Advokát a písničkář v jednom, JUDr. Ivo Jahelka, oslavil 18. července neuvěřitelné 70. narozeniny. A slaví se svými fanoušky jak jinak než koncerty po celé léto. „Kdybych se nestal advokátem, tak bych dnes sotva byl tím ‚zpívajícím právníkem‘. Advokacie je pro mne i zdrojem inspirace pro moji tvorbu a jsou to takové spojené nádoby – jedna bez druhé by nefungovala,“ říká čerstvý jubilant Ivo Jahelka, který je podle svých slov pyšný na to, že je advokát, a snaží se tuto profesi propagovat i u veřejnosti a zlepšovat její pověst.

 

Oslavil jste krásné 70. narozeniny, vypadáte a zníte stále jako za mlada, pomáhá podle vás i humor a nadhled stárnout pomaleji, s grácií, nepřipouštět si věk? Nakonec věk je jenom číslo…

…ano, věk je jenom číslo a mládí je jenom pocit, stejné je to i se stářím – také je to jenom pocit. Momentálně nemám pocit, že bych byl zase tak starý, i když jsou chvíle, kdy se mi naopak zdá, že je mi sto let…

 

Se svými fanoušky slavíte v průběhu celého léta především koncerty. Jistě ale slavíte i v kruhu nejbližších, přátel a známých… Máte náročné léto?

Oslavám vlastních výročí a svátků se vyhýbám, jak to jen jde, neboť nejsem „slavící typ“. Nejlepší oslavou je pro mne skutečně třeba koncert, takže vždy se snažím již dopředu na termín svých narozenin nějaký koncert domluvit – letos se to sice o jeden den posunulo – hrál jsem 19. července na rockovém festivalu, což byl sám o sobě silný zážitek! (Festival Čeřínek, pozn. redakce)

 

Bude čas i na odpočinkovou dovolenou? Jakou dovolenou máte nejraději, co vás nejvíce uspokojí?

Už 28 let představuje vrchol mé dovolené poslední týden v červnu, který trávím v Přerově na Tenisové akademii Petra Huťky. Přestože trénujeme dvojfázově za účasti tenisových trenérů, tak je to ta nejlepší „odpočinková dovolená“. Součástí je i koncert pro město Přerov na náměstí, na kterém se podílejí i další účastníci Tenisové akademie, třeba Petr Janda, Felix Slováček, Mirek Paleček, Helena Vondráčková a další kamarádi – třeba i kolega advokát Tomáš Sokol.

 

Je pro vás zpívání dokonalou relaxací, kdy si vyčistíte hlavu od právničiny? Získáváte tím nadhled nad vážnými věcmi? Nebo už i koncerty berete jako zodpovědnou práci, kdy má vše svůj řád?

Obojí je správně. Jako právník musím dodržet smlouvu, kterou mám s pořadatelem koncertu, a zároveň jako ten „zpívající právník“ za to dostanu od posluchačů mnoho pozitivní energie, takže vlastně relaxuji a hlava se zabývá úplně jinými věcmi než třeba občanským soudním řádem.

 

Je pro vás i nová doba s novými výzvami stále inspirativní? Jak se změnil zločin v průběhu let, kdy se advokátní praxi věnujete?

Nová doba skutečně přináší různé nové výzvy. Musím ale konstatovat, že například výzvy typu GDPR nebo AML jsou možná inspirativní pro jejich autory, ale mně jako autorovi poměrně veselých písní příliš inspirace nepřinášejí. Zločin zůstane zločinem v každé době, u nás v Jindřichově Hradci – tedy na venkově – se ani za ta léta příliš nezměnil. Krade se pořád stejně nesofistikovaně, sem tam nějaká ta rvačka na venkovské zábavě, takže spíše klasika.

 

Dnes už mnohdy zloději nemusí ani vystrčit nos z domu, stačí jim k tomu telefon, internet, sociální sítě, kde ostatním něco naslibují a ti jim na to skočí. Člověk se kolikrát diví, jak je možné, že se pořád dokola nechávají lidé nachytat a jsou ochotní poslat i statisíce korun, které vydělávali řadu let, úplně neznámému člověku s vidinou údajného výdělku. Třeba by písnička na toto téma ve vašem podání pomohla i k osvětě v tomto směru… Máte, či chystáte něco podobného?

Když jsem připravoval pro Českou televizi seriál „Neznalost neomlouvá“, tak jsem do každého dílu psal specielní písničku k tématu, kterému byl díl věnován. Vzpomínám si, že jsem tenkrát zhudebnil kauzu, která byla i mediálně prezentována. Spočívala v tom, že se do naší republiky dostavili jacísi šamani, kteří slibovali lidem, že když jim přinesou peníze, tak oni je zahrabou do listí, které potom zapálí – a jejich peníze se rozmnoží.

Představte si, že i takovému nesmyslu někteří jedinci skutečně uvěřili a policie to pak řešila.

