koňských handlířů), přičemž bude vyzdvihovat negativní rysy této skupiny, o nichž věří, že povědomost o nich je obecně rozšířená. Bude tak upozorňovat na jejich sklon k páchání trestné činnosti, skupinovou predisposici ke všemu špatnému, vědecky osvědčenou intelektuální či fyzickou méněcennost koňských handlířů, vedoucí k jejich větší disponovanosti jednat protizákonně, zákeřně, zbaběle a zločinecky, snažit se přesvědčit soud, že by s koňskými handlíři měl zatočit stát a nečiní-li tak, nemůže trestat jej za to, že to vzal do vlastních rukou atd.

1. B) obviněný prezentuje v rámci své obhajoby proti obvinění z jiné, řekněme násilné trestné činnosti, které se dopustil na koňském handlíři, sice skutečnou skutkovou verzi, snaží se jí ovšem obdobným způsobem jako v předchozím případě dodat na přesvědčivosti, čímž se snaží prokázat, že jednal v nutné obraně, případně poukázat na to, že poškozeného nenapadl, ale že pouze překročil meze nutné obrany, nebo alespoň upozornit soud na míru spoluzavinění poškozeného a vyprovokování k činu. Bude tak např. tvrdit, že koňský handlíř jej jako první napadl a snažit se prokázat, že to bylo dáno obecnými negativními vlastnostmi koňských handlířů.
2. C) obviněnému je kladen za vinu některý z trestných činů dle §§ 355-357 tr. zák. či dle §§ 404 až 405 tr. zák., jehož se dopustil vůči koňským handlířům, v rámci své obhajoby se snaží soud přesvědčit o to, že věcně má pravdu o tom, že koňští handlíři jsou méněcenní a je třeba je potlačovat či dokonce vyhubit.

Ohledně situací A) a B) lze konstatovat, že se jedná o typově obdobné případy, jaké byly výše popsány ohledně trestného činu pomluvy. I tam popsané varianty řešení jsou zde proto dle mého názoru použitelné. Zvláštní důraz zde však musí být kladen na skutečnost, jaký druh nepravdivého údaje obviněný zvolil, což bude v porovnání s jinými výše popsanými situacemi (zainteresovanost ve věci pro romantické pocity ke státní zástupkyni, neuspořádaný osobní život atd.) zpravidla stěžovateli přitěžovat.

Ve vztahu k situaci C) pak celá otázka spočívá v tom, zda může obviněný spáchat obhajobou trestného činu z nenávisti, který spáchal, další (nový) trestný čin z nenávisti, když v rámci této obhajoby vlastně opakuje svůj předchozí skutek. Děje-li se tak za přítomnosti veřejnosti při hlavním líčení, formální znak příslušných skutkových podstat zde naplněny budou. Výslovně však nemožnost spáchat takový trestný čin podruhé obhajobou trestného činu již spáchaného s prakticky identickou povahou formulován v této (a ani v domácí) judikatuře formulována není, naopak povinnost ke kriminalizaci některých nenávistných projevů je pro Českou republiku zakotvena v některých mezinárodních dokumentech,[52] v unijním právu[53] a k tzv. doktríně „bránící se demokracie“ či „aktivní intolerance k netoleranci“ se hlásí i ESLP.[54]

Domnívám se, že omezení práva na obhajobu v těchto případech (a obzvláště v nich) umožněním obviněnému toliko spolupracovat či se vymezovat vůči skutkovým zjištěním, není vhodné řešení. Vztáhli-li bychom na tuto situaci již výše zmíněné závěry rozsudku ESLP ve věci Brandstetter proti Rakousku na tyto případy, mám za to, že v situaci C) by zřejmě sama podstata práva na obhajobu byla obviněnému odňata.

Tento závěr dle mého názoru sám o sobě postačuje, přesto považuji za vhodné tuto argumentaci rozvést poněkud do šíře. Uvedený rozsudek ESLP se totiž vztahoval jednak k jinému skutkovému stavu (nešlo o hate crime, ale o pomluvu svou podstatou blízkou křivému obvinění), jednak samo právo na obhajobu není absolutně neomezitelné a do značné míry nad ním může převážit nějaký jiný chráněný zájem.

