Každodenní zprávy týkající se průběhu ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, zahájeného útokem Ruské federace dne 24. února 2022, vyvolávají otázky ohledně odpovědnosti nejen za zločiny, k nimž během konfliktu dochází, ale i za samotné rozpoutání tohoto konfliktu. Často se v této souvislosti mluví o aktu agrese a zločinu agrese. Jaký je vztah mezi těmito dvěma pojmy a naplňuje ruský útok na Ukrajinu znaky některého z nich? Kdo by za akt agrese a zločin agrese měl nést odpovědnost? Jaké mechanismy umožňující tuto odpovědnost uplatnit jsou v současné době na národní či mezinárodní rovině k dispozici? A může v této oblasti sehrát určitou roli též Česká republika? Uvedené otázky jsou předmětem zájmu tohoto příspěvku.

 

Akt agrese – odpovědnost Ruské federace (a Běloruska)

Aktem agrese se rozumí závažné porušení zákazu použití síly, zakotveného v čl. 2 odst. 4 Charty OSN, některým státem. Tohoto aktu se může dopustit výlučně stát, nikoli nestátní aktér nebo jednotlivec. Je jasné, že v pozadí jakéhokoli jednání státu, včetně aktu agrese, stojí konkrétní jednotlivci, kteří tento akt nařídí nebo ho realizují. Těmto osobám ovšem za akt agrese odpovědnost nevzniká. Lze je ale, přinejmenším některé, stíhat za zločin agrese, jehož se pro změnu můžou dopustit výlučně jednotlivci. Ačkoli jsou obě jednání (akt agrese a zločin agrese) úzce propojena, právní režimy odpovědnosti za ně fungují do velké míry autonomně. V první části příspěvku se podíváme na akt agrese, část druhá bude věnována zločinu agrese.

 

Co je akt agrese?

Akt agrese je zmíněn v čl. 39 Charty OSN, který ale tento pojem nevymezuje. Definici najdeme v rezoluci Valného shromáždění OSN 3314 z roku 1974.[1] Rezoluce sice není právně závazná, úprava v ní obsažená je ale široce uznávána. Rezoluce nejprve obecně uvádí, že agresí se rozumí „použití ozbrojené síly státem proti suverenitě, územní celistvosti či politické nezávislosti jiného státu či jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou OSN“ (čl. 1). V čl. 3 je pak výčet jednání, která typicky naplňují znaky aktu agrese. Spadá sem mj.: útok ozbrojených sil státu na území jiného státu, vojenská okupace a násilná anexe části cizího území; bombardování území jiného státu; ozbrojená blokáda přístavů a pobřeží jiného státu; útok na pozemní, námořní či letecké síly jiného státu; poskytnutí svého území jinému státu k provedení aktu agrese proti třetí zemi; a vyslání ozbrojených skupin nebo žoldnéřů proti jinému státu. Rezoluce výslovně uvádí, že tento výčet není vyčerpávající a že jako akt agrese může být vyhodnoceno i jiné jednání (čl. 4).

Kvalifikaci by měla realizovat Rada bezpečnosti, pokud tak ale neučiní, může si ji provést každý stát sám za sebe. Z textu rezoluce dále vyplývá, že ne všechny případy nedovoleného použití síly jsou aktem agrese. V úvahu je třeba brát mj. závažnost jednání a jeho následků (čl. 2). Méně závažné případy nedovoleného použití síly, např. omezené pohraniční přestřelky, by tak aktem agrese nebyly.