Takže já už se v dnešní době nedivím fakt ničemu a vždy se pobavím, když obdržím e-mail, kde je mi sdělováno, že můj jmenovec John Jahelka, který zemřel kdesi v Austrálii, mi zanechal dědictví v řádu milionu dolarů, které mi právem náleží, jen pro to musím něco málo udělat – poslat něco někam na počáteční výlohy s vyřízením dědictví.

 

Ve vašich písničkách vycházíte ze skutečných kuriozit od soudů, v tom se myslím doba nemění, stále žasneme, co je možné mnohde slyšet za „vysvětlení“, tvrzení… čerpáte i dnešní aktuality? Posílají vám lidé od soudu ještě povedené „vejšplechty“, jak říkáte? Nebo zdroje vysychají?

 

Mám docela velkou sbírku „perliček“ ze soudních a jiných úředních spisů a na koncertech je dávám k dobru – kupodivu je tento druh humoru posluchači stále radostně přijímán. Bohužel doba se posunula, „perliček“ ubývá a humoru v soudních síních je již jako šafránu, neboť pokud se protokol z jednání přepisuje doslova, tak tam opravdu žádnou legraci už nelze nalézt. Také se změnilo osazenstvo soudů i policie, a ne každý má smysl pro humor, takže se obávám, že ten „protokolární“ humor je již opravdu téměř historií.

Naštěstí sem tam mi stále ještě příznivci tohoto humoru něco pošlou – naposledy mi kastelán jednoho nejmenovaného zámku zaslal protokol bezpečnostní služby o zásahu po narušení objektu neznámým pachatelem, které signalizovalo bezpečnostní zařízení. V tomto záznamu stálo mimo jiné: „Přidání poznatku: V sále přistihli ptáka. Jelikož se jim ho v tuto chvíli nechce honit, nechají honění ptáka na ráno a nyní v sále nebudou zapínat čidlo. Objekt bez narušení“…

 

Předávání informací je dnes sice mnohem snadnější, ale v jistém smyslu na některých místech zase výrazně korektnější, než dříve… co ve vaší branži vítězí? A jak to vnímáte ve vlastní tvorbě?

Dnešní době místy vůbec nerozumím, nechápu, kam ten svět směřuje. Například jsem se vždy domníval, že existují dvě pohlaví, ale nyní jsem přesvědčován, že je jich několik desítek a musím říct, že taková ta „přepjatá“ korektnost prakticky ke všemu mě poněkud udivuje.

Pokud jde o moji tvorbu, tam má místo především skutečný život, humor a zdravý selský rozum, tak jak jsem na to byl zvyklý celý svůj život – a nic na tom nehodlám měnit.

 

V právničině jste si vybral dráhu advokáta, v čem spatřujete výhody a v čem naopak třeba nevýhody této profese?

Do advokacie jsem nastoupil jako koncipient v roce 1978 v Jindřichově Hradci a už tenkrát jsem si toto povolání vybral proto, že mi připadalo i v tehdejší době poměrně svobodné. Myslím, že nejinak je tomu i dnes, mohu si vybírat klienty a případy, kterým se budu věnovat, nejsem svázán žádným zaměstnaneckým poměrem, a kdybych se nestal advokátem, tak bych dnes sotva byl tím „zpívajícím právníkem“. Advokacie je totiž pro mne i zdrojem inspirace pro moji tvorbu a jsou to takové spojené nádoby – jedna bez druhé by nefungovala.

Na druhou stranu povolání advokáta je poměrně stresující záležitost, neustále jsem v nějakém konfliktu s protistranou, s klientem, se soudem – a čím jsem starší, tím více si ty věci beru a nosím si je domů, což není dobré. Kompenzací těchto stavů je pak vydařený koncert, kde vidím, že se lidé smějí a odcházejí v dobré náladě, která se pak přenáší i na mne.

 

Máte s dětmi, dnes již také právníky, společný smysl pro humor? Jak berou vaši písničkářskou kariéru? Měnilo se to postupem let?

Obě děti, jak syn, tak dcera, se „potatily“ v tom směru, že jsou také advokáti v Praze. Myslím, že máme společný smysl pro humor, i když žádné umělecké vlohy po mně bohužel nezdědily, ale o to více jsou chytřejší než já, pokud jde o právo, takže jsem na ně pyšný.

Je pravdou, že když byly děti malé, intenzivně jsem koncertoval a neměl jsem na ně tolik času. Jednou jsem je vzal na koncert do Lucerny – mohlo jim být tak sedm, osm let – úspěch u publika byl velkolepý, jen děti pak byly poněkud skleslé a smutné, a když jsem se jich ptal na příčinu, tak mi říkaly: „Tatínku, když oni se ti ty lidi smáli…“.

Časem ale pochopily, v čem je „jádro pudla“.

