Autorský zákon (aut. z.) je lex specialis k občanskému zákoníku (o. z.) a jako takový obsahuje speciální ustanovení i pokud jde o náhradu škody, způsobené porušením autorského práva. Tato zvláštní úprava je obsažena v § 40 a 41 aut. z.  

Nejprve bych předeslal pár slov k terminologii. Úprava v aut. z. pochází z roku 2000 a 2006 (kdy byl zákonem č. 216/2006 Sb. významně doplněn § 40 odst. 2 aut. z.), tedy navazuje ještě terminologicky na předchozí o. z. z roku 1964. Nový občanský zákoník preferuje jinou terminologii a mluví o závazcích z deliktů, spočívajících „…v povinnosti k náhradě újmy na jmění (škody)“. (§ 2894 odst. 1 o. z.).

Skutečná škoda a ušlý zisk

Škodou se rozumí skutečná škoda a ušlý zisk. Autorské dílo je ovšem nehmotné povahy. Nemůže tedy na něm vzniknout skutečná škoda – nemůže být rozbito, poškozeno apod. To se může stát pouze na jeho hmotném substrátu. Tedy pokud je např. zničena nebo poškozena socha, obraz, malba, architektonické dílo, jde o škodu skutečnou. Otázka je, jak by byla definována v případě zničení knihy – ta je také hmotným substrátem díla, ale protože obvykle kniha vychází v určitém nákladu, není jejím zničením způsobena nenapravitelná škoda, jako u zničení originálu sochy. Šlo by pouze o zničení rozmnoženiny, jak o. z. nazývá výtisky. U sochy (nebo jiného artefaktu) je sice autorským dílem její nehmotná idea, vzniklá v hlavě autora, nicméně autorské dílo je dílem teprve tehdy, když je vyjádřeno v hmotné podobě (viz § 2 odst. 1 aut. z.), a zde je právě vyjádření ideje sochy do její hmotné podoby podstatným projevem tvůrčí činnosti autora. Idea sochy vzniká obvykle při vytváření hmotného substrátu a těžko lze hmotnou a nehmotnou složku oddělit. Což v případě literárního díla problém není – hmotný substrát literárního díla je snadno zaměnitelný, kopírovatelný.

Originální rukopis autora může mít hodnotu sběratelskou, nicméně dílo obsažené v rukopisu není jako autorské dílo o sobě o nic hodnotnější než dílo obsažené v x-té kopii. Zatímco originál sochy je vždy jenom jeden, a i když sám autor může pořídit vlastnoručně kopii, ta vždy zůstane jenom kopií. Autorský zákon se ale skutečnou škodou nezabývá, ta se posuzuje podle obecných ustanovení občanského zákoníku.

Škoda vzniklá neoprávněným užitím autorského díla

V případě škody způsobené porušením autorského práva se prakticky jedná o škodu vzniklou neoprávněným užitím autorského díla, a tedy o ušlý zisk, který ušel autorovi či držiteli licence autorem poskytnuté, neoprávněným užitím jeho díla. (Tak to i formuluje autorský zákon v ust. § 40 odst. 4.) Konkrétně se jedná o plagiátorství čili opsání celého textu nebo jeho části do jiného díla (plagiátu), o neoprávněné kopírování a šíření díla a v poslední době je asi nejpopulárnější dílo zkopírovat do počítače a vyvěsit je na některém serveru, případně na Facebooku apod., odkud si je může kdokoli zdarma stáhnout a tím způsobit škodu autorovi a jeho nakladateli, protože namísto toho, aby zájemce zaplatil cenu knihy a knihu si koupil, získá ji v elektronické podobě zadarmo.

Vymáhání ušlého zisku

Možnost vymáhat ušlý zisk na základě zvláštního ustanovení aut. z. má svoji logiku, protože vzhledem ke specifickému charakteru autorského díla bývá obtížné a leckdy nemožné zjistit skutečně ušlý zisk.  Nicméně poškozený má na výběr a může ušlý zisk vymáhat i na základě obecného právního předpisu – což je občanský zákoník a případně i zákoník práce, pokud by šlo o zaměstnanecké dílo.