Vedle toho se za akt agrese nepovažují ty případy použití ozbrojené síly, které lze podřadit pod jednu z výjimek ze zákazu použití síly.[2] První z výjimek je kolektivní akce s mandátem Rady bezpečnosti podle čl. 42 Charty OSN. Rada nemá právo takovou akci nařídit, tj. přikázat některému státu, aby se někde vojensky angažoval. Pokud se ale najde dobrovolník (stát, skupina států, mezinárodní organizace), který je k takové akci připraven, Rada ho k ní může zmocnit. To se stalo např. během operace Pouštní bouře v roce 1991, kdy koalice států v čele s USA osvobodila Irákem okupovaný Kuvajt. Druhou výjimkou ze zákazu použití síly je sebeobrana podle čl. 51 Charty OSN. Jedná se o použití síly státem, který se stal předmětem ozbrojeného útoku a snaží se tento útok sám (individuální sebeobrana) nebo za pomoci jiných států ochotných přijít mu na pomoc (kolektivní sebeobrana) zastavit. Příkladem země vykonávající právo na sebeobranu je současná Ukrajina.

 

Jaké jsou následky aktu agrese?

Akt agrese zakládá mezinárodní odpovědnost státu agresora. Tento stát by měl zanechat protiprávního chování, tj. ukončit akt agrese. Dále by měl nabídnout záruky jeho neopakování a poskytnout poškozenému státu, popř. jiným zasaženým aktérům adekvátní reparace – ve formě materiální obnovy způsobených škod, finanční kompenzace za ně a vhodné satisfakce. Satisfakce by měla zahrnovat mimo omluvy také adekvátní potrestání jednotlivců odpovědných za protiprávní chování, což v případě agrese znamená trestněprávní stíhání osob, které agresi naplánovaly či nařídily. V případě, kdy stát-agresor není připraven svou odpovědnost uznat a vyvodit z ní důsledky, může, resp. měl by na něj být vyvinut tlak v rámci tzv. donucení. To má v současném mezinárodním právu dvě hlavní podoby.

První, centralizovanou, má na starosti Rada bezpečnosti OSN. Ta může vůči státu, který se dopustil aktu agrese, vyhlásit hospodářské i jiné sankce (čl. 41 Charty). Rovněž může poskytnout aktérovi, který je ochoten vojensky proti agresorovi zasáhnout, mandát k takovému zásahu (čl. 42). Z důvodu práva veta, jímž disponují stálí členové Rady, má mechanismus centralizovaného donucení malou šanci se uplatnit tam, kde se aktu agrese dopustí některý ze stálých členů či jeho blízký spojenec.

V takových případech se nabízí druhá, decentralizovaná forma donucení. Zde se státy, skupiny států či mezinárodní organizace (např. EU či NATO) samy rozhodnou, zda vůči státu-agresorovi vyhlásí hospodářské či jiné sankce (tzv. kolektivní protiopatření),[3] nebo dokonce napadenému státu přijdou vojensky na pomoc v rámci kolektivní sebeobrany.

Výhodou centralizovaného systému je, že se právo států uložit sankce mění na povinnost. Sankce vyhlášené Radou bezpečnosti totiž musejí implementovat a zachovávat všechny státy, včetně těch, které by se k nim z vlastního popudu neuchýlily. Druhou výhodou je to, že vyhodnocení situace, tj. posouzení toho, zda došlo k aktu agrese, není ponecháno na úvaze jednotlivých států, ale centrálně a závazně jej provádí Rada bezpečnosti.

 

Dopustila se Ruská federace (a popř. Bělorusko) útokem na Ukrajinu aktu agrese?

V brzkých ranních hodinách 24. února 2022 zahájily ozbrojené síly Ruské federace útok pozemními, vzdušnými a námořními sílami na území Ukrajiny. Útok byl veden nejen z vlastního území Ruska, ale také z území jím nelegálně anektovaného Krymu a tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky (dále „DLR“ a „LLR“), které Rusko dne 21. února 2022 uznalo za samostatné státy. Část ruských vojsk navíc vstoupila na ukrajinskou půdu z území Běloruska, kde se tato vojska v daný moment nacházela se souhlasem této země.