 

Připravil jste i CD pro „Právníka roku“, myslíte si, že i právnické profese si umí ze sebe udělat legraci, nebo se berou spíše převážně vážně?

CD mělo název „Písně právnické“ a prakticky celá moje tvorba je od začátku o tom, že si trochu dělám legraci ze všech právnických profesí, a ještě k tomu třeba i z policie, což, pravda, nebylo dříve úplně obvyklé a všichni si na to museli postupem doby trochu zvyknout. Někteří kolegové z branže se mohli cítit poněkud dotčeni touto drzostí, ale dle mých zkušeností převážná většina mých kolegů, ale třeba i soudců, má smysl pro humor, což se projevuje tím, že mi všichni občas posílají různé zajímavé kauzy či „perličky“ ze soudních síní a předsíní. Myslím si tedy, že zejména advokáti jsou „veselé kopy“ a žádní škarohlídové.

 

Dokážete vůbec spočítat, kolik písniček jste už složil? O jaké je na koncertech největší zájem? O ty chronicky známé, které si lidé na koncertech zazpívají s vámi, nebo rád přidáte i novinky?

Písničky, které jsem v průběhu let napsal, jsou jednak typu „zhudebněné soudničky“, dále typu „ostatní“. Na Ochranném svazu autorském mám přihlášeno cca 400 skladeb, z toho zhudebněných soudniček je asi stovka.

Na koncertech nabízím posluchačům jednak klasické balady staršího data, které znají ještě z vinylových CD, a dále úplné novinky, které jsem napsal v poslední době a které ještě stále na publiku testuji s tím, že pokud se osvědčí, rád bych je vydal ještě na jednom CD.

Jak to tak bývá, publikum má nejraději ty věci, které zná, takže žádný koncert se nemůže obejít bez „Cikánské balady“ nebo bez „Balady o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodě“, ale s potěšením konstatuji, že i novinky jsou přijímány velice pozitivně.

Nepochybně bych mohl zařadit i nějakou „politickou satiru“, jak jsem to občas dělával, např. v písni „Čapí hnízdo“, ale tyto věci mají jepičí život, takže je na to škoda energie, byť by to bylo posluchači jistě přijímáno s nadšením.

 

Vaše tempo je obdivuhodné, zvládáte svou advokátní praxi, koncerty, máte čas ještě na jiné koníčky, nebo vás tato symbióza „zpívající právník“ dokonale naplňuje? Máte někdy pocit, že potřebujete zpomalit, nebo vás právě písničky dobíjejí energií, pomáhají zapomenout na vážné právnické záležitosti?

Jak už jsem říkal, tak advokacie a koncertování jsou jakési „spojené nádoby“ mého života, které se vzájemně doplňují, a protože obě jsou časově, fyzicky i psychicky náročné, tak již mnoho času na jiné aktivity nezbývá. Od mládí jsem se věnoval všem možným sportům a mým největším koníčkem je v posledních letech tenis – dokonce jsem se svým kamarádem písničkářem Mirkem Palečkem vydal album „Tenisová akademie“, kam jsem napsal 16 textů, které se všechny věnovaly této skvělé hře. Tenis je pro mne největší relaxací.

 

Kde si vás diváci v nejbližší době mohou poslechnout? Kam nás můžete pozvat na koncert?

V průběhu léta probíhají hudební festivaly, kterým jsem se dříve vyhýbal, protože mám rád komornější prostředí, ale zase zahrát si třeba před plným nádvořím zámku v Telči jako minulý týden je opravdu velký zážitek, takže nemám prakticky žádný víkend v létě volný.

Pozvat posluchače mohu kamkoliv, protože koncertuji prakticky po celé republice a přehled koncertů je na mých webových stránkách.

 

 

Dlouhé roky jste byl a dodnes jste také funkcionářem na ČAK, působíte v odvolací kárné komisi, kde se jedná spíše o vážná témata. Je pro vás působení na ČAK také inspirativní?

Byl jsem nejprve několik období členem kárné komise ČAK, až jsem pak povýšil do odvolací kárné komise, kde jsem i v současné době, neboť jsem byl na sněmu ČAK svými kolegy do této funkce zvolen, čehož si opravdu vážím.

I po všech těch letech v advokacii musím konstatovat, že jsem pyšný na to, že jsem advokát. Snažím se naši profesi propagovat i u veřejnosti, kde bohužel nemáme úplně nejlepší pověst, ale je třeba pracovat na tom, aby se to zlepšilo.

 

A jak zpívám v písni „Advokát“ z alba „Neznalost neomlouvá“:

 

Děkujeme za rozhovor!
Přejeme Vám hodně zdraví, štěstí, úspěchů a ještě mnoho a mnoho veselých písniček, které nám všem okolo zpestřují život a vykouzlí vždy úsměv na tváři! Díky za to!

 

Ivana Sýkorová
Foto: archiv Iva Jahelky