Pokud věřitel svůj úvěr dostatečně zajistil, nemusí se v zásadě obávat úpadku svého dlužníka. Není-li totiž dlužník schopen úvěr splácet, může se věřitel uspokojit ze zajištění. To platí jak pro období před zahájením insolvenčního řízení, tak pro období po něm. Předpokladem je pouze to, že zajištění úvěru je z hlediska hmotného práva platné a že není v rozporu s insolvenčními normami, zejména s insolvenčním odpůrčím právem. Splatí-li dlužník zajištěnou pohledávku, předmět zajištění se uvolní. Ani takováto platba dlužníka není v zásadě odporovatelná, protože částka platby je kompenzována uvolněním předmětu zajištění, a tak věřitelé v insolvenčním řízení nejsou znevýhodněni. Ďábel však spočívá v detailu a tomu je věnován tento příspěvek.

Zpeněžení zajištění pohledávky v insolvenci 

Při insolvenci poskytovatele zajištění, který je pravidelně identický s dlužníkem pohledávky, má příjemce zajištění, a tedy věřitel, podle § 49 a násl. insolvenčního řádu (Insolvenzordnung, dále také jen „InsO“)[1] právo na oddělené uspokojení.[2] To znamená, že předmět zajištění je zpeněžen odděleně od zbylé majetkové podstaty a výtěžek je použit k co možná nejvyššímu uspokojení zajištěného věřitele.

Ohledně zpeněžení předmětu zajištění vznikají v podstatě dvě otázky:

• kdo je oprávněn ke zpeněžení, a 
• jak se rozděluje výtěžek? 

Oprávnění ke zpeněžení 

Na otázku ohledně oprávnění ke zpeněžení odpovídá zákon v § 165 a násl. InsO. Přitom se rozlišuje, o jaký předmět zajištění se jedná. Je-li jím nemovitost (§ 49 InsO) a má-li zajištěný věřitel hypotéku nebo tzv. Grundschuld, může být nemovitost zpeněžena v nucené dražbě, a to jak na návrh věřitele,[3] tak také na návrh insolvenčního správce (§ 165 InsO).[4] V tomto případě nemůže být nemovitost zpeněžena jinak než mimo insolvenční řízení. Insolvenční správce může však nemovitost také prodat z volné ruky.[5] V takovém případě zástavní právo k nemovitosti buď zanikne tím, že zajištěná pohledávka je vyplacena z kupní ceny, anebo přetrvá a nadále zatěžuje nemovitost, a to i ve vztahu k novému vlastníkovi. Je-li předmětem zajištění movitá věc, a zajištěný věřitel má tak k věci buď zástavní právo (§ 50 InsO),[6] nebo mu svědčí zajišťovací převod práva (§ 51 b. 1 InsO,),[7] oprávnění ke zpeněžení závisí na tom, zda insolvenční správce má nebo nemá držbu předmětu zajištění. Je-li držitelem, jak je tomu u zajišťovacího převodu práva,[8] je též oprávněn ke zpeněžení (§ 166 odst. 1 InsO). Není-li držitelem, jak je tomu v případě zastavení, je oprávněn ke zpeněžení věřitel (§ 173 InsO). V případě pohledávek a jiných práv zákon zakotvil následující rozlišení: je-li pohledávka postoupena k zajištění (cedována k zajištění), je k vymáhání oprávněn insolvenční správce (§ 166 odst. 2 InsO).[9] Je-li předmětem zajištění jiné právo nebo není-li pohledávka cedována k zajištění, nýbrž zastavena, může ji zpeněžit opět věřitel (§ 173 InsO).

Rozdělení výtěžku 

Pravidla ohledně rozdělení výtěžku korespondují s oprávněním ke zpeněžení. Je-li nemovitost nuceně vydražena, odpočítávají se procesní náklady již předem z výtěžku, a jdou tak k tíži zajištěného věřitele.[10] Pokud je insolvenční správce oprávněn ke zpeněžení movitých věcí a pohledávek, stanoví § 170 odst. 1 InsO, že z výtěžku zpeněžení je třeba předem odečíst náklady zjištění zajišťovacího práva a náklady zpeněžení předmětu zajištění. Přitom náklady zjištění zajišťovacího práva činí paušálně 4 % a náklady na zpeněžení paušálně 5 % výtěžku zpeněžení, ledaže skutečné náklady zpeněžení jsou podstatně nižší nebo podstatně vyšší než 5 % (§ 171 InsO). Vede-li zpeněžení ke vzniku závazku z titulu daně z přidané hodnoty, je třeba i tuto částku odpočítat z výtěžku (§ 171 odst. 2 věta třetí InsO). Pouze zbytek může být rozdělen mezi zajištěné věřitele. Je-li naproti tomu věřitel sám podle § 173 InsO oprávněn ke zpeněžení, nezískává majetková podstata žádný příspěvek na náklady.

* * *

Odhlédneme-li od toho, že věřitel a insolvenční správce si mohou způsob zpeněžení stejně jako rozdělení výtěžku, včetně nesení nákladů, upravit odlišně od zákonné úpravy, je možné konstatovat následující.