Není pochyb o tom, že útokem na Ukrajinu se Ruská federace dopustila použití síly tak, jak jej vymezuje čl. 2 odst. 4 Charty OSN. Současně je zřejmé, že tento útok vykazuje znaky hned několika jednání, která jsou popsána v čl. 3 rezoluce 3314. Konkrétně se jedná o útok ozbrojených sil státu na území jiného státu; bombardování území jiného státu; útok na pozemní, námořní nebo letecké síly anebo námořní a letecké flotily jiného státu; a také blokádu přístavů nebo pobřeží státu ozbrojenými silami jiného státu. Jednání podle čl. 3 rezoluce, a to poskytnutí svého území jinému státu k provedení aktu agrese proti třetí zemi, se dopustilo také Bělorusko. Oba státy tak prima facie spáchaly akt agrese proti Ukrajině.

Ruská federace své jednání obhajuje tím, že tzv. speciální vojenská operace, kterou její vojska na Ukrajině vedou, má právní základ v jedné z výjimek ze zákazu použití síly, a sice v sebeobraně. Rusko se údajně brání proti hrozbě, kterou by se pro něj Ukrajina mohla stát v budoucnu, a to s ohledem na své ambice zařadit se mezi členy NATO a znovu získat jaderné zbraně. Rusko se zde tedy dovolává tzv. preventivní sebeobrany, tedy možnosti použít sílu v obraně proti ozbrojenému útoku, který ještě nenastal ani přímo nehrozí, ale jednoho dne by k němu mohlo dojít. Tato forma sebeobrany je ovšem všeobecně považována za nepřípustnou, protože její přijetí by státům umožnilo obhájit prakticky jakoukoli ozbrojenou akci. Vedle sebeobrany preventivní se Rusko odvolává též na sebeobranu kolektivní. Tu prý vykonává ve prospěch DLR a LLR, jež byly údajně napadeny Ukrajinou. Z pohledu mezinárodního práva ovšem DLR a LLR nejsou státy, a navíc vůči nim nedošlo k žádnému ozbrojenému útoku, podmínky výkonu kolektivní sebeobrany tak nejsou naplněny.

Útok Ruské federace proti Ukrajině, podporovaný Běloruskem, představuje jasný případ aktu agrese podle rezoluce 3314. Na tomto závěru se shodlo rovněž jedenáct z patnácti členů Rady bezpečnosti, která se situací na Ukrajině zabývala na zvláštním zasedání konaném na žádost Ukrajiny dne 25. února 2022. S ohledem na uplatnění práva veta ze strany Ruska ale příslušná rezoluce, kterou předložily USA a Albánie (a podpořilo ji dalších 81 států, včetně České republiky), nebyla přijata.[4] O pár dní později, dne 2. března 2022, ovšem rezoluci obdobného znění schválilo na mimořádném zasedání Valné shromáždění OSN, a to výraznou většinou hlasů (141 pro, 5 proti, 35 abstencí).[5] Rezoluce, nazvaná Agrese proti Ukrajině, v souladu s názvem kvalifikuje ruský útok na Ukrajinu jako „agresi při porušení čl. 2 odst. 4 Charty OSN“ (odst. 2). Vyjadřuje také lítost nad „zapojením Běloruska do tohoto protiprávního použití síly proti Ukrajině“ (odst. 10). Rezoluce vyzývá k okamžitému stažení ruských jednotek z území Ukrajiny a hledání mírového řešení situace.

 

Jaké mechanismy odpovědnosti se nabízejí?

Spáchání aktu agrese zakládá mezinárodněprávní odpovědnost Ruska a v omezenější míře Běloruska. Tato odpovědnost se spouští automaticky, asi ale nepřekvapí, že ani jeden ze států-agresorů neprojevuje ochotu uznat, že se dopustil porušení mezinárodního práva, a vyvodit z toho pro sebe důsledky. Ve snaze mít status oběti porušení mezinárodního práva autoritativně potvrzený nejen politickým orgánem, jakým je Valné shromáždění, ale i orgánem soudním, se Ukrajina na konci února 2022 obrátila k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (dále „MSD“). Jde o hlavní soudní orgán OSN, kompetentní řešit spory mezi státy. Předložení sporu ale vyžaduje souhlas všech států, jichž se spor týká. Rusko takový souhlas předem, přijetím obligatorní jurisdikce MSD, ani ad hoc v dané věci nedalo, Ukrajina proto zvolila jedinou cestu, která se nabízela, a to využití klauzule o předložení sporu MSD, obsažené v některé mezinárodní smlouvě, jíž jsou oba sporné státy stranou.