Jak uvádí klíčové ustanovení § 40 odst. 4, právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno. Místo skutečně ušlého zisku se však autor může domáhat fiktivního ušlého zisku, který je dán výší odměny (míněno autorské odměny na základě licenční smlouvy), která by byla obvyklá za získání licence v době neoprávněného nakládání s dílem.  Tuto možnost má podle § 41 aut. z. i jiná osoba, které autor udělil výhradní oprávnění (licenci) k výkonu práva dílo užít, resp. osoba, která má takové právo ze zákona (např. zaměstnavatel u díla zaměstnaneckého).

Také o. z. v § 2955 počítá s eventualitou, že výši náhrady škody nelze přesně určit, a potom nechává na soudu, aby ji určil „podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu“.  V tom případě je otázka, jestli si soud může vzít jako „mustr“ ustanovení § 40 odst. 4? Nevidím důvod, proč by to nemohl udělat, ovšem v tom případě by musel také odůvodnit, proč to dělá – třeba proto, že v daném případě by nebylo dost dobře možné vyčíslit ušlý zisk skutečný. Nicméně by bylo jasné, že nějaký zisk ušel a že by mohl mít přibližnou výši odměny poškozeného autora (či jiné oprávněné osoby podle § 41 aut. z.).

Zákon používá formulaci, která se zdá být jednoznačná a neumožňující různé výklady. Výše odměny je dána licenční smlouvou a spor by mohl teoreticky existovat jen o to, jestli taková výše odměny byla v době neoprávněného nakládání s dílem obvyklá. Což si může soud celkem jednoduše zjistit. To znamená, že pokud držitel licence, například nakladatelství, dohodlo s autorem literárního díla odměnu vyšší než obvyklou v té době a u srovnatelných děl, soud návrhu na vydání nevyhoví, pokud jde o výši náhrady, ale vyhoví jen do výše obvyklé odměny.  Vedle časového hlediska se přihlíží i k osobě autora a k dalším okolnostem. Například začínající autor obvykle dostane menší odměnu, než autor zavedený a oblíbený, který dokáže „prodat“ větší počet výtisků nebo nosičů nebo přilákat větší počet diváků do divadla nebo do kina.

Stanovení autorské odměny

Jak ale ukazují soudní rozhodnutí, sporná může být ale i zákonná formulace „v době neoprávněného nakládání s dílem“. Jde o to, že autorská odměna nemusí být a také často není placena najednou, ale po částech. V podstatě existují v nakladatelské praxi dva způsoby, jak zaplatit autorovi odměnu – buď podle výnosu licence, anebo bez ohledu na něj. V prvém případě jde o tzv. procentuální sazbu odměny, kdy autor je placen určitým procentem z každého prodaného výtisku jeho knihy, ve druhém případě může být dohodnuta paušální odměna anebo odměna podle rozsahu díla, bez ohledu na to, kolik výtisků se prodá. Z toho plyne, že v prvém případě se odměna vyplácí po dobu, kdy se kniha prodává, což může být i několik let, ve druhém případě se vyplatí buď najednou po dodání rukopisu nebo po vydání díla, anebo se rozdělí např. na zálohu (při dodání rukopisu) a doplatek (po vydání díla). To pak může mít vliv – alespoň podle NS – na výši přiznaného ušlého zisku – viz 30 Cdo 5225/2016:

Podle ustanovení § 40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. V usnesení ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 149/2007, Nejvyšší soud vyložil, že vedle ochrany podle prvních dvou odstavců § 40 autorského zákona se lze domáhat i náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení (pokud k němu došlo) podle obecných ustanovení o. z. Na rozdíl od obecné úpravy však není třeba prokazovat skutečnou výši bezdůvodného obohacení, ale pouze doložit výši obvyklé odměny za získání licence v rozhodné době a vynásobit ji dvěma. V citovaném usnesení dovolací soud také upozornil, že odměna za získání licence (jinak řečeno autorský honorář) se sjednává v podstatě dvojím způsobem – buď bez ohledu na ekonomický výnos z licence, anebo v závislosti na tomto výnosu, případně kombinací těchto metod. Může tedy jít o určitou paušální částku, o částku závislou na rozsahu či velikosti díla (např. u licenčních smluv nakladatelských odměn za stránku textu), anebo o procentuální podíl na zisku z licence (u knih například procento z ceny prodaného výtisku) – viz k tomu § 49 autorského zákona. V licenční smlouvě je také dohodnut časový rozsah licence; pokud se tak nestalo, platí ustanovení § 50 odst. 3 písm. b) autorského zákona. Pokud byl dohodnut paušál anebo honorář podle rozsahu díla (jak tomu bylo například v souzeném případě, když byla v minulosti uzavřena nakladatelská smlouva týkající se předmětných děl se společností P. P., spol. s r.o.), jde o cenu licence.