Jistě totiž může např. být namítnuto, že takový požadavek legitimizuje názory či postoje, které mají „ve slušné společnosti“ být naprosto nepřípustné. Jde zde do značné míry o otázku hodnotovou a ani nepředpokládám, že by se mnou každý souhlasil v negativním závěru při posuzování proporcionality zásahu do tohoto individuálního práva jednotlivce v zájmu skupinového zájmu dané menšiny či skupiny lidí (v našem ilustrativním příkladu koňských handlířů), nicméně mám za to, že rozhodujícím argumentem je zde ten trestně politický.

Demokratický a právní stát založený na respektu k pluralitě by se neměl ani v těchto případech uchylovat k totálnímu zákazu úplně pomýlených myšlenek, i když již dlouhou dobu panuje uspokojivá celospolečenská shoda na tom, že byly vědecky vyvráceny (např. vyvrácení myšlenek o intelektuální podřadnosti některých ras či etnik). O to snazší, oč silnější je tato jistota, je totiž v takových situacích vypořádání se přesvědčivě s předloženou argumentací, a její důsledné vyvrácení může těžko být považováno za legitimizaci jejího uplatnění.

Závažnější protiargument může však být, že tímto vyvracením již tisíckrát bezpečně vyvráceného již není dosaženo žádného nového pozitivního výsledku, zatímco se tím však pokaždé otevírají staré rány, které ubližují skupině, proti níž je útok namířen, již samy o sobě (pokaždé, když koňský handlíř musí v televizi sledovat, jak někdo pronáší v rámci své obhajoby při hlavním líčení nepravdy a zvrácenosti na hlavu jeho i jeho druhů, je mu to nepříjemné a má chuť pustit se do nějakého povolání časem prověřeného jako zcela bezpečné, např. do popelařiny, i když je nakonec obviněný odsouzen).

Ani tento argument však dle mého názoru není přesvědčivý. Kromě vcelku širokého prostoru pro úvahu nad tím, kde lze již uvažovat nad ostrou hranicí mezi absolutně nepřípustnými myšlenkami a myšlenkami, u nichž je ještě možno dát obviněnému šanci, aby se je pokusil obhájit, považuji za zcela kardinální výchovný účel trestního řízení. Apriorní zavrhnutí činu i obhajoby obviněného s odkazem na nepřípustnost ideologie, které věří, dosažení tohoto účelu vylučují.

Jistě lze namítnout, že je naivní věřit, že indoktrinovaný jedinec, který věří obludné ideologii, prohlédne a pochopí svůj omyl v důsledku brilantně napsaného odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Přesto se domnívám, že alespoň na pokus o takový výsledek nelze rezignovat. I kdyby totiž přímý efekt na pachatele trestných činů z nenávisti byl zanedbatelný, může nepřímo podpořit proces resocializace a převýchovy tím, že obviněný alespoň bude mít s čím polemizovat a nad čím přemýšlet.

I pokud bychom tento vývod nebrali jako přesvědčivý, lze celou věc nazírat ještě opačnou optikou. Jakkoliv lze pochybovat, zda je věcné vyvrácení obhajoby obviněného pro dosažení výchovného účelu trestního řízení efektivní, bude-li obhajoba obviněného odmítnuta „bez diskuse“, je závěr o tom, že tím nic pro tento účel nebude získáno, jistý. Domnívám se tedy, že v situacích C je třeba aplikovat přístup III.

Závěr

Tento článek se zabýval posouzením vybraných trestných činů z toho hlediska, zda a za jakých okolností je možno je spáchat při obhajobě v trestním řízení lhaním. Konkrétně šlo o trestný čin křivého obvinění, pomluvy, poškozování cizích práv, podvodu, porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku a trestné činy představující tzv. hate speech. U každého z těchto trestných činů byla nastíněna relevantní judikaturní východiska, byla-li k dispozici, a byly uvedeny možné přístupy k posuzování jejich trestnosti při obhajobě v trestním řízení.