Zde je takovou smlouvou Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948. Tato smlouva se sice netýká použití síly a aktu agrese, Ukrajina ale vystavěla zajímavou právní konstrukci, pomocí níž se jí podařilo smlouvu na tyto oblasti vztáhnout. Základem této konstrukce je tvrzení, že Rusko poškozuje dobré jméno Ukrajiny tím, že ji bezdůvodně viní z páchání genocidy v doněcké a luhanské oblasti, a že výrazně zasahuje do práv Ukrajiny tím, že na základě tohoto křivého obvinění používá proti Ukrajině ozbrojenou sílu. Ačkoli Rusko svůj útok na Ukrajinu zdůvodňuje trochu jinak, MSD zatím ukrajinskou argumentaci přijal a na jejím základě vydal 16. března zatímní opatření,[6] kterým Rusku nařídil okamžitě ukončit vojenské operace na území Ukrajiny a zajistit, aby tyto akce ukončily také všechny Ruskem řízené či kontrolované nepravidelné ozbrojené jednotky, tj. i jednotky DLR a LLR. Zatímní rozhodnutí MSD je právně závazné,[7] Rusko ale již dalo najevo, že se jím nehodlá řídit.

V takový moment by mělo nastoupit donucení. Systém centralizovaného donucení, realizovaného prostřednictvím opatření Rady bezpečnosti OSN, je zablokován hrozbou ruského veta, zbývá tedy systém donucení decentralizovaného, který umožňuje přijetí sankcí a použití síly v rámci kolektivní sebeobrany. K použití síly zatím nedošlo, ani není příliš pravděpodobné. Hrozilo by zde totiž rozpoutání rozsáhlého konfliktu, ve kterém by mohly být nasazeny zbraně hromadného ničení. Státy tak preferují různé sankční nástroje, které jsou, byť ne všemi zeměmi světa, využívány v míře, která nemá obdoby. Zda bude tato míra dostatečná k tomu, aby přiměla Rusko k ukončení konfliktu na Ukrajině, lze zatím říci jen těžko.

 

Zločin agrese – odpovědnost prezidentů Putina a Lukašenka a dalších jednotlivců

Akt agrese je sice aktem státu, reálně za ním ale stojí konkrétní jednotlivci. První úspěšný pokus pohnat tyto jednotlivce k odpovědnosti se odehrál po druhé světové válce. Norimberský tribunál stíhal nacistické válečné zločince mj. za tzv. zločin proti míru. Tento zločin byl dokonce v obviněních kladen na první místo a jeho prokázání standardně vedlo k uložení trestu smrti. V období studené války ustoupil zločin proti míru dočasně do pozadí, zájem o něj ale opět vzrostl při přípravě Římského statutu (dále též „ŘS“) Mezinárodního trestního soudu (dále též „MTS“) v 90. letech. ŘS ve své současné podobě vymezuje, co se zločinem agrese – jak se nyní zločin nazývá – rozumí, a umožňuje MTS, aby tento zločin stíhal, byť s řadou omezení. Vedle toho je možné stíhání také na národní rovině, a to dokonce i v ČR. V druhé části článku se nejprve podíváme na zločin agrese obecně a pak se zamyslíme nad jeho stíháním v kontextu konfliktu na Ukrajině.

 

Co je zločin agrese?

Zločin agrese je jedním ze čtyř tzv. zločinů podle mezinárodního práva, jejichž páchání jednotlivcům zakazuje přímo toto právo (dalšími jsou válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločin genocidy). Definice zločinu agrese je obsažena v čl. 8bis Římského statutu, který byl doplněn během revizní konference konané v roce 2010. Podle této definice se zločinem agrese rozumí „plánování, příprava, zahájení nebo provedení aktu agrese, který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty OSN, osobou v postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce“.