Zákon se snaží dosáhnout přiměřeného vyvážení mezi zájmy věřitele na co možná úplné uspokojení z předmětu zajištění a zájmem insolvenčního správce na ekonomicky smysluplném řešení, které:

(i) se za pomoci pravidel ohledně oprávnění ke zpeněžení snaží zabránit tomu, aby podnik dlužníka byl předčasně zruinován a aby věřitel požadoval vydání předmětu zajištění za účelem zpeněžení, a

(ii) za pomoci pravidel ohledně účasti na nákladech usiluje o to, aby bylo dosaženo toho, že tyto náklady ponese ten, v jehož zájmu vznikly. Hodnota předmětu zajištění se odráží ve výtěžku, jehož výše závisí na tržní poptávce ve vztahu k předmětu zajištění.

Základy insolvenční odporovatelnosti

Níže budou stručně popsány podstatné předpoklady a právní následky insolvenční odporovatelnosti.[11] Přitom je třeba předeslat, že tyto předpoklady musí být dány v okamžiku, kdy nastávají právní účinky odporovaného právního jednání (§ 140 odst. 1 InsO).

Obecné předpoklady odporovatelnosti (§ 129 InsO) 

Podle § 129 InsO je předpokladem každé insolvenční odporovatelnosti to, že k dotčenému právnímu jednání došlo před zahájením insolvenčního řízení a že vedlo ke znevýhodnění věřitele. To lze ilustrovat na příkladu, jenž je v podstatě neproblematický, totiž na platbě dlužníka ve prospěch nezajištěného věřitele.

a) Právní jednání 

Odporovatelná jsou jen právní jednání. Těmi se chápe každé lidské jednání, jež způsobuje právní účinky.[12] Na základě této definice jsou z oblasti aplikace odpůrčího práva vyloučeny jenom přírodní události (jako např. požár domu nebo smrt člověka). Naproti tomu je v zásadě nerozhodné, zda jednal dlužník, věřitel, třetí osoba, nebo dokonce předběžný insolvenční správce anebo zda jde o reálný akt, či o právní jednání (včetně opominutí (§ 129 odst. 2 InsO). Platby nezajištěnému věřiteli splňují tuto definici bez dalšího.

b) Před zahájením řízení

Zákon dále požaduje, aby právní jednání nabylo účinnosti před zahájením řízení. Tím je řečeno dvojí. Jednak právo insolvenční odporovatelnosti nepostihuje taková právní jednání, která se uskutečnila po zahájení řízení. To ovšem není ani zapotřebí, protože účinky takových právních jednání jsou vyloučeny již samotným faktem zahájení insolvenčního řízení.

Právě předpokladem, že právní jednání musí být učiněno před zahájením řízení, se insolvenční odporovatelnost odlišuje od obecné odporovatelnosti věřitele. Bez zahájení insolvenčního řízení insolvenční odporovatelnost neexistuje, a právním jednáním, která znevýhodňují věřitele, lze odporovat jen podle zákona o obecné odporovatelnosti (AnfG – zákon o odporovatelnosti). Tento zákon poskytuje věřiteli, který provádí výkon rozhodnutí, v němž byl zcela nebo zčásti neúspěšný, možnost domáhat se žalobou postižení majetku třetí osoby, jestliže tato osoba získala majetkové hodnoty dlužníka způsobem, který je odporovatelný. Zákon o odporovatelnosti zná ovšem jen velmi omezené důvody odporovatelnosti a v praxi nehraje významnou roli.

c) Znevýhodnění věřitele

Ust. § 129 odst. 1 InsO mimo jiné vyžaduje, aby právní jednání vedlo ke znevýhodnění věřitele. Tak je tomu v případě, jestliže jednání zvýšilo závazky dlužníka, anebo snížilo aktiva podstaty, a tím zmařilo, ztížilo nebo oddálilo postižení majetku dlužníka, a tedy nebýt dotčeného jednání byly by při ekonomickém úhlu pohledy dány možnosti výhodnějšího uspokojení insolvenčních věřitelů.[13] Splnil-li dlužník svůj závazek, zmenšuje se tím jeho zůstatek na účtu anebo stav pokladny. Jedná se tedy o zmenšení aktiv, které ohrožuje uspokojení věřitele, protože vyplacený obnos již v insolvenčním řízení není pro uspokojení věřitelů k dispozici.

Pro následující výklad je důležité na tomto místě zmínit ještě rozdíl mezi bezprostředním a zprostředkovaným poškozením věřitele.[14] O bezprostřední poškození věřitele jde tehdy, jestliže právní jednání bez dalšího svými účinky vede ke zmenšení majetku. To se děje typicky u darování, ale též v případě platby insolventních dlužníků, protože platební prostředky opouštějí majetek bez toho, aby to bylo vyrovnáno odpovídajícím přírůstkem majetku. Platba nemůže být vyrovnána ani tím, že došlo k zániku odpovídajícího závazku dlužníka, protože pohledávka věřitele, v jehož prospěch bylo placeno, nebyla již kvůli platební neschopnosti dlužníka plnohodnotná. Dochází-li tedy v případě bezprostředního znevýhodnění věřitele k okamžitému zmenšení majetku, v případě zprostředkovaného znevýhodnění k němu dochází až v důsledku dalšího vývoje věcí. Koupí-li např. někdo akcie za burzovní hodnotu, nejde v takovém případě o bezprostřední znevýhodnění věřitele, protože – z hlediska bilance – jde jen o výměnu aktiv. Ztráta platebních prostředků je totiž vyrovnána nabytím cenných papírů. Poklesne-li ovšem cena akcií v dalším běhu věcí, bude namístě hodnotit dané jednání jako znevýhodňující. Věřitelé obdrží totiž nižší míru uspokojení, než by obdrželi nebýt takového jednání, a jde tudíž z dnešního hlediska (zprostředkovaně) o znevýhodňující jednání.