V ostatních případech, stejně jako v nyní posuzované věci, tedy a contrario nelze vycházet z toho, že částka ušlého zisku by měla odpovídat souhrnu částek vyplacených autorům bez časového omezení. Ušlý zisk, resp. bezdůvodné obohacení v důsledku porušování autorských práv, přiznávají soudy vždy pouze za dobu, kdy k tomuto porušování docházelo. Tuto praxi pak dovolací soud opakovaně aproboval.

Je zde patrné, že soud ušlý zisk váže, extenzivním výkladem § 40 odst. 4 aut. z., na způsob (formu) sjednané odměny.  Podle mého názoru je to však zavádějící kritérium, které může vést k absurdním závěrům. Výše citované rozhodnutí o dovolání se odvolává na určitou judikaturu NS (např. rozsudek ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, usnesení ze dne 15. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 5634/2015, rozsudek ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014 nebo usnesení ze dne 8. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3818/2016), která se však zabývá jinými situacemi. Je totiž rozdíl mezi neoprávněným nakládáním s hudebními díly při provozování diskotéky, a mezi kopírováním literárního díla bez souhlasu autora nebo držitele licence a následným šířením těchto kopií. Jakmile je totiž kopie prodána, používá se bez časového omezení – na rozdíl od časově omezeného provozování diskotéky. A jde tedy, řečeno trestněprávní terminologií, o jednání trvající. Není tedy relevantní, v jakém časovém intervalu se provádělo samotné nelegální kopírování, ale relevantní je, že na základě tohoto kopírování se dílo volně nelegálně rozšířilo, aniž by pak měl oprávněný subjekt (držitel licence nebo autor) možnost toto nelegální šíření ukončit. V citovaném rozhodnutí se ale soud přidržel časového vymezení „minimálně šest měsíců“ a za toto časové období uznal nárok na vyplacení ušlého zisku. Přitom nebylo zjištěno, kolik kopií za tuto dobu vzniklo. Dejme tomu, že jich za tuto dobu vzniklo sto. Co kdyby ale těchto sto kopií vzniklo za jediný den, což je technicky možné? Potom by tedy částku 400 tisíc korun bylo nutno vydělit 730 (počet dnů ve dvou letech) a ušlý zisk by byl přiznán pouze ve výši 547, 94 korun. Zde je jasně vidět absurditu úvahy, kterou však použily všechny zúčastněné soudy, včetně Nejvyššího soudu.

Odměna autora je podle mého názoru nedělitelná. A je jedno, jestli autor dostane sjednanou odměnu najednou, nebo po částech. Kdyby tedy celá částka byla zaplacena paušálně, jednou platbou, soud by podle vlastních slov tuto částku jako odměnu uznal, ale neuznává ji, když je vyplacena po částech? To se vzpírá logickému výkladu. Nicméně zatím je stanovisko Nejvyššího soudu takové, jaké jsem výše uvedl.

Zákonodárce a nejasnosti ohledně autorského práva

Pokud bychom přistoupili na argumentaci soudu, neexistoval by rozdíl mezi paušalizovaným ušlým ziskem, který je podle § 40 odst. 4 fiktivní, a mezi skutečně ušlým ziskem, který by se však leckdy obtížně zjišťoval, a proto zákonodárce umožnil alternativně žalovat na tento fiktivně ušlý zisk. Nelze tyto dvě metody zjištění ušlého zisku použít obě najednou, neboť by to bylo v rozporu s výše uvedeným úmyslem zákonodárce. Tyto dvě metody nelze používat kumulativně, ale alternativně. Nejasnosti mohou nastat v situaci, kdy odměna za získání licence byla stanovena procentuálním podílem na ceně z prodaného výtisku díla. Nicméně i tady je nutno – podle názoru autora tohoto článku – vycházet z toho, že odměnou ve smyslu § 40 odst. 4 aut. z. je částka vyplacená za veškeré prodané výtisky, neboť tak to uvádí i licenční smlouva. Přičemž počet prodaných výtisků samozřejmě může být nižší než počet vytištěných výtisků.

JUDr.  Jan Tuláček, Nakladatelství Leges, s. r. o., foto: ČAK