Článek si nečiní a ani nemůže činit nárok na úplnost, neboť nepojednává např. o trestném činu maření spravedlnosti dle § 347a tr. zák., který byl v době jeho dokončení na nejlepší cestě stát se platným a účinným ustanovením tr. zák. Při zpracovávání poznámek k tomuto trestnému činu jsem však dospěl k závěru, že by jeho zařazením do tohoto článku jeho text neúměrně nabobtnal, neboť se jedná o materii, jejíž jen základní nastudování a orientační přiblížení si vyžaduje přinejmenším vlastní odborný článek. Čtenáři o něj jistě nebudou ochuzeni, neboť pevně věřím, že tento trestný čin vyvolá v odborných kruzích diskusi, k níž jsem připraven přispět.

JUDr. Jan Provazník, Ph.D., působí na Katedře trestního práva na Právnické fakultě  Masarykovy univerzity v Brně.

---

[1] Srov. ke shrnutí některých těchto trestných činů, ať už řešení vyznívá pro trestní odpovědnost, ať proti ní, např. MANDÁK, Václav. Meze trestní obhajoby – nástin základních otázek. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 10, s. 29.

[2] Srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 926/2010.

[3] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo1568/2015 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6.11. 1990, sp. zn. Tzv 28/90 (Rt 63/1991).

[4] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.8.2006, sp. zn. 5 Tdo 883/2006 (Rt 56/2007).

[5] RIZMAN, Stanislav. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2956.

[6] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21.2.2006, sp. zn. 13 To 63/2006 (Rt 59/2006).

[7] ZEZULOVÁ, Jana. In: DRAŠTÍK, Antonín; FREMR, Robert; SOTOLÁŘ, Alexandr a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. a 2. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentář k § 345. Citováno dle: ASPI [právní informační systém], bod 5.

[8] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1017/2014.

[9] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1987, sp. zn. 1 Tz 46/86 (Rt 29/1988).

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1484/2012.

[11] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 594/2017.

[12] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1272/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 713/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1238/2017.

[13] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016.

[14] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1965, sp. zn. 4 Tz 40/65 (Rt 44/1965).

[15] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 138/2018.

[16] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1404/2014.

[17] Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/01 ze dne 7. 3. 2002 (N 26/25 SbNU 205)

[18] Rozsudek ESLP ze dne 30. 6. 2011 ve věci Klouvi proti Francii, stížnost č. 30754/0, bod 42.

[19] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853).

[20] Srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1568/2015).

[21] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 665/2004.

[22] Sněmovní tisk č. 79, vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky byl přijat a schválen usnesením č. 331 ze dne 19. 9. 2018 na 19. schůzi Poslanecké sněmovny; Senát Parlamentu České republiky jej přijal a schválil usnesením č. 34 dne 15. 11. 2018 na 2. schůzi; k podpisu prezidentovi republiky byl návrh doručen dne 22. 11. 2018.

[23] VOČKA, Vladimír. In: DRAŠTÍK, Antonín a kol., op. cit. Komentář k § 184, bod 4.

[24] ŠÁMAL, Pavel. In: ŠÁMAL, Pavel a kol., op. cit., s. 1644.

[25] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1430/2011. V tomto rozhodnutí šel Nejvyšší soud jednoznačně formuloval, že dokonce postačuje, pokud si pachatel uváděný údaj neověřil, a tedy musel být srozuměn s tím, že tento údaj může být nepravdivý.

[26] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 477/2015.

[27] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 Tdo 608/2008.

[28] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 143/2018.

[29] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 701/2013.

[30] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 (Rt 49/2015).

[31] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011.

[32] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 618/2009.

[33] Rozsudek ESLP ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, stížnosti č. 11170/84, 12876/87, 13468/87, bod 52.

[34] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 618/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 6 Tdo 748/12.

[35] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 256/2012.

[36] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 489/2017.

[37] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 1980, sp. zn. 6 Tz 66/79 (R 52/1980-II.).

[38] Srov. např. KOSAŘ, David. Kritika soudců (a dalších představitelů soudní moci) v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, In: Soudní rozhledy, 2010, č. 8, s. 281 a násl.; KOSAŘ, David. Kritika soudců v České republice. In: Soudní rozhledy, 2011, č. 4, s. 113 a násl.; KOSAŘ, David. Pomluva soudce v dopise. In: Soudní rozhledy, 2011, č. 4, s. 154; REPÍK, Bohumil. Svoboda projevu advokáta při výkonu obhajoby v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 1, s. 17 a násl.; ŠÁMAL, Pavel. Limity projevu obhájce v trestním řízení ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. In: GŘIVNA, Tomáš a kol., Právo na obhajobu. Teorie a praxe 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 81 a násl. Byť v tomto posledním odkazovaném díle vztahuje autor své myšlenky k obhájci, řada z nich platí i pro projevy učiněné samotným obviněným.