Z hlediska zákona je zásadně nerozhodné, zda právní jednání je znevýhodňující bezprostředně nebo zprostředkovaně. Jen u určitých právních norem (konkrétně § 132 odst. 1 a 2, § 133 odst. 4 InsO)[15] se vyžaduje bezprostřední znevýhodnění věřitele. Jinak postačí, pokud se znevýhodnění uskutečnilo (materializovalo) do konce posledního ústního jednání ve věci.[16]

Důvod odporovatelnosti

K obecným předpokladům odporovatelnosti musí přistoupit některá ze skutkových podstat vyjmenovaných v § 130 až 137 InsO. Zvláště významná je přitom především skutková podstata odporovatelnosti plnění (§ 130, 131 InsO), odporovatelnosti bezúplatných plnění (§ 134 InsO) a úmyslná odporovatelnost (§ 133 InsO).

a) Odporovatelnost plnění (§ 130, 131 InsO)

Pokud právní jednání zajistilo či umožnilo insolvenčnímu věřiteli uspokojení nebo zajištění, může jít při splnění předpokladů uvedených v § 130 a 131 InsO o tzv. odporovatelnost plnění. Obě ustanovení, jejichž cílem je prosadit aplikaci zásady rovného zacházení s věřiteli,[17] postihují plnění, k nimž došlo v posledních třech měsících před podáním insolven­čního návrhu. Ostatní předpoklady závisejí na tom, zda se jednalo o kongruentní nebo inkongruentní plnění. Pojem inkongruence je v § 131 InsO definován takto: inkongruentní jsou veškerá plnění (zajištění a uspokojení), která věřitel nemohl, buď v uskutečněné podobě, anebo v uskutečněném čase, nárokovat. Klíčová otázka tedy zní, zda věřitel v době účinnosti právního jednání (§ 140 odst. 1 InsO) měl splatný a vynutitelný nárok na právě takové plnění. V této souvislosti je třeba zároveň zjistit, zda věřitel mohl vůbec vyžadovat plnění, zda pohledávka odpovídala druhu a výši poskytnutého plnění a zda byla splatná a vynutitelná. Procesně to znamená, že v rámci odpůrčího sporu insolvenčního správce proti věřiteli musí být prokazovány tyto vlastnosti pohledávky.

Bylo-li dáno také inkongruentní plnění, je takové plnění bez dalšího odporovatelné, jestliže účinky právního jednání nastaly v posledním měsíci před podáním insolvenčního návrhu (§ 131 odst. 1 bod 1 InsO). Pokud účinky nastaly ve druhém nebo třetím měsíci před podáním insolvenčního návrhu, pak postačuje platební neschopnost dlužníka; znalost věřitele není nutná (§ 131 odst. 1 bod 2 InsO). Jedná-li se naproti tomu o kongruentní plnění, tj. věřitel dostal to, co mu náleželo, může mu být podle § 130 odst. 1 věty první bodu 1 InsO odporováno pouze tehdy, jestliže dlužník v době účinnosti právního jednání byl ve stavu platební neschopnosti a věřitel o tom věděl. Stejný význam má znalost o insolvenčním návrhu (§ 130 odst. 1 věta první bod 2 InsO) či znalost okolností, ze kterých bylo nutné usuzovat na platební neschopnost nebo na insolvenční návrh (§ 130 odst. 2 InsO). Z odporovatelnosti podle § 130 InsO[18] jsou prostřednictvím § 142 InsO vyloučeny tzv. hotovostní obchody (Bargeschäfte): obdržel-li dlužník v přímé časové a věcné souvislosti se svým plněním na smluvním základě rovnocenné protiplnění, je takovéto plnění odporovatelné nikoliv podle § 130 InsO, nýbrž jen podle § 133 InsO, a to jen tehdy, jestliže dlužník jednal nekalým způsobem a odpůrce o tom věděl.

b) Odporovatelnost bezúplatných plnění (§ 134 InsO)

Další důležitá skutková podstata odporovatelnosti se nalézá v § 134 InsO. Toto ustanovení dovoluje odporovat bezúplatným plněním dlužníka, která se stala účinnými v posledních čtyřech letech před podáním insolvenčního návrhu (anebo po něm). Právní norma obsahuje pouze objektivní znaky skutkové podstaty, zvláštní subjektivní znaky nejsou stanoveny.[19] Ustanovení spočívá na myšlence, že bezúplatné nabytí nelze chránit stejnou měrou jako úplatné nabytí: ten, kdo něco bezúplatně obdrží, musí počítat s tím, že to bude muset jednou vrátit. Ustanovení postihuje veškerá jednání dlužníka,[20] prostřednictvím kterých se vzdal majetkové hodnoty ve prospěch jiné osoby, aniž by příjemce poskytl objektivně přiměřené protiplnění dlužníkovi (anebo s jeho souhlasem ve prospěch třetího).[21] V našem příkladu nepřichází § 134 InsO v úvahu, měla-li by platba splnit závazek (povinnost) z úplatné smlouvy, avšak zřejmě by přicházel v úvahu, byla-li by základem platby bezúplatná smlouva.