Zločin agrese je tedy navázán na akt agrese, který je v ŘS vymezen stejně jako v rezoluci 3314. Statut nicméně tuto definici poněkud zužuje tím, že zločin agrese spojuje jen s těmi akty agrese, které svou povahou, závažností a rozsahem zakládají zjevné porušení Charty. Tato formulace naznačuje, že některé akty agrese zahrnují vznik individuální trestní odpovědnosti a jiné nikoli, chybí ale relevantní praxe, jež by dovolila ustanovení jasněji vyložit.[8]

Na rozdíl od ostatních zločinů podle mezinárodnícho práva, jež může spáchat kdokoli, zločinu agrese se může dopustit jen osoba v tzv. vedoucím postavení, tj. „postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce“. Okruh potenciálních pachatelů zločinu agrese je tak dost omezený a zahrnuje jen hlavní politické a vojenské představitele států. To současně vysvětluje, proč státy k tomuto zločinu přistupují opatrně, ke stíhání za něj dochází jen málokdy a tomuto stíhání se staví do cesty řada procesních i jiných překážek, které státy (zdaleka nejen Rusko a jeho spojenci) nejsou ochotny odstranit. Osoby ve vedoucím postavení spáchají zločin agrese tehdy, když naplánují, připraví, zahájí nebo provedou akt agrese. Daným způsobem pojímá zločin agrese nejen ŘS, ale i vnitrostátní úpravy, které z něj vycházejí. Příkladem je § 405a českého trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále též „tr. zákoník“), který přebírá všechny znaky zločinu agrese známé z čl. 8bis ŘS.

 

Jaké jsou následky zločinu agrese?

Spáchání zločinu agrese zakládá individuální trestní odpovědnost. Odpovědné osoby by měly být trestně stíhány, a to buď na národní, nebo na mezinárodní rovině. Na národní úrovni mohou ke stíhání přistoupit nejen přímo dotčené státy, tj. stát napadený a stát agresor, ale také státy jiné. Vždy je ovšem potřeba, aby jejich právní řády znaly zločin agrese a měly dostatečně široce nastavenou jurisdikci. Pokud jde o materiální úpravu, v posledních letech vidíme trend k jejímu sjednocování, který je ovlivněn zapojením definice agrese do ŘS MTS. Smluvní strany ŘS, kterých je nyní přes 120, tuto definici postupně přebírají do svých právních řádů, jak je tomu i v případě českého tr. zákoníku (§ 405a). Složitější je situace v zemích, které ŘS zatím neratifikovaly, i ty ale často trestný čin agrese znají. To je příklad Ukrajiny a Ruska, jejichž trestní zákoníky shodně zakotvují trestný čin plánování, přípravy, vyvolání nebo vedení agresivní války (čl. 437 a 353). Je třeba říci, že tento trestný čin je pojat šířeji než zločin agrese podle ŘS, mj. v tom, že zahrnuje i účast na spiknutí zaměřeném na spáchání aktu agrese, jehož se mohou dopustit i lidé v jiném než vedoucím postavení.

Složitější je situace, pokud jde o nastavení jurisdikce. Některé státy, mezi nimi ČR, dovolují stíhat trestný čin agrese jen tehdy, pokud je spáchán na jejich území (teritorialita) nebo jejich občany (personalita). Stíhání tedy není možné v případech, kdy k aktu agrese dojde mezi cizími státy. Zde se mohou angažovat jen orgány těch zemí, jejichž právní řády řadí agresi mezi trestné činy podléhající tzv. univerzální jurisdikci. Takových zemí je ale v dnešní době poměrně málo, cca dvacet (mj. Nizozemsko a Ukrajina).[9] Ve všech státech kromě státu agresora by navíc stíhání alespoň u části potenciálních pachatelů narazilo na problém personálních imunit, které nejvyšším představitelům státu poskytuje mezinárodní právo.

