Ústavní soud uveřejnil dne 24. července 2024 nález sp. zn. III. ÚS 35/24,  podle něhož platí, že při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě musí soud – s ohledem na zásadu proporcionality zásahu do osobní svobody – vzít v úvahu, zda není již v dané fázi trestního řízení zřejmé, že trestní stíhání k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nepovede. Pakliže soud dospěje k závěru, že stíhání skutečně k nepodmíněnému trestu nepovede, musí se dále zabývat tím, zda je naplněn některý z kvalifikovaných důvodů vazby podle § 68 odst. 3 a 4 trestního řádu. Jestliže trestní stíhání obviněného zcela zřejmě nevede k nepodmíněnému trestu a zároveň není naplněn žádný z kvalifikovaných důvodů vazby, musí být obviněný z vazby hned propuštěn, jinak dochází k porušení jeho práva na osobní svobodu.

Na stěžovatele byla u Obvodního soudu pro Prahu 8 podána obžaloba pro jednání kvalifikované jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1, písm. a) trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v době nejméně od května roku 2022 do dubna roku 2023, v reakci na nespokojenost se správním řízením vedeným vůči jeho osobě pověřenou pracovnicí Úřadu městské části Praha 8, zasílal dvěma pracovnicím uvedeného úřadu několikrát denně e-maily, ve kterých mimo jiné zmiňoval mediálně známé případy vražd, které schvaloval, a dále se ztotožňoval s vražedkyněmi Michelle Sudků a Olgou Hepnarovou, a to s cílem působit na výkon těchto pracovnic, aby jednaly po jeho vůli. Poškozené toto jednání vnímaly jako reálnou výhružku, stěžovatel v nich vzbudil obavu o život a zdraví. Poté, co se jeho jednáním začal zabývat policejní orgán, začal stěžovatel své hrozby směřovat i vůči policistovi tohoto policejního orgánu.

Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 5. 2023, a to podle § 67 písm. c) trestního řádu – tedy kvůli hrozbě, že bude trestnou činnost opakovat.

Dne 22. 9. 2023 rozhodl obvodní soud v rámci hlavního líčení nyní napadeným usnesením o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu i nadále trvá.

O stížnosti stěžovatele proti usnesení prvostupňového soudu rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 31. 10. 2023 tak, že stížnost zamítl.

Poté proběhlo hlavní líčení, v němž obvodní soud vynesl rozsudek, kterým stěžovatele uznal vinným ze spáchání shora uvedeného přečinu. Odsoudil jej k odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem za současného vyslovení dohledu se zkušební dobou 3 let. Obvodní soud dále stěžovateli uložil povinnost podrobit se ve zkušební době vhodným programům psychologického poradenství. Téhož dne byl stěžovatel propuštěn z vazby.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil proti rozhodování o ponechání ve vazbě. Porušení svých práv spatřoval v tom, že obecné soudy rezignovaly na svou zákonnou povinnost řádně přezkoumat důvody pokračování vazby, a to zejména ve vztahu k tzv. doktríně zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody.

Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová) ústavní stížnosti zčásti vyhověl, když zrušil napadená rozhodnutí o vazbě.

Osobní svoboda představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek jejího omezení garantuje, že budou skutečně respektována práva jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci.  Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení vést a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny. Pro vzetí do vazby i její další trvání musí svědčit velmi závažné důvody. Je vždy na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestními zákony.

Mezi základní principy omezení osobní svobody vazbou patří nezbytnost uvalení vazby a držení v ní jen pro určitý legitimní účel, proporcionalita mezi osobní svobodou jednotlivce a zájmem společnosti na omezení této svobody, nezbytnost omezení osobní svobody pro absenci jiného prostředku k dosažení totožného cíle, vyvažování přínosů omezení osobní svobody s ohledem na z toho vyplývající ztráty a výhradní pravomoc soudu rozhodovat o vazbě. Pro posouzení proporcionality vazby je nezbytné vzít v úvahu také plynutí času: obecně vzato se důvody vazby v čase zeslabují. V počátečních fázích trestního stíhání mohou soudem uvedené důvody vazby postačovat, po určité době se mohou ty samé důvody jevit jako nedostatečné.

Ústavní soud zjistil, že otázku proporcionality vazby ve vztahu k hrozícímu trestu stěžovatel vznášel opakovaně. Vazební soudy upozorňoval na to, že je dosud netrestaný a jeho čin nevykazuje tak vysokou typovou závažnost, aby se dalo očekávat uložení nepodmíněného trestu. Tuto námitku stěžovatel uplatňoval již v počátečních fázích vazebního stíhání a obdobně ji formuloval i ve stížnosti proti nyní napadenému rozhodnutí obvodního soudu. Obecné soudy se ale otázkou hrozícího trestu nikterak nezabývaly.

Lze-li mít s přihlédnutím k povaze trestní věci a osobnosti obviněného již v době rozhodování o vazbě objektivně pochybnosti o tom, že trestní stíhání může vést k uložení nepodmíněného trestu, musejí se soudy touto otázkou při rozhodování o vazbě zabývat. Nízká typová závažnost stíhaného trestného činu stěžovatele, jakož i skutečnost, že stěžovatel dosud nebyl trestán, jsou okolnostmi, které byly známy již od počátku řízení a které byly samy o sobě důvodem, aby soudy důkladně zvažovaly, zda trestní stíhání povede k uložení nepodmíněného trestu či nikoliv.

Při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě tak musí soud s ohledem na zásadu proporcionality zásahu do osobní svobody soud vzít v úvahu, zda není již v dané fázi trestního řízení zřejmé, že trestní stíhání k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nepovede. Pakliže soud dospěje k závěru, že stíhání skutečně k nepodmíněnému trestu nepovede, musí se dále zabývat tím, zda je naplněn některý z kvalifikovaných důvodů vazby podle § 68 odst. 3 a 4 trestního řádu. Pokud trestní stíhání obviněného k nepodmíněnému trestu zcela zřejmě nevede a současně není naplněn žádný z kvalifikovaných důvodů vazby, musí být obviněný z vazby neprodleně propuštěn, jinak dochází k porušení jeho práva na osobní svobodu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 35/24 je dostupný  ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: canva.com