c) Úmyslná odporovatelnost (§ 133 InsO)

Jedna z prakticky nejdůležitějších skutkových podstat odporovatelnosti se nachází v § 133 odst. 1 větě první InsO. Tato právní norma, jejímž účelem je sankcionovat sociálně nepřiměřené jednání stran,[22] předpokládá co do objektivní stránky právní jednání dlužníka, které se stalo jednou z příčin znevýhodnění věřitele.[23] Jednání se muselo uskutečnit v posledních deseti letech před insolvenčním návrhem (nebo mezi návrhem a usnesením o úpadku), v případě jednání ve formě plnění během posledních čtyř let (§ 133 odst. 2 InsO). Odpůrce nemusí však být – jinak, než je tomu v § 130 a 131 InsO – insolvenčním věřitelem.

V rámci subjektivní stránky skutkové podstaty se vyžaduje na straně dlužníka, aby jednal s úmyslem znevýhodnit věřitele. Úmysl znevýhodnit existuje již tehdy, jestliže dlužník považoval za možné, že se jeho jednání může projevit ve vztahu k věřiteli jako znevýhodňující a že s tím byl smířen (dolus eventualis).[24] Na straně příjemce (odpůrce) je nutné, aby věděl o právním jednání znevýhodňujícím věřitele a o úmyslu dlužníka v okamžiku jednání (§ 140 InsO). Podle § 133 odst. 1 věty druhé InsO však bude aplikována vyvratitelná domněnka znalosti odpůrce ohledně úmyslu poškodit dlužníka, jestliže (což opět musí dokázat insolvenční správce) odpůrce věděl (nebo znal okolnosti, ze kterých to nutně vyplývalo),[25] že hrozila platební neschopnost a že jednání věřitele znevýhodňovalo. Ohledně úmyslu dlužníka platí toto ustanovení přiměřeně.

Důkazní povinnost – též ohledně subjektivních předpokladů – má insolvenční správce.[26] Protože přímý důkaz ohledně subjektivní stránky skutkové podstaty je sotva dosažitelný, musí se insolvenční správce zpravidla opírat o indicie. Jde tak o velmi komplexní hodnocení všech relevantních okolností konkrétního případu.[27] Kupř. za významný nepřímý důkaz (Beweisanzeichen), a to jak ohledně znevýhodňovacího úmyslu dlužníka, tak ohledně znalosti odpůrce, může být považována skutečnost, že odpůrce získal inkongruentní plnění a že byl důvod pochybovat o likviditě dlužníka.[28] Obzvlášť silná indicie bude dána tehdy, pokud dlužník byl platebně neschopný a strany o tom věděly.[29] Indicie opaku jsou nicméně možné.[30]

Právní následky 

Na rozdíl od odporovatelnosti projevu vůle podle BGB (srov. § 142 BGB), nemá insolvenční odporovatelnost za následek odklizení odporovaného právního jednání; odporovatelnost není konstitutivní právo. Je-li zahájeno insolvenční řízení, dotčené právní jednání si své civilněprávní účinky nadále zachovává. Ust. § 143 odst. 1 věta první InsO nicméně stanoví, že odpůrce odporovatelnosti je povinen to, co získal, vydat zpět do majetkové podstaty. Tato podstata má tedy obligačněprávní nárok na vydání, který vzniká osobě dlužníka v okamžiku zahájení insolvenčního řízení a který podléhá podle § 80 InsO výlučnému dispozičnímu oprávnění insolvenčního správce.[31] Odpůrce se nemůže naproti tomu dovolávat toho, že to, co je odporováno, již spotřeboval, daroval nebo dále zcizil, neboť je s ním nakládáno podle § 143 odst. 1 věty druhé InsO jako s neoprávněně obohaceným ve zlé víře, který se nemůže dovolávat toho, že obohacení už nemá.[32]

Vrátí-li odpůrce to, co odporovatelným jednáním nabyl, oživuje se pohledávka odpůrce vůči dlužníkovi, která předtím v důsledku napadeného právního jednání zanikla (§ 144 odst. 1 InsO), a to včetně jejího zajištění.[33] Není-li předmět odporovatelnosti vydán zpět, musí insolvenční správce zažalovat odpůrčí nárok, a tedy žalovat vrácení platby, zpětný převod, vzdání se apod. Přitom nese důkazní břemeno ohledně předpokladu odporovatelnosti. Zákon ovšem obsahuje různá ulehčení důkazní povinnosti, zejména ohledně subjektivních znaků skutkové podstaty, jestliže odpůrce je osobou blízkou dlužníka ve smyslu § 138 InsO, tedy např. jedná-li se o manžela nebo o společníka.