V ČR jsou tyto imunity uznány v § 10 trestního řádu, podle nějž jsou „z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (…) vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle (…) mezinárodního práva“ (odst. 1). Personální imunita se vztahuje i na zločiny podle mezinárodního práva. Okruh osob, jimž imunita náleží, je ale omezený – zahrnuje hlavy států, premiéry a ministry zahraničních věcí. Další lidé ve vedoucím postavení (např. ministři obrany či náčelníci generálních štábů), a tím spíše mimo něj (u států, které mají zločin agrese nastaven šířeji), by již stíhatelní byli.

Vedle stíhání na národní rovině přichází v úvahu stíhání na rovině mezinárodní. Zde je k dispozici stálý Mezinárodní trestní soud (MTS), jehož statut obsahuje od roku 2010 definici zločinu agrese a sám soud může vykonávat jurisdikci vůči tomuto zločinu od roku 2018. Možná překvapí, že tato jurisdikce je omezena na ty zločiny agrese, které spáchají občané smluvní strany na území (jiné) smluvní strany. Podobně jako náš trestní zákoník, ani ŘS nespojuje zločin agrese s univerzální jurisdikcí, ale pracuje s tituly personality a teritoriality, a dokonce vyžaduje, aby byly přítomny současně.[10] Jediný způsob, jak toto omezení prolomit, je zahájení řízení z podnětu Rady bezpečnosti, to ovšem opět není reálné tam, kde je agresorem některý ze stálých členů Rady či jeho blízký spojenec. Výhodou stíhání před MTS je přitom mj. to, že zde neplatí personální imunity, k odpovědnosti lze tedy pohnat i vedoucí představitele států (s jistotou u představitelů států, jež ratifikovaly ŘS, s určitou nejistotou u představitelů států ostatních). Kromě stálého MTS jsou na mezinárodní scéně čas od času zřizovány ad hoc trestní tribunály, které mají pravomoc omezenu na konkrétní zemi či incident. Příkladem jsou Mezinárodní trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu, založené v 90. letech Radou bezpečnosti, a Zvláštní soud pro Sierra Leone, který vznikl na základě dohody Sierra Leone a OSN.

 

Koho, kde a jak lze stíhat za zločin agrese proti Ukrajině?

Viděli jsme, že útok na Ukrajinu zahájený dne 24. února 2022 Ruskem za pomoci Běloruska představuje akt agrese. Reakce mezinárodního společenství potvrzuje, že daný akt svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty OSN, a jako takový vede k individuální trestní odpovědnosti. To znamená, že lidé ve vedoucím postavení v obou státech-agresorech, kteří tento akt naplánovali, připravili, zahájili nebo provedli, spáchali zločin agrese. Kompletní seznam osob, kterých se to týká, sestavit v tuto chvíli nelze, protože by to vyžadovalo důkladnou znalost toho, kdo všechno a v jaké míře byl do přípravy a realizace útoku na Ukrajinu v Rusku a v Bělorusku zapojen. Je ale velmi pravděpodobné, že kromě hlav obou států, tj. prezidentů Vladimira Putina a Alexandra Lukašenka, by se jednalo o premiéry obou zemí, jejich ministry zahraničních věcí a obrany a náčelníky obou generálních štábů.

Právo stíhat tyto osoby má v první řadě stát, který byl jejich jednáním přímo poškozen, tedy Ukrajina. Ta již také skutečně, podle údajů Ministerstva vnitra Ukrajiny, zahájila osm řízení podle čl. 437 trestního zákoníku.[11] Podrobnosti nejsou známy, a tak není jisté ani to, zda řízení směřují proti představitelům Ruska a Běloruska nebo proti ukrajinským občanům, kteří by aktu agrese napomáhali. Obě varianty jsou podle široce pojaté vnitrostátní úpravy možné. Současně je zřejmé, že ukrajinské soudy by nemohly stíhat ty představitele Ruska a Běloruska, kteří požívají personální imunitu, zejména prezidenty obou států. Témuž omezení čelí soudy třetích států, které zahájily či zahájí stíhání pachatelů zločinu agrese z titulu univerzální jurisdikce. Podle dostupných informací tak od počátku konfliktu do půlky dubna 2022 učinily soudy litevské a polské, podrobnější informace ale opět nejsou dostupné. České soudy se přímo angažovat nemůžou, protože § 405a tr. zákoníku nepatří mezi ustanovení podléhající univerzální jurisdikci. Pro úplnost se hodí dodat, že pravomoc stíhat osoby podezřelé ze spáchání zločinu agrese proti Ukrajině mají orgány ruské a běloruské, je ovšem málo pravděpodobné, že by se chystaly této pravomoci využít.