[39] Srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 7. 2005 ve věci Nachova a další proti Bulharsku, č. stížností 43577/98 a 43579/98, body 110–113 ve vztahu k článku 2 Úmluvy; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 13. 12. 2012 ve věci El-Masri proti Makedonii, stížnost č. 39630/09, body 182 – 185 ve vztahu k článku 3 Úmluvy; rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2010 ve věci Rantsev proti Kypru a Rusku, č. stížnosti 25965/04, bod 288 ve vztahu k čl. 4 Úmluvy.

[40] Byť je toto tvrzení vědomě generalizující, neboť výše jsem nastínil širší paletu situací, v nichž může obviněný někoho obviňovat ze spáchání trestného činu v rámci své obhajoby.

[41] A předchozí poznámka platí v plné míře mutatis mutandis i zde.

[42] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1267/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1007/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1575/2016.

[43] Srov. v těchto případech však trestný čin maření spravedlnosti dle § 347a tr. zák., který v době dokončení tohoto článku ještě nebyl součástí našeho právního řádu, ale jeho zavedení bylo již vysoce pravděpodobné.

[44] Rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 (Rt 21/2007).

[45] PROVAZNÍK, Jan. Chce být klamán svět, v němž není nic, co není ve spise? In: KALVODOVÁ, Věra; FRYŠTÁK, Marek; PROVAZNÍK, Jan. Trestní právo /stále/ v pohybu. Pocta Vladimíru Kratochvílovi. Brno: Masarykova univerzita, s.302 nn.  

[46] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (Rt 24/2006).

[47] Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247).

[48] Srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 2. 1992 ve věci Pfeifer a Plankl proti Rakousku, stížnost č. 10802/84, rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2001 ve věci Schöps proti Německu, stížnost č. 25116/94, rozsudek ESLP ze dne 24. 6. 2004 ve věci Frommelt proti Lichtenštejnsku, stížnost č. 49158/99, z novějších např. rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2016 ve věci Dāvidsons a Savins proti Lotyšsku, stížnosti č. 17574/07 a 25235/07.

[49] Reviduji tak své dřívější stanovisko, vyjádření zde: PROVAZNÍK, Jan. In: FENYK, Jaroslav; DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno dle ASPI (právní informační systém). Komentář k § 7a, bod 17.

[50] Záleželo by samozřejmě na konkrétní situaci, považuji však v současnosti tuto otázku přinejmenším za spornou. V několika posledních letech odbornou veřejnost zaujal případ obhájce, který za svou klientku, eufemisticky médii označovanou za „pravicovou aktivistku“, podal v trestním řízení námitku podjatosti proti znalci s tím, že tento je patrně židovského původu, proto je zde pochybnost o tom, zda může být skutečně objektivní při zpracovávání posudku týkajícího se činnosti obviněné, již obžaloba spojovala s pravicovým extremismem. Pokud se mi podařilo správně dohledat detaily, tento případ, kterým se příslušné orgány České advokátní komory zabývaly opakovaně, skončil zrušením posledního rozhodnutí odvolací kárné komise ve správním soudnictví, ovšem pro nepřezkoumatelnost. Palčivá otázka, zda takto podaná námitka podjatosti představuje porušení stavovských předpisů či nikoliv, eventuálně za jakých okolností, tak, zdá se, zůstává otevřena.

[51] Jsem si dobře vědom, že koňský handlíř nenaplňuje žádnou z modalit dle § 355 tr. zák. a tedy připadal by do úvahy jen v mezích trestného činu dle § 356 tr. zák. jako jiná skupina lidí, dovolím si však pro názornost a neutralitu jej přece využít, jako kdyby ji splňoval.

[52] Např. čl. 4 Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhláška Ministerstva zahraničí České republiky č. 95/1974 Sb.).

[53] Např. čl. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2008/913/SVV ze dne 28. listopadu 2008, o boji proti některým formám a projevům rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva.

[54] HERCZEG, Jiří. Trestné činy z nenávisti. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. 245.