* * *

Lze shrnout, že německé odpůrčí právo se pokouší dosáhnout přiměřeného kompromisu mezi principem rovného zacházení s věřiteli a optimálním zpeněžením insolvenční podstaty na straně jedné a ochranou důvěry ve vztahu k odpůrci na straně druhé.[34]

Odporovatelnost zřízení zajištění 

Na pozadí toho, co bylo řečeno, bude následně v určitém rozsahu[35] řešena otázka, za jakých předpokladů lze odporovat zřízení zajištění pohledávky. Ve vší stručnosti lze odkázat na následující:

Obecné předpoklady odporovatelnosti 

Obecné předpoklady odporovatelnosti jsou zpravidla neproblematické. Zřízení zajištění úvěru z majetku pozdějšího insolvenčního dlužníka je nepochybně právní jednání. To, zda se toto jednání uskutečnilo před zahájením řízení, se v souladu s § 140 InsO posuzuje podle toho, kdy se zřízení zajištění stalo účinným.[36] Takové jednání vede též zpravidla ke znevýhodnění věřitele, protože předmět zajištění je vyhrazen výlučně pro zajištěného věřitele, a není tak k dispozici k uspokojení ostatních insolvenčních věřitelů.

Něco jiného platí však např. tehdy, jestliže předmět zajištění byl pro majetkovou podstatu bezcenný, např. proto, že byl zatížen již ve prospěch jiných věřitelů tak, že jeho hodnota byla vyčerpána,[37] anebo dojde-li jen ke změně předmětu zajištění tak, že jeden předmět zajištění je vyměněn za jiný a věřitel není poté lépe zajištěn, než byl předtím.[38] V obou případech je třeba zjišťovat, zda věřitel v důsledku právního jednání (s ohledem na jeho pohledávku) mohl očekávat lepší uspokojení než předtím. Za tím účelem je zapotřebí především postavit najisto zajištěnou pohledávku, a to co do jejího důvodu a výše (jistinu, stejně jako náklady a úroky přirostlé do zahájení insolvenčního řízení).

Pak je zapotřebí určit hodnotu předmětu zajištění. Takové ocenění, pokud se insolvenční správce se zajištěným věřitelem nedohodnou, je třeba zajistit cestou důkazu znaleckým posudkem v odpůrčím sporu. Podle judikatury Spolkového soudního dvora[39] je relevantní, jakého výnosu zpeněžení by mohl zajištěný věřitel dosáhnout. Může-li být předmět zajištění, jako tomu je např. u zajišťovacího převodu práva, zpeněžen na volném trhu, je relevantní tehdejší tržní hodnota. Přichází-li v úvahu, jako tomu je u nemovitosti, v zásadě pouze nucená dražba, je třeba vycházet realistickým způsobem z docilovaného výnosu z dražby. Přitom je třeba určit hodnotu předmětu zajištění v zásadě k okamžiku účinnosti zřízení zajištění (bezprostřední poškození věřitele).[40] Jestliže se však hodnota předmětu zajištění dodatečně změnila a zákon, jak je tomu ve většině případů, považuje za dostatečné zprostředkované poškození věřitele, je relevantní výnos dosažitelný v době do skončení posledního ústního jednání.

Důvody odporovatelnosti 

Jako důvod odporovatelnosti přichází zpravidla v úvahu odporovatelnost plnění podle § 130 a 131 InsO. V obchodní praxi se často požadují dodatečná zajištění, a jsou-li zřízena, jedná se zpravidla o inkongruentní plnění. Kongruentní je zajištění jen tehdy, vyplývá-li z příslušné smlouvy splatný a vymahatelný nárok věřitele právě na takový předmět zajištění. Obecný nárok na dodatečné zajištění, jak vyplývá např. z všeobecných obchodních podmínek bank, k tomu účelu nestačí.[41] Kongruentní je proto dozajištění úvěru, smluvené v původní smlouvě o úvěru. Přitom se jedná zpravidla o Bargeschäft, který podle § 142 odst. 1 InsO nepodléhá odporovatelnosti.

Lze si představit i úmyslnou odporovatelnost podle § 133 InsO.[42] Je-li např. příjemci zajištění a dlužníku známo, že dlužník je platebně neschopný, a nechá-li si věřitel za těchto okolností zřídit dodatečné zajištění, aniž by se tak stalo na základě uvěřitelného sanačního konceptu, je takové jednání odporovatelné podle § 133 InsO.[43] Totéž platí, je-li již existující zajištění zhodnocováno, a to např. tak, že konto dlužníka je obstaveno a dlužník na toto konto odklání jemu náležející částky, a tím zvyšuje hodnotu dotčeného zástavního práva.[44]

Konečně může být zřízení zajištění odporováno i jako bezúplatné plnění podle § 134 InsO.[45] Pro otázku bezúplatnosti je rozhodné, zda věřitel přislíbil dlužníku anebo třetí osobě nějaké protiplnění (splátky úvěru, dodání zboží atd.). Podle konstantní judikatury Spolkového soudního dvora[46] není zajištění vlastních úplatných povinností nikdy bezúplatným plněním, nýbrž vždy aktem směřujícím ke splnění, a to bez ohledu na to, zda zajištění bylo poskytnuto již jako protiplnění k plnění věřitele, anebo teprve dodatečně. Jsou-li naproti tomu zajištěny bezúplatné závazky nebo zajišťuje-li dlužník dodatečně pohledávku věřitele vůči třetí osobě, jde o bezúplatné plnění, protože věřitel buď neposkytuje protiplnění vůbec, nebo plnění již poskytl, takže vůči zajištění neexistuje nové protiplnění.