Vzhledem k limitům, na něž naráží národní rovina, by se nabízelo vést stíhání na rovině mezinárodní, před stálým MTS. Tento soud se již skutečně situací na Ukrajině zabývá, šetření jsou ale omezena jen na zločiny proti lidskosti a válečné zločiny.[12] Ty může řešit na základě jednostranných prohlášení Ukrajiny z let 2014-2015, jimiž Ukrajina dala MTS pravomoc stíhat pachatele těchto zločinů spáchaných na jejím území od 21. listopadu 2013 dále. Ve vztahu ke zločinu agrese Ukrajina podobné jednostranné prohlášení nevydala a ani vydat nemůže, protože stíhání zločinu agrese u MTS vyžaduje souhlas obou dotčených států, tj. státu napadeného i státu agresora. Poskytnutí takového souhlasu ze strany Ruska či Běloruska není za stávající situace zrovna reálné. Obdobně není reálné, že by potřebu souhlasu bylo možné obejít tím, že by podnět ke stíhání dala Rada bezpečnosti. Potenciál MTS přispět ke stíhání osob podezřelých ze spáchání zločinu agrese proti Ukrajině je tak velmi omezený.

Již od počátku konfliktu se proto objevují návrhy na ustavení zvláštního tribunálu pro Ukrajinu, který by působil jako doplněk MTS a zaměřil by se na zločin agrese. Jako první s návrhem přišel britský akademik Philippe Sands,[13] brzy se k němu ale přidali další odborníci a také politici z několika států, včetně Velké Británie, pobaltských zemí a samotné Ukrajiny. Autoři návrhu[14] nespecifikují, jakým způsobem by byl tribunál ustaven, tj. zda by ho zřídila Ukrajina, nebo by vznikl na základě dohody více států. Nedořešeno zůstává i to, jak by se tribunál vyrovnal s otázkou personálních imunit a jaký by byl jeho vztah k řízením vedeným na národní úrovni. Nejasnosti ohledně těchto bodů vedou část odborníků k určité skepsi ohledně toho, zda by ustavení zvláštního tribunálu pro Ukrajinu, mimo symbolický význam takového aktu, mělo i nějaký reálný přínos.[15]

 

Závěr

Útok Ruska s podporou Běloruska na Ukrajinu, zahájený 24. února 2022, představuje zjevný akt agrese, který zakládá jak odpovědnost obou států-agresorů, tak individuální trestní odpovědnost těch jejich představitelů, kteří daný akt naplánovali či provedli. Kvalifikace jednání je nesporná, stejně tak je zjevné, jaké následky spáchání aktu agrese a zločinu agrese vyvolává. Obtíže vyvstávají při praktické realizaci těchto následků. Rusko i Bělorusko to, že se dopustily aktu agrese, popírají, a nejeví ochotu protiprávního chování zanechat a odčinit jeho následky. Velká část mezinárodního společenství se je sice snaží k těmto krokům donutit pomocí rozsáhlých hospodářských a dalších sankcí přijímaných decentralizovaně, z rozhodnutí jednotlivých států a mezinárodních organizací (např. EU). Tlak ale zatím k ukončení agrese nevedl a k využití radikálnější formy donucení, nasazení ozbrojené síly, není s ohledem na obavy z rozsáhlého konfliktu politická vůle, byť právně by možné bylo. Stávající situace tak ukazuje limity ani ne tak mezinárodního práva, jako spíše mezinárodní reality.

