1. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil výrok II rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy požadovala vyšší výživné pro své dvě nezletilé děti (nar. v roce 2005 a 2009). Okresní soud v Domažlicích jejímu návrhu částečně vyhověl a zvýšil měsíční výživné pro dceru z původních 3 000 Kč na 5 500 Kč a pro mladšího syna z
2 000 Kč na 3 500 Kč. Po obsáhlém dokazování dospěl soud k závěru, že v rozporu s tvrzením stěžovatelky otec vynakládal určité výdaje ve prospěch dětí i nad rámec stanovené vyživovací povinnosti. Na druhou stranu však podle zjištění soudu výdělky uváděné otcem (cca 16 tisíc korun čistého) nemusí představovat jeho reálný příjem. Otec v mezidobí náhle ukončil své podnikání v oboru zámečnictví, podnik převedl na svého bývalého zaměstnance a nechal se jím zaměstnat. Soud zohlednil také otcovu zálibu v hazardních hrách (poker, sázky na internetu), na kterou vynakládá značné prostředky. Otec podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, kterému Krajský soud v Plzni vyhověl a ústavní stížností napadeným výrokem svého rozsudku zvýšil výživné pro dceru pouze na 3 500 Kč, s účinností od 1. 2. 2015 pak na 4 000 Kč a pro syna na 3 000 Kč. Podle krajského soudu nebylo v řízení prokázáno, že by otec účelově, bez vážného důvodu, ukončil podnikání. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své stížnosti zejména namítá, že krajský soud porušil její právo na soudní ochranu, když vycházel při svém hodnocení jen z přehledu příjmů předloženého otcem a dalšími skutečnostmi, které vyšly najevo, se nezabýval.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Pro zajištění zásadně shodné životní úrovně dítěte a rodičů musí soud při určování výživného zjišťovat relevantní skutečnosti komplexně a z úřední povinnosti; není přitom vázán tvrzeními a důkazními návrhy účastníků. Soud je povinen vycházet při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů. Odůvodnění soudního rozhodnutí je pak nepřezkoumatelné mj. tehdy, jestliže odvolací soud pro posouzení majetkových poměrů povinného rodiče nevezme v úvahu všechna potřebná hlediska, a v důsledku absence výše uvedených zjištění nemohou být majetkové poměry náležitě zhodnoceny. Tak je tomu i v právě projednávaném případě.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neplyne, z jakého důvodu považuje za vadné závěry soudu prvního stupně, podle nichž otec neprokázal nutnost ukončit své podnikání pro prodělečnost, nelze z nich zjistit ani to, jak byly zohledněny okolnosti nového zaměstnání otce u bývalého zaměstnance, nyní zaměstnavatele. Odvolací soud také zmínil „koníček“ otce, kterým je hraní pokeru a provozování sázek na internetu, svá skutková zjištění však nepromítl do svých právních závěrů v rámci odůvodnění rozsudku. Případná závislost na hazardních hrách je svojí povahou stejně závažná jako každá jiná závislost se všemi důsledky z takového onemocnění plynoucími (nutnost ambulantní či ústavní léčby); navíc na rozdíl od závislosti na alkoholu, jsou důsledky gamblerství z ekonomického hlediska nepoměrně tíživější. Z pohledu Ústavního soudu je v případě podezření, že je rodič stižen jakoukoliv formou závislosti, namístě, aby soud rozhodující o péči a výživě nezletilého dítěte zvážil psychiatrické vyšetření postiženého rodiče, které by případně bylo prvním krokem k léčení. Diagnostika závislosti (i snaha se jí zbavit) totiž může mít vliv jak na určení rozsahu styku rodiče s nezletilým dítětem, tak i na určení výše výživného. Není v zájmu nezletilého dítěte ani přicházet do kontaktu se závislostí, ani nést důsledky bezdůvodného snižování majetku rodiče.

Nelze pominout, že v řízení byl v souvislosti s hazardem zjištěn nejen výdaj v podobě splátky půjčky ve výši 400 000 Kč, nýbrž také souběžně další výdaje na hazardní hry. Jak přiléhavě uvedl soud prvního stupně, je-li otec schopen vynakládat statisícové částky na svoji hazardní zábavu, je v jeho schopnostech platit i zvýšené výživné – v duchu zásady potenciality. Podobnou úvahu však odvolací soud do svého odůvodnění vůbec nezahrnul.

Odvolací soud nevypořádal ani závěr soudu prvního stupně ohledně (ne)aplikace ustanovení
§ 916 občanského zákoníku, který míří právě na případy, kdy v řízení nelze příjmy povinného rodiče spolehlivě zjistit. V takovém případě nastává nevyvratitelná domněnka, podle níž platí, že průměrný měsíční příjem povinného činí pětadvacetinásobek částky životního minima. Citované ustanovení mělo podle svého původního účelu (domněnka byla do našeho právního řádu zavedena v roce 1998) vůči povinnému rodiči, který se vyhýbá své povinnosti doložit soudu řádně příjmy a poměry, v zájmu zaopatření nezletilého dítěte sankční charakter. Dnes již sankční charakter s ohledem na ekonomickou sílu obyvatelstva výjimečně ztrácí. Jak ukazují zkušenosti z praxe, někteří povinní se za něj spíše „schovávají“, jelikož zákonem stanovená fiktivní výše příjmů je nižší než jejich příjmy skutečné a aplikace § 916 je tak pro ně paradoxně výhodnější. Je proto podle Ústavního soudu na volné úvaze rozhodujícího soudu, zda v každém jednotlivém případě v zájmu nezletilého dítěte a na základě konkrétních skutkových okolností shledá důvody pro aplikaci uvedeného ustanovení, které má mít i nadále sankční charakter, či nikoli. Prvostupňový soud ustanovení § 916 občanského zákoníku neaplikoval proto, že otec o děti má zájem, věnuje se jim a určité prostředky nad rámec výživného vynakládá.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Plzni, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu. Ústavní soudu zdůrazňuje, že svým nálezem nijak nepředjímá výsledek odvolacího řízení.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2906/18 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud, Brno

Foto: Pixabay