* * *

Je tedy zřejmé, že především dodatečné zřízení zajištění může být za určitých předpokladů odporovatelné. S ohledem na to zajištění věřitelé udělají dobře, jestliže jsou již při poskytnutí úvěru dostatečně zajištěni.

Odporovatelnost plateb na zajištěné pohledávky

Shora uvedeným je připravena půda pro řešení vlastní otázky, a to odporovatelnosti plateb zajištěným věřitelům.

Obecné předpoklady odporovatelnosti 

Dotčené platby, obvykle platby dlužníka, jsou právními jednáními a takové platby se staly účinnými před zahájením řízení, jestliže věřitel peníze obdržel před zahájením řízení. To lze zpravidla zjistit zcela bez problémů. Obtíže se však mohou vyskytnout ohledně znevýhodnění věřitele. Podle všeobecného mínění o takové znevýhodnění věřitele nepůjde tehdy, je-li příjemce platby dostatečně zajištěn.[47] Věřitel obdrží v takovém případě jen to, co mu na základě zajišťovacího práva bez dalšího přísluší, a v platbě se projeví (materializuje se) pouze znevýhodnění věřitele, které spočívalo již ve zřízení zajištění bez toho, aby došlo k jeho novému znevýhodnění. Z hlediska účetní rozvahy dojde jen k čisté výměně aktiv, neboť zmenšení aktiv prostřednictvím platby je vyrovnáno uvolněním předmětu zajištění, a tedy rozmnožením aktiv.

To především předpokládá, že zajištění bylo podle hmotného práva zřízeno platně a že samo o sobě není odporovatelné. Obojí se prověřuje v odpůrčím sporu, jestliže insolvenční správce žaluje zajištěného věřitele u soudu na vrácení obdržených částek.

Kromě toho musí mít zajištění příslušnou hodnotu, tedy slibovat výtěžek zpeněžení, který není nižší než zaplacená částka. Je-li tedy např. nárok na vrácení půjčky v hodnotě 50 000 eur (jistina, úroky a náklady) zajištěn zajišťovacím převodem nákladního automobilu a zaplatí-li dlužník dlužnou částku půjčky, nejde o znevýhodnění věřitele jen tehdy, pokud realisticky očekávatelný výnos ze zpeněžení nákladního automobilu není pod touto částkou. To, zda je tomu tak, je třeba opět objasnit v odpůrčím sporu cestou znaleckého posudku. Je-li výnos ze zpeněžení např. pouze 30 000 eur, pak platba (v celkovém rozsahu 50 000 eur) je znevýhodňující v dílčí části, tj. ve výši 20 000 eur, neboť v této dílčí části se uskutečnila ve prospěch nezajištěné pohledávky.[48] Následkem toho je věřitel povinen nahradit majetkové podstatě 20 000 eur a může si ji jako pros­tý nezajištěný věřitel přihlásit do seznamu přihlášek v protisměru jako zbytkovou pohledávku, oživlou podle § 144 InsO.[49]

Na první pohled je však zřejmé, že tyto výpočty je třeba zpřesnit a rovněž relativizovat s ohledem na rozlišování mezi zprostředkovaným a bezprostředním znevýhodněním věřitele.[50] Jde-li o bezprostřední znevýhodnění věřitele, je třeba časově vycházet z okamžiku platby a ptát se, jaký výnos by věřitel (před zahájením insolvenčního řízení oprávněný ke zpeněžení) býval mohl očekávat, jestliže by býval zpeněžil nákladní vozidlo v tomto okamžiku. Jde-li naproti tomu, jak tomu zpravidla bývá, o zprostředkované znevýhodnění věřitele, pak je třeba se ptát, jaký výnos by nákladní automobil přinesl při jeho zpeněžení insolvenčním správcem[51] v insolvenčním řízení.[52] Vychází-li se v obou případech z tržní hodnoty 30 000 eur brutto, je třeba odvést z tohoto výnosu v každém případě 19% DPH (4 790 eur) státu (v případě zpeněžení před insolvencí věřitelem, při zpeněžení poté insolven­čním správcem), takže k vyplacení zůstává pouhých 25 210 eur[53] a zbývající pohledávku ve výši 24 790 eur je třeba přihlásit. Tak tomu je, jestliže jde o bezprostřední znevýhodnění věřitele. Jde-li naproti tomu o zprostředkované znevýhodnění věřitele, je třeba odvést z hrubého výnosu ve prospěch majetkové podstaty ještě náklady na zjištění (Feststellungskosten) ve výši 4 % (1 200 eur) a náklady zpeněžení ve výši 5 % (1 500 eur).[54] Tím zůstává k výplatě pouze 22 510 eur a zbytková pohledávka činí 27 490 eur.

Důvody odporovatelnosti 

V případě těchto důvodů neexistují žádné zvláštnosti. Jde-li o znevýhodnění věřitele, protože zajištění není platné nebo neobstojí ve světle insolvenční odporovatelnosti, nebo protože zajištění nestačilo k pokrytí zajištěné pohledávky, nelze platbu na zajištěné pohledávky posuzovat jinak než jako platby na nezajištěné pohledávky. Lze proto jen odkázat na závěry výše.