Na limity, tentokrát faktické i právní, narážejí rovněž snahy o trestní stíhání osob, které se plánováním či realizací útoku na Ukrajinu dopustily zločinu agrese, tedy nejvyšších představitelů obou států-agresorů, včetně jejich prezidentů. Na národní úrovni již sice určitá řízení běží (Ukrajina, Polsko, Litva), nemohou se ale zaměřit na ty osoby, jež požívají personální imunitu. Na mezinárodní rovině existuje stálý MTS, který je od roku 2018 oprávněn stíhat osoby podezřelé ze spáchání zločinu agrese, ve vztahu k ruské a běloruské agresi proti Ukrajině se ale tento soud angažovat nemůže, protože to by vyžadovalo buď souhlas všech dotčených států, nebo podnět Rady bezpečnosti. Sporný zůstává rovněž přínos zvláštního tribunálu pro Ukrajinu, o jehož zřízení se uvažuje. Plné uplatnění mechanismů státní i individuální odpovědnosti by tak zřejmě bylo možné jen tehdy, pokud by se změnila situace v Rusku a Bělorusku a samy tyto země by se rozhodly se svým protiprávním chováním vyrovnat. Zda je takový vývoj aspoň trochu reálný, ukáže další vývoj.

 

Autorky: doc. JUDr. PhDr. Veronika Bílková, Ph.D., E.MA, působí na Katedře mezinárodního práva Právnické fakulty UK, je členkou expertní mise OBSE pro Ukrajinu, a JUDr. Petra Ditrichová, Ph.D., působí jako právnička oddělení mezinárodního práva Sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany
Foto: canva.com

 

---

[1] UN Doc. A/RES/3314XXIX), Definition of Aggression, 14 December 1974.

[2] Srov. C. D. Gray: International Law and the Use of Force, Oxford University Press, 2004.

[3] Viz E. Katselli Proukaki: The Problem of Enforcement in International Law: Countermeasures, the Non-Injured State and the Idea of International Community, Routledge, 2009.

[4] Security Council Fails To Adopt Draft Resolution On Ending Ukraine Crisis, As Russian Federation Wields Veto, UN Press Release, 25 February 2022.

[5] UN Doc. A/ES-11/L.1, Aggression against Ukraine, 1 March 2022.

[6] ICJ, Allegations of Genocide Under the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Ukraine v. Russian Federation), Order, 16 March 2022.

[7] Srov. ICJ, LaGrand (Germany v. United States of America), Judgment, 27 June 2001, para 104.

[8] Srov. P. Grzebyk: Criminal Responsibility for the Crime of Aggression, Routledge, 2013.

[9] Viz J. Trahan: A Reminder of the Importance of the Crime of Aggression: Considering the Situation of Russia and Ukraine, Opinio Juris, 4. 2. 2022.

[10] Čl. 15bis Římského statutu jasně uvádí, že „pokud jde o stát, který není smluvní stranou tohoto Statutu, Soud nebude vykonávat svou jurisdikci nad zločinem agrese, který byl spáchán státními příslušníky tohoto státu nebo na jeho území“ (odst. 5).

[11] Нацполіція забезпечує виявлення та документування понад 95% кримінальних правопорушень, учинених під час війни, Міністерство внутрішніх справ України, 14 квітня 2022.

[12] Žalobce Mezinárodního trestního soudu zahájil vyšetřování situace na Ukrajině, MZV, 3. března 2022.

[13] P. Sands: Putin’s use of military force is a crime of aggression, The Financial Times, 28 February 2022.

[14] Statement Calling for the Creation of a Special Tribunal for the Punishment of the Crime of Aggression Against Ukraine, text viz zde: https://gordonandsarahbrown.com/wp-content/uploads/2022/03/Combined-Statement-and-Declaration.pdf.

[15] Viz např. K. J. Heller: Creating a Special Tribunal for Aggression Against Ukraine Is a Bad Idea, Opinio Juris, 7. 3. 2022.