* * *

Lze tak konstatovat, že odpověď na otázku, zda platby zajištěným věřitelům jsou odporovatelné, závisí v podstatě na tom, zda těmito platbami došlo ke znevýhodnění věřitele. O takové znevýhodnění nepůjde jen potud, pokud je zajištění hmotněprávně platné a ve světle insolvenčního odpůrčího práva nenapadnutelné. To, zda a v jaké míře půjde o takový případ, je možné vyjasnit v odpůrčím sporu insolvenčního správce proti příjemci platby, a to zpravidla prostřednictvím vypracovaného znaleckého posudku.[55]

 

Autor prof. Dr. Reinhard Bork, působí jako profesor na Univerzitě v Hamburku, SRN. 

---

[1] Text německého znění insolvenčního řádu (Insolvenzordnung, InsO) se nachází na následující adrese http://www.gesetze-im-internet.de/inso/index.html a v anglické verzi na adrese http://www.gesetze-im-internet.de/englisch inso/index.html.

[2] Podrobně k tomu mj. R. Bork: Einführung in das Insolvenzrecht, 9. vyd., 2019, marg. č. 292 a násl.; Obermüller: Insolvenzrecht in der Bankpraxis, 9. vyd., 2016, marg. č. 6, str. 580 a násl., 6, str. 700 a násl.

[3] BGH, NZI 2016, 773, marg. č. 42.

[4] Tamtéž, marg. č. 23.

[5] Tamtéž.

[6] BGH, NJW – RR 2016, 242, marg. č. 11.

[7] Srov. BGH, NZI 2016, 633, marg. č. 9.

[8] K jednotlivým relevantním formám držby viz BGH, NJW 2018, 1471, marg. č. 10 a násl.; NJW-RR 2016, 242, marg. č. 18 a násl.; R. Bork, Festschrift für Gaul, 997, 71, 72 a násl.

[9] BGH, NZI 2013, 596, marg. č. 16.

[10] BGH, NZI 2016, 773, marg. č. 21.

[11] Podrobnější výklady viz mj. R. Bork, op. cit. sub 2, marg. č.  243 a násl.; údaje o pramenech judikatury viz Bork, Gehrlein, Aktuelle Probleme der Insolvenzanfächtung, 14. vyd. 2017.

[12] Srov. k definici právního jednání viz BGH, NJW 2014, 1737, marg. č. 9; viz podrobněji Bork, Gehrlein, op. cit. sub 11, marg. č. 5 a násl.

[13] K této definici znevýhodnění věřitele viz BGH, NZI 2018, 216, marg. č. 9; 2018, marg. č.  22 s dalšími údaji; rozsáhlé informace dále Bork, Gehrlein, op. cit. sub 11, marg. č.  76 a násl.

[14] K rozdílu mezi přímým a nepřímým znevýhodněním věřitele viz např. Bork, op. cit. sub 2, marg. č. 252 s dalšími informacemi.

[15] Např. BGH, NZI 2016, 773, marg. č. 16 a násl.

[16] BGH, NZI 2016, 773, marg. č. 39.

[17] Podrobněji k tomu Bork, ZIP 2014, 797, 802.

[18] Spolkový soudní dvůr (BGH) omezuje privilegium bezhotovostní platby na kongruentní krytí; v zásadě rozhodnutí BGH, NJW 2002, 1722.

[19] Shodné úmysly stran mohou však být významné pro určení bezúplatnosti; srov. BGH, ZIP 2018, 1606, marg. č. 8; NZI 2017, 68, marg. č. 18 a násl.; NJW 1991, 560; k tomu kriticky Bork, NZI 2018, 1, 2 a násl., 6 a násl.

[20] Zda existuje plnění dlužníka, je třeba posoudit z hlediska příjemce plnění, srov. BGH, ZIP 2018, 1505, marg. č. 14.

[21] BGH, ZIP 2018, 1606, marg. č. 8; 2018, 1601, marg. č. 26; BGH, NZI 2018, 491, marg. č. 11; Bork, NZI 2018, 1, 2 a násl.; Ganter, NZI 2015, 249 a násl.

[22] Blíže k tomu Bork, ZIP 2014, 797, 802 a násl.

[23] Srov. k tomu BGH, ZIP 2018, 1188, marg. č. 5; NJW 2003, 3347. Opatření k exekuci věřitele jsou právním jednáním dlužníka, jestliže dlužník podporoval či požadoval exekuci alespoň svým jednáním, které spoluzpůsobil, pokud příspěvek dlužníka dosáhl při hodnotícím pohledu jednoho z exekučního jednání věřitele alespoň srovnatelnou hodnotu (váhu), BGH, NZI 2017, 926, marg. č. 13, 30 a násl.; 2017, 718, marg. č. 10; 2017, 715, marg. č. 15 a násl.

[24] Srov. k tomu BGH, NZI 2017, 718, marg. č. 14, 2017, 715, marg. č. 10; Kirchhof, Festschrift für Fischer, 2008, 285 a násl.

[25] Srov. k tomuto rozšíření BGH, NZI 2017, 718, marg. č. 18; NJW 2019, 1202, marg. č. 13.

[26] BGH, NJW 2015, 824, marg. č. 6; NZI 2009, 239, marg. č. 8.

[27] BGH, NZI 2018, 264, marg. č. 12; 2018, 114, marg. č. 9; 2017, 850, marg. č. 12, 19 a násl.

[28] Stálá judikatura, zejména BGH, NJW 2014, 467, marg. č. 12; 2013, 3035, marg. č. 33; 2004, 1385; ZIP 2013, 2113, marg. č. 14; podrobně pak Huber, ZI NSO 2012, 53 a násl.; tentýž, Festschrift für Kirchhof, 2003, 247 a násl.; Sander, ZIP 2003, 613 a násl.; Schoppmeyer; NZI 2005, 185 a násl.

[29] Viz konstantní judikaturu, např. BGH, ZIP 2018, 1794, marg. č. 9, NZI 2018, 264, marg. č. 10; 2018, 114, marg. č. 8; 2017, 850, marg. č. 8; NJW 2009, 1601, marg. č. 10.

[30] Příklady: Plnění v rámci určitého vážně míněného pokusu o sanaci na základě jasného sanačního konceptu, který vycházel ze skutečných předpokladů, srov. BGH, ZIP 2018, 1794, marg. č. 8; NZI 2016, 636, marg. č. 14 a násl.; Huber, NZI 2015, 489 a násl.; Kayser, ZInsO 2016, 2134 a násl.; tentýž WM 2013, 293 a násl.; Pape, ZInsO 2017, 114 a násl.; Steffan, ZIP 2016, 1712 a násl., Thole, NZI 2017, 129 a násl.; Wischemeyer, Dimassi, ZIP 2017, 593 a násl. Výměna plnění, která se blíží právnímu jednání bezúplatnému, BGH, NZI 2017, 620, marg. č. 7, 9; NJW 2016, 1171, marg. č. 37 a násl.; 2015, 1756, marg. č. 21 a násl.; Foerste, ZInsO 2015, 832 a násl.; tentýž, WM 2014, 1213 a násl.; Heil, Schmitt, ZIP 2018, 714 a násl.; Huber, ZIP 2018, 519, 521 a násl.; Riggert, Festschrift für Beck, 2016, 451 a násl.

[31] BGH, NZI 2011, 486, marg. č. 7 a násl. (k postoupení); Bork, ZIP 2006, 589, 590; Smid, Zins O 2015, 1716 a násl. (oprávnění ke smíru); Thole, ZIP 2014, 1653 a násl.; k hranicím dispoziční svobody viz Bork, ZIP 2006, 589 a násl.

[32] Výjimku činí zákon v § 143 odst. 2 InsO jen pro příjemce bezplatného plnění.

[33] K tomu BGH, NZI 2017, 157, marg. č. 10 a násl.; Biehl, ZInsO 2003, 932 a násl.; Bork, Festchrift für Kreft, 2004, 229 a násl.; Ganter, WM 2011, 245 a násl.; Heidbrink, NZI 2005, 363 a násl.

[34] Srov. dokument nazvaný CERIL Report on transactions evoidance laws 2017/1, k dosažení na adrese http://www.ceril.eu/projects/kopie-avoidance-actions/.

[35] Rozsáhlé pojednání najdete u Kübler, Prütting, Bork, InsO, stav ke květnu 2018, § 147; Obermüller, op. cit. sub 2, marg. č. 6, 85 a násl.

[36] Problematické je zřízení zajišťovacího práva k budoucí pohledávce, jestliže tato pohledávka v době zahájení řízení ještě neexistovala. V tomto případě selhává takovéto zajištění pohledávky na § 91 InsO, takže není zapotřebí insolvenční odporovatelnosti. Srov. k tomu jen BGH, NZI 2018, 90, marg. č. 22; 2016, 794, marg. č. 3; NJW 2009, 2677, marg. č. 11.

[37] K tomu BGH, NZI 2016, 773, marg. č. 21.

[38] Srov. k tomu BGH, NZI 2017, 623, marg. č. 13 a násl.; 2017, 349, marg. č. 12; NJW 2008, 430, marg. č. 13.

[39] Blíže k tomu BGH, NZI 2016, 773, marg. č. 19 a násl.

[40] Podrobněji viz výše.

[41] Zásadní rozhodnutí k tomu je BGH, NJW 2008, 430, marg. č. 17.

[42] Blíže k tomu Kübler, Prütting, Bork, op. cit. sub 35, marg. č. 37 a násl.

[43] BGH, NZI 2016, 773, marg. č. 10.

[44] Srov. BGH, NZI 2014, 218, marg. č. 7 a násl.; 2014, 72, marg. č. 5 a násl.; NJW, RR-2014, 231, marg. č. 6 a násl.

[45] Blíže k tomu Kübler, Prütting, Bork, op. cit. sub 35, marg. č. 43 a násl.

[46] Srov. např. BGH, ZIP 2018, 1606, marg. č. 16; NZI 2016, 773, marg. č. 15; 2013, 258, marg. č. 21 a násl.; 33; 2013, 81, marg. č.  3 a násl.

[47] BGH, NJW 2015, 1756, marg. č. 8; NZI 2013, 247, marg. č. 14; NJW 2013, 53, marg. č. 14 s dalšími informacemi.

[48] Obecně k tomu viz výše.

[49] K tomu výše.

[50] Podrobněji k tomu výše.

[51] K oprávnění ke zpeněžení viz výše.

[52] Srov. k tomu též Obermüller, op. cit. sub 2, marg. č. 5, 576.

[53] K tomu tamtéž, marg. č. 6.668 a násl.

[54] K tomu výše.

[55] Přeložili Tomáš Troup a Luboš